Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

ruzovyelf: přesně, potom se jen roluje dolů a nemusí se vracet....

Holinka: Uplne nejlepsi je, kdyz si to napises v celku do wordu a pak si to po castech zkopirujes sem. Ja to delam tak, ze kopiruju od spoda, odstavec po odstavci, takze se pak moje prispevky ctou odshora dolu.

Holinka: asi je to tu tak, že jeden příspěvek má jen omezený počet řádků, tak příště raději rozkouskovat do více částí

ruzovyelf: Jen ať je to pestré,ať si každý najde to svoje...

ilsa: Dekuju ti mila Ilsicko, ja vim, ze se opakuju, ale - moc zajimave
Holinka: Je to tady hotova pokladnice, vid ? A to jeste Verca pise Karlstejnske povesti, ted ma pauzu, ale urcite nas zase brzo potesi Tak koukam, ze nase Ilsa se rada podeli o svoje auditko s dalsimi zdatnymi spisovatelkami , tak ja osobne mam legraci taky rada

Holinka: Pochopitelně že je to pro všechny,tak piš....pokud nemáš a chceš obrazy ze stré,již zaniklé Prahy,písni mi na vzkazík mail,ráda ti je pošlu.

Kostel Panny Marie Vítězné(Karmelitská ulice)...Postaven v roce 1613 německými luterány jako kostel nejsvětější Trojice.V roce 1644 byl postoupen bosým karmelitánům,řádu španělského původu,za jejich účast v bitvě na Bílé hoře.Původní průčelí směřovalo na druhou stranu k východu,avšak bylo proti liturgickým pravidlům obráceno na druhou stranu.Dílo vychází z římských sakrálních staveb a vzorem pro řešení fasády byl Fontanův kostel S.Tinitá dei Monti.Prostorové pojetí mělo značný význam pro vývoj ranně barokní architektury v Čechách.Zdejší vosková soška tzv.Pražského Jezulátka pochází ze Španělska.Jako svatební dar ji získala Polyxena z Lobkovic,která ji po ovdovění v roce 1628 věnovala kostelu.Díky této sošce se stal kostel poutním místem.Čas od času získává soška jako dar různé šatičky.Má jich několik desítek,některé z nich jsou zdobeny diamanty a perlami.

Zahrada Valdštejnského paláce...Zahradní sochy od Adriena de Vriese jsou repliky originálů odnesených švédskými vojáky v roce 1648 jako součást jejich válečné kořisti.Kašna s Venušinou fontánou je vrcholným dílem z rudolfínské doby.Sala terrena je mohutná sloupová předsíň zdobená nástropními štukami a obrazy s námětem trojské války.Ve dveřích napravo je vybudována krápníková jeskyně.Jsou zde i ptačí voliéry a vysoké krápníkové stěny.

Valdštejnský palác...Rozsáhlý komplex budov,dvorů a zahrady byl vybudován v letech 1624-1630 pro Albrechta z Valdštejna,generalissima císaře Ferdinanda II.,významného vojevůdce třicetileté války a nejvýznamějšího politika Českého království té doby.Pro palácovou kapli zvolil jako výzdobu obraz "Zavraždění sv.Václava,patrona české země"Jako by zde předpověděl svůj vlastní osud:i on skončil rukou úkladného vraha.V Rytířském sále se císařský vojevůdce Valdštejn nechal vyobrazit jako římský bůh války Mars na triumfálním voze.Tvůrcem této fresky i fresek v astronomicko-astrologické chodbě paláce je Bartolomeo Baccio del Bianco.Zmíněná chodba se nachází ve druhém patře spojovacího traktu mezi severním a jižním křídlem paláce.Alegorická vyobrazení sedmi tradičních astrologických planet jsou lemována po stranách dvanácti znameními zvěrokruhu.Na dvou protilehlých čelních stěnách je symbolicky vyjádřena podstata dvanácti domů horoskopu.Je zde tedy znázorněna trojice základních kamenů astrologie:Planety,zvěrokruh a astrologické domy v patřičných souvztažnostech.Na koncepci této astrologické fresky se pravděpodobně podílel italský architekt Giovanni Pierini da Galliano,který od roku 1628 převzal funkci stavbyvedoucího paláce.Pieroni nebyl jen inženýr,ale také matematik a astrolog,žák Galilea.A tak se do astronomické fresky promítl nejen Galileův významný objev,čtyři satelitní měsíce planety Jupiter,ale i jeho omyl:dva měsíce obíhající planetu Saturn,jež jsou ve skutečnosti jeho prstence.V chodbě nacházející se o patro níž jsou tématem freskové výzdoby mytologické výjevy z Ovidiových "Metamorfóz"

Moc se mi to tu líbí. Děvčata máte některá knihy Praha zmizelá??? Já je mám všechny, jako že si je v důchodě přečtu. Ale já vážně ještě nemám čas

Zadala jsem si :Bohumil Vurm a Rudolf II. a jen zírám co všechno tu o něm je.To je další čtenářský koutek,ale on je tak zajímavý že za to stojí.A pokud narazíte někde na jeho fotku,nemůže vám ujít nápadná podoba s Rudolfem.

Darila: Už mám Nepomuckého ve foťáku,ale nějak mi to nejde stáhnout.Dám ho sem dodatečně.
A zase tolik čtení

teda, tady je tolik zajímavého čtení , díky za ně

ilsa: Cte se od obrazku smerem dolu

Dům u tří pštrosů...Starobylý dům,o kterém se traduje,že zde bývala hospůdka již za časů císaře Karla IV.Dnes je jedním z nejvyhledávanějších pražských hotelů.Historicky doloženým stavebníkem domu je Jan Fux,profesí pernař či fedršmukýř.Zabýval se zdobením klobouků,koňských postrojů a výrobou vějířů z per různých vzácných ptáků.Právě k těm nejvyhledávanějším patřilo peří pštrosí.Tak možná získal dům své jméno.Rudolfínská legenda vypráví o císařově přání rozšířit svůj zvěřinec o pštrosy.Údajně ti,co mu je z daleké ciziny vezli,udělali poslední noční přestávku právě v tomto domě.Jeden ze třídovážených ptáků se rána nedožil.Upomínka na tuto událost má být zachycena v malbě na průčelí domu.Při obléhání a dobývání Starého Města Švédy za třicetileté války byl dům poškozen.Při opravě v roce 1657 byl pak zvýšen o jedno patro a dostal malebné volutové štíty.Byly zřízeny i trámové stropy v přízemí,ty se dochovaly až do naší doby.

BRUNCVIK
S Prahou a s její historií se pojí veliké množství legend. Patří to jaksi ke kouzlu staré Prahy. Jednou z těch nejkouzelnějších je i legenda o Bruncvíkovi. Sochu tohoto hrdiny naleznete na hřebenu pilíře Karlova mostu. Cítím, že k mostu neodmyslitelně patří a zároveň ne. Je s ní spojeno nějaké tajemství. Mladý rytíř ve zbroji, s taseným mečem. Stačí jenom zavřít oči a snít. Víte ale, že Bruncvík, na kterého se díváte z nejslavnějšího českého mostu není vlastně pravý? Ten původní totiž vypadal docela jinak.

Pohádka začíná
Za starých časů panoval v Čechách syn knížete Žibřida Bruncvík. Vládl moudře a spravedlivě. Bruncvíkův otec získal pro české království znak

orlice. Bruncvík se rozhodl, že svým potomkům získá ještě lepší erbovní znamení a to lva. Nechal, osedlat třicet koní a vyjel s početnou družinou do světa. Od té doby zažívá Bruncvík jedno dobrodružství za druhým. Setká se s obrovitým ptákem Nohem. Jeho loď ztroskotá na Magnetové hoře. Utká se v boji s nejrůznějšími obludami. V jednom ze svých dobrodružství zachrání život lvovi, tak že zabije strašlivého draka. Za svou statečnost, pak získává tohoto lva do erbu českého království. Pražané postavili na počest slavného knížete na pilíř Karlova mostu Bruncvíkovu sochu s kamenným lvem.

Zázračný meč boha Peruna

Hezká báje. Pokud si přečtete podrobnější verzi pověsti o Bruncvíkovi (viz např. Pražské pověsti, Václav Cibula, 1. vydání, Praha 1972). Pak se neubráníte dojmu, že tenhle příběh je jakousi napodobeninou příběhů o Sindibádovi či Odysseovi a váš dojem bude správný. Příběh o Bruncvíkovi je především bájí a jako takový bychom jej měli brát. A lva jsme rozhodně do státního znaku nezískali díky Bruncvíkovým dobrodružstvím.

Pokud se však nad příběhem zamyslíme trochu hlouběji, narazíme možná na zajímavé souvislosti. Lev a orel jsou významnými esoterními symboly. Setkáváme se s nimi jak v mystice tak v alchymii. Co asi znamenala přeměna státního znaku z magického pohledu, když orlici, vystřídal lev, král zvířat, symbol slunce a zlata? Dnes však tohle téma vynecháme a vrátíme se k němu později. S Bruncvíkovou sochou se však pojí ještě jedna legenda. Na hradě krále Olibriuse, získal Bruncvík zázračný meč, který na požádání srazí všem nepřátelům hlavy. Po Bruncvíkově smrti se meč ztratil, podle jedné verze, jej Bruncvík nechal zazdít ještě před svou smrtí do mostního pilíře. Meč se objeví, až budou Čechy nejvíce potupeny. Pak pojedou Blaničtí rytíři v čele se sv. Václavem po Karlově mostě a kůň jejich velitele o něj zakopne. Václav jej zdvihne a porazí všechny nepřátele. Podle jiné verze jej hodil Bruncvík do Vltavy. A napotřetí meč se sám objeví až bude naší vlasti nejhůř a dán znamení blanickým.

