Obávám se, že náš syn je gay
Děláme si s manželem starost o našeho téměř osmnáctiletého syna. Máme totiž pocit, že je gay, i když jistí si tím nejsme. Na jeho chování je však něco podivného, co nás k tomuto názoru vede.
Hned na úvod bych chtěla říct, že i kdyby to tak bylo, rozhodně ho nemíníme „zatratit“. Je to náš syn a vždycky ho budeme milovat. Spíš přemýšlíme, jak mu pomoci, aby se případně dokázal svěřit. Jenže nevíme jak, abychom mu nějak neublížili. Co když jsme úplně mimo a slyšíme jen trávu růst?
V každém případě je fakt, že ve svém věku syn ještě nechodil s žádnou dívkou, ačkoli je docela pohledný, sportovní typ a intelektuálně na tom také není zrovna nejhůř. Co vím, už na základní škole se děvčatům líbil.
Pro něj jakoby dívky vůbec neexistovaly. Dokud byl na ZŠ, nevěnovali jsme tomu pozornost, ale teď už se nám to zdá divné. Nikdy jsme ho neviděli ve společnosti nějaké dívky, natož aby s nějakou chodil. Je stále jen s kamarády a přáteli ze sportovního oddílu (věnuje se veslování) a v poslední době se vzájemně často navštěvuje s jedním stejně starým chlapcem.
Na tom by nebylo nic divného, ale ti dva jakoby se stranili všech lidí kolem. Když přijdou k nám, zavřou se v pokoji, občas u nás synův kamarád i přespí a naopak. Chodí spolu na tůry, plavat, tráví společně téměř všechen volný čas. Když se jich nenápadně zeptáme „co holky“, tak jsou jejich odpovědi vyhýbavé nebo neutrální.
Všechno prostě nasvědčuje tomu, že syn je skutečně gay. Jistotu však nemáme. Je nám hloupé se ho na to zeptat přímo nebo na odlišnou sexuální orientaci navést nějak nenápadně řeč. Neradi bychom se ho dotkli – což by se snadno mohlo stát v případě, že by gay skutečně byl, i v případě, že jím není.
Uvažujeme o návštěvě nějakého odborníka, který by nám dokázal poradit, ale zatím to ještě odkládáme. Není snadné označit svého syna za homosexuála.
Co si o tom myslíte? A jak byste se zachovali na našem místě?
7.1.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 134 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Obávám se, že náš syn je gay
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Grainne: A vám by bylo úplně jedno, kdybyste měla podezření, že se děti řítí do životních komplikací (a to odlišná sexuální orientace v naší společnosti stále je, a ne malá)? Doporučení rodičům, aby si s tím došli k psychologovi, se mi zdá tvrdé. Neznám ve svém okolí nikoho, kdo by to přešel bez strachu a obav, v tom případě vám závidím váš (nezlobte se, ale trochu se mi zdá chladný) nadhled. Mám taky dvě dospělé děti (nevlastní, ale velmi milované) a jsem strašně ráda, že jsou heterosexuální. Mám s čím srovnávat, to mi věřte. Jakmile se k mladistvému nadhledu připojí silné city, jde tento nadhled do kopru u všech lidí, které znám...
.gif)
Francois de La Rochefoucauld
Mám děti, pochopitelně, dvě dospělé, jedno mladší. Dvacet mi tedy rozhodně není.
Naštěstí mají dnes mladí lidé zcela jiné podmínky k životu i přes to, že patří k menšině. Jenže, já mám ráda své děti bez výhrad, takové, jaké jsou, nepotřebuju k tomu odborníky, ani rádce. Přeju si, aby byly šťastné tak, jak uznají za vhodné, nevnucuji jim rady a moudra, tím míň vnucuji rady a moudra komukoliv jinému. Nemusím se děsit, že bych byla nucena s hrůzou čekat, až za mnou přijdou. Samy budou vědět, kdy je správný čas.
Víte Sofffie, škoda, že jste si ten mladistvý náhled nezachovala dodnes, možná by se lidem, o kterých rodiče píšou se strachem a bolestí, žilo líp a snadněji.
Grainne: Máte děti? To, co píšete, vypadá jako teorie, kterými jsem chytře oplývala ve dvaceti, připravena rozdávat fundované rady na všechny strany 
Nic ve zlém. Mládí není období života, ale duševní stav (řekl to kdosi inteligentní, na koho si teď ne a ne vzpomenout)...
Když vám to nevadí, proč to řešíte?
Pokud vám to totiž opravdu nevadí, taktně vyčkáte, až se svěří sám, stejně tak, jako by chodil, či nechodil s dívkou. V takovém případě byste asi za odborníkem neběhali.
Pokud jste skutečně milující rodiče, nechte syna žít a dýchat, být šťastný tak, jak si přeje on sám.
Zamýšlet byste se měli spíš sami nad sebou. Chápu to tak, že jedno vám to není, ale v tom případě potřebujete odborníka vy a ne váš syn.
Ivano, myslim, ze je to hlavne hledani tveho syna. Vy musite byt trpelivi, velmi taktni. Pro rodice je to tezke, ale musi vedet, ze ho berete i takoveho. To neni choroba, ale je to mozna i fakt.Dekujte, ze je uz tato doba, za totace se mladi pokouseli i o sebevrazdy. Pokud je to fakt, nelze, nez pockat, az syn pozada sam psychologa, prip. sexuologa. Je to jeho zivot a bude to mit i tak slozite.Vy mu jen pomuzete pochopenim a toleranci. Ani vy ani on za to nemuze.
.jpg)
kareta: Meryl: 
děti jsou prostě zlatíčka
.jpg)
no ja bych to nechala, o mem bratrovi jsme si to s mamkou aky mysleli, svoji prvni mel v jednadvaceti, prej ho to nejak neba predtim...
.jpg)
kareta ,Soffie - í socialku nikdo neposlal 
, babičku jsme chtěli usměrnit, zbytečně - pořád se snažila potomky vzdělávat v náboženství, ale dost neštastným zpusobem. Ani sem nemůžu napsat, co vtloukala děckám do hlavy!!!! Naštěstí se to minulo účinkem.
Meryl: uáááá, to je ještě horší
illona: to je taky dobrý, neposlali ti domů sociálku a policii?!
illona: jojo, babičky by měly být občas za zásluhy pozlaceny 
kareta -
To mi připomíná dceru, která ve druhé třídě, při hodině prvouky na otázku, jak doma zlobí rodiče odpověděla učitelce , že často smilní. Pak se to vysvětlilo - věřící babička s ní probírala hříchy a dcera myslela, že smilnit znamená mluvit sprostě.
Meryl: 
smankote
.gif)
kareta: dětská logika je úžasná
Když jsem byla s dcerama sama, tak měly období, kdy mě chtěly mermomocí provdat... a začaly se vyptávat chlapů, který postávali od rána do večera s půllitrama před výčepem (byl hned vedle sámošky), jestli jsou ženatí, že maminka shání ženicha
.gif)
kareta: to je skvely ale to se mi to smeje kdyz se mi to nedeje 
