Nesmíme pojmenovat vlastní dítě tak, jak chceme
Právě zažíváme v nejbližším příbuzenstvu doslova rozkol, kvůli, podle nás, absolutnímu nesmyslu. Příští měsíc se nám má narodit naše první dítě – víme, že to bude holčička – a manželova sestra začala příšerně vyvádět kvůli jménu, které jsme se naší malé rozhodli dát. Měla by se totiž jmenovat stejně jako její dcera. A ona to nemůže přenést přes srdce.
Ze svého rozhodnutí nemíním ustoupit, byť už jsem v tom zůstala úplně sama. Na straně švagrové totiž stojí jak její rodiče, tak v posledních dnech i můj manžel, který patrně podlehl jejich tlaku. Připadá mi to neuvěřitelné, co se může kvůli takové záležitosti, jako je pojmenování dítěte, strhnout. A nepomáhá, ani když se jim snažím vysvětlit, proč je pro mne důležité, aby se moje dceruška jmenovala právě tak, jak chci. Nechápou to.
Neměla jsem to v životě nikdy lehké. Když mi bylo sedm let, moji rodiče zahynuli při ošklivé autonehodě. Společně s bratrem se z nás v jednom jediném okamžiku stali sirotci. Nebudu rozepisovat, jak těžké chvíle jsme prožívali, jak moc nám máma s tátou chyběli a stýskalo se nám. To si asi dovede každý z vás představit.
Měli jsme však štěstí v neštěstí. Ujala se nás babička, která už tehdy byla v poměrně požehnaném věku, navíc vdova. Starala se o nás s veškerou láskou, a i když jsme nikdy neměli kolem sebe žádný luxus, v žádném případě jsme tím netrpěli. Dodnes vzpomínám se slzou v oku na babiččinu teplou a měkkou náruč, na její ruce, které uměly tak něžně hladit, na trpělivost, kterou s námi měla i v době naší puberty. Milovali jsme ji s bratrem oba dva. Bohužel, ještě jsem neměla dostudovanou vysokou školu, když babička zemřela. Dá se říct, že jsme s bratrem osiřeli podruhé.
Už když jsem byla malá a posléze dospívající dívka, předsevzala jsem si, že jestli budu mít jednou svou vlastní holčičku, pojmenuji ji po své babičce: Anežka. Cítila cítím to tak, je to můj způsob poděkování mé zlaté babičce za všechno, co pro mne v životě udělala.
A teď nastal problém, o kterém jsem psala v úvodu. Mé rozhodnutí se u manželovy rodiny setkalo s téměř zuřivým odporem kvůli tomu, že švagrová má dvouletou holčičku, která se rovněž jmenuje Anežka. Tvrdí, že dvě stejná jména v takhle blízkém příbuzenstvu nejsou vhodná, že se to nedělá. Švagrová má navíc dojem, že mám málo své vlastní fantazie a výběrem jména se po ní „opičím“. Několikrát jsem se snažila jim vysvětlit, z čeho můj záměr dát své dceři jméno Anežka pramení.
Sice mě politovali, vyjádřili velkou účast a snažili se vypadat, že mne chápou, nicméně pak vše zakončili tím, že mám chápat já je, že toto se vážně nehodí. Snaží se mi namluvit, ať přistoupím alespoň na kompromis a zvolím jméno Anna.
Jenže něco takového udělat nechci. Moje dceruška se prostě bude jmenovat Anežka. Mám pro to své důvody a myslím, že ani manžel nemá v tomto případě právo mi je rozmlouvat a vyvracet. Tím spíš, že vím, že to dělá jen z důvodu, aby měl s rodiči a sestrou klid.
Není mi z toho dobře. Jsem sotva měsíc před porodem, měla bych mít klid a místo toho čelím takovýmhle nesmyslným atakům kvůli jménu pro dítě. Jak byste se zachovaly na mém místě vy? A co si myslíte o teorii, že není vhodné pojmenovávat dvě děti z blízkého příbuzenstva stejně? Já totiž nechápu, co je na tom nepřijatelného.