I meč sám o sobě je významným ezoterním symbolem. Otomar Dvořák dává tyto pověsti o Bruncvíkově meči do souvislosti s podivným energetickým místem, nedaleko Bruncvíkovi sochy, na němž psychotronici nalézají cosi jako energetický sloup. Podle všeho by Karlův most neměl být jediným mostem, kde se taková anomálie nalézá. Existuje ještě jedna, mnohem starší pověst, která vypravuje, že právě v místech, kde dnes Bruncvík stojí, byla pohanská svatyně. Měl zde být posvátný háj s obrovskou sochou boha Peruna (podle jiných Černoboga). Po příchodu křesťanství byl pohanský háj vykácen a Perunova modla svržena do Vltavy. Jeho meč byl zazděn do kamenného mostu. Meč knížete Bruncvíka má, jak vidno předobraz v pověsti mnohem starší.

Rolandova socha
Zeptáte-li se, kteréhokoli historika, na Bruncvíkovu sochu odpoví vám, že se nejedná o žádného vybájeného Bruncvíka, nýbrž o takzvaný Rolandův sloup, který byl symbolem městských práv. Proto ten meč, samozřejmě.

Rytíř Roland byl symbolem cnosti a rytířskosti, není tedy divu, proč by se neměl stát symbolem práva. Všechno beru, ale v tom případě bych chápal, že by se soch jmenovala Roland, Rolandin, Rolandus, nebo tak nějak podobně. Ne ona se jmenuje Bruncvík a ještě je špatně vysochaná.
Podařilo se mi totiž objevit v jedné staré knize rytinu, na níž je znázorněn tzv. Rolandův sloup neboli Bruncvík (viz obrázek). Jenže na téhle staré rytině, není bezvousí mladík s napřaženým mečem, nýbrž muž s plnouvousem, který se o meč opírá. ,,Mladý" Bruncvík je dílem sochaře Ludvíka Šimka, který ji na náklady pražské obce vytvořil v roce 1886. Tedy dílo poměrně nestaré. Původně tady však stále jiná socha. Jaroslav Šaler se ve zprávě z roku 1795 domnívá, že původní socha byla součástí předešlého kamenného mostu, tedy Juditina. (Dost možná, že byla pozůstatkem ještě oné Perunovy modly!) Socha měla bát zničena v době švédského obléhání v časech třicetileté války, kdy měla být odstřelena její horní část až po kyčle.

O meči, který získal podle pověsti Bruncvík, poznamenává, že by mohl patřit králi Přemyslu Otakarovi I.
Jak byla ale určena původní podoba sochy, kterou vidíme na rytině. Profesor Maxmilian Millauer poznamenává, že tato rytina byla vytvořena podle repliky alabastrové sochy, která patřila do sbírek císaře Rudolfa II.
Pan profesor se soše a její historii věnuje velmi podrobně. Díky němu můžeme porovnat původní verzi s tou novou. Z jeho rozboru vyplývá, že nejpůvodnější je spodní část sochy. Naši pozornost asi nejvíce přitahuje 11 podivných značek - erbů, které působí dojmem run. Představený pražského kamenického cechu Jan Ludvík Kraner, potvrdil, že se jedná o znaky stavitelů a kameníků, kteří pracovali na stavbě mostu. Byly však dodány na podstavec dodatečně a s původní sochou nesouvisí (přesto jsou mnohem starší než nově zrekonstruovaná socha.
Prof. Millauer se také zamýšlí nad významem sochy. Došel k závěru, že se jedná o tzv. Rolandovu sochu, která v rukou drží dobytý meč.

Podobné sochy se nacházely především v těch městech, které podléhaly tzv. sasskému právu. Socha se však nejmenuje po synu Karla Velikého Rolandovi, nýbrž po svitcích, které se na soše nacházejí (něm. Rollen, české slovo role jistě všichni znáte. Podle jiného vysvětlení je název odvozen od německého rugen - odsoudit po předchozím vyšetření.)
Rolandovy sochy se nacházely většinou na místech, kde se soudilo. Takové místo se německy nazývalo Rugeland. Pokud má pověst pravdu, pak víme, že zde byla pohanská snad Perunova svatyně. Na takových místech mnohdy probíhaly i soudy. Je tedy možné, že se tato tradice udržela i do mnohem pozdější doby. Zkrátka tohle místo bylo výjimečné odedávna.

Přece jen Bruncvík?
Tak už víme, že Bruncvíkova socha není Bruncvíkova ale Rolandova a že Rolandova není podle rytíře Rolnda, ale nejspíš podle svitků představujících právo (Rollen) či podle místa, soudu označené touto sochou Rugeland. Nevíme však jak Roland přišel k Bruncvíkovi.

Na náměstí dolnosaského Braunschweigu (Brunšviku) stojí nádherná románská plastika bronzového lva. Dílo vzniklo někdy v roce 1163 -1181. Tato plastika patřila díky svým rozměrům a tedy díky náročností technického provedení ke středověkým monumentům. Víme, že si tuto plastiku objednal a zafinancoval vévoda Jindřich Lev. Má se za to, že se Jindřich nechal inspirovat slavnou kapitolskou vlčicí, která pochází ještě z doby Etrusků. Dokonce existuje i legenda proč si Jindřich oblíbil právě Lva během cesty do Jeruzaléma narazil statečný rytíř na s lva bojujícího s drakem. Lev již umdléval a vévoda se proto přidal na jeho stranu a společnými silami draka porazili. Lev zkrotl a svého nového pána doprovázel až do konce života. Pokud vám připadá, že jste už někdy slyšeli tuhle příhodu, pak se nemýlíte, ano to je přeci Bruncvíkovský příběh. Myslím, že už nám to došlo všem. Buncvík = Brunšvik. Ano historická bádání dokazují, legenda o vévodovi z Braunschweigu (staroněmecky Bruneczwig) byla populární nejen v Nemecku, Holandsku, Dánsku a Švédsku, ale že z ní vycházely i legendy tradované v Čechách, Maďarsku a Rusku. Uf. Je to trochu zmatená historie, ale teď už konečně vím, proč se Bruncvík nejmenuje Roland.

Po vzoru artušovských rytířů budovali svá bratrstva i Jan lucemburský a jeho syn císař Karel IV.Původní soše Bruncvíka na Karlově mostě byla v roce 1648 švédskými vojáky ustřelena hlava.Současná socha je z roku 1884.

Socha Brunncvíka...socha bájného českého rytíře,který podle pověsti poprvé použil lva jako státní symbol Českého království.Legenda pochází asi z poloviny 13.století.Lev byl však jako symbol české státnosti používán již dříve,jak by tomu mohla nasvědčovat miniatura knížete Václava z iluminovaného Vyšehradského kodexu krále Vratislava z roku 1085,kde je u písmene D patron naší země zobrazen na skládací stoličce,jejíž zkřížené nohy jsou nahoře ukončeny lvími hlavami a dole tlapami.Bájný kníže Bruncvík podle pověsti pomohl lvovi zápasícímu s drakem.Spojenými silami zahubili devítihlavou saň chrlící oheň.Lev se stal Bruncvíkovým spojencem a spolu pak vybojovali mnoho vítězných bitev.Po návratu do Čech přijal Bruncvík jako svůj znak bílého lva na červeném poli.Legenda o Bruncvíkově smrti nese podobnost s příběhem lva Mohameda,kterého vlastnil císař Rudolf II.Zde je ovšem obrácena:lev umírá žalem po smrti knížete.Legenda není příliš originální a půjčuje si ze starších zdrojů.Zajímavá je na ní alchymistická symbolika,jež měla svůj vrchol právě v době Rudolfa II.Legenda o Bruncvíkovi má ještě dovětek o jeho zázračném meči,který je ukryt kdesi v Karlově mostě a objeví se tehdy,až bude naše vlast v největší potupě.Až blaničtí rytíři vedeni knížetem Václavem pojedou po mostě,jeho kůň klopýtne,meč se objeví a srazí hlavy všem nepřátelům české země.Blaničtí rytíři,bájní ochránci české země spící v nitru hory Blaníku,jsou obdobou ideálu rytířů od kulatého stolu krále Artuše hledajících svatý grál,zázračnou nádobu s krví Ježíše Krista.

ilsa: Darila: Dekuju vam holky, je to uzasne, udelaly jste z tohoto auditka uplnou pokladnici, vzdycky se tesim, co tu najdu noveho A dneska jsem se i zasmala od srdce

Darila: To máš jedno:holinky,nebo hodinky,obojí se natahuje....EVA2: Jan Nepomucký je fakt všude.Vím o něm i v Liberci a v Hukvaldech.Tam ho dostali přímo z Nepomuka zároveň s penězma na stavbu nového mostu,když jim ten starý strhla povodeň.Nový most postavili pěkný a udělali u něj zákoutíčko pro sochu.

Denis: Jsem na tom stejně.

Hurá, tak jsem vás našla, kde se pořád zašíváte. Ale jak ty kvanta mám dočítat???

EVA2: illona: Děvčata já se tu u toho chechtám jako nějakej puboš, mně to přišlo tak strašně k smíchu, to se opravdu povedlo!!!

ilsa -
Darila - to je tedy překlep jak se patří!

Darila: až jsem se polekala.

EVA2: proboha co to píšu ne píčou, ale píšou!

EVA2: hurá našla! taky to píčou, že sochami Jana Neopomuckého je doslova poseta celá Česká republika a dokonce i toto:
Sv. Jan Nepomucký má díky jezuitským misiím velký věhlas po celém světě, především Bavorsku a zemích Latinské Ameriky. Je uctíván jako mučedník zpovědního tajemství a patron při přírodních pohromách a povodních (díky způsobu jeho smrti). Jeho vyobrazení lze nalézt na mnoha místech, především na mostech.

