Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Holinka: habaděj: verca:

Všechny zdravím,děkuju za příspěvky a v úterý se přidám(zítra jedu na zájezd do Lysé nad Labem a v pondělí do Paky).Tak jsem si zas v přírodě rozjímala a uvědomila jsem si že ta krásná,památná borovice kolem které teď chodím na kameny a kterou tolik miluju,je v pořadí třetí borovice,co mi vstoupila během několika posledních měsíců do života.První Borovice byla ta na pokračování,druhá je tady ta,kam si píšeme pěkné čtení a třetí je ta skutečná,250 let stará.Jak budu mít její fotečku,poznáte ji.

habaděj: díky, že jsi to napsal /tedy zkopíroval/ za mne.

Využívám kráného počasí na chatě a šáhla jsem do knihovny pro Dobré a ještě lepší jitro od Františka Nepila, a nedá mi to abych se nepodělila


Psi , jež jsou ničí

Nevím jestli by někdo z vás ve psí kůži anebo jesttli vám někdy někdo alespoň nasadil psí hlavu, ale pokud ne, tak si nemyslete, že je to nějaký tuplovaný ráj být psem. I když se doby změnily. Zatím za mého mlada byl pes především likvidátorem kostí od nedělních obědů a kočka referentkou na mléko,myši a slupky z vuřtů dostávají dnes někteří prvilegovaní domestikálové i libové maso a játra v rodinách kde je chovají podle příruček. Takže se jim leskne srst, A to mně ne, já takovou stravu dostávám velice nepravidelně, protože o mně ještě nikdo žádnou příručku nenapsal.

Když psi a kočky hromadně zpychnou či se jinak znelíbí před tváří nebes, přijde na ně pohroma,. Obvykle to, že se natočí fílm o zvláště chytrém psu, a když to projde všemi biografy a televizí, vznikne kalamitní poptávka po štěňatech. Všechny děti odkřivopřísáhnou, že se o pejska budou starat a že si za to zlepší známku z počtů, z češtiny, biologie, chemie, kreslení, tělocviku, ze zpěvu a z chování.
I nejroztomilejší štěně má však v povaze jednu hanebnou vlastnost! Že vyroste. A když ta štěňata vyrostou všechna přestanou být roztomilá, zdvihne to národ ze sedadla.; protože se už nemůže koukat na to, že psi jsou takoví špidnírové – když je pán nechá! – že mají vzteklinu, koušou děti, trhají vysokou i nízkou zvěř a nohavice, a vůbec dělají z téhle země očistec.
Prostě kdo má psů plné zuby, dovede celé hodiny líčit, jak takové zvíře ztrpčuje svému okolí život. Kdo má psy rád, dovedl by stejně dlouho líčit, jak je pes věrný a jak obětavě vám přinese soudeček s rumem, když v horách zapadnete do závěje.
Já sám psa nemám, akorát ze soboty na neděli nechávám vyspat na chalupě Čudlu. Jeho pán totiž prodal barák a Čudlovi ujel, aby ho nemusel živit. Přes týden ho tedy živí čtyři ulice a v sobotu, když se stmívá, přijde se drbat k nám a posléze usne s čumákem v mé pantofli. Ráno se zase podrbe. Olíže mi kotníky na znamení, že se nezlobí, že zas ode mne chytil blechu, a dá si odchod.

Nemám psa vlastního, protože už vím, že nic co si člověk pořídí, není zadarmo. A že všechno chce čas, a něco dokonce moc času, ať je to pes, kaktus, blondýnka, nebo škodovka. Ale mám i oči, abych viděl, že Čulda a jeho druzi v osudu nejsou už jen pejskové a hafani, ale jev, nebo jak to mám říci. A že žádný jev se nemá nechat rozbujet do něčeho, s čím se dá těžko něco dělat.
Když se například začaly objevovat varovné signály, že kdejaké krásné kouty naší vlasti vezmou za své, zrodily se zákony na ochranu přírody. Jiné zákony chrání naše kulturní památky. Nevím, jak se dá udělat, aby nějaký zákon chránil před lidskou svévolí i psy a kočky- a taky lidi před svévolí kočičí a psí- ale vím, že se to nějak udělat dá.. Už proto, že takové zákony nechrání staré duby, krásné skály, staleté věže a sochy pro nic za nic. Ony je chrání pro nás, i před námi. Ony chrání nás, protože chrání člověka.
Koček, které nepatří nikomu , jsou teď plné vsi a psů jež jsou ničí, také není málo. Ale pro partu vyhecovaných kluků s kameny po kapsách by nemohlo být , jak té partě vymýtit z paměti poznání, že zákon lynče a pogromu je pružný a že není problém uplatnit jej
na živém tvoru. A živý tvor nemusí být koneckonců pouze obtížný bezprizorní hafan nebo kocour.
Tak já vám přeju, aby u vás měl každý pes svého pána – ale pořádného! – a každá kočka svůj dům, abychom si i před nimi mohli s dobrým svědomím přát dobré a ještě lepší ráno.

verca:

Všem na Borovici pěkný večer.Další příběh ze Slovácko sa nesúdi:
HLT ZA TŘI GRAJCARY
Hotař Klásek div nespadli z lávky, jak sa lekli, dyž ím stařeček Pagáč večer zabuchali bičem na okno. "Poď ně pomoct!" - zavolali z voza, dyž Klásek vyšli ze dveří. "Kam jedeš?"
"Na, co to necítíš? Vezu tu durancijovú břečku do pálenice!" - chlubili sa stařeček.
"Ale, byl sem tam včera - dneskaj sa ně nechce!" - huhňali Klásek.
"Co sa ti nechce? Enom pod! Aspoň jednu uděláš něco užitečného. Budeš ně do puténky nabírat kvas a já to budu odnášat do kotlá. Já - a abych nezapomněl - ufíkni v komoře pořádný kus slaniny - na suchý bruch sa špatně pije!"
Klásek brblali, ale za chvilku sa vrátili v haleně a z uzélkem pod pažú. Stařeček enom mrkli po uzélku, aby odhadli, lešti sa hotař při krájání špeku neuřezali do prsta. Znali ho moc dobře, že by sa rozdal, dyby mu pámbu ruky nedržál...
"Kolej teho letos budeš mět?"
"No, dyž dobře poteče, tož takých štyrycet litrů - aj věcéj. Bylo to dobře uzrálé a kvasu mám přes štyry metráky." - A šibli do krav.

