Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Kozoroh18: s time studenymi cumkaky, na to asi neco bude

AD neberu jako primární řešení, ale jako možnou pomoc. Stejně tak beru, že maminka si potřebuje svůj smutek odžít, ale opravdu mi to z popisu už zavání trošku komedianstvím nebo možným počátkem klasické deprese.
Zažila jsme jednu příbuznou, která po smrti své maminky ( ano, jen klobouk dolů, jak se o ní starala posledních pár let před smrtí) to brala tak, že JÍ umřela maminka a nikdo jiný nemá právo toli truchlit a být z toho špatný jako ona. Dokonce to došlo tak daleko, že svým jednáním dávala najevo, že ostatní ani nemají právo truchlit, protože její maminku nemohl přece nikdo mít tak rád jako ona, ale na druhou stranu se chovala velmi nepříjemně, když zbytek rodiny dál žil svůj život. A popis zakladatelky mi velmi tenhle případ připomíná.
Taky jsem už o několik svých blízkých přišla,moji rodiče ještě o víc, ale prostě jsme šli dál.
A co když zakladatelka vidí u maminky jen tendenci ke zhoršování stavu a ne nějaké ( byť i pomalé) vyrovnávání se? A bojí se, kam až to může vést?

Anahir: 11:39 - presne... ja jak to cetla, tak bych jak tatinku tak Annu nejradsi propleskla, aby se probrali...

Anno
nevím co píšou ŠŽ

já jsem již v životě ztratila několik lidí, které patřili do mého života.
Děda umíral, když jsem za ním přišla do nemocnice, personál to ani nevěděl, byla to osůbka hodně hluboko zapsaná v mém srdci. Velice dlouho jsem se s tím vyrovnávala - bylo mě 19. Babička jeho žena a pak druhý děda to bolelo také velice, jsem ráda, že jsme si nikdo navzájem nezakazovali smutnit. Když umřeli rodiče muže, měla jsem také pocit, že on si to dokázal vysvětlit nějak rychleji. To se nepovažuji za hysterku i když Itálii zvládnu.
Když zemřela sousedka,,adoptivní´´ dabička mých dcer, to trvalo velice dlouho než jsem se s tím vyrovnala, měli jsme pěkný vztah. Se smrtí svého otce to trvalo také dlouho.

Anno, asi jste nikdy babičku neměla ráda a ztrátu berete jako když se vám rozbije hrnek. Nechte maminku v klidu vybrečet a srovnat s realitou, nezakazujte ji to a neposílejte ji k psychologovi.
Ztratila mámu - člověka, který byl asi jediný kdo ji dokázal vyslechnout a pochopit.
Jste studení čumáci

Stanik: věřím

Anahir: vidím to stejně

Anahir: presne souhlasim. Dcera to pochopi, az ji jedne z rodicu odejde... a to bych jeste rekla, ze kdyz odejde mama, je to o vlas ( ale opravud jen vlas) tezsi nez , kdyz odejde tata... musim rict, ze jeste po dvou letech, kdykoli si na nej vzpomenu... mam slzy v ocich.. kdyz jsem smama tak bulim jak zelva.

Monik: mimo diskuzy se musím upřímě zasmát Moni,ty dneska smajluješ jedna radost

loupák: 6:53 ted ctu prispevky a taky me to napadlo, ze mozna tatovi spis vadi, ze maminka ted neni "funkcni" tak jako driv.

Ne tohle

ale tohle
Omlouvam se a koncim se smajlikama dneska uz :-(

Nepatří to sem, ale tento článek mě tak nadzvihl....

mojí mamince nezbyl už krom nás dětí, nikdo. Prarodiče, rodiče a všechny 3 sourozence má na hřbitově. Manžel (náš táta) ji opustil dávno kvůli mladší.
taky často chce na hřbitov. Víc než kdy dříve. Vždycky když ji vidím, jak tam stojí nad celou svou rodinou, opírá se o hůlku, srdce mi to může utrhnout.
Posledního sourozence pochovala před 2 lety. Nedokážu si představit, že bych se k ní chovala tak, jak předvádí Anna a spol. z článku. bože můj, to bych nedokázala.
Netvrdím, že jsem s maminkou vycházela vždy dobře, ale události za poslední 2 roky mnohé změnily.....nemohla bych být k ní tak krutá jako ti z článku....