Darila: Jan Nepomucký stojí i u nás na mostě.Zítra ti ho vyfotím.
Holky,je tady moc zajímavé čtení,zítra přijdu dřív abych si toho mohla víc přečíst.

Darila:

Staroměstská Mostecká věž -zajímavosti:
Založení

K položení základního kamene vybral Karel IV. symbolické datum, které představuje vzestupná a sestupná řada lichých čísel: 1. 3. 5. 7. 9. 7. 5. 3. 1. — to znamená, že most byl založen v roce 1357, devátého dne v sedmém měsíci (9. července) v 5 hodin a 31 minut.
Výškové parametry

Na ochoz věže se dostaneme po 138 schodech. Výška věže je 47 metrů nad terénem mostu, nad hladinou Vltavy je to 57 metrů. Nárožní věžičky jsou ve výšce 64 metrů.

Detail-Ledňáček ve věníku

Symbol písmena X, jelikož tato signatura je poměrně nenápadně včleněna do symbolické koncepce Staroměstské mostecké věže.Zde v místě tzv.sluneční sféry je český král Karel IV.oblečen v albě-bílém kněžském rouchu, přes prsa má zkříženou štólu a je zahalen pluviálem-tedy obřadním rouchem.Můžeme jej tak interpretovat jako královského kněze Melchisedeka resp. krále Rybáře v původním archetypu boha Osirise.Začíná se nám tak pozvolna odhalovat i tajuplná symbolika ledňáčků ve věníků, kteří jsou na věži rovněž hojně zastoupeni.(v anglickém překladu je ledňáček znám jako královský rybář-king fisher) Ledňáčci jsou dle mé interpretace vyjádřením královské svatby Lva a Orla a symbolicky odkazují na vzkříšení královského rybáře-Osirise…
Písmeno X můžeme identifikovat jako archetypální vyjádření aktu plodnosti ve splynutí ženské a mužské energie vyjadřující proces vzniku nového života a jeho regenerace.


Tzv.sluneční sféra mostecké věže, v dolní části uprostřed je vyobrazen zlatý ledňáček ve věníku-symbol alchymické svatby Lva a Orla

Sochami svatého Jana Nepomuckého je doslova poseta celá Česká republika

Jan z Pomuku se narodil někdy kolem roku 1340 ve vsi Pomuku, který náležel nedalekému cisterciáckému klášteru pod Zelenou Horou. V místě, kde dnes stojí barokní kostel sv. Jana Nepomuckého, stál podle ústního podání domek, kde se Jan narodil. Janův otec Velfín (či Welfin) byl v Pomuku v letech 1355 až 1367 rychtářem, o matce není nic známo. Základní vzdělání získal zřejmě ve škole zřízené roku 1344 při farním kostele sv. Jakuba. Další studia nejsou s jistotou doložena, dále studoval na pražské univerzitě.

Od roku 1369 působil jako veřejný notář v Praze a od roku 1380 byl u sv. Víta oltářníkem. Mezi lety 1383 a 1387 studoval církevní právo v Padově. Po návratu se stává kanovníkem u sv. Jiljí a doktorem dekretů. O dva roky později je již kanovníkem vyšehradské kapituly a generálním vikářem pražského arcibiskupa ve věcech duchovních. Následujícího roku vyměňuje Jan svou farnost u sv. Havla za úřad žateckého arcijáhna. Dne 20. března 1393 Jan umírá během mučení na staroměstské rychtě (dnes dům č. 12 na rohu ulic Rytířské a Na Můstku). Okolo půl deváté je pak jeho tělo svrženo z dnešního Karlova mostu do Vltavy. 17. dubna nacházejí Janovo tělo zachycené na pravém břehu Vltavy (v místech dnešního Čechova mostu) cyriaci, kteří jej pochovávají v kostele sv. Kříže při svém klášteře. Bezprostřední příčinou smrti podle antropologa Emanuela Vlčka bylo mučení, konkrétně opakovaná rána tupým předmětem do hlavy, která vedla k proražení lebky, nikoliv tedy utopení.

Staroměstská Mostecká věž...Byla svšdkem krutosti pobělohorských vítězů a pohany českých snah o samostatnost.Po popravě 27 pánů na Staroměstském náměstí zde byly jako výstraha vystaveny v železných koších hlavy dvanácti nešťastníků.Po určité době je směli jejich příbuzní vložit do krabic a pohřbít kdesi v kostele Panny Marie před Týnem na Staroměstském náměstí.Odtud však prý byly odneseny neznámo kam,snad do kostela sv.Salvátora.Také se říká,že všech dvacet popravených se vrací vždy ve výročí své exekuce na Staroměstské náměstí,kde mlčky stojí a sledují chod orloje.Jde-li stroj správně,je to znamení,že se českému národu daří dobře a všichni se rozejdou pokojně a v míru.V opačném případě se vracejí smutně a truchlivě se sklopenými hlavami a opět čekají až uplyne další rok.

Malá strana...Karlův most-původně nazývaný kamennný či Pražský...Gotický most na sobě nese galerii barokních soch,nejstarší je bronzová plastika sv.Jana Nepomuckého z roku 1683 od sochaře Jana Brokoffa,která je prototypem svatojánských soch na celém světě.Brokoffpoužil jako předlohu hliněnou skicu vídeňského sochaře M.Rauchmüllera a socha stojí na místě,kde byl údajně sv.Jan z Nepomuku svržen z mostu a spojuje Staré Město s Malou Stranou.Základní kámen položil předchůdce Rudolfa II.v císařské funkci Karel IV.roku 1357 dne 9.července v 5 hodin a 31 minut.Toto datum mělo zajistit mostu dobrý osud.Na tento den připadla konjukce Slunce se Saturnem.V takovém momentu je nepříznivý vliv Saturnu překonán Sluncem.Důležitou roli zde hrají též lichá,tedy šťastnější čísla.Datum a čas je jejich vzestupnou i sestupnou řadou:1357-9-7-5-31.A skutečně,Karlův most přečkal věky a zachoval se ve své kráse dodnes.Je 516 metrů dlouhý a 9,5 metru široký.Spočívá na šestnácti obloucích.

Po včerejší pauze vás provedu s Rudolfem Faustovým domem...Faustův dům(Karlovo náměstí 14)...Původně renesanční a později barokizovaná stavba na jižním konci Karlova náměstí,opředená pověstí o doktoru Faustovi,uneseném odsud ďáblem do pekel dírou ve stropě.Pověst měla původ ve skutečnosti,že někteří z obyvatel domu se skutečně věnovali alchymii.Za vlády Rudolfa II.vlastnil dům jeho oblíbenec,podivín a hvězdopravec Jakub Krocínka.Jeho dva synové skončili život násilně.Mladší zavraždil staršího,údajně pro poklad ukrytý ve zdech domu a sám se kvůli svému činu dostal na šibenici.Z majitelů domů byl nejznámější Angličan Edward Kelley,jehož na svém dvoře zaměstnával císař Rudolf II:Dům zakoupil v roce 1590.V roce 1724 získal dům Ferdinand Antonín Mladota ze Solopysk.Ten se horlivě zabýval alchymistickými operacemi.Zvěsti o tajemnosti domu nabraly na síle,když Josef Petr,syn Ferdinanda Mladoty,se ještě navíc začal zabývat mechanikou.Návštěvníci byli šokováni mechanickými kuriozitami,jako byly četné automatické figuríny,schodištěm,které se náhle zvedlo do výše,dveřmi,jež se samy bez lidského přičinění zavíraly a dalšími podivuhodnostmi.Shodou okolností se zde díra ve stropě skutečně objevila.Nebyla však proražena čertem,nýbrž americkou dvousetpadesátiliberní bombou,která při bombardování Prahy 14.února 1945 proletěla domem až do sklepa,aniž vybuchla.Malým dovětkem zůstává fakt,že při stavebních opravách se v historickém zdivu našly kostry sedmi kdysi zazděných,údajně černých koček.

ilsa: Dekuji, opet zajimave. Laka me to, az budu nekdy v Praze, abych si dosla polozit kaminek na nahrobni kamen rabiho Löwa

Nové Město...Největším urbanistickým dílem císaře Karla IV.(1316-1378)bylo založení Nového Města v roce 1348,vedené snahou povýšit Prahu na skutečnou metropoli a nejrozsáhlejší město Evropy.Koncem Karlovy vlády měla Praha 50000 obyvatel a byla svou plochou značně větší než Londýn nebo Paříž.Rozsah území pro Nové Město vykoupeného(240 hektarů)byl na tehdejší dobu ohromující.Vznikla tak tři nová hlavní náměstí:Senovážné,Václavské a Karlovo,která byla propojena jednou přímou ulicí(dnes Jindřišská a Vodičkova).Navíc je zajímavé,že protažené osy těchto tří náměstí se protínají v jediném bodě-v průsečíku Rytířské ulice a Můstku.Vymezenou plochu Nového Města obehnal pak Karel IV.během dvou let(1348-1350)mohutnými hradbami v délce 3,5 kilometru,na nichž pracovalo 1000 pražanů.trasu hradeb dodnes vymezuje od Karlova až za Těšnov k řece tzv.Severojižní magistrála.Karel stavěl tuto část Prahy podle předlohy,a to Svatého města Jeruzaléma.Dost možná,že Nové Město mělo symbolizovat Nový Jeruzalém z poslední knihy bible,Apokalypsy.