Dyž dojeli do pálenice, zrovna z poslední várky vysýpali kostky do potoka a vyplachovali kotel. Vyšlo to na minuťu. Za pomoci súsedů měli za chvilku "zasypané", a protože pod kotlem ešče hořalo, tož tam Klásek přihodili pár polének a prohrábli rošt. Hajný Srnec, kerý pálili poslední, už rozlévali sliovicu ze sodovčáka a dávali koštovat.
"Dobrá je" - hodnotili stařeček. "Šak štyryjapadesát má!"
"Má - hádáš dobře!" pravili Srnec. "Včílkaj ju nechám týden otevřítú, aby vyšly ty smrady. Dva stupně ztratí a bude pěkně "kulatá"."
"Tož, okoštujte aj moju!" - přihlásili sa pastýř Tatar. Potem ešče vytáhli butelku hlásný Fukar a starý Peléšek - a za chvilku už sa enom mlazgalo, chválilo a řečnovalo ...
Velikého rozdílu mezi "kapkama" nebylo, lebo trnky byly pěkně uzrálé, až sa ím "řitečky scvrkávaly", slunečka a cukru na vůlu, tož sa sliovička ve sklénečkách enom gúlala...
Stařeček po každém košlu mlazgli, oblízli sa a posuzovali:
"Chlape, kemu česť, temu česť - pastýřovi trúba! Néni marná - taků možete ponúknút aj císařovi pánovi!"
Starý Peléšek zakvedlovali sodovčákem a nastavili ho proti lampě:
"Šak sa podivajte, jak drží řelázek!"
"No, je fajnová a slaďučká jak malvaz, to je bez řeči. Enom sem si tak pravil, kolej sa léj "halúzkovéj" v téjto pálenici vypálilo? Herdek, to by byl potok! Šak to by mohl měl najlepší zrevidované totkaj "správec" Peléšek!" - připomněli znova stařeček.

Peléšek, kerý už najméň štyrycet roků "védli" pálenicu, přiložili pod kotel a poctěný titulem "správec", pokládali za svqju povinnost' dat něco do placu:
"Tož na chup sa to řéct nedá - to bych mosél nahlédnut do dukomentů, ale je isté, že dybyzme ju vypustili do dědiny, tož jí bude až po křížek na zvoničce... Měl sem a mám tady stejných kunčoftů, keři roka nevynechajú a dycky si "krapečku" vypálijú. To víte, mosí to byt v chalupě jak medicína!"
"No to máš recht, lebo dyž donde ta "famfulica", tož Kača si dycky kapně na cukr!" - potvrdili Pagáč.
"Enomže, dyž ty si "kapneš", tož pro Kaču už ve sklence neostanú ani ty tři kapky na cukr..." - trefili hřebík na hlavičku, Fukar.
"Trúbo!" - zmohli sa enom najedno slovo stařeček.
"Počkajte, o dvúch "páleníkoch" vám něco povím" - přidali sa do řeči Peléšek a sedli si na klátek.
"Enomže, to mosím od začátku. Naisto si ešče pamatujete na dvúch kamarádů, - na Juru Frgála a Vincka Krpála?"
"Na, jakbyné - potvrdili Tatar - "Jurovi zme říkali "Firnajs" a Vinckovi "Kurník", lebo dyž sa ím něco nedařilo a nadávali, tož měli plnu hubu firnajsů a kurníků!"
"Nonono - to byli oni!" - kývli Paléšek. "Co ím pámbu ubral na rozumě, to ím zasej přidal na sile a na figuře. Jeden říkával, že čas sú peníze, a ten druhý, že kdo má peníze, ten má čase... A tak ím to vycházalo obům. Moc dobře sa na ně pasovalo: "Hlúpý možeš byt, enom dyž si zdravý a šmakuje ti!" Chodili spolem jak dvojčata. Dyž sa jeden den pobili, tož sa druhý den obtúlali. A tak to vydržali až do vojny, kde oba padli za císařa pána. K jejich cti budiž připomenuté, že za císařa pána padli aj ludé múdří... Enomže to sem sa dostál až na konec jejich života - a to sem nechtěl. Napřed vám mosím povědět, jak sa skamarádili:

Jura šel jednu do lesa rubat stonky. Pilu přes rameno, pantok v ruce. Ida kolem "Rubiska", uhlédl na stromě visat oběšence. Doňďa blízej, první chvílu nemohl poznat, o keho ide. Huba modrá jak fijala a jazyk venku. Chytne ho za nohu - esce byla teplá! Tož škrk na strom a uřezal haluzu aj s oběšencem. Ten buchl důle jak prasacko do troků a Jura mu honem povolil kolem krku zaseknutý stránek. Včílkaj už poznal Vincka a začal s ním casnovat, aby ho dostál k životu. Kombélál mu rukama, obracál ho hnedkaj na bruch, hnedkaj na záda, a aby sa probral, tož ho liskal po hubě, enom to pleskalo. Najednú Vincek otevřel jedno oko, potem druhé, vypleščíl ich jak sova a vidí nad sebú Juru, jak ho fackuje... Jak byl modrý, v tu chvilku zahořál jak pantla. Vyskočil - a bac Juru, hnedkaj vletěl hubu do kopřiv. A včíl sa začali škubat jak kohúti. Jak ti si tenkrát vyliskali, to sa nedá povědět.
Dyž byli v najlepším, tož sa tam namanul hajný Čagan a chtěl, aby zaplatili pokutu za uřezánu haluzu. "Ja totak, pokutu! A za haluzu! No pravda!" - řvali oba jak pominutí. A ruku společnú a nerozdílnú mu vyliskali také. A nakonec to dopadlo tak, že si to potem aj zadkem společným a nerozdílným v ostrožském háreště odseděli..."
"No počkaj" - připomněli stařeček Pagáč. "Ale naisto si pamatujete, že dělali v dědině - jak se temu říká - pohřební službu. Truhle nikdo v dědině nedělal, tož sa pro ně moselo jezdit do městečka. A to bylo dobré dvě hodiny s koňama. Dyž umřeli stará Trháčka, tož jeli pro truhlu také. U truhlářa ju naložili a sotva vyjeli z městečka, začalo pršat. Jura na sebe hodil halenu, přehodil si hlavu "darmovisem" a Vincek, žepréj si vleze do truhle. Nazvihl víko a šup tam! Jura šibál do koní a vijó přes dědiny dóm.