26.5.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 129 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Nesmíme pojmenovat vlastní dítě tak, jak chceme
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
no kdysi byl kde kdo Marie...a taky se to neřešilo
příjmení máte každý jiné...
jinak ještě existuje možnost dát to jméno latinský - agnes
Má sestra se jmenuje Eva, naše teta Eva a její dcera-sestřenice sestry taky Eva. A vždycky bylo na rodinných oslavách veselo.Rozlišovala se malá Eva, velká Eva a Evička.Kolikrát se opravdu nevědělo, kdo koho vlastně volá, ale my jsme se u toho náramně bavili.Nikoho tehdy nenapadlo rozmlouvat tomu druhému vybrané jméno.Máme v rodině perfektní vztahy, naštěstí, přála bych ti, aby tomu bylo tak i u vás.Držím prsty.
Moje dvě sestřenice se taky jmenují stejně, očividně to jejich rodičům ani nikomu jinému nevadilo a nevadí, jsou od sebe o rok, časem se pro nás přejmenovaly, té jedné nové jméno vydrželo doteď. Ve vašem případě jsou asi opravdu nejlepší volbou dvě křestní jména. Hodně štěstí a hlavně ať je mimčo zdravé.
Mě tedy zase 2 křestní jména přijdou prdlý. Copak jste nějaký von...? Promiňte, příjde mi to jako "z ho.na Přemyslovna". V dotaznících nestačí ani kolonky, že jo. Druhý jméno většinou lidé měli po biřmování. Rozhodně si myslím, že při výběru jména má mít matka trochu navrch před otcem, který se navíc postaví za maminku než za manželku, to není chlap, ale .... Navíc, prosím šoupnout si umí kde kdo, ale hele, ženo, dítě řve (obrázek z řady českých rodin, naštěstí ne ze všech!), taky.
Já jsem si zkusila představit, že někdo z blízké rodiny pojmenovává dítě stejně a pokud by se jednalo o jméno málo obvyklé, soptila bych velmi. Ale pokud by to bylo jméno z normálního českého kalendáře, tak by mi to nejspíš v první chvíli přišlo divné, ale rozhodně bych to nebrala jako něco, kvůli čemu je nutné rozhádat rodinu. Prostě stejně jako na písku, ve školce, ve škole může dítě potkat další děti se stejným jménem, tak to bude i ve vašem případě. Pokud nechci, aby se jiné děti jmenovaly stejně, musím holt dávat originální jméno. Líbilo se mi, jak někdo psal o oslovení "Danuška Vaškova" podle rodičů. Naopak dvě jména, to mně připadá jako takový kočkopes.
Ale co bych viděla jako velký problém, je, že nemáš manželovu podporu.
I já bych doporučovala dát raději dvě křestní jména. Pro klid v rodině. Ono se to tak i v minulosti dělalo, že druhé jméno měly děti po kmotře či tak jako u vás na památku.
Ale zase na druhou stranu, v okolí mám známé, u kterých je oblíbené jméno Kateřina ani se jim ty Katky, Katynky, Katuše, Káťi a další varianty nepletou a to že to tam u nich je Kateřina celá linie babička, matka, dcera i vnučka a navrch i pár sestřenic, tet a dalších. Berou to jako nesmírnou legraci. Vymýšlet další variantu pro nově příchozí Kateřinu. 
To je spíš o rodinném souznění než o jménu. Takže jestli se tví příbuzní takhle "zabejčili" asi bude lepší ta první varianta. Dát jméno Anna jako druhé jméno. Zkrátka oni byli první.
Edero, ten tvůj nápad není vůbec špatný 
.jpg)
Kdybys neměla takhle pádné důvody, tak bych asi taky spíš radila ustoupit, protože dvě stejná jména v takhle blízké rodině opravdu vyvolávají zmatek (znám z okolí rodinu, kde sestry daly svým dcerám obě jméno Kateřina a binec v tom je fakt epesní). Co takhle kompromisní metoda dvou křestních jmen? Je to tak trochu ve stylu chytré horákyně - obutá-neobutá, se stejný jménem a přece jiným.
