Miluji ženatého muže a jsem bezradná
Milé čtenářky,
věřím, že mě z vás mnoho odsoudí, hlavně ty vdané, ale mohou mne odsoudit lehce i muži. Není to lehká situace, v které se nacházím. Můžete mi vynadat, poradit, odsoudit.
Před rokem jsem poznala muže. Jsem velmi dlouho rozvedená, ač jsem po rozvodu známosti měla, tento muž mě naprosto fascinoval, prostě ihned zafungovala ona báječná chemie.
Moc jsem se do něj zamilovala, a ač jsem již ve věku 50 let, on je mým druhým „nej“ mužem života. Jeho dotek, jeho pohled. Půl roku jsme se scházeli, docházela jsem k němu domů, prostě jsem žila v představě, že je rozvedený. Jeho byt nenasvědčoval cokoliv o jiné ženě a já v té zamilovanosti se jej ani neptala. Věděla jsem, že má dospělé děti, a trávil u mě či já s ním tři - čtyři dny v týdnu.
Pak ale přišla v noci rána, bolestná rána, kdy po dalším krásném milování mi řekl: „Musím Ti něco říci, můžeš mě vyhodit, ale věř, že tě miluji, jsem ženat, ale již jen formálně kvůli majetku.“ Nedokázala jsem jej vyhodit, na to jej příliš miluji, leč od té doby já stále pláči.
On prodal byt, který měl v blízkosti mého bydliště. Protože společný velký barák s manželkou má cca 180 km ode mne, jeho návštěvy se omezily, navíc je dost zaměstnán. Od června jen a jen víc pláči.
Jistě, uvažovala jsem o rozchodu, ale to nedovedu, jeho tělo mně prostě voní. Píšeme si denně, volá mi denně, dost mě i jinak pomáhá, ovšem čím dál tím víc poslouchám: „Pochop mě.“ Ne, nechci mu rozbít manželství, nikdy, jen mám chápat, nejde tolik jezdit, nejde být již 3 dny spolu, aby to ona nepoznala, někdy napíše až večer a já ten den pláču, že je vedle ní, tak nemá zájem napsat, nikdy nepřijede včas, protože při cestě ke mně vyřizuje pracovní 
jednání. Zde v mém městě je také má, takže je to i dobrá zástěra pro jeho manželku, která mu dělá veškeré papíry, vlastně účetní.
Již se ale také stalo, že zavolal, že nepřijede, manželka je nemocná, už jsem alergická na slovo „pochop mě“. Vlastně můj život je dvanáct dní pláče a čekání na to, až bude v kanceláři sám a bude moci napsat, volat již chodí ven, jeho žena jej prý hodně sleduje, dokonce jednou jej přistihla, když si na počítači prohlížel mé fotky, později vyslovila i mé příjmení a ptala se, kdo jsem.
Bojím se mu věřit, že mě má stále rád, že jsem pro něj výjimečná. Někdy si říkám (asi v té posteli, jinak jsem blbá). Nakonec jsem se pokusila pozapomenout, měl o mě zájem rozvedený muž, sešla jsem se s ním ne jednou, víckrát. Ten muž má o mě eminentní zájem, nabízí mně přestěhování k němu domů. Touží mě představit jeho matce, dceři. Je mi s ním fajn, je optimista a je s ním zábava.
Nedokážu mu říci, že tajně chodím s ženatým, nechávám jej v tom, že je báječný pro mě. Svým způsobem je. Jedna věc mě překáží, je o půl hlavy menší než já.
Připadám si hrozně, miluji ženatého, spím s ním a scházím se s rozvedeným, jako bych tajně trestala ženatého za tu bolest, kterou mi tak dal, často dává tím, že musím chápat. Vím, že kdyby věděl, že se scházím s rozvedeným, dost by jej to ranilo.
Onen rozvedený muž mi věří, že jsem absolutně sama, že my dva budeme navždy šťastný pár. Není pro mě problém být s ním na Vánoce a na Silvestra, ženatý čas nemá. Srdci však neporučím, nedokážu opustit ženatého muže.
Nevím, co dál. S ženatým mužem prožíváme báječný sex, ovšem ty dva báječné dny splácím pláčem, pocitem, že jsem ta druhá. Vím, že se nikdy nerozvede, rozejít se s ním nezvládnu. S rozvedeným se směji, jen se musím nějak vymluvit v dny, kdy přijede onen ženatý, proč já nemohu k němu přijet na celý den, tak jako jindy.