Přejeli jednu dědinu a najednú bylo čut veliký křik: "Kmocháčku, zveste nás!" To partyja cigánů-muzikantů, keři šli výhrávat do panského sklepa na vinobraní, byla skovaná před déščem pod mostkem. "Šak si vylezte!" - pravil Jura a muzikante už sa drápali na vůz. Dyž uhlédli truhlu, z hrůzu posedali kolem a z očima vybúlenýma cucali na křížek a černé krajky...
Šak neujeli ani sto kroků, dyž sa ozval taký řev, že koně hnedkaj stáli na zadních nohách a Jura měl co dělat, aby ich udržál na opraťách. Jak dyž vletí kuna mezi kuřacka, cigáne hépali z voza a přes póla a křoviska arak na všecky strany. Aj dyž bylo popršané, tož sa ím prášilo za patama. Cimbál aj z basů na ohrabky a kde sas podíval, tam byly rozházané husle. Dneskaj sa ternu už nedivím, že sa tak vystrašili. Enom si pomyslete: Vincek chtěl vědět, lešti ešče prší, tož trochu nazvihl víko a z truhle vystrčil ruku..."
Chlape mezi smíchem popíjali a stařeček každému uřezali křivákem kúšček "svojého" špeku. Peléšek sa honem drali ke slovu, lebo ím Pagáč "přeškubli niť" a chtěli dovykládat to, co začali:
"Tož teda, ti dva - Vincek a Jura - každý rok pálívali sliovicu v téjto pálenici. Ale nikdá spolem! Jak byli kamaráde na život aj na smrť, tož každý si svůj kvas hledal jak poklad. Trochu sliovice odprodali, aby měli na dáňku, ale ináč popíjali enom tu svoju...

Jednu sa domluvili, že ju půjdu prodat do Hradišča, lebo tam za nu mohli dostat věcéj. Oba měli butelku v uzélku a ešče za tmy sa brali k městu. Cesta dlúhá a v krku sucho - to víte, jak poránu! Najednú praví Jura:
"Vincku, nechcu, abys ně něco dával zadarmo, ale prodaj ně za tři grajcary hlt téj tvojéj sliovice!"
"Co na hltě záleží" - pravil si Vincek - a prodal.
Za chvílu dostál chuť Vincek:
"Juro, co dybys ně aj ty dál za tři grajcary okoštovat zasej hlt téj tvojéj ?"
Jura si myslel: hlt sem, hlt tam, šak je butela plná, tož co? A prodal teda také.
A taják mašírovali k Hradišču, tak aj sliovica mašírovala do krků Vincka a Jury. Hlt za hltem - Jura Vinckovi a Vincek Jurovi. Za tři grajcary hlt ty mě, za tři grajcary hlt já tobě...
Za Novů Vsú už měli hlavy plné, ale butelky prázné. Packovali noha kam kerá a na kunovském mostě už sa začali lepancovat a drcali do sebe jak dva barani. Dyž už sa nemohli udržat na nohách, sedli si na mezu a Jura červený jak rybízák, přejíždal kalnýma očima z jednej butele na druhů a hučál do Vincka:
"Počúvaj, ty ožralo - včílkaj vezni rozum do hrsti a zrechnuj ně to: Já sem ti prodal všecku sliovicu a nemám ani grajcar! Krúci, ale že sem měl tři grajcary, to vím naisto..." A šmátral po kapcách.
"Nemožeš ich met, trúbo" - žuchlal Vincek, "lebo sem ti za ně prodal zasej moju. Šak sa podivaj, že v ní néni ani krapka!" - a podál butelu Jurovi.

Ten ju odšpuntovál a fúkl do ní. Vylúdilo to taký zvuk, jak dyby zahukala sova. Nebyla v ní ani slza...
Vincek fúkl do butelky Jurovéj, ale enom mu to hvízdlo kolem nosa, jak dyž meluzína proletí komínem...
Seděli a přivřítýma očima čuměli do zemi. Za chvilku sa probral Jura:
"Firnajs - dyž nejsú peníze, tož kde je sliovica?"
"To máš recht" - súhlasíl Vincek - "dyž sú obě butele prázdné, tož kde sú peníze? Kurník, že nám ich někdo ukradl!"
"Firnajs, ale co včílkaj budem dělat?" - brblál Jura.
"Kurník - co byzme dělali? Pujdem dom!" - blekotal Vincek - "prodali zme ju po cestě, tož včílkaj už nemosíme chodit do Hradišča..."
Praščili práznýma butelama do potoka, chytili sa kolem krků a šňůrovali si to od járka k járku.
Vinckovi vyletěla ruka jak šabla a rozpajtášený z trnkových kapek zanotoval do kroku tu, kerá na ně byla v tu chvílu jak ušitá:

Píjali, píjali
dva chlapci z Moravy,
pod jednu lipenkú,
peníze hledali..."
A Jura sa přidal:

.Pijujá.pijujá...
už sem přepil všecko,
ešče mám prepíjat
galánečce děcko...'

- hulákali teda ,dvúhlasně', ale každý inší pěsničku - to ale ani jeden, ani druhý v ten moment nepoznali..."

stromyjsou živé bytosti a kdo je jen trochu rozumný, ten si s nimi rozumí....

Všem krásné Velikonoce.

