Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Dostala jsem se do konfliktu se synem a snachou. Mají pětiletou holčičku, je to má první vnučka. Nade vše ji miluji a nic mi pro ni není zatěžko. Jsem však nešťastná z výchovy, kterou její rodiče uplatňují. Podle mého názoru roste z Anetky rozmazelný fracek. Snad mi takové označení v souvislosti s pětiletou holčičkou prominete, ale výstižnější slovo mě skutečně nenapadá.

Jak jsem psala, Anetku mám moc ráda a často ji hlídám nebo přijdou mladí k nám na návštěvu. První hodinka je v pořádku, pomazlíme se, popovídáme, přečtu pohádku. Pak se začne Anetka chovat nesnesitelně. Ošklíbá se nad úplně každým jídlem, nic jí není dost dobré. Když ode mne dostane nějakou sladkost, nepoděkuje. Na rodiče je drzá, odsekává jim, a když není všechno po jejím, dokáže se příšerně vztekat. Pláč ze sebe nutí tak mohutně, že se to nedá vydržet.

Dosud jsem se držela zpátky, říkala jsem si, že je to jejich dítě a mně nepřísluší do výchovy zasahovat. Jenže teď už chování té malé tyranky překročilo všechny meze. V neděli byla celý den u mě sama, bez mámy a táty. Odmítla jsem jí před obědem dát čokoládu a ona spustila. Nejdřív ječela jak siréna, pak začala s nucením pláče. Když to nebralo konec, neudržela jsem se a plácla ji přes zadek, aby se vzpamatovala.

Okamžitě přestala, nenávistně se na mě podívala a vší silou mě kopla do holeně. To už bylo moc. Přehnula jsem ji přes koleno a naplácala jí, co se do ní vešlo. Ano, ujely mi nervy. Po výprasku jsem ji zavřela do ložnice a řekla, že ven může vyjít, až se bude slušně chovat.

Trucovala tam dlouho, ale pak vyšla. Vůbec se mnou nemluvila, tvářila se uraženě. Odmítla dokonce i oběd. Možná čekala, že jí dám čokoládu, jenomže to měla smůlu.

Celý den byla z trucu o hladu. Navečer si pro ni syn se snachou přišli a ona si hned začala stěžovat. Že dostala výprask, že celý den nejdela, že s ní vůbec nemluvím... Reakce jejích rodičů mě uzemnila. Místo aby zjistili, jak to všechno vzniklo a bylo, velice nevybíravě se do mě před Anetkou pustili a přímo mi vyhubovali, co si to dovoluji, vztáhnout ruku na jejich dítě.

Odešli naštvaní, malá mi neřekla ani ahoj. Jsem z toho špatná. Vím, že jsem to s tím výpraskem přehnala, ale copak si člověk může nechat pětileté dítě skákat po hřbetě? Co z ní vyroste? Zkrátka a dobře – za tím, co jsem udělala, si stojím, i když by místo výprasku třeba stačilo jedno plácnutí.

Teď přemýšlím o našich rodinných vztazích. Syn se neozval, a že by to udělala snacha, na to mohu rovnou zapomenout. Mně se příčí doprošovat se jich. Kdoví, třeba čekají omluvu, ale za co bych se jim měla omlouvat? Vůbec mi z toho všeho není dobře. Co byste dělali na mém místě?