Židovský hřbitov...Založen počátkem 15.století.Od roku 1787 se zde nepohřbívá.Náhrobních kamenů je tu kolem 12000,na některých místech jsou hroby až ve dvanácti vrstvách.Mezi významné osobnosti zde pohřbené patří židovský primas Mordechaj Maisel a Hendely Baševí.Oba figurovali v účetních knihách Rudolfa II.jako věřitelé.Také zde odpočívá David Ganse,který spolupracoval s Johannem Keplerem a Tychonem Brahem.Nejslavnější hrob nese jméno Jehúda Löw ben Bezalel.I po smrti prý koná zázraky.Pokud někdo položí kamínek na jeho náhrobek,jeho přání bude splněno.V nápise na tomto hrobě se též údajně skrývá tajemství magické formule života,takzvaného "šemhamforáše"(šému).

Vysoká synagóga...přímo proti vchodu do Staronové synagógy se nachází vchod do Vysoké synagógy,též nazývané Radniční,protože byla spojena s vedlejším domem židovské radnice.Byla postavena na náklad primase Židovského Města Mordechaje Maisela v druhé polovině 16.století Pankratiem Roderem. Klausová synagóga...Postavena v šedesátých letech 16.století.Na její stavbě se podílel Mordechaj Maisel s rabbim Löwem a Elieserem Aškenazim.V první ze tří malých budov,ze kterých se skládala a které se nazývaly klausy,se nacházela proslulá talmudistická škola rabbiho Löwa.V druhé budově byla vlastní synagóga a ve třetí nemocnice.

a jinak holky smekám, co věnujete tomu psaní

Darila: proti staronové synagoze jsem bydlela, z druhí strany toho obrázku
a jak tam vidíte tu věžičku s hodinami...tak ty jsou obráceně...a tam je židovská radnice a židovská škola
doporučuju to okolí navštívit, až budete v praze...

Darila: ilsa: paráda holky, židovské hřbitovy miluju a nejen ty

Darila: Díky za doplnění a opět krásnou ilusraci.Synagóga je i po tolika stoletích pěkná a zapadá do každé doby

ilsa: Darila: Moc dekuju, je to tak zajimave, hltam to jednim dechem Nejvic se me libi povest o bezhlavych spanelich

Hrob Jehudy Löwa Tellera

Nejvýznamnějším židovským bankéřem byl pohádkově bohatý Morchedaj Maisel, který často půjčoval nemalé sumy Rudolfovi II. Maisel dokázal využít situace, aby alespoň zčásti ulehčil život svých souvěrců, a tak vymohl u panovníka upevnění starých a vydání nových privilegií, která by zvyšovala právní jistotu pražských Židů. Maisel byl primasem židovské obce a svou rozsáhlou stavební činností poznamenal nadlouho urbanistickou tvářnost pražského ghetta. Postavil židovský obecní radniční dům, jehož dnešní podoba pochází z rokokové přestavby architekta Josefa Schlesingera, kdy také byla nad severním průčelím vztyčena věžička. Její hodiny s hebrejským číselníkem a pozpátku jdoucími ručičkami se staly symbolem současného Josefova.Tento známý muž se svým přítelem, učeným rabínem Jehudou Lowem ben Bezallel, založil i talmudistickou školu a pečoval o rozvoj renesanční vědy.
Low se stal legendární postavou rudolfínské Prahy, neboť podle pověsti je tvůrcem obrovité hliněně figury - jakéhosi starodávného robota zvaného Golem, vynikajícího fantastickou silou.
Tu mohl oživit šém, destička s magickou formulí, která si gigantu vkládala do otvoru v čele.,,Zázračný" rabi Low je však osobností známou po celém světě především pro svou moudrost a učenost. V pražském ghettu představoval neotřesitelnou všestranou autoritu. Od roku 1597 byl také vrchním zemským rabínem v Království českém.
Lidé putují k jeho náhrobku,aby vzdali úctu velké moudrosti a ,,zázračné" moci Bharala /tj. v hebrejštině náš učitel, náš pán/ a alespoň v duchu vyjádřili víru ve splnění svých soukromých tužeb a naději. Ještě jednoho zvyku si všimněte na tomto náhrobku - příchozí sem totiž kladou drobné kaménky, aniž často znají smysl svého počínání. Tento zvyk pochází z doby, kdy Židé byli ještě kočovníky a své mrtvé pohřbívali tak, že je zakryli kameny, aby je ochránili před dravou zvěří. Každý příslušník kmene položil n mrtvého kámen, až byla navršena mohyla. Dnes návštěvníci dodržují symbolicky tento zvyk, většinou z piety, jako by jinde položili na hrob květiny.

Starovová synagoga

Jedná se o nejstarší synagogu židovského města i střední Evropy a druhou nejstarší v celé Evropě (nejstarší je v Toledu). Raně gotická synagoga s bohatou kamenickou výzdobou vznikla ve 13. století a dodnes slouží jako modlitebna a hlavní synagoga Pražské židovské obce.

Z legend se dozvídáme o zájmu císaře Rudolfa o židovský mysticismus a jeho rozsáhlých kontaktech s rabbim Löwem.Bohužel existuje jen jediný dobový záznam,který hovoří o soukromé konverzaci mezi učencem a císařem v roce 1592.Avšak o jejím obsahu a dalších kontaktech nevíme nic.nejslavnější pověst vážící se k rabbimu Löwovi je ta o golemovi:Golem měla být umělá lidská bytost vytvořená z hlíny,oživovaná šémem,magickou formulkou vepsanou na pergamen.Golem se stal sluhou rabbiho vykonávajícím nejrůznější užitečné práce.Jeho síla však postupně rostla ,a tak ho bylo nutné každý pátek večer uložit k odpočinku na celou sobotu a pak opět oživit novým šémem.Jednou však rabbi tuto povinnost zanedbal a golem zdivočel.Učenci se rozdivočelého sluhu nakonec podařilo zastavit a od té doby ho už nikdy neoživil.Ze všech legendárních golemů je nejslavnější právě ten pražský.Údajně ho stvořil rabbi Löw jako svého sluhu a také na obranu židovských obyvatel pražského gheta.Značnou popularitu získal též díky Meyrinkovu románu Golem z roku 1913.

ŽIDOVSKÁ ČTVRŤ...Praha byla jedním z nejdůležitějších evropských židovských center té doby.Pražští židé také hráli rozhodující roli v systému císařských financí.Nejbohatší z nich,Mordechaj Maisel,který zemřel v roce 1601,byl také nejbohatším obyvatelem Prahy.Ten udržoval velmi těsné kontakty s Rudolfovým dvorem a šlechtou.V roce 1592 obdržel od císaře zvláštní obchodní povolení.Po jeho smrti přešla císařská milost na Jakoba Basseviho,který se později stal finančním poradcem Albrechta z Valdštejna....Staronová synagóga...Nejstarší budova židovské čtvrti byla vybudována kolem roku 1280.Patří k nejstarším synagógám v Evropě.Je zde zdobné sedadlo,napravo od schránky na fóru,na němž prý sedával sám rabbi Löw,židovský duchovní,učenec a znalec tajné nauky zvané kalaba.Malé okénko uprostřed východní stěny sloužilo k přesnému určování ranního rozbřesku.Ranní modlitby nastaly ve chvíli,kdy jím do synagógy pronikaly první paprsky slunce.Za panování císaře Rudolfa II.byl rabbim v této synagóze právě zmíněný Jehúda Löw,který předtím působil na Moravě a v Polsku.Byl to muž moudrý a znalý tajných věd,údajně s ním komunukovali nejen čelní pražští astrologové a alchymisté,ale i sám císař Rudolf.Podle pověsti měl židovský učenec dokonce silou vůle zastavit císařský kočár na Karlově mostě a proměnit kamení,které na něj lidi kvůli tomu házeli,v květy.Podle další pověsti inscenoval na Pražském hradě pro císaře spiritistickou seanci,v níž vyvolal duchy biblických praotců.Rabín tehdy upozornil císaře,že se při představení nesmí smát.Za použití laterny magiky,kouzelné lampy,pak nechal ožít starozákonního Abraháma,Izáka,Jákoba a jeho syny.Všichni přítomní včetně císaře seděli a mlčky sledovali stíny dávných mrtvých,až se z kouře znenadání vynořil Jákobův syn Naftali.Poskakoval a pitvorně se míhal.Císař v tu chvíli neovládl své vzrušení a krátce se zasmál.Vše okamžitě zmizelo a za praskotu se pohnul v místnosti strop a pomalu začal klesat.Rabbi vztáhl ruce nad hlavu,zamumlal jakési formulky a strop se zastavil.

Hlásím návrat a zvu na procházku PrahouDům u Hybernů..V roce 1630 přišli do Prahy irští františkáni,kteří byli anglickou královnou Alžbětou,horlivou protestantkou,vypovězeni z místa svého působiště.Jelikož Irsko zní v latinském pojmenování Hibernia,začali jim Staropražané zlidověle říkat"hyberňáci".Odtud má budova i přilehlá ulice své jméno.Na rozlehlé klášterní zahradě pěstovali mniši mezi jinými také do té doby v Praze zcela neznámou plodinu-brambory.Pedagogicky působili hybernové též v arcibiskupském semináři u Prašné brány,kde vypomáhali s výukou bohosloví a předmětu nazývaného mudrctví.Pražská pověst tvrdí,že v určité dny z vrat kláštera vyjížděla bíle oděná postava na třínohém koni.Poté s velkým hlukem objela tryskem okolní náměstí a opět zmizela v klášteře.

ilsa: každá historie naší vlasti má v sobě a v každé době určitou krásu, není vůbec na škodu psát jakoukoliv historii a ještě verca, když sem dá nějakou tu krásnou pověst,tak si myslím, že je to "škola" pro každou z nás! Prostě to byl bezva nápad!
Pro pohlazení dušičky - noční Loreta

Darila: Nikdy nezklameš,takové ilustrace nejsou ani v knížce.Neboj,nějaký čas ještě vydrží a pak si navrhnete jinou četbu.