Poslední volený český král,a to roku 1458,byl Jiří z Poděbrad.i ten má své památné stromy.Král malý postavou,ale osobnost ne zcela doceněná právě ve snaze o překonání rozporů ve vlastní zemi i v Evropě,a to nikoli cestou bojů,ale dohodou a tolerancí.jeho vinou nebylo,že musel bojovat.Možná proto strom,který ho připomíná,není nápadný vzrůstem,ale právě tou připomínkou.A jaký je příběh lípy v Uhrově?roku 1469 se v uhrově,malé vesnici pod Železnými horami,sešli k jednání v polovypálené chalupě králové Jiří Poděbradský a uherský Matyáš Korvín.Jednali beze svědků,jen před chalupou rostla lípa,mlčenlivý svědek.Král Jiří,jehož vojska držela u vilémova zákeřné Uhry v obklíčení,pak kázal propustit vojsko mladého protivníka.Na krátkou dobu zavládl mír a nebylo vinou českého panovníka,že jen na velice krátkou dobu...Dlouhá doba uplynula,než opět naše země měla svobodně zvoleného panovníka.Nikoli krále,zato prvního prezidenta samostatné a svobodné republiky.A s prezidentem T.G.Masarykem je pověstí spojen i krásný dub v lánské oboře.Vypravuje se,že pod ním byla za návštěvy rumunského krále Carola II.stvrzena doplňující část taktvané Malé dohody-proto název Dohodový.

Budem teď užívat přírodu naživo,ale pro dny,kdy nás počasí nepustí ven,jsou tu další stromy panovníků...Připomínat za pomoci památných stromů slavné panovníky a vynechat krále nejproslulejšího?Vždyť Karel IV.byl nejen českým králem,ale i římským císařem a jedním z nejvzdělanějších evropských panovníků.A stromů,těch má dokonce několik.Nejstarší z nich a také nejzajímavější je lípa v Klokočově u Seče,nazývaná Královská nebo Karlova.Prý ve stínu její rozložité koruny odpočíval v roce 1370 Karel IV,když si vyjel ze svého hradu Lichnice.Už tehdy byla lípa urostlým stromem označujícím začátek stezky přes bažinatý les.V naší době měří kmen lípy 843cm a je otevřený do dutiny.Bez pomoci lidí by největší lípa CHKO Železné hory nepřežila.Častí návštěvníci stromu dál tedy mohou číst slova nápisu u jejích kořenů."tisíc skoro let přeletělo přes moji hlavu a jsouc nejstarší v království,mohu vypravovat o sláve Žižkově a Jiříkově i o ponížení lidu svého po bitvě bělohorské.Stáří moje nechť zírá vstříc jen šťastným dnům příštím"Proč tedy nevěřit a neobdivovat....Také dub je spojen pověstí se jménem oblíbeného panovníka.Vyrůstá v parku pod zámkem Koděje u Prahy,u toho zámku,v němž někdy zasedá i česká vláda.Takřka symbolické,že právě tady roste památný strom,který měl dle pověsti vysadit sám Karel IV.V poměru k mohutnému dubu se zdála postava Luďka Munzara skoro drobná,ale slova,kterými v televizním seriálu paměť tohoto stromu přibližoval,zněla naléhavě:"Kde jinde by měla vláda přemítat o svých rozhodnutích než právě tady,u stromu Otce vlasti? Kde jinde než pod památným stromem mají váhu slova jako dějiny,řád a kontinuita"?

ilsa, Holinka -

Ke královským stromům patří i dub posledního z Přemyslovců,mladého krále Václava III.Měl rád život,lov,les,a proto při pobytu v Olomouci vždy zajel do svého lesa.Vypravuje se,že jednou,když se odpojil od své družiny a čekal na palouku,zdál se mu pod dubem prazvláštní sen o jelínkovi,kterého přepadl vlk.Král nemohl na sen zapomenout,rozhodl se tedy les,v němž dub rostl,věnovat městu Olomouci s žádostí,aby o věštecký dub pečovali.Stalo se a radní města Olomouce slib dodrželi i potom,když byl zanedlouho,roku 1306 mladý král přepaden na olomouckém hradě a zavražděn.Les Království v Grygově u Olomouce dodnes připomíná dávnou historii,přestože už byl královský dub obměněn.Ale nejen on se změnil za dlouhá staletí.Kdepak množství zvěře a hluboký les-to bývalo.Poblíž dubu teď vede frekventovaná železniční trať...

Vystřídám Holinku,a to jsme se fakt nedomluvily,to je jen důkaz jak jsme propojené a jak telepatie mezi náma funguje.Zvu vás k dalším stromům panovníků...Z kroniky do kroniky byl také přepisován příběh o selské kněžně Boženě,kterou si pro její krásu vyvolil kníže Oldřich za manželku a nic mu nevadil její nešlechtický původ.To je přece důvod k vypravování.Vždyť co se podařilo jedné,může se zdařit i další.A když se to pověstné oslnění ženskou svůdností událo pod stromem,který roste dodnes,pak se taková historie lépe pamatuje a nikdo se tak moc nepídí po historické přesnosti.I znalci tápou v určení stáří památného dubu.Ve spisech o Lounsku se odhaduje na pětset let,ale dle úsudku znalců může být jeho stáří až dvojnásobné.Dub knížete Oldřicha v Peruci je strom,který zaujme i dnes,třebas má šťastnější léta svého stromového života za sebou.Ba dokonce mu v jeho stáří už podvakrát ublížila lidská zlomyslnost,když kdosi zapálil dutý kmen.Vážná zranění mu ubrala životní sílu.Berme to jako varování.Třebaže se zdají být silné a mají skoro pohádkový příběh,který by je měl chránit,jsou stromy jen živé a tedy zranitelné rostliny a je trestuhodné jim ublížit.

Holinka: Myslím žes teď sáhla a nahlédla do nitra všech matek,tedy i mého.Opíšu si to....

Další Fulghum.