Senedra: já ti nevím, že by za pouhé dva měsíce vyčerpal všechna možná řešení a byl na dně svých sil? Spíš se mi zdá, že ho tím fakt jen obtěžuje, protože teď se musí starat on a nemá doma servis. Ale třeba mu křivdím, těžko říct.
Ale proti AD trošku jsem. Smutek se má odžít, protože jedině tak se s tím daná osoba může smířit a srovnat si to v sobě. I když to třeba někomu trvá dlouho - a pořád si myslím, že dva měsíce dlouho nejsou. Když to přebiješ práškama, tak to v člověku zůstane neuzavřené a pak to může někde v podvědomí napáchat daleko větší škody. Kdyby to trvalo nějak exterémně dlouho, paní by ani potom nebyla schopná se o sebe postarat, dodržovat hygienu a nějaký relativně normální chod domácnosti a života, tak pak by asi byl prostor na medikaci, ale cpát se léky po pouhých dvou měsících od traumatické události? Těch pár týdnů rodinu rozhodně nezabije, tak se holt o nádobí a vysavač postarají oni. Radši ji vemte kolem ramen, zajděte na ten hřbitov s ní, cestou zpátky to vemte přes cukrárnu, jeďte s ní někam k moři nebo do solný jeskyně nebo kamkoliv, ale dejte jí najevo, že jste s ní.
Nechtěla jsem to psát, ale když mi kdysi zemřel přítel, se kterým jsem žila, tak jsem se v tom taky plácala hrozně dlouho. A nejhorší na tom bylo to, když mi někdo dával najevo, že ho svým stavem nějak obtěžuju. Řeči jako "jéžiš, vona zas brečí" a koulení očima, případně jiný škleby, "tak už toho nech, ne?", "stejně už s tím nic nenaděláš" nebo "hm, s tebou nic není tak to jdu radši pryč" a případné nabízení prášků na hlavu jsem vnímala jako ponižování, nerespekt nejenom mě, ale toho mrtvého. Potřebovala jsem, aby to se mnou někdo sdílel, aby mě pochopil, abych měla v případě potřeby za kým zajít a vybrečet se na rameni někomu, kdo otráveně neuhne, ale taky mi okamžitě nezačne organizovat život jak nesvéprávnému člověku, a nutit mě někam chodit a něco dělal, abych na to zapomněla. Jenže já na něj nechtěla zapomenout a oni to zas nedokázali pochopit. Tohle je strašně citlivá věc, která bolí zatraceně dlouho a dokáže rozvrátit dosavadní vztahy. Tak prostě jen buďte ohleduplný, respektujte jí, nabídněte jí možnost někam jít (ale nenuťte), ale hlavně se od ní neodvracejte... Za čas možná budete v podobný situaci.

Navic by me zajimalo, ceho chcete dosahnout
Kdyz maminku donutite aby se pretvarovala, myslim, ze ani ji, ani rodinnym vztahum moc nepomuzete

Mel tam byt tento a ne tento
Vis co Anno, tak kdyz teda tata je takovy chudak, tak proc s maminkou zustaval az do ted? Nevim, pripada mi to jako by mu byla dobra dokud fungovala a ted kdyz je v nouzi, tak mu "leze na nervy"?
Prijde mi to jako kratka doba po smrti maminky, ktera byla takove slunicko jak pises
Dala bych tomu cas.

Senedra: nemám předsudky vůči antidepresivu, jsou případy, kdy to bez nich nejde, ale neberu je jako řešení číslo jedna.