Torzo z bývalé renesanční kašny z červeného mramoru.

ilsa: paráda, doufám, že je ta kniha hodně obsažná!
Dnes pro zajímavost klepadlo na paláci Platýz! To se mi vždy líbilo.

Dům u Halánků(Haťapaťovský dům,U Krocínů,U Červených zvonů..)...tento dům byl prodán Václavu Šafránkovi,pozdějšímu staroměstskému primasovi a nejvyššímu berníkovi,kterého v roce 1587 povýšil císař Rudolf II.za jeho zásluhy do vladyckého stavu s predikátem"z Drahobejle".Když byl ještě zařazen mezi rytíře,upravil si Šafránek své jméno podle tehdy módní latiny a psal se Václav Krocín z Drahobejle.Za doby vlády na pražské radnici byla na Staroměstském náměstí vybudována krásná renesanční kašna z červeného sliveneckého mramoru s hodnotnou výtvarnou výzdobou včetně rytířského erbu jejího zřizovatele.Bohužel v roce 1862 byla kašna zbořena,neboť překážela dopravě.Její torzo lze dnes spatřit v lapidáriu Národního muzea na Výstavišti.Od Krocínova syna Jana koupil dům v roce 1610 Pavel Kutnauer ze Sonnenštejna.Ten byl v roce 1621za svou aktivní účast ve stavovském povstání odsouzen ke ztrátě hrdla,cti a veškerého majetku.Podařilo se mu však včas uprchnout do ciziny,a tak byla podle tehdejších zvyklostí na šibenici přibita pouze cedulka s jeho jménem.Dnes je zde Náprstkovo muzeum asijských,afrických a amerických kultur.

Dům Platýz(Platejz,U Holců)...Vystavěn byl původně jako palác někdy kolem roku 1350knížetem Fridrichem Burgundským,který se zdržoval na dvoře Karla IV.V roce 1586přešel za 1800 kop českých do rukou Janu Platejsovi a jeho manželce Dorotě z Ottersdorfu.Podle něj taky získal své jméno.V roce 1611,kdy dům vlastnil syn původního majitele Jan Arnošt Platejs,horlivý katolík,vystřelil někdo z okna do vojáků stavovského vojska,které bránilo Staré Město před vojáky pasovského biskupa Leopolda Habsburského,a jednoho z nich zranil.Následkem této akce bylo na dům zaútočeno a dům vypleněn.Dav vnikl i do rozsáhlých sklepů,v nichž slovy kronikáře "leželo piva ječného množství varův,i uzdravovali se jím,až do samé noci"Zmíněný Jan Arnošt Platejs se stal kanovníkem a později i olomouckým biskupem.Jako odškodnění za příkoří,které musel podstoupit za stavovského povstání,byl jeho dům císařským rozhodnutím osvobozen od daní a jeho majitel získal i další výsady.Mimo jiné koncesi čepovat vlašská,uherská a jiná cizí vína a ubytovávat pocestné.

Dům u Zlaté kaple....Původně středověký objekt,pozdější renesanční novostavba s vnější podobou pozdně barokní.Dlouhou dobu se zde podle pověsti zjevovala dvě strašidla,bezhlavý muž a bezhlavá žena,oba původem ze Španělska.V čase panování císaře Rudolfa II.se zde ubytovali při své návštěvě Prahy.Majitel domu je kvůli jejich bohatství oloupil a zavraždil.Aby zahladil stopy svého zločinu,uřezal jim hlavy a ty hodil do Vltavy.Mrtvoly zakopal ve sklepě domu.Bezhlavá těla pak bloudívala v půlnočních hodinách po domě.Z jejich údělu je vysvobodil po třech stech letech mistr cukrář,který před přízraky neutekl,ale naopak s nimi komunikoval.Po vyjevení hrůzného příběhu jim slíbil,že za jejich duše dá sloužit mši,aby došly věčného pokoje.Cukrář slib splnil,zázračně zbohatl a bezhlavé přízraky od té doby již nikdo nespatřil.Další pověst hovoří o zlatém pokladu v domovní studni.Tím mohla ovšem být i výborná a léčivá voda ze studně.Dřívější pojmenování objektu"U Červené sesle"pochází zřejmě od papežského nuncia Spinelliho,který zde v rudolfínské době pobýval.Ten sedával v červeném,zlatem zdobeném křesle zdůrazňujícím jeho vysokou funkci.

Holky, jste moc šikovné

Koukni se na obrázek, spočítej postavičky, obrázek se po chvilce změní, a zase spočítej postavičky.

Dnes prosím něco o domácích mazlíčcích, tyto příběhy ze života jsem našla a moc mne pobavily, věřím, že Vás také!

Elvis je patnáctiměsíční francouzský buldoček. Tváří se hrozivě, ale je to jen maska. V jádru je dobrák a kamarád, hravý jako dítě a zvědavý jako sousedka. Na vodítku se cítí potupen a uraženě trucuje. Učila jsem ho tedy poslouchat bez vodítka. V době, kdy jsme trénovali skákání do auta na zadní sedadlo, jsem z něho měla radost. Uměl to hned. Brzy se mi to vymstilo. Několik dní poté jsme se vraceli domů z procházky a viděli jsme, jak od vchodu paneláku nese pán obrovskou televizi k autu zaparkovaném u chodníku. Manželka běžela s dekou před ním, aby rychle otevřela auto. Pán nemohl televizi unést, vrávoravě běžel a volal: „Dělej, honem, už to neudržím!“ Paní doběhla k autu, otevřela zadní dveře a Elvis, který dosud stál na chodníku a s hlavou na stranu pozoroval situaci, vyrazil tryskem. Setkali se u dveří. Elvis pána s televizí odstrčil, skočil na zadní sedačku a jeho výraz očekával pochvalu. Paní křičela, pán řval a televize mu klouzala z rukou, až přistála na zemi úplně. V té chvíli jsem chtěla být neviditelná. Elvis seděl uvnitř a ani se nehnul. Bylo ošklivo, blátivo a mokro a stříbrné audi mělo potahy z bílé chlupatiny. Dodnes se od nás tito lidé odvracejí, přestože jsme jim s Elvisem ty ošklivé nadávky odpustili. Abych nezapomněla, ta televize se nerozbila.

Příběh z kempu

Vždycky jsem si přála chatu. Už jen proto, že bydlíme v paneláku a není kam se vrtnout, není kam odjet, není kde být, když je venku hezky. A také proto, že celý život chci mít a mám psa. Ovšem v mém případě „pejsánka“. V současné doběmáme doma dva „pejsánky“ a už docela dlouho, takže jsou to staříci. Máme je moc rádi, jsou rozmazlení a spí s námi v posteli. Tvoříme celkem sehranou smečku.

Přirozeným vůdcem naší smečky jsem já, ač jsem o to vůbec nestála, ale zřejmě mě členové tiše nominovali a zvolili. To, že si musím svoje postavení občas kontrolovat a upevňovat, o tom psát nebudu, to by byla celá jedna stránka,ale možná, se o tom zmíním dále.

Vysněnou chatu se nám nepodařilo levně sehnat, ale najednou se vyloupla možnost mít karavan v kempu Vikletice u Nechranické přehrady. Jako přirozený vůdce smečky jsem tuto možnost ihned bez odporu členů prosadila a máme za sebou první sezónu v kempu v našem vlastním karavanu. Celé léto jsme si užili a naši dva „pejsánkové“ také. Divila jsem se, co se tam s mými miláčky stalo. Hlavně starší pes , francouzský buldoček Elvis, se po pár dnech změnil v zarputilého hlídače svého teritoria a projevoval se jako gangster, agresivně napadal kolemjdoucí psy a musel být tudíž trvale uvázán ke stromu. Mops, zvaný též Dudínek, mladší mazánek, se nejdříve choval rozpačitě, ale záhy jsem zjistila, že se snaží svého staršího kamaráda neúspěšně kopírovat. Mrzelo mě to, protože jsem o nich každému vykládala, jak hodní psi to jsou.

V kempu jsou důležití také sousedé. Musím říci, že naši hlavní sousedé a zároveň známí jsou zlatí (doufám, že i my pro ně jsme zlatí) a další známí jsou rovněž z podobného žlutého kovu. V té barvě mají i karavan. Obě rodiny mají (jak jinak) psy. Samozřejmě, že jsem byla přesvědčena, že oba psi jsou nekonfliktní, což jsem si myslela i o svých mazáncích. Záhy se mi ta idealistická představa zcela zhroutila.