MŮJ SYN JE MÁMOU. Je dospělý, ženatý, má jedno dítě. On a jeho žena pracuj oba na plný úvazek a věří v rovnoprávnost a stejný díl odpovědnosti v duchu nového rodičovství. Syn své dceři poctivě odvádí svůj díl a tráví s í stejně času jako jeho žena. Já mu říkám „máma“ , protože on dělá všechno, co kdysi dělaly většinou ženy. Můj syn krmí, koupe a obléká, chová, akceptuje, dovoluje, povzbuzuje, chrání konejší a vroucně miluje to dítě v svém náručí a ve svém srdci.
Já ho za to obdivuju.
Jeho dceři je teprve rok. To zatím ještě jde. Ale protože ho ještě nějaká ta etapa čeká , myslel jsem, že bych měl synovi poradit, jak být matkou. Poradit jemu, ne jeho ženě. Ta ví, co dělá. A už jsem se naučil neradit ženám v mateřských záležitostech. Učinil jsem v této souvislosti nejednou traumatickou zkušenost. Hned vysvětlím.
Po čtvrtstoletí mého života pro mě byla druhá květnová je peklem. Jako kazatel v kostele jsem se musel nějak vyjádřit ke svátku matek. Obejít se to nedalo, Zkusil jsem to: Upozorňuji, že naše společenství bylo opravdu velmi svobodomyslné a já měl na kazatelně volné pole působnosti. Ale když se blížila druhá květnová neděle, očekávání bylo stručně vyjádřeno slovy jedné z přímočařejších žen v našem kostele: „Na SVÁTEK MATEK sem přivedu svou MATKU, pane faráři, a můžete mluvit, o čem chcete. Ale ať je v tom nejradši nějak zapletené téma MATKA, a ať ta řeč za něco stojí!“
Dělala si legraci, utahovala si ze mě. Ale taky to myslela vážně.

Každý rok jsem to chtěl dát do pořádku. A to, že jsem míval matku a pár dalších jsem jich znal osobně, jaksi skoro nic neznamenalo. Nikdy jsem sám matkou nebyl, tak co můžu vědět?
Dělal jsem, co bylo v mých silách – můžu to odpřísáhnout. Snažil jsem se přednést taková ta nic neříkající, vyhýbavá kázání. Citoval jsem spoustu významných osobností, předčítal něžné verše, vyhýbal se riskantním vtípkům a nevyžádaným radám. Ale tu neděli si stejně vždycky půlka kostela myslela, že jsem pokrytec, protože jsem to o těch matkách neřekl dost na rovinu, a druhá půlka mě považovala za nevděčníka, protože jsem matkám nemazal med kolem pusy a nevykládal, jak jsou skvělé a věčné. Co si á chudák kazatel počít?
(Jen tak mimochodem bych poznamenal že svátku matek se zmocnil ekonomický běs. Prodá se sto čtyřicet milionů pohlednic, z nichž je jen velmi málo vtipných. A asi sedm miliard dolarů utratíme za dárky a za to, že maminku vyvedeme do restaurace. Darujeme šedesát milionů růži, a to nepočítám orchideje a pokojové květiny, Je to po vánocích a velikonocích největší komerční akce týkající se svátků. A jenom o vánocích má telefonní společnost větší kšeft. Jedná se o finanční sílu jakou nelze podceňovat.)
Kolem té druhé květnové neděle se koncentrují i jiné síly – soustředěné v paměti a navěky uložené v srdcích a duších. To jsou taky důležité věci. Svátek matek rozhodně není žádná komedie.

Jedné památné neděle jsem prohlásil, že všem těm, kteří mají báječnou matku nebo báječnou matkou jsou, nebo těm, kteří se domnívají,že mateřství je prostě báječná věc, bych prostě rád řekl: „BÁJEČNĚ“. Ale jestli se mezi ně zařadit nemůžete…
A pak jsem dal lidem takový kviz na zamyšlení – položil jsem jim několik otázek a nežádal jsem, aby zvedali ruce.

1. Kdo z vás se domnívá, že se kolem svátku matek dopouští toho nejméně příjemného pokrytectví?
2. Kdo z vás vlastně ani matku nemá kdovíjak rád, případně má jí i sebe jako maky plné zuby?
3. Kdo z vás vlastně ani nemá moc rád své děti, či jich má dokonce plné zuby?
4. Kdo z vás vlastně svou matku ani pořádně nezná?
5. Pro koho z vás je svátek matek trapný den, zvlášť když si vzpomene na takové záležitosti, jako adopce interupce, rozvody, sebevraždy, děti v dětských domovech, alkoholismus, odejmutí dští rodičům, týrání, incest, zoufalství a prohry a taky na slova jako macecha a tchýně? A na neuvěřitelnou vulgarizaci mateřství?

Ještě jsem mě v zásobě další otázky, ale když jsem přečetl tyhle, kostel najednou ztichl. Všichni seděli jako pěny a bylo jasné, ž e je mezi námi víc pravdy, než kolik oni nebo já chceme unést. Nechal jsem toho. Díval jsem se na ně a oni na mě. V těch pohledech byla bolest. Posadil jsem se – ne na židli na kazatelně, ale do lavice mezi ně. Zaznělo tolik otázek, že to bude doznívat dost dlouho. Ta květinová nedle moc radostná nebyla. A studený jarní déšť za okny kostela taky náladě nepřidal, Nejdřív se zdálo, že vytáhnout na světlo celou pravdu, je vynikající nápad, ale teď…
Jedna přespolní paní, která měla ve tváři téměř napsáno, že je matka přímo „prosvěcená“, mě po kázání oslovila:“ Víte, mladíku,daleko lepší lidé než vy se dostali přímo do pekla za to, že řekli mnohem míň, než jste dnes dopoledne vyslovit vy, Hanba, HANBA je to. Styďte se, jak jste dnešní den pokazil.,“
Tak. Jak jsem řekl – trochu se vyděsím, když mám pohovořit o Mateřství. Zvlášť k ženám. Přesně takhle často argumentovala moje matka, když se něco nepovedlo: Chtěla jsem jenom pomoct.

