Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Nikdy jsem nebyla nějak extra žárlivá. Tyto emoce, pokud jsem je pocítila, jsem vždy dokázala udržet na uzdě. V životě by mne nenapadlo slídit manželovi (nebo komukoli jinému) v mobilu, mejlech, korespondenci apod. A najednou, v mých skoro pětačtyřiceti letech,  je všechno jinak a mě přepadla obrovská žárlivost, která mne doslova sžírá dnem i nocí.

Bydlíme ve starším činžovním domě v krásném bytě. Před rokem a půl se na naše patro přistěhovala rozvedená mladá žena s malým dítětem. Není to nějaká vyloženě výstavní a atraktivní krasavice, na první pohled spíš působila mile a velice příjemně. Takový ten sympatický typ.

Dlouhou dobu jsme se v podstatě jen zdravili, občas prohodili pár nezávazných vět. Až před asi půl rokem se situace změnila a sousedka se osmělila. Manžel zrovna přidělával na dveře nový bezpečnostní zámek a ona ho při tom viděla. Hned zavedla řeč, že je šikovný a jak já se mám, že pro ni jako pro osamělou ženu jsou tyhle technické záležitosti problém.

Můj muž, nic zlého netuše, se jí nabídl, že když bude něco potřebovat, může klidně přijít, že s tím nemá problém. Nejprve se zdráhala, že přece nemůže obtěžovat, a dlouho se nic nedělo. A pak to přišlo.

Jednu sobotu dopoledne na nás zvonila celá zoufalá, že jí teče pračka. Strašně se omlouvala, že obtěžuje, ale manžel ji uklidnil, že se nic neděje, a šel. Katastrofu zažehnal, vypil kafíčko a snědl broskvový koláč a od té doby se k nám (tedy spíš k manželovi) začala sousedka chovat velice vstřícně, až familierně.

Její žádosti o pomoc se množily, pokaždé je doprovodila hromadou omluv a rozpaků a můj muž ochotně kmital. Nevadilo mu to. Postupem času neuplynul týden, aby se u sousedky nezastavil, a doba, kterou u ní tráví, se podezřele prodlužuje.

Začalo mi to být nepříjemné a nahodila jsem řeč. Sdělila jsem mu, že se mi její čím dál častější žádosti o sousedskou výpomoc začínají zajídat a nemám z toho dobrý pocit. Manžel okamžitě pochopil, kam tím mířím, a se smíchem mne ujistil, že o nic nejde a ať se neplaším.

Jenže ono to pro mne tak jednoduché není. Zjistila jsem, že ti dva už si tykají a šestiletá sousedčina dcerka říká mému manželovi strejdo. Už i naše dospívající děti si všimly, že je táta nějaký jiný a jeho odchody k sousedce celkem nejapně komentují. Když však řeknu něco já, jsem ze strany mého muže označena za žárlivou a hloupou, jelikož on nic špatného nedělá.

Připadám si jako blbec. Respektive mám dojem, že ze mne někdo toho blbce dělá, a není mi tak vůbec dobře. Nechci nějak ohrozit svou rodinu, dosud jsem s manželem žili spokojeně. On mi však pokaždé, když začnu mít vůči jeho kontaktu se sousedkou nějaké připomínky, sdělí, že s tím mám okamžitě přestat, nebo začne skutečně dělat něco, aby byla moje žárlivost opodstatněná. Už jsem i přemýšlela, že si promluvím s ní, ale nějak nevím, co bych jí vlastně měla říct. Přece nebudu cizí ženskou prosit, aby nechala mého muže na pokoji, takhle se tedy opravdu ponížit nechci.

Co byste dělaly na mém místě?