Přihodilo se to jednoho krásného letního dne . Šla jsem přes silnici navštívit sousedku, trochu poklábosit o počasí. Šel se mnou i mopsík Dudínek.Byl se mnou na návštěvě mnohokrát a s labradorem, kterého u sousedů měli, se k sobě chovali vždy vstřícně a přátelsky. Nic netušíc jsem s usměvem vkročila na území sousedů a vtom náhle jejich mírumilovný labrador se vrhnul bez varování na mopsíka, který se ocitl v momentě pod jeho mohutným tělem. Zahlédla jsem otevřenou tlamu labradora s velkými tesáky a v ní malou hlavičku mého mopsíka. Srdce se mi sevřelo strachem,ale neváhala jsem ani vteřinu. Skočila jsem na labradora a strhla ho z mého psíka dolů, upadla i s ním na záda,ale labrador se vysmekl z obojku a znova s vyceněnými zuby skočil na mopsíka, který zcela ohromen ani nedutal.. Podruhé se mi už labradora podařilo strhnout a mopsíka skrýt pod sebou na zemi. Zcela nehybná, s mopsíkem pod sebou,jsem setrvala v poloze „já malý hříbeček“ Celá akce trvala pár desítek vteřin. Pomalu jsem začala vnímat okolní dění. Nejvíc se mi líbilo chování sousedky, která nenapodobitelně hysterčila tím způsobem, že velmi vysokým hlasem celou dobu cosi ječela a mávala hrabičkami v bláhové víře, že tak střetu psů zabrání. Její synovec, který se tam také vyskytl a snažil se pomoci, dostal tím pádem hráběmi po rukou a já jsem cítila jak mi povolují nervy a valí se na mne záchvat smíchu. Když byl labrador uvázán, rozbalila jsem polohu „hříbeček“, vzala mopsíka do náruče a pak teprve jsme zjistily, že napadení nebylo bez příčiny. Stalo se to proto, že labrador hryzal kost a mopsík ji chtěl se zájmem také očichat. Byl v právu a je mu tedy odpuštěno., ale ještě chci podotknout, že mě paradoxně potěšilo, že i tak mírumilovný pes, jako je labrador Max, umí být také gangsterem.

verca: Diky za krasnou povest, zase jedna z mych oblibenych ( no, ony jsou to asi vsechny, az na ty havrany ) a muj obdiv zato, ze jeste v tuhle pozdni ( nebo casnou ? ) hodinu jsi sedela u pc tukala jak datlik

Darila:Není za co,když má Ilsička pc mimo provoz,tak tě v psaní nenechám samotnou a čas si najdu třeba v noci,já toho stejně moc nenaspím.

verca: krásné pověsti - díky

Všem,co už šli spát hezkou dobrou noc.
A pěkné dobré ráno a úspěšný pondělní den.
Pověst o karlštejnské purkrabce a její sličné dceři Evce
obrací naruby známou pověst z veselohry Jaroslava Vrchlického a ukazuje,že na Karlštejně nevypadalo všecko tak,jak básník vymýšlel.
Dlouho to trvalo,než se podařilo budňanskému rychtáři Matoušovi přesvědčit karlštejnského purkrabího Jáchyma,aby mu dal někoho k ruce.Budňany sice byly malým poddaným městečkem,ale co naplat,městečkem erbovním,s právem trhů a vlastní správou,podřízenou ovšem hradnímu panstvu.A tak,stalo-li se zde něco nekalého,nikdo se neptal proč,kdo a jak,ale sliď si po viníku a trestej ty,rychtáři,k tomu jsme tě přec svou mocí ustanovili!Kdo jiný než ty může svobodně nosit a používat rychtářskou žílu spletenou z provazů a přetáhnout po hřbetě některého z darebů?

To přece patří do tvého práva,ba povinnosti.Kolik ran dáš,je na tobě,přidáš-li nějakou navíc,nikdo - kromě trestaného - ti nebude mít za zlé.A bude-li trestaný jen trošičku více vzpurný a opovážlivý - lehká pomoc.Na hradě v Července,pevném vězení je místa dost a dost pro kteréhokoliv vzpurníka na dlouhý čas.A tak jednoho dne,když Matouš volán na hrad k purkrabímu,ani netušil,jak je blízko splnění svého dávného přání. ,,Pozoruji,že už ti nějaký ten křížek pevně sedí v zádech,rychtáři," rozvážně začal svou řeč purkrabí, ,,a přece by bylo třeba pevné ruky a přímého těla na to vše,co v poslední době se děje v podhradí.Slyšel jsem o nekalých skutcích odněkud sem zbloudilých pobertů.Za kramáře se vydávají a pak důvěřivým lidem berou a na trhu šidí.Pak různí ti kejklíři,figláři a dryáčníci časté hádky vyvolávají a klid nám ruší.A podhradní krčma?Lotrovina!Stále plná,přecpaná,do nocí dlouho osvětlená a halas a tartas často dotěrně až na hrad zaléhá.Jenže co druhý den?Na vinohradech spíš jako mátožné stíny se robotníci plouží,zatímco je nám třeba,jak víš silných paží,hlav truňkem a prostopášností nezbahněných.To vše musí přestat,rychtáři,musíš tomu učinit konec," zvedl ruku purkrabí a vztyčeným prstem důrazně pokýval na hluboko shrbeného služebníka.,,Protože jsi už v letech a síly ti povolují,dostaneš pomocníka," znovu navázal svou řeč Jáchym.,,Jmenuje se Jiřík a je z našeho panství,z Praskoles.Bude ti bohdá plně k ruce."

Rychtář pomalu zvedl hlavu,nemohl ani slovům svého pána uvěřit.Jen vykulil oči a tiché zabroukání potvrdilo,že pozorně vnímá tak vzácný slib,který už nazítří se má proměnit ve skutek.,,Ponížený služebník - uctivě děkuji za takovou velkou milost" - mumlal a šoural se pozadu ke dveřím,ku kterým purkrabí po dokončení své řeči rukou pokynul.Rychtář ani nevěděl,jak se ocitl venku.Cestou z hradu si dokonce několikrát zavýskl.Tak tedy pomocník,pomocníček,biřic!Už nebude musit být na všechno sám jako dosud.Nyní v klidu usedne,vyslechne a nařídí.Také on bude pánem!Trochu se zarazil.Ovšemže pánem,pánem ve své pravomoci,to se rozumí.Nařídí a biřic vykoná.Podle panského práva samozřejmě,tak jak purkrabí nařizuje.Ani o píď se neuchýlí z cesty příkazů.Co mu po tom,že toto právo volí často křivolaké a nespravedlivé cesty.On slouží,ano poctivě slouží.Sešel z cesty poněkud vpravo k vedlejší stezce,která zahýbala k Hlubokému dolu.Tady stála jeho rychtářská chalupa.Pravda,výstavbou nebyla okázalá,ale on se tu cítil spokojen.Byl sám,nebožku ženu dávno k sobě povolala její patronka Anna.Občas mu vypomohla sousedka v domácích pracích a v úklidu.Když přešel práh svého domku,zastavil se.Tak tenhle pokojík a kuchyň v přízemí bude teď jeho a tam ten nahoře v podkroví dá svému pomocníku.Přece musí někde bydlet.Lecjaké bydlo netáhne člověka,zvláště mladého

.Mladý - říkal purkrabí a vzpomínal - hm,mladý,mladý.Aspoň víc vydrží než já.A také má ruku pevnější,když stiskne.To můžeme oba dobře potřebovat.Vešel do kuchyňky a počal slídit po stěnách,podlaze i stropu.Dal se do uklízení.Trochu poklidil i ve vedlejším pokojíku a nakonec vyšel ven,aby po schůdkách,které vedly ze dvorku nahoru,vylezl do podkroví.Zde mu dal úklid nejvíce práce.Vždyť to bylo pro mladého pomocníka!A zase znovu:Jak říkal purkrabí,že se jmenuje?Aha,Jiří,Jiřík!Tedy Jiřík z Praskoles.Dobrá,tuhle budeš Jiříku bydlit a doufám jako doma.Ale co doma?Má Jiřík domov?Proč se vlastně blíž nezeptal?Pohodil hlavou,jako by chtěl zahnat myšlenky,do kterých mu nic není.Pán dal a ty,rychtáři,ber!Tedy beru.Beru do vyučení a ku pomoci Jiříka.Od zítřka - biřice Jiříka.Když druhého dne Jiřík Pinta dorazil k rychtáři Matoušovi,bylo skoro k poledni.Měl v jedné ruce raneček a ve druhé poutnickou hůl.Na hlavě klobouk se sojčím pírkem a v obličeji široký úsměv.Tak širokánský,že se jeho radosti Matouš až podivil.A oči?Pěkně modré s okrajními kroužky do zelena,husté,černé obočí stejně jako vlasy,vyčuhující neurovnaně zpoza kloboučku.Pravda,pohledný mládenec to je,myslil si Matouš.A také fortel bude mít,jak se zdá,za dva - jaksepatří! Přivítal příchozího,stiskli si ruce a rychtář pozval svého pomocníka do stavení.

Ukázal mu jeho světničku,truhlu na šaty,lože,lavici a stůl se židlicí.Mládenci se však nejvíc líbilo malé okénko,odkud bylo vidět pěkný kus lesa s vyhlédajícím obrysem hradu.Ani schůdky,které vedly k obydlí mu podle jeho představ nečinili obtíží.,,Aspoň nebudeš rychtáři vědět,když půjdu nočně domů," smál se Jiřík.,,Člověk nikdy neví,kdy a jak dlouho se zdrží.Samozřejmě za právem," dodal přesvědčivě.Rychtář pokýval hlavou:,,Tak,tak,synku.Je ho pravda potřebí.Purkrabí stále přikazuje." Jiřík se zamyslel.Purkrabí?Hrad?,,Musíš vyprávět,rychtáři.Karlštejn!Kolikráte už jsem chtěl vidět hrad.Náš hrad.Ale času a příležitosti nebylo.Až nyní." Rychtář přistrčil židlici k lavici,na níž seděl Jiřík,ruce složil do klína a začal vyprávět o všem tom,co Jiříka jako novopečeného budňanského biřice zajímalo.Z hradu i podhradí.Dlouho to trvalo,než skončil.Slíbil i pokračování.Byl už téměř večer a nad lemem lesů nad Javorkou vyplula první jasná hvězda.
Večerní hvězda se ráno proměnila v jitřenku a její zář nenadále oslnila Jiříkovi oči,když druhého dne byl představen karlštejnskému purkrabímu Jáchymovi.Zář jitřní hvězdy se však kupodivu zdvojila.Vyzařovala z černých očí přítomných dvou žen.Jednak patřila černým očím manželky purktabího Marianě,jednak její dceři sličné,útlé panně Evce.