Moje nedělní závazky už skončily a moje matka je po smrti. Takže když chci svému synovi - mámě – předat nějaké rady, už se nepohybuju na tak tenkém ledě. Jsou to i rady jeho staršímu bratrovi, který má vážnou známost a vypadá to, že nějakého potomka taky zplodí, takže si myslím, že i on kráčí k mateřství.
Oběma mým synům proto několik mateřských rad od otce:

1. Děti nejsou pejsek na hraní.
2. Život, který prožívají, a život, který vy si myslíte, že prožívají – to není totéž.
3. Neberte si, co vaše děti dělají, moc osobně.
4. Neveďte si o nich nějaké dlouhé záznamy – nejlepší je krátká paměť.
5. Ze špíny a nepořádku vyrůstá pohoda.
6. Po pubertě do jejich pokoje nesmíte.
7. Nesnažte se míchat do jejich přátelství a lásek – leda by vás k tomu vyzvaly.
8. Nic si nedělejte z toho, že nikdy neposlouchají, co říkáte, zamyslete se nad tím, že vás neustále pozorují.
9. Učte se od nich mají toho hodně, co vás můžou naučit.
10. Mějte je hodně dlouho rádi; nechte je brzy odejít.

Poznámka na konec. Člověk se vlastně nikdy úplně nedoví, jaký byl rodič, ani jestli to dělal dobře nebo špatně. Nikdy. A po celý život se tím, i svými dětmi, trápíte. Ale když vaše děti mají děti a vy sledujete, jak si počínají, část odpovědi naleznete. Když tohle píšu, svátek matek už je zase přede dveřmi. Nesmím zapomenout poslat svému synovi kytku a přání.

Ahojky u Elí na zahrádce

ilsa:

V něčem je to se stromy jako s lidmi-anebo naopak?Je totiž víc pověstí a líp se pamatují o těch,kteří jsou vyjímeční.Proto se i v minulosti s potěšením zaposlouchávali lidé do písní kejklířů i do vyprávění kronikářů.A proto také patří mezi nejznámější památné stromy ty,které jsou spojovány s panovníky...Dle pověsti na památku narození sv.Václava zasadila sv.Ludmila dubový proutek v jednom konci tehdejšího hradního nádvoří.I když byla kněžna Ludmila pokřtěnou křesťankou,podle pověsti zřejmě ctila staré zvyky předků a k nim patřilo vysadit při narození dítěte strom,který se tak stal jeho stromem.Proto se stochovský dub nazývá Svatováclavským.Má v sobě houževnatost a životní sílu,která je vepsána v mohutném a věkem znetvořeném kmenu.korunu má nebohatou,ale stále zelenou...

Muzikanti a stromy?Mají své noty,své hudební obrazy,kterými jsou schopni přičarovat šumot lípy i bouři v korunách lesních stromů.Vzpomeňme,jak dokáže Antonín Dvořák vykouzlit náladu kolem lesní tůně,kde žije Vodník a Rusalka.Víme ze skladatelova životopisu,odkud znal takové jezírko.Sám vzpomínal,jak rád j němu skoro každodenně zacházel,pokud pobýval ve Vysoké u Příbrami.Tam rostl na břehu i starý dub.jeho motiv můžeme v opeře Rusalka rozpoznat.Zní v hudbě,i když z dubu u Rusalčina jezírka zůstává jen uschlý kmen.Stromy jsou živé,a tedy umírají.I stromy inspirace....
Slavný Bethoven měl tedy vlastně štěstí,že jeho strom nejen přežil,ale dokonce patří v Praze k stromům nejznámějším.Nejmohutnější pražský platan roste v zahradě paláce velkopřevora maltézských rytířů,z výšky se jeho větve sklánějí do Velkopřevorského náměstí.Mladý Bethoven,který v roce 1796 nedaleko odtud několik měsíců bydlel,měl prý dovoleno do zahrady docházet,což rád využíval.Vlastně i Platan byl tehdy také jen "mladík",protože co je pro takový strom nějakých padesát let?...
Ke konci svého života se slavná česká zpěvačka Ema Destinová odstěhovala do zámečku ve stráži nad Nežárkou.Krásné staré duby a lípy na hrázích rybníků,avšak hlavně kolem Nové Řeky,si nejen zamilovala,ale také o nich psala,i když její povídky jsou méně známé.A tak na pomníčekpoblíž řeky,kde často sedávala na rybách jen se svým psíkem,právem patří i její verše.A není překvapením,že nedaleko roste její dub.V posledním období svého života nebyla šťastná,proto hledala sílu právě tady,u řeky a stromů.Nic v přírodě nedovede tak poskytnout útěchu,jako právě stromy.Není v tom žádné čarování,žádná mystika.Snad zákon přírody,vždyť pod jejich korunou lidé žijí tisíce let.Odkud pramení jejich síla?Čerpají ji kořeny z hloubi země,nebo je v jejich nedosažitelných korunách?Anebo ve věkovité,mlčenlivé nehybnosti?

Na Domažlicku je se spisovatelovým jménem spojována dokonce celá alej lip vedoucí od trhanovského zámku.Tou chodili vzpurní codové s Kozinou,jezdil trhanovský pán zvaný Lomikar,jak o tom psal Jirásek v Psohlavcích.Námět mu poradil jeho přítel,který odtud pocházel,proslulý lékař a spisovatel J.Thomayer.Památnou alej měl rád i jiný zdejší rodák,spisovatel J.Š.Baar,který v nedalekém Klenčí působil jako kněz.Stromů,které připomínají spisovatele,je zřejmě nejvíce.Snad je to dáno i tím,že autoři sami o nich píší ve svých pracích nebo je uvádějí v pamětech.Ale není přece možné,aby na malíře a zvláště pak krajináře nezapůsobily stromy,které jsou nejvýraznějšími krajinotvornými prvky.Vždyť je dokáží zachycovat v tak mnoha proměnách a náladách.A přece konkrétní stromy,stromy přímo spojované s malířovým jménem,jsou skoro neznámé.Třeba i proto,že malíři víc za sebe nechávají mluvit barvy a linky než slova.Pak se musíme odvolávat třeba na vzpomínky pamětníků.V Kraskově v Železných horách roste krásný starý dub,o němž se vypravuje ,že k němu rád chodíval za zdejších pobytů malíř Jan Slavíček.Tady ho vídali malovat,nebo jen sedět a obdivovat okolní půvabnou krajinu.