Já jenom podotknu:když jsem si vymýšlela jméno pro dítě,tak jsme s manželem udělali každý seznam,holčičí i pro kluka(tehdy se předem nevědělo,co se narodí) a probrali každé jméno,až jsme se dohodli a to jsme pak dali.Brali jsme v úvahu i to,jestli je to jméno hodně dávané nebo ne,nechtěli jsme mít obvyklé jméno,aby ve třídě bylo několik žáků toho jména(jako bylo např. spousta Lucií,Terez,Davidů,Ondrů,Jakubů....).Po nás jsme jméno nechtěli,ani po příbuzných.
No možná se mnou hodně lidí nebude souhlasit, ale já bych své dítě nepojmenovala tak, aby se to pletlo s jiným dítětem z rodiny. To potom furt bude "Anežka - jaká Anežka? Ta nebo ta?" Prostě ta holka nebude sama sebou, pořád bude spojována s "tou druhou".
Vím, jaký to je v rodině, máme dvě Heleny a nikdy se neví, o jaké se mluví, takže se stejně každý ptá, o jaké Hele se zrovna baví. 
Navíc protože vaše Anežka bude druhorozená v rodině, tak stejně budete ve světle jiných ti, co se opičili.
A jedna věc, s kterou zásadně nesouhlasím - "......... a myslím, že ani manžel nemá v tomto případě právo mi je rozmlouvat a vyvracet."
Tak v tomhle se mýlíš - manžel má úplně stejné právo na výběr jména jako ty, protože to bude jeho dítě stejně jako tvoje.
Já bych prostě v rámci dobrých vztahů v rodině zvolila jméno jiné.
U nás to bylo podobné - byly jsme dvě ségry a obě jsme chtěly Patrika. My měli kluka první, tak jsme ho pojmenovali Patrik. Ségru by nenapadlo dávat stejné jméno, takže má Tobiase. Prostě sama řekla, že by stejné jméno nedala ani kvůli sobě, ani kvůli nám a už vůbec ne kvůli dětem.
Měli jsme v naší rodině super dědečka Josefa. Měl tři vnuky a každý z těchto vnuků pojmenoval jedno ze svých dětí Pepíčkem.Na památku dědečka a nikomu z rodiny to nepřipadá divné.Jen abychom věděli, o kterého Josífka při hovoru kráčí, musíme uvádět i další rozlišovadla nebo přezdívky.
Nechápu
pojmenuj jak chceš a máš k tomu opravdu závažný a podle mě moc hezký důvod. Na příbuzné se vykašli, je to tvoje dítě
Teď mi došlo, že moje máma se jmenuje stejně jako její sestřenice a jako její teta, matka té sestřenice. Moje babička je hlídala, protože strejdu komouši zavřeli na 13 let do Jáchymova a teta dělala od rána do noci, aby rodinu uživila (po večerech ještě dělala nějakou uklízečku v divadle) a babička měla na krku své 3 a 2 její děti. Takže je rozlišovala tak, že máma jako o něco starší byla velká Zdenda a ta druhá malá Zdenda.
Cinderella: Kokoruďa mě smetl pod klávesnici 
Taky nechápu,v čem je problém - u nás v širší rodině je spousta jsem nejméně zdvojených, jsou tu Milanové, Jiří, Stanislav, Barbora, Aleš - a Jiří tu je 5x a z toho 4x i se stejným příjmením /a to si nejsem jistá, jestli jich už není víc, protože to je mámy brácha a bratranec, oba mají syny jménem Jiří a oba už mají taky své děti, akorát nevím, jak se jmenujou/ A nikdo to nikdy neřešil, vždycky jsme se domluvili, o kom je vlastně řeč. A můj tchán, manžel i syn jsou všichni Stanislavové a můj bratranec a jeho otec taky. 
Holt máme moc příbuzných.
A vůbec,nedala bych se, máš hodně pádný důvod pro to pojmenovat své dítě vytouženým jménem. Ale musíš to manželovi nějak vysvětlit a přesvědčit ho.
