Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Nevím, jestli mi někdo dokáže poradit. Vlastně ani radu nečekám, tohle si musím vyřešit sama. Tím, že jsem to sepsala a troufla si poslat do redakce s prosbou o zveřejnění, jsem si spíš trochu ulevila. Protože jak se říká – sdělená starost, poloviční starost.

Mé trápení se jmenuje manžel. Patrně jsem v uplynulých letech byla hluchá a slepá nebo jsem případným náznakům nevěnovala pozornost a nezasáhla včas. Tím pádem jsem se dostala do situace, která už přerostla mou míru trpělivosti a tolerance. Nevím, jak z toho ven, protože mluvit s ním je to samé jako mluvit do vykotlaného dubu.

Jde o to, že můj muž se postupně vypracoval na pěkného sobce a despotu. Navíc je přesvědčený, že jeho chování je v pořádku a problém je ve mně. Ačkoli jsem se moc snažila a stále snažím, neumím docílit toho, aby se na celou věc podíval realističtěji.

Máme dvě děti, starší chodí do první třídy, s mladší dcerkou jsem na mateřské. Žijeme prakticky z jednoho platu. To není nutné rozebírat, spousta žen tím prošla nebo prochází a asi ví, jak je někdy těžké to zvládnout, když mužův příjem není výrazně nadprůměrný.

Z mateřské zaplatíme část pravidelných měsíčních plateb a dál je vše na manželovi a jeho příjmu. A v tom je kámen úrazu. On mi totiž dává peníze na příděl, každý týden mi odměří částku, s níž musím vystačit. Suma to není nijak velká a musím se hodně snažit, abych s ní vyšla. Pravda, co se týká jídla, je muž docela skromný a nemá nepřiměřené požadavky. Jenže na druhou stranu, co se dnes dá považovat za vyloženě laciné jídlo, že?

Nicméně to není hlavní problém. On totiž není vůbec schopen uznat, že s nástupem syna do školy se zvýšily i výdaje. Samozřejmě že se od září několikrát stalo, že jsem nevyšla a musela mu říct o další peníze. Školní pomůcky, různé fondy, kroužky... Myslela jsem, že to pochopí, jenže to jsem se spletla. Prohlásil, že jsem s takovými výdaji měla počítat předem a připravit se na ně, tedy ušetřit. Vůbec nechápe, že s jeho týdenním přídělem sotva vyjdu, natož abych z něj něco ušetřila.

A pak to přišlo. Když jsem se ho zeptala, na čem například bych podle něj měla spořit, tak mi zcela vážně řekl, že není nutné kupovat dětem tolik ovoce a jogurtů, on jako dítě to taky neměl každý den, a vyrostl. A když prý takhle rozmařile rozhazuju a dopřávám si (!), tak se nemám divit.

Přiznávám, ujely mi nervy. Také jsem cítila velkou bezmoc a strašné ponížení. Hodně jsem se s ním pohádala a vyčetla mu, co je to za otce, když dětem odpírá kvalitní jídlo, a přitom mu není líto dát každý den peníze za krabičku cigaret. (Je poměrně silný kuřák a kupuje si cigarety v horní cenové relaci.)  Na to mi odpověděl, že ON si na to vydělá a já nemám právo mu vyčítat, za co své vydělané peníze utratí.

Jsem z toho špatná. Dokonce začínám uvažovat o tom, že najdu jesle a začnu chodit do práce, jen abych se zbavila té peněžní závislosti. Ale je mi líto takhle mordovat roční dcerku. Mám pocit, že by to odnesla především ona.

Ze všeho je mi nějak nanic. K manželovi už necítím žádnou úctu, nic. Když vidím, jak si s dětmi hraje, dělá se mi nevolno při vzpomínce, jak se zachoval. Odmítám s ním spát, hnusí se mi. Jako chlap to u mě prohrál na celé čáře.

Jak říkám, nečekám žádnou radu, vím, že konečné řešení je na mně. Jen jsem si dovolila vypsat se tady ze svého smutku a trápení. Děkuji všem, které mne vyslechly. Jen by mne zajímalo, jak to je s rodinnými financemi u vás... Když o tom mluvím s kamarádkami, považují mě za exota, protože peníze na příděl od manžela nedostává žádná z nich, i když jsou také na mateřské. Asi jsem někde udělala chybu.