Zatímco paní Mariana nedopřávala svému pohledu poklidu a pronikavě pozorovala přítomného Jiříka,oči mladé,růžolící Evky několikráte byly cudně zastíněny sklopenými brvami tak,že se zdálo,jako by dívčina spíše usínala než bděla.Obě seděly ve velké purkrabské světnici vedle purkrabího.Paní po jeho pravici,dcera Evka po levici.Purkrabí měl totiž ve zvyku brát k jednání s poddanými i svou ženu a častokrát také dceru,o nichž říkal,že je třeba,aby se záhy zaučovaly do jednání s lidmi z panství.Co kdyby náhle - při svatých ostatcích - roznemohl,nebo byl na cestách s královským příkazem?Ať ví o všem a ať i ony rozhodují,není-li sám doma.Rázná purkrabka brala toto rozhodnutí mužovo jako samozřejmost,zatímco Evce bylo vše vzdálené,cizí a lhostejné.Nyní seděla vedle svého otce způsobně jako malé děvčátko,čekající na oblíbenou hračku,od níž ji však víc a více odváděla Jiříkova přítomnost a vnitřní neklid sedmnácti let.Několikrát se přistihla,jak neví co s rukama,kam je dát,co uchopit,co podržet.Také Jiřík zabloudil občas pohledem k panně Evce a i on byl všecek nesvůj.Něco podivuhodně přitažlivého ho poutalo k této dívčině,neb ať chtěl nebo nechtěl,pohled neuhýbal,oči se několikráte setkaly na půli cesty a pak klouzaly rozpačitě po stěnách,stropu i po dřevěné podlaze.Na štěstí si toho purkrabí nevšiml.Byl tak zaujat svým kázáním,že zkřížené pohledy obou mladých lidí i paní Mariany jeho zrak ani odleskem nevyrušily.

Jistě bylo tak dobře,neboť - a to se Jiřík včera od Matouše dozvěděl - hradní purkrabí byl člověk velmi žárlivý.Nejen na svou manželku,ale hudroval na kteréhokoliv mladého muže,který by jen známínko dal najevo,že se mu purkrabská dcera líbí.Bylo neradno budit sebemenší podezření.Hlava by to možná odnesla!A tak obě ženy,matka i dcera,měly křídla svých přání a touhy svázána přísným nařízením purkrabího,nikdy neopouštět Karlštejn,aniž by o tom věděl a dovolil.Obě dvě byly hlídány Jáchymem tak,jako on hlídal svěřené vzácné poklady karlštejnské.Když purkrabí skončil své kázání,naplnilo síň hluboké ticho.Prorazil jím jen vzdech purkrabky,ktátce na to vystřídán zvučnými slovy Jiříkovými,kterými děkoval za udělené příkazy a poroučeje se do milosti purkrabího,s úklonou,žmoulaje klobouk v ruce,odcházel ze síně.Pohledy obou žen již ho provázely nezakrytě až ke dveřím.Zachytil je a nesl celou cestu z hradu až do domku Matoušova.Vylezl po schůdkách do svého pokojíku a tam,posadiv se k oknu,dlouho zasněně hleděl do zeleného šera vzrostlého lesa.Nemohl zapomenout.Nikoli jen příkazy pána,spíše na pronikavé oči paní purkrabky a poloúsměv,rozvlňující její korálové rty do zvláštního úsměvu.Vzápětí však vzpomínka byla vystřídána jinou,daleko příjrmnější a hřejivější.To panna Evka se mu zjevila v zášeří lesa v tak živoucí podobě,že okamžik se rozhodoval,má-li skočit ke dveřím,seběhnout po schůdkách dolů a běžet přímo k ní.

A sevřít ji do náruče,prudce,silně podívat se do jejích hebkých sametových očí a vydechnout několik slov,říkajících,jak se mu líbí,jak je rád blízko u ní a zda vůbec je nějaká naděje,aby byli více spolu.Přelud však zmizel a Jiřík zase zůstal sám.Seděl tupě na stolici a stále jen hleděl na místo,kde se rozplynula čarovná vidina... Uběhlo několik dní a o panně Evce ani o paní Marianě nabylo slyšet ani slůvka.Denní i noční čas Jiříkův byl vyplněn poctivým dohledem nad podhradními šejdíři a starý Matouš si jen liboval,jakého zdatného pomocníka v Jiříkovi dostal,jak se osvědčuje právu.I purkrabí byl spokojen.Přece však pozoroval určitý neklid u svého fraucimoru od dob,kdy se mladý biřic objevil v podhradí Karlštejna.Slýchal sice tu a tam od škodolibých lidí o biřici,že prý všecko není tak chválihodné,jak se zdá,že Jiřík pro svou pěknou postavu a tvář má prý dole v podhradí některé pletky s panenkami,ale že by i jeho dcera Evka,nebo dokonce - a to vůbec nechtěl domyslit - jeho ctnostná a věrná paní Mariana! - nikoli,to je jen hloupý žvást,našeptání.
A přece cesty životního osudu znovu svedly tyto tři lidi na rozcestí,odkud cesta další vedla vítězně jen pro Jiříka s Evkou.Stalo se totiž,že jednou doprovázel purkrabí obě ženy do podhradí k lazebníkovi a Evce se podařilo vyměnit si s Jiříkem několik slov.Slov,slovíček - a už nebylo daleko k dalšímu poznávání se.

Říká se o lásce,že nezná překážek,a Evka,ač hlídána otcem i matkou,přece nalézala vhodnou příležitost a odvahu,jak nesnáze zdolávat.Několik měsíčních nocí by mohlo vyprávět,že ony dva stíny,které se choulily ke kmeni starého rozkleslého dubu u cesty,opodál domku rychtářova,patří jí,Evce,a jemu,Jiříkovi.Sen s přeludem se stal skutečností.Pevně uzavřený hrad vůlí purkrabího přece jen dovolil,aby se nalezlo místo,kudy bylo možno uniknout.Nejen Evce,ale i paní Marianě,při čemž jedna o únicích druhé nevěděla.Zatímco Evku volala hřejivá slovíčka,náruč a stisk Jiříkův,paní purkrabka měla spády zcela jiné,tajemnější.Touha po kráse a půvabu,jejž záviděla mladším ženám a v neposlední řadě i vlastní dceři Evce,o níž tušila,že její zasněnost patří přece jenom mladému biřici,ji nutila vyhledávat zcela jiné cesty,než byla obvyklá návštěva lázní a snaha lazebnic vykouzlit z tváře stárnoucí purkrabky mladici hodnou milostného pohledu.A také dát kouzelné prostředky k získání lásky.Nalezla je nedaleko.Byly spojeny s čarami,zaříkáváním,s lektvary a vůněmi,které vyráběla stařena Krabina,bydlící v chatrči nedaleko řeky pod vinnými stráněmi budňanskými.Mnoho se o této Krabině,nebo jak jí Budňanští říkali,Krabce,šuškalo a důvěrně vyprávělo.Avšak navzdory tomu chyběl pádný důkaz jejího čarodějství,nějaká škoda a zlo,které by způsobila ze msty lidem nebo hospodářským zvířatům,jak čarodějky rády činívaly.

Krabina byla velmi opatrná a chytře si v tomhle nikdy nezadala.Říkala otevřeně,že se zabývá od jara do podzimu sbíráním léčivých lesních bylin a plodů,které v zimě vaří,louží a různě míchá,aby tak pomáhala nemocným zbavovat se neduhů a bolestí.Skutečně byli lidé,kteří slova Krabčina dotvrzovali,ba horlili,že jen ona a žádný jiný felčar,ani hradní,ani z města,ani lazebník nepomůže tak dokonale jako ona. Sem,ke Krabce,vedly tedy tajné cesty paní purkrabky.Nešlo jí tolik - jak jsme pověděli - o zdraví a odolnost proti záludným nemocem,jako o krásu,o líčidla a prostředky,jimiž by zkrášlila svou vadnoucí tvář a mohla se zalíbit jiným.A také o přičarování.Možná - i Jiříka,biřice.Však čertiroh,čarovná bylina,kterou dostala od Krabky a na těle nosila,jistě splní její přání. Purkrabí o tom,co se dělo za jeho zády,o svém zamilovaném fraucimoru,stále nic nevěděl.Ve dne neměl strach o svou ženu a dceru a v noci byly hradní brány pevně uzavřeny.Vrátný Michal dbalý své služby věděl,že klid a bezpečnost hradu od soumraku do jitra závisí na něm.Ba,právě na něm. A přece se jednou stalo,že purkrabí Jáchym po západu slunce nenalezl svou ženu nikde v rozsáhlých hradních prostorách.Pátral,vyptával se,prohlížel,ale po ženě jako když se země slehne.

Udeřil proto na vrátného Michala.Jen on musí vědět,koho a kdy z hradu po uzavření brány ven pouští,jen on musí vědět,kde paní purkrabová tráví tak pěknou hvězdnou noc,plnou jarní vůně a zpěvů cvrčků.Avšak ani Michal nic nevěděl.Ať purkrabí lál,hrozil,klnul jak chtěl,nedal Michal uspokojivého slova.Jen se dušoval,že hradní paní opravdu nikam nepouštěl,že jistojistě musí být v síních nebo snad šla na procházku po parkánech,když je tak příjemný večer a střemcha okolo dráždivě voní.Jáchymova snaha i otázky byly marné.Teprve s prvním voláním hlásného na hradbách,když se Jáchym unaven hledáním navracel domů a tam nahlédl do ložnice - uviděl svou ženu v poklidném spánku na lůžku.Kroutil hlavou,vzbudil ji,ale na své otázky kloudné odpovědi nedostával.Ranní úsměv a slova paní Mariany ujišťovaly ho pevně,že byla doma celou noc,večer byla skutečně na parkánech a nikde jinde,že se asi minuli,když ji hledal.A také Evka celé dny a noci prý tráví zde v hradě.Alespoň vždy,když Mariana koná domácí práce nebo dohlíží na čeleď,Evka pilně vyšívá nebo na svou oblíbenou loutnu si hraje a zpívá.A tak hladká slova paní Mariany aspoň na čas dovedla zaplašit podezření žárlivého Jáchyma.Jenže za nějakou dobu se jeho žárlivost znovu vrátila.I když připouštěl,že žena a dcera v časech jeho nutných cest do Prahy a po okolí by mohly hrad opustit,byl tu přece Michal,který by o tom věděl a jemu vyzvonil.