Naplánovala jsem si na zítra cestu do Semil,tak vás zvu mezi stromy umělců už teď...Vídávali ho sedět pod dubem.Redaktor z Prahy,štíhlý,tmavovlasý v kabátu nezvyklého střihu,docházel do Proseče z nedalekého Pelhřimova.Rád poobědval u zámeckého pána,ale ještě raději zacházel k večeru do zámecké zahrady.Ke starému to měla Julie Sýkorová,dcera z nedaleké lesovny jen kousek a Karel Havlíček ochotně na svou milou počkal,až bylo doděláno všechno,co bylo doma nutné.Vždyť pak měli pro sebe celý voňavý večer...Už víte,proč se zámecký dub v Proseči-Obořišti nazývá Havlíčkovým?...Lípa Karoliny Světlé ve Světlé v Podještědí v sobě spojuje dvě informace.vesnice Světlá dala spisovatelce pseudonym,pod kterým je v literatuře známá a Podještědí jí poskytlo podklady k většině prací.Karolína Světlá ráda sedávala pod lípou v době častých pobytů v manželově rodné vsi,v kraji,který si zamilovala.O světelské lípě vypravuje v povídce Lesní panna,jejímž základním námětem je místní pověst...Podobně je tomu se strmy,které nesou jméno A.Jiráska.O lípě v Krčíně,dnes už součásti nového Města nad Metují,píše ve svých Pamětech a vzpomíná,že mu ji ukazoval tatínek když spolu jezdili na trh do Dobrušky.O lípě z nedalekých Dobřan se zase můžeme dočíst v Jiráskově románu o F.L.Věkovi.Není však podmínkou jen spisovatelův rodný kraj...

Zítra už zas vjedu do starých kolejí a poznáme další stromy.

Holinka: Taky jsem se poznala

ilsa: Holinka: máša h.: monja: Dekuju za krasne cteni a obrazky Je to tady takova oaza, kam se rada utikam

Kaplířova lípa nepatří vojevůdci,ale s boji má hodně společného.Vždyť události let 1620 a 1621se nejen zapsaly do naší národní historie ale ovlivnily život v naší zemi na stovky let.Jedním z popravených českých pánů byl i rytíř Kašpar ze Sulevic.Když odjížděl ze svého panství na Voticku do prahy,kam musel za povinnostmi,loučil se v Neústupově s poddanými a se snachou a vnuky,o než se po synově smrti staral.Svědkyní rozloučení,o němž nikdo tehdy netušil že je poslední,byla urostlá lípa u zámku.Roste dodnes a její větve stíní i zdi kostela,v němž bylo po popravě pohřbeno bezhlavé tělo starého rytíře.Náhrobek nemá-jen památnou lípu,která nese jeho jméno.

Ještě několik Žižkových stromů...K Žižkovým stromům patří i velké duby v polích za Lomany,u kterých se prý husité shromáždili před útokem na klášter v Plasích a pověst je historicky podložena.Nejsou ale Žižkovými stromy jen duby.Stejně působivé jsou ve své většině i Žižkovi lípy.Tak jsou nazývány lípy v Malonicích,největší na Klatovsku,lípa v Polánkách nad Dědinou nebo v Tatobitech pod Kozákovem.Žižkova osobnost k sobě poutala vypravování plná úcty a obdivu,ale i pověsti vymyšlené těmi,kteří v něm viděli nepřítele.Válečná doba je krutá.Na co všechno se musely stromy v dějinách lidstva dívat?Požáry,násílí,drancování,smrt-a nikdy se to neodehrálo bez přítomnosti stromů.Proto prý má svěšené větve Žižkova lípa na Ostaši u Police nad Metují.V květnu 1421 vypálilo slezské katolické vojsko město Polici ,jehož obyvatelé se hlásili k podobojí.Obyvatelé police i okolí utíkali před nepřáteli do lesa a skal kopce Ostaše,jenže i tam za nimi šli pronásledovatelé.Mnohé pobili,některé ženy přivázali za dlouhé vlasy do větví lípy,jiné klíny vbili za vlasy do kmenu.Když se to dozvěděl hejtman Žižka,přitáhl s vojskem a mrtvé pomstil.Vystoupil na Ostaš,kde byli pochováni ubití kališníci,a zastavil se u lípy,která na památku smutku má už navždy skloněné větve a kmen zůstává poznamenaný stopami po dávných poraněních klíny.

Další Fulghum.

NĚKDE VE SVĚTĚ je mladá žena, která, když si přečte následující dopis, tak vykřikne: „To jsem já – to je o mně!“ Ten dopis jsem napsal z vděčnosti – z mojí i všech těch, kteří její příběh ode mě slyšeli. Z okamžiku komického zoufalství jednoho člověka vzešla naděje všem.

Drahá souputnice,
Bylo to na hongkongském letišti koncem léta 1984; nervózně jsi seděla vedle mě. Vše na tobě volalo: „Mladá Američanka vracející se domů z cest.“ Džíny a tričko už jsi dávno vyměnila za sargong a sandály. Praktický krátký sestřih vystřídaly dlouhé, rozpuštěné vlasy. Batoh vedle tebe na sobě měl jizvy a bláto nelehkého cestování a byl nacpaný záhadnými suvenýry ze světa. Šťastná holka, říkal jsem si.
Když ti z brady začaly kapat slzy, myslel jsem, že jde o ztracenou lásku nebo žal nad tím, že měníš dobrodružství za přednášky. Ale když jsi začala vzlykat, úplně mě to do tvého zoufalství vtáhlo. Říkal jsem si, že jsi po nějakou dobu musela být moc opuštěná a moc statečná. Pořádný pláč byl na místě. A taky že jsi pořádně plakala.Byl jsem celý mokrý.
Hotový monzun žalu a úzkosti. Než jsi se konečně uklidnila, potřebovali jsme na zastavení toho přívalu můj kapesník, tvůj kapesník, skoro celý balíček papírových kapesníků, a oba tvé rukávy.

