Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Nechci působit jako nějaká drbna, snad to tak brát nebudete. Mě by jenom zajímaly vaše názory a hlavně jak to máte nastavené vy samotné. Jde o uklízení před tím, než k vám přijde návštěva. Já totiž před pár dny zažila něco jako šok a pořád na to musím myslet.

Mám v práci kolegyni, známe se už hodně dlouho, pracujeme spolu více než pět let. Rozumíme si, všechno fajn. Náš kontakt byl ale vždycky omezen jen na dobu, kdy jsme v práci, do soukromí jsme si, jak se říká, nelezly.

Až teď. Kolegyně řeší docela velký splín, po skoro třiceti letech manželství ji opustil manžel a ona zůstala sama. Je to hodně čerstvé, ještě s tím není úplně srovnaná. A potřebovala se vypovídat. Nechtěla svoje osobní záležitosti ventilovat v práci, kde by je mohl snadno slyšet někdo jiný a pozvala mě k sobě domů. Domluvily jsme se, že večer k ní zajedu a popovídáme si.

Z práce jsem přijela domů, obstarala rodinu a vyrazila. Cestou jsem ještě koupila pár zákusků. Když jsem k ní přišla, čekal mne doslova šok.  Hned ve dveřích mě do nosu plácnul hodně nepříjemný zápach, takový ten ztěžklý vzduch z dlouho nevětraných prostor. A okamžitě jsem si všimla nepořádku, to prostě přehlédnout nešlo.

Na věšáku hromady bund a kabátů, které tam visí patrně ještě od minulé zimy, na podlaze písek a hlína co se nanosí z ulice, mezi tím rozházených asi deset párů bot. Malinko to se mnou zamávalo, ale řekla jsem si, že mi do toho nic není. Chtěla jsem to ignorovat. Jenže to nešlo. Požádala jsem ji o možnost umýt si ruce a stav koupelny mne doslova přimrazil k zemi. To nebyl nepořádek ve stylu, že jste se k tomu celý týden nedostaly, to byla regulerně zajetá špína, „obruče“ na vaně, všude ulepené a zatvrdlé stopy po mýdle, na poličkách obrovská vrstva prachu, ručník ve stavu, že jsem si ruce radši ani neutřela a použila svůj papírový kapesníček.

V obýváku můj „kulturní“ šok pokračoval. Ani se mi už nechce popisovat podrobnosti. Nebylo si kam sednout, všude poházené krámy, oblečení, drogerie, talířky se zbytky jídla, obaly od sušenek, slupky od pomerančů atd. Kolegyně sebrala z jednoho křesla hromadu s pravděpodobně svou noční košilí a županem, i spodní kalhotky jsem tam zahlédla a vyzvala mne, ať si sednu. Ani se mi nechtělo, opravdu jsem se štítila.

Byla to prostě hrůza a já byla zcela konsternovaná. Kdybyste ji znali, v životě by vás nenapadlo, v jakých podmínkách žije. Je vždycky upravená, nalíčená, voňavá. Ten kontrast mezi tím, jak působí a jak bydlí, je obrovský, neuvěřitelný. Z toho bince se mi ale dělalo šoufl a možná chápu jejího manžela, že se odstěhoval, patrně se mu to už definitivně zajedlo.

Ona se ale i v tom šíleném nepořádku a i přes to, že na mně musela vidět, že jsem rozhozená, chovala zcela přirozeně, neměla ani potřebu říct něco ve smyslu – promiň ten binec.

No, popovídaly jsme si pokecaly, v tomhle ohledu všechno v pořádku. Když jsem šla domů a od té doby v podstatě pořád, však přemýšlím nad tím, že se ani neuzarděla. Mně osobně by hanba fackovala čekat ohlášenou návštěvu a alespoň to nejzákladnější nepoklidit, aby dotyčný nemusel mít problém sáhnout na kliku. Ostatně, na záchod jsem u ní radši ani nešla. To, že jsem jí nestála ani za to, aby to doma uklidila, považuju za určitou neúctu, jakože jí za to vlastně ani nestojím.

Zajímalo by mne, jestli jsem mimoň, když před návštěvou uklízím. Protože tohle byl tedy extrém, ale i v jiných případech se mi stalo, že jsem přišla k někomu na domluvenou návštěvu a bylo evidentní, že hostitelé si se stavem svého bytu hlavu zrovna nelámali. I když pravda, tak otřesný nepořádek a špínu jako u kolegyně jsem u nikoho jiného nikdy neviděla.