Rozum mi říká: odejdi od ženatého, ten rozvedený tě má rád, lhostejný ti není. Nechat si oba? Zatím to tak dělám. V tuto chvíli, kdy toto píši, jsem dopoledne plakala kvůli ženatému, volal a opět jsem slyšela „pochop, miluji tě, ale nemám to jednoduché“. Přitom odpoledne jsem slíbila rozvedenému, že zítra přijedu.
Zázraky se nedějí, dva stejně milovat nejde, Navíc si připadám jak lehká žena.
Moc se v tom plácám. Když odejdu od rozvedeného, ublížím mu, zbude mi dost pláče kvůli ženatému, nic víc
Potřebovala jsem se vypsat, svěřit, moc to tíží, vím, že mě odsoudíte.
30.11.2011 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 146 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,7/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Miluji ženatého muže a jsem bezradná
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Milá Hano, v prvé řadě musím přiznat, že i mně Tvůj příspěvek připadá jak od nějaké puberťačky a musela jsem se vracet na začátek, abych se ujistila, že jsem se ohledně Tvého věku nepřehlédla. Je mi o 20 let míň a nechápu co řešíš. Děláš podložku chlapovi, který má už dospělé děti a nechce rozbíjet manželství kvůli majetku 
To si sebe opravdu tak málo vážíš nebo nemáš co na práci, že na něj neustále myslíš a brečíš? Tvé jednání je značně nefér vůči druhému nápadníkovi, se kterým je Ti fajn, jen je holt o něco menší. Postav se k situaci realisticky a rozsekni to. Teď vzdycháš za vůní a sexem, ale ujišťuji Tě, že "kamarádství" mezi partnery je to co Vás bude provázet až do konce života...co budeš dělat s tím sexy voňavkou až se mu nepostaví?
Hano, osuzovat tě nebudu, to děláš ty sama a velmi dobře. Odsuzuješ se ke trápení, pláči - proč to děláš? Být tebou zkusím vzít rozum do hrsti (určitě to jde, jsi teď jen poblázněná hormony, točíš se v kruhu a toužíš po něčem, co není ve tvé vůli ovlivnit) a podívat se na to reálně. To odstěhování je opravdu známka toho, že to nejspíš prasklo. Pak bych se zamyslela, jestli chci takhle žít další rok, dva, 10, 20 let. Z mého pohledu v tomto případě i rok je dlouhá doba, ale zase - je to jen na tobě. Možná by pomohlo si utřídit klady rozvedeného, porovnat se svými potřebami a pokud se v tom budeš cítit dobře, pak se s ním, být na tvém místě, vrhnu do plného života. Nač žít polovičatě, navíc s někým, komu na mě evidentně nezáleží, když mám přímo u nosu někoho s kým můžu sdílet své zájmy, potřeby a nejen pár dní v měsíci a nejen co se týká sexu. Záleží na tom, co od života chceš ty sama.
Rozhodnutí druhých (třeba ženatých 
), to ovlivnit moc nemůžeme, zvlášť když si na prvním místě nevážíme sami sebe. To píšu z vlastní zkušenosti, protože se v současnosti taky rozhoduji, jak dál ve svém životě a taky mezi dvěma chlapy. A hle, co mi vyšlo, kupodivu 
, nejdůležitější jsem přece já 
........
.gif)
caira:
chtěla jsem napsat něco podobného.....vůbec celý článek mi přijde jak z červené knihovny z třicátých let min.stol.
.gif)
Kdyby tohle napsal holka ve dvaceti, přemýšlela bych, co ji poradit.
Co poradit padesátiletý puberťačce? NIC - nehodlám si obrušovat mozkový závity ...
.gif)
Řekla bych, že každá šž napsala kus pravdy
.JPG)
No, ženáč Tě má /měl jen na 
Tak buď to tak ber, nebo nech být.
Vzhledem k tomu, že jeho děti jsou dospělé, tak nevidím jediný důvod, který by ho držel u manželky, kdyby chtěl být s Tebou.
A ten rozvedený Ti "nevoní"? Ono to zní blbě, ale pokud tam není z Tvé strany jakási jiskra a jsi s ním jenom kvůli jakési "pomstě" ženáči, tak to není fér.
Nejlepší nakonec bude vyměnit oba - za rozvedený a "voňavý" typ. 
Chápu, že to bolí, hrozně to bolí...byla jsem v tvé situaci, sice mi bylo o polovinu míň, ale cítila jsem se podobně. Tyhle vztahy jsou návykové, zvlášť jestli jsi s ním dřív trávila víc času a najednou je toho mnohem míň - mimochodem, taky bych to viděla na to, že to na něj prasklo a on teď seká latinu.