A vrátný se stále zapřísahal při všech svatých a polosvatých,že také on paní Marianu a Evku nikdy ven nepouštěl a nepouští.Hrdlo by na to dal! Avšak tajemství nepřítomnosti obou žen,paní Mariany a panny Evky na hradě přece jenom bylo odhaleno.Spíše náhodou,nežli úmyslným pátráním a střežením pevných bran karlštejnských.Kupodivu vězelo přímo v purkrabském domě ve starém sklepení,kam - jak byl rok dlouhý a léta plynula - nikdo nikdy nepřicházel.Do tohoto sklepení vedly z domu malé točité a velmi příkré schůdky a na ně navazovala ve skále vytesaná dlouhá podzemní chodba,která vyúsťovala daleko od hradu v bukovém lese.Snad tato chodba pamatovala dobu obležení hradu za válek husitských,snad byla i tehdy použita obleženou posádkou k špížování.Jistě byla součástí tajných opevnění hradu již z doby stavby Karlštejna.Nuže,jednoho rána na tyto schůdky dolů spadly paní Marianě ložní podušky,které po noci chtěla vynést ven na čerstvé povětří.Hned pro ně poslala své dvě služebné,Kačku a Dornu.Ale ty se nevrátily.S úžasem totiž objevily dole na konci točitého schodiště,či jak se tahdy říkalo - šneka - malá vrátka a za nimi vchod do neznámé chodby.Obě děvečky se pustily nebojácně objevenou chodbou,šly,šly,až vyšly daleko od hradu blízko úzké lesní stezky,vedoucí na rozcestí ke vsi Mořině.

Právě,když chodbu opouštěly,zůstaly překvapeny stát,neboť u východu,považte,necivěl nikdo jiný než - Jiřík!Jiřík,biřic Matoušův!Snad náhodou,avšak spíše v očekávání své milé Evky.Možná také,že se s ní tu rozloučil před drahnou dobou,než sem dorazily obě služebné.To ovšem nikdo nevěděl,jen obě milující se srdce.Jiřík,kupodivu,obě nezdržel.Když se Kačka a Dorna dlouho na hrad nevracely,dala je poděšená purkrabová - tušící,co se asi stalo - hledat.Sama hrad opustit přece nesměla.Po delší námaze je nalezl vrátný Michal v podhradí.Obě sebral a ihned odevzdal rychtáři Matoušovi k výslechu.Byl krátký,tvrdý,ale odhalil mnoho,co mělo být věčným tajemstvím.Děvečky uvedly,jak při hledání spadlých podušek paní purkrabové objevily tajnou chodbu,pak popsaly svůj útěk z radosti nad tím,že mohly opustit hrad bez dovolení,a také vypověděly,jak se na konci této chodby shledaly mimo nadání s Jiříkem,mladým biřicem budňanského rychtáře.Co dělal Jiřík u východu tajné chodby,purkrabí si jen domýšlel.Nemohl mu sice přímo víc dokázat,ale opatrnost byla tak silná a žárlivost tak spalující,že poručil,aby mladý biřic byl ruče polapen,spoután a uvržen do karlštejnského vězení Červenky.Tam jistě promluví.Jiřík se sice přiznal,že o východu z chodby věděl,ale že této nikdy nepoužíval.Ba,ani mu známo není,že by kdo z hradní čeledi,kromě jediného případu Kačky a Dorny,touto cestou hrad opouštěl.

Rozhodně to nebyla Evka,ale i chytrá paní Mariana z toho vyvázla jako nejčistší lilium.Jen srdce Evčino a potajmu také paní Mariany se tetelilo pomyšlením,jak by vše bylo dopadlo,kdyby si starý Jáchym usmyslil a pustil na biřice Jiřího útrpné právo v hradní mučírně.Jenže Jáchym ani toho neučinil.Jiříkova výpověď se hodně podobala pravdě a pak,přece to byl biřic,hradní služebník a pravá ruka rychtáře tam,kde bylo nutno tvrdě zasáhnout.Proto byl Jiřík po několika týdnech samovazby z vězení Červenky propuštěn.Na památku a z dlouhé chvíle strávené ve věznici vyškrabal do omšelých zdí slova,která ještě do nedávna byla dobře čitelná a která říkala mnohoznačně:,,S pravdou do zámku nechoď,nevobstojíš!" Jestli purkrabí Jáchym přece jenom nějak potrestal svou manželku a dceru,ač jim nemohl,jak jsme vyprávěli,přímo nic dokázat,ale jen tušit - o tom pověst nepovídá.Inu,pod svícnem bývá tma,jak na hradě,tak dokonce i u rychtáře v podhradí.A tak stopy této tajné lásky jsou na věky zazděny do podzemních chodeb karlštejnských a dokazují,že si láska nalezne cestu všemi úskalími a překážkami jakkoli klikatými a dobrodružnými.Zároveň pověst očividně dokazuje,že ženy od dob přísného příkazu zakladatele hradu nejen nesměly na hrad Karlštejn,ale také z hradu ven.A to je povážlivější.Jenže prosím vás znovu:jaké nařízení by mohlo být silnější lásky a ženské vynalézavosti?

Darila: A diky za zpravu o Ilse, uz jsem cetla na osamenkach

Darila -

Chuáděra naše ilsička, nejde jí PC, oprava až v úterý, ta musí být nešťastná, tak od ní pozdravy a já tedy alespoň pár příběhů.

Krabice

Holčička připravovala dárek k Vánocům.
Balila krabici do obrovského kusu drahého zlatavého papíru a přikrášlovala ji lesknoucími se ozdobami a barevnou stuhou."Co to děláš? vyčetl jí otec. "Tolik papíru přijde nazmar! Víš, kolik to stojí?"
Holčička přitiskla krabici k sobě a se slzami v očích utekla do kouta.O Štědrém večeru holčička přinesla krabici ve zlatém papíru tatínkovi.
"To je pro tebe, tati," šeptla.
Otec zjihl. Asi byl na ni příliš tvrdý. Vždyť to byl dárek pro něj. Rozvázal tedy pomalu stuhu, trpělivě rozbaloval obrovský papír a pomalu krabici otevřel. Byla prázdná.
To ho rozzlobilo:
"To jsi zničila všechen papír jen kvůli prázdné krabici?"
Holčičce se opět nahrnuly slzy do očí:
"Ale ona není prázdná! Dala jsem do ní milion pusinek."
Proto má jeden muž na svém pracovním stole prázdnou krabici od bot.
"Vždyť je prázdná," diví se všichni.
"Není. Je plná lásky mojí holčičky," odpoví pokaždé.

Všechno, co má


Malý Lukáš, který kulhal, a Tomáš se dostali do ústavu pro opuštěné děti ve stejný den a jen několik málo měsíců po svém narození. Vychovatelky se k nim chovaly velmi hezky. Méně hezky se k nim chovali děti ze školy, kterou navštěvovali.
Byly zlé zvláště na bázlivého Lukáše, ale Tomáš je uměl ukáznit, protože to bylo urostlé a inteligentní dítě. Byl nejstatečnější z celé školy a nejhbitější na celém školním dvoře. Právě Tomáš Lukášovi pomáhal a zůstával vždycky blízko něho. Utěšoval ho, když měl strach, při procházkách na něj čekal, hrál si s ním, a protože necítil žádný smutek nad jeho postižením, vyprávěl mu veselé příběhy. Vždycky ho tak rozesmál.

Do ústavu často přicházely manželské páry, které se seznamovaly s dětmi a braly si je často mimo ústav s tím, že by je mohly případně adoptovat. O Lukáše se nikdo nezajímal a Tomáš si pokaždé vymyslel nějakou výmluvu nebo začal zlobit, aby nikam nešel. V případě doktora Turka a jeho manželky Anny to udělal dvakrát.
Jednou v neděli se doktor Turek nechal Tomáše zavolat a zadíval se mu do očí: „Jsi opravdu čiperný kluk! Líbilo by se ti žít společně s námi? Nějakou dobu bys byl v naší péči, ale pak bychom tě chtěli adoptovat. Co na to říkáš?“
Tomáš ztratil řeč. Mít maminku a tatínka jako všichni ostatní! „Ach, ach a-a-ano, ano!“ zamumlal. Ale najednou se všechna radost z jeho očí vytratila. Kdyby Tomáš odešel, kdo by se pak postaral o malého Lukáše, který kulhá?
„Já…moc vám děkuji,“ řekl. „ale nemůžu odejít!“ A dříve, než si mohl doktor všimnout jeho slz odběhl.
Zakrátko ho doktor společně s vychovatelkou vyhledal znovu. Tomáš právě pomáhal Lukášovi obouvat speciální botu. Doktor se na Tomáše zkoumavě podíval. „To kvůli němu nechceš odejít k nám, synku?“
„No, já..já jsem všechno, co má,“ odpověděl chlapec

Určitě existuje někdo, pro koho jsi „všechno, co má.“

Tak jsem pomalu, pomaličku dočetla až sem...
Děkuji, děvčata

holky díky...
přes den nemám čas...ale večer ráda zajdu

verca -
Darila - ty tvoje příběhy mě vždycky dojmou k slzám, fakt!