Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Když jsem se vdala, vyfasovala jsem naprosto úděsnou tchyni, která mi radila a komadovala mě doslova ve všem. Šlo mi to strašně na nervy a tehdy jsem si slíbila, že já taková nikdy nebudu.

Jenže pozoruju, že to tak úplně jednoduché není.

Syn se před dvěma lety oženil, mají roční holčičku. Myslím, že mají pěkné manželství, alespoň nevím o nějakých větších neshodách.

Ale některé výchovné metody a způsob vedení domácnosti tak, jak to provozuje moje snacha, mi rozum prostě nebere. Musím se strašně moc přemáhat, abych jí občas něco neřekla. Přiznám se, že někdy se neudržím a povím jí, co si myslím, a pak je hned oheň na střeše. Přitom se snažím být milá a příjemná, rozhodně ji nesekýruji, jak to dělala moje tchyně mně.

Je jí 24 let, a tím pádem je jasné, že moc životních zkušeností ještě nemá. Malé Nikolce je teď přesně 15 měsíců a já mám pocit, že ji snacha k ničemu nevede. Ještě ji třeba vůbec neučí chodit na nočník. Přitom si myslím, že na to je již nejvyšší čas. Když jsem jí řekla, že by bylo dobré malou občas po probuzení a po jídle na nočníček posadit, cítila se dotčeně. Prý z toho Nikolka ještě nemůže mít rozum a že na to má ještě času dost. Nechápu to. Myslím, že je spíš pohodlná a za malou se jen schovává.

A to není jen nočník. Všimla jsem si taky, že ji hodně učí na sladkosti. A to se mi líbí ještě méně. Pokaždé, když tam přijdu, Nikolka něco mlsá. Lízátko, čokoládu, nebo má v ruce aspoň nějakou sušenku. Navrhla jsem snaše, aby jí dala místo toho třeba půlku jablíčka nebo nějaké jiné ovoce, ale taky jsem se se zlou potázala. Ona si vůbec neuvědomuje, jak tím Nikolce škodí a zadělává na zkažené zuby a problémy s váhou.

O tom, že s vařením a s úklidem si hlavu zrovna neláme, snad ani nemá cenu psát. Můj syn byl z domova zvyklý na pořádek, a tak jejich domácnost udržuje především on. Přijde z práce a uklízí. Ale to by měla přece ona, vždyť je celý den doma. Kolikrát jsem ji ještě odpoledne zastihla v noční košili, když jsem se náhodou zastavila cestou z práce.

Jsem z toho, jak žijí a vychovávají své dítě, docela rozladěná. Manžel mi říká, že se tím nemám zabývat, ale já to prostě nedokážu vypustit z hlavy. A marně hledám tu správnou míru, kdy je dobře míněná rada opravdu jen tou dobře míněnou radou a kdy už se jedná o zasahování do jejich soukromí.

Třeba mi poradí některé zdejší mladé maminky, ale i ženy, které jsou v podobné situaci jako já. Moc synovi přeji spokojené manželství, ale mám strach, že když to u nich půjde takhle dál, brzy se jim rozpadne. Protože si nemůžu pomoci, ale snacha mi prostě připadá opravdu pohodlná a líná.

A taky na sobě pozoruji, že se ze mne asi stává protivná tchyně. A to jsem nikdy nechtěla.