Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Můj miloučký blogísku, přeji ti krásňoučký dníček. Jsem mocinky zalovískovaná do Davídka. Přečetlinkovala jsem si jeho vzkazík a už jen čekám, kdy mi zavolinká. Je moje lásečka a už se těším na náš první sexíček. Moc ho andílkuju.

Milý deníčku, nejsem moc velký fanoušek zdrobnělin, ale při rozumném používání mi nijak nevadí. Poslední dobou, hlavně při poslouchání dorostové mládeže, jsem však získala pocit, že jiný slovní tvar už neexistuje. Hned potom na mě z internetu vykouknul tvůj kolega, z kterého jsem nahoře citovala. Neveřila jsem svým očíčkám a po chvilince čteníčka se mi začal zvedat žaloudeček. Dobrá, tohle psala nějaká city zatemněná patnáctka, ale sotva jsem si večer zapnula rádio, volali tam dospělí lidé. Bylo to prakticky to samé. Všichni posílali přáníčka svým lásečkám, byli po dobré mňamce a těšili se na víkendeček. Kromě očíček jsem přestala věřit i svým ouškám.

Neboj se, deníčku, nejsem zapšklá. Mluva bez diminutiv by byla nuda a používám je samozřejmě i já. Vždycky jsem jimi chtěla vyjádřit nějaký vřelý nebo citový vztah. A tak nemám nic proti Janičkám, maminkám, pejskům, kočičkám, domečkům, autíčkům nebo třeba pivíčku. Ale co vede někoho mít citový vztah k mikrovlnné troubě, obkladům v koupelně nebo autobusu emhádé mi zůstává utajeno. Natož ke slovesům. Nad volinkáním, zdravinkáním, lovískováním nebo jezdinkáním mi už opravdu zůstává stát i rozoumek.

Nicméně používání zdrobnělin má u nás dlouhou tradici. Ty to asi, deníčku, nepamatuješ, ale já už od malička  vzpomínám, že návštěva jakéhokoliv lidovějšího pohostinského zařízení znamenala rozpravu ve stylu: „Á, takže pro paninku jedna polívčičkáá, tady jeden gulášéék, pivíčkó a pro dětičky kompotečéék.“ Už se to ale dostává do normálu a naštěstí se mě už dlouho žádná obsluha nezeptala, co budu papat.

Tak si představ, že zdrobnělý jazyk bez problémů ovládl internetové blogy, diskuze i obchody. Stačí jen otevřít aukční server a zavalí tě tuny tričenek, mikči nebo celý setík. Začíná být běžný v rádiu a pomalu se vtírá do všech masmédií. Za chvíli se z něj stane úřední jazyk. Živě si představuji, jak mi jednou přijde výzva z finančního úřadu k zaplacení daňky, dostanu pokutičku za rychlou jízdečku nebo jak dozorčí v metru hlásí porušinku eskalátorku. A bude hotovičko.

Dokonale to vyjádřila jedna slečna v okovaných botách, která stejně tak jako já neunikla v tramvaji rozhovoru dvou zaláskovaných slečen. Chvíli na ně zírala výrazem, který zahrnoval úžas a opovržení zároveň, a potom prohlásila: „... bych šavlila jak hyena.“

Můj milý deníčku, asi jsem divná. Vůbec nevím, co znamená andílkovat.

Mocinky vás všecky lovískuju.