Čekám chlapečka a jsem zklamaná. Stydím se za to.
.jpg)
Asi bych potřebovala slyšet, že nejsem jediná, kdo něco takového prožívá. Vím, že to, co cítím, je špatně, proto o tom naživo s nikým nemluvím. Ale takhle anonymně se svěřit mi nevadí, možná tu mezi vámi bude některá stejně, jako já.
Jde o to, že jsem těhotná, čekám druhé dítě. Odjakživa jsem si přála mít jednou dceru. Když jsem otěhotněla poprvé, byla jsem až chorobně upnutá na to, aby se mi narodila holčička. Když mi doktor na ultrazvuku řekl, že vidí chlapečka, jen těžko jsem skrývala zklamání. Byla to pro mne opravdu rána, chvíli snad jakoby se mi zhroutil svět. Naštěstí to za pár dní přešlo a já se začala na chlapečka těšit a utěšovala se, že podruhé se holčička povede. Syna, kterému jsou teď tři roky velmi miluji a nedala bych ho za celý svět.
Když jsem před půl rokem otěhotněla podruhé, opět jsem si moc přála dcerku. Chodila jsem po obchodech a okukovala holčičí věci a celkově jsem o miminku v bříšku přemýšlela jako o holčičce, i jsem ně něj jako na holčičku mluvila. No a pak se scénář opakoval. Při velkém ultrazvuku jsem se dozvěděla, že je tam opět chlapeček. Tentokrát jsem se neovládla a rozbrečela se rovnou v ordinaci.
Už je to skoro tři týdny a já s tím pořád nejsem srovnaná. Uvědomuju si, že to miminko v mém břiše za nic nemůže a nezaslouží si, jak o něm smýšlím, ale je to silnější než já. Třetí dítě mít nebudeme, to vím jistě a je mi jasné, že se mé vytoužené holčičky nedočkám. S narozením prvního kluka jsem se vyrovnala v pohodě, je to moje zlatíčko, ale neumím si představit, že stejně tak budu milovat i toho druhého.
Je mi z toho všeho a taky ze mne samotné na nic. Obviňuju se, že jsem špatná máma, že bych přece měla být ráda, že je dítě zdravé a správně prospívá a já se zabývám tím, že nemá to „správné“ pohlaví.
Manžel ani nikdo z okolí o mých pocitech neví, v životě bych nahlas nikomu nic takového neřekla. Utěšuju se, že to přejde, že si zvyknu a toho druhého kloučka budu milovat stejně jako toho prvního. Jen si to zatím neumím představit a jsem z toho zmatená.
Jsou moje pocity normální, nebo bych měla vyhledat nějakého odborníka? Zažívala během svého těhotenství některá z vás něco podobného? A přešlo to a zlepšilo se to zároveň s narozením dítěte?
7.8.2013 Rubrika: | Komentářů 143 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,7/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Čekám chlapečka a jsem zklamaná. Stydím se za to.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpeg)
Stanik - 7.8.2013 12:49
Taky si myslím, že za to, že chce holčičku, se stydět nemusí. Ale stydět by se měli lidé, kteří nemají rádi svoje děti, protože nějakým způsobem nesplnily jejich očekávání.
Já nemám ani moc ráda takové to, že dcery se víc vrací domů a jsou rodičům jakoby "věrnější" i v dospělosti. Pořád věřím, že to záleží na tom, jak je ten vztah budovaný od začátku.
Mám-li obavy, ze syny nebudu tolik milovat, tak si děti neporizuji.
Není na tom nic divného, že většinou maminka by radši holku a tatínek kluka. Ale pokud je to jinak, jediné řešení je to prostě přijmout a těšit se na nového člena rodiny.
I když budeš mít nakonec dva kluky, nebudou stejní, budeš v jednom z nich vidět třeba víc ze sebe a ve druhém zase z partnera. Jsou to přesně ty příklady, co tady píšou ostatní - holka lezoucí po stromech, kluk pořádkumilovnější než holka atd. atd. Chápu, že si třeba představuješ, že s dcerou bys měla důvěrnější vztah, ale pokud budeš dobrá máma, tak si ten dobrý, důvěrný, otevřený vztah vybuduješ i se syny.
.jpg)
kubikm: smutný.....
První syn mé tchýně je také vyzdvihován do nebes, genius, milovaný do alelujá a můj muž všude jen a jen překážel.
Občas měla takové záchvaty kdy se snažila ho mít trochu ráda, ale moc jí to nešlo, přetvařovat se dá jen chvíli.
Verera: že miluje první dítě není zárukou, že bude milovat i to druhé....
denda04: treba tu holcicku? 
Sheeni: nemyslim si, ono adopce chce podle me hodne sily.. prijmout ciziho cloveka.Bez znalosti jeho rodinne anamnezy apod. A ze chteal vic holku? No a co? Kdektery otec chtel vic kluka... a ani by ho nenapadlo se za to stydet, Myslim, ze tyhle ty kecy stydte se, protoze jina nemuz otehotnet... to je fakt ujete. Pani nemuze za neplodnost jinych.
četla
Stanik: knihu jsem Verlag, paní však netrápí povaha ale je'n to pohlaví 
Sheeni: pro me zas touhy po klucich... a toha po detech obecne.
Ale ok, beru... a beru i to, zeproste nekdo chce vic kluka a nekdo holku. tecka. Je to dosti bezne a to "stydeni" se je umele vyvolany fenomen.
Stanik: zklamana byt může, ale tyhle "touhy" po holcickach jsou pro me směsné
.jpg)
vůbec to nechápu jak může žena takhle myslet???
buď ráda ,že mimi bude zdravé co víc si přát ???
Sheeni: jiste, ale ma pravo byt zklamana.
Adopce je riziko daleko vetsi, obzvlaste pak po precteni knihy Rok kohouta bych do neceho takoveho fakt nesla. Vychovou ovlivnis jen 10%.
Takhle asi vypadá hormonální bouře a přehnaná informovanost v praxi. 
Hlavně jestli je mimčo plánované a chtěné, ostatní se myslím už poddá samo. Mohla bys zkusit takovou psychopomůcku (myslím že jsem to někde vyčetla jako recept na to zda si má člověk "nechat" stávajícího partnera).
Zkus si představit - čistě hypoteticky - že to miminko z tvého života najednou zmizelo, někdo ho ukradl... Co uděláš? Budeš ráda a pořídíš si jiné, nebo ho budeš chtít za každou cenu zpátky, bez ohledu na to jestli bude přesně takové jaké požaduješ?
A vůbec, ultrazvuk není 100% jistota, zkus ho prostě ignorovat a nechat se překvapit.
A dobrá se mi zdá úvaha o tom co vlastně čekáš od holčičky, růžové volánky? Co si pořídit jako dekoraci domů třeba panenku - takové ty retro jsou moc pěkné a můžeš si ji načančat až do aleluja. Taky mám v tomto směru neukojené vášně, já to řešila štěnětem - holčičkou, všechnu výbavu má "růžovoučkou s kykyškama". 
Stanik: mohla si ji adoptovat, když ji tak chtěla. 50:50 je risk