Bohužel budoucnost to nemá, jestli v tomhle vztahu budeš pokračovat, tak se budeš akorát dostávat hlouběji a hlouběji do závislosti na něm a bude tě to ještě víc vysávat. Jediná cesta ven je odstřihnout se, změnit telefonní číslo, nekontaktovat, obrnit se a udělat tlustou čáru. Tělo se za chvíli vzpamatuje, i když to bude zpočátku těžké, tyhle vztahy jsou jak drogy .... Ale odvykneš si. A za pár týdnů ti bude líp. A třeba toho svého rozvedeného začneš vnímat pozitivněji a přestaneš ho srovnávat s tímhle ženáčem.
Hodně štěstí.
Jo a možná ti pomůže vědět že něco jako "formální manželství" je u většiny zahýbajících blbost. 99 procent z nich má doma kvalitní sexuální život se vším všudy. 
.gif)
Nechci byt cynik, uz se ale vidim, jak v padesati letech po vecerech placu a placu, ze nemuzu byt s tim, co mne voni. Je tam, mimo te vune, jeste neco jineho? Neni to vubec o odsuzovani te, spis je mi lito zen, ktere takhle dopadnou. Kdyz uz, tak by to melo byt naopak a ty mu milostive ukrajovat ze sveho volneho casu a zivota. Asi by koukal jako puk, kdybys mu jednou oznamila, ze nemas cas, protoze uz mas neco jineho. To se ale v tvem pripade nesjspis nikdy nestane.
No, tak ta náhlá změna v chování pana ženáče (prodej bytu, méně častá přítomnost, najednou starost o manželku, se kterou prý je jen formálně...) mě přivádí na myšlenku, že to na něj doma prasklo a on teď musí sekat latinu. Taky nechápu, co to znamená být s někým ženat formálně kvůli majetku. To jako kdyby ženu opustil, tak o ten majetek přijde? Pak ovšem ten majetek zřejmě není jeho. A pán je pěkný sobeček, který se snaží získat něco, co mu nepatří a je mu to důležitější než obě ženy v jeho životě - manželka i milenka. A jeho manželka by pravděpodobně na formálnost jejich manželství měla jiný názor, co? Hano, opravdu chceš s takovým prožít zbytek života? Opravdu ti stojí za všechno to trápení? To ani není srdce, co tě ovládá, to jsou jen hormóny. Sama píšeš, že se s ním nedokážeš rozejít, protože ti "voní" a o jiných jeho kvalitách než těch postelových se nezmiňuješ. A vodíš kvůli tomu za nos muže, kterému na tobě asi opravdu záleží. No ano, chováš se trochu jako lehká děva. Měla bys zapojit taky trochu rozumu.
Padesát let a uvažuješ a jednáš ako puberťačka 
Možná by to chtělo napřed dospět?
Hm, věčně čekat, chápat a většinu času probrečet, to je úžasný život. Krásná vyhlídka na příští roky, jak dlouho to tak chceš vydržet?
Navíc mi připadá, že onen pán se tě nabažil, bere tě jako příjemné rozptýlení, ale vyhovuje mu stav jak je teď. Proč by měl chápat on, že jsi takhle nešťastná, když ty vždycky pochopíš jeho. Chápavá milenka, která je vždy připravena dělat mu pomyšlení, a sebe řadí někam na poslední místo, to je příjemné, žádné starosti, vždycky se dá nějak vymluvit, když on nemá náladu.
Jsem alergická na úsloví, že srdci nejde poručit. Ono se tím omlouvá všechno. Od ubližování lidem, kterým by měl být člověk oporou nebo je chránit po to, že sebou někdo nechá zametat a nedělá nic pro zachování vlastní důstojnosti.
Když už srdce nevyvažuje rozum, tak třeba by měla obyčejná slušnost, která ti zabrání ubližovat těm, kteří tě mají rádi a zdravé sebevědomí, které nedovolí aby někdo ubližoval tobě.
Stejně nikdo neudělá rozhodnutí za tebe, ale zkus si představit jak bys chtěla prožít příštích 10 let. Pak pouvažuj, co bys mohla dělat pro to, abys takový život skutečně prožila.
ach bože, kolik je ti let?????
Tvůj ženáč je svině, má tě jen jako matraci. Ovšem ty sama se chováš pěkně nefér k tomu rozvedenému.
Rozejdi se s oběma, zařiď si svůj život a chlapa si hledej až trochu dospěješ.... (i když teda nevím, jeslti v tomhle věku je ještě nějaká šance na zmoudření).