A opravdu – tobě se ještě domů nechtělo, chtěla jsi jet dál. Jenže ti došly peníze a kamarádům taky došly peníze, a tak jsi už druhý den čekala na letišti na svůj let. Měla jsi málo jídla a moc hrdosti, abys žebrala. Tvoje letadlo už mělo letět a ty jsi ztratila letenku. Zase mě polily tvé slzy. Seděla jsi na tom místě tři hodiny a potápěla se do ledových vod zoufalství jako torpédovaná loď. Chvílemi sis myslela, že tam budeš sedět, dokud neumřeš.
Když jsme tě osušili já a příjemní starší manželé z Chicaga, které taky strhl příval tvých
slz - , nabídli jsme se, že tě pozveme na oběd a promluvíme s božstvy ovládajícími letecké společnosti o nějakém řešení. Vstala jsi, že půjdeš s námi, a otočila se, abys posbírala své věci. A VYKŘIKLA JSI. Já myslel, že tě někdo zastřelil. Ale kdepak … tvoje letenka. Našla jsi svou letenku. Seděla jsi na ní. Celé tři hodiny.
Jako hříšnice, vyváznuvší z bran pekla, ses smála, plakala a všechny nás objímala a najednou jsi byla pryč. Chytit letadlo domů a bůhvíco dalšího. Skoro všechny v salónku
pro cestující jsi nechala jako opilé, protože to drama s tebou prožívali.
Vykládal jsem tenhle příběh bezpočtukrát. „Seděla si na letence,“ říkám na závěr a posluchači se vždycky zasmějí, protože se v tom bolestně poznají.
Často, když si nějakým způsobem sedím na jízdence- sedím na tom, co mi umožní se zvednout a vyrazit k něčemu dalšímu, vzpomenu si na tebe a usměju se nad námi oběma a jdu dál.
Takže díky, jsi teď trochu taková moje cestovní kancelář. Ať najdeš všechny své jízdenky a dorazíš tam, kam chceš jet – teď a vždycky.

mezi Žižkovým Polem a Přibyslaví jsou lesy "Plačky", kde údajně sirotci oplakávali Žižku, dále Žižkova studánka, obec Modlíkov - v těch místech se za něj modlili

máša h.: monja:Krásné obrázky i počteníčko.Já se přidám zítra

monja: , náměšť je moc krásná, krásně jsme si ji procourali...doporučuju

posílám obrázek

Já pocházím z Vysočiny a nejbližší žižkův strom jsem našla asi 30 km od nás - na třebíčsku:

Žižkův dub v Náměšti nad Oslavou
Dovedete si představit les věkovitých stromů poznamenaných blesky i vichřicí, s prosychajícími větvemi a mohutnými kmeny? Trochu tuto představu mohou napovědět stromy ve zdejší zámecké oboře, o nichž se říká, že pocházejí z původních doubrav pokrývajících kraj ve 12. století. Obdivuhodné stromy... Právě tak starý , a možná ještě starší je i nejmohutnější ze zdejších dubů. Ten nemusíme hledat v oboře, roste pod zámkem a připomene se sám. Stáří dub poznamenalo, musel být důkladně ošetřen. Protiklad zelených větví živé koruny a opravené zastřešené části nad mohutným dolním kmenem, který je pevně zasazen ve svahu - to upoutává na první pohled.

O dubu se vypravuje, že pod ním tábořil hejtman Žižka, když husitské vojsko dobývalo zdejší hrad. To má historické opodstatnění , ovšem jako není tento památný dub jen tak ledajakým stromem - ale je největší na Moravě, tak ani pověst není obyčejná. Stromů, pod nimiž podle pověstí Žižka odpočíval, těch je několik desítek, ale jenom o tomhle se vypravuje, že k němu slavný vojevůdce přivázal koně!
Náměšť nad Oslavou, okres Třebíč

... já pocházím z místa, kde Žižka svůj život dokonal - Přibyslav, Žižkovo Pole
Na místě smrti Jana Žižky z Trocnova byla v roce 1874 zbudována za velkého nadšení českých vlasteneckých spolků a za citelné nepřízně rakouských úřadů 10m vysoká mohyla dle návrhu Antonína Wiehla. původní místo koupil v roce 1862 redaktor Národních listů Dr. Julius Grégr a věnoval jej Pražskému Sokolu. Ten se ujal potřebných činností spojených s organizací celonárodní sbírky na její výstavbu a to na popud přibyslavského rodáka a nakladatele Jana Otty. Odhalení mohyly v září roku 1874 bylo velikou národní manifestací a neobešlo se bez perzekuce organizátorů slavnosti. Mohyla je tvořena čtyřmi částmi:
*pravidelným čtyřbokým hranolem z kamenných kvádrů, jež na stavbu věnovaly české vlastenecké spolky z českých zemí i ciziny
*kamenným válcem v jehož horní části jsou uvedena místa vítězných Žižkových bitev
*kamenným kuželem se zaobleným hrotem
*kamenným kalichem - symbolem husitského hnutí

ilsa: vydržať, už se dočkáme, hlavně aby to nebylo ze zimy do léta.

Holinka: No,je to hrozný,moc mi chybí příroda...

ilsa: je vidět, že to počasí tě nutí sedět doma a psát. Já se nějak k ničemu nemůžu dokopat.

Jana Žižku připomíná po republice asi osmdesát stromů.Nejčastěji duby,snad že se v našich podmínkách dožívají nejvyššího věku.Možná i proto,že souvisejí s pověstí o jeho narození.Matka,zemanka z trocnovského dvorce,nestačila před bouří doběhnout domů a tak se jí syn narodil v dutině dubu.Lidé ten dub uctívali,nepomohlo že byl v 17.století na příkaz opata borovanského kláštera pokácen.Alespoň štěpinky si z něj uschovali,aby se jejich prostřednictvím přenesla i na ně pověstná Žižkova statečnost.Není se tedy co divit,že jiný proslulý jihočeský Žižkův dub za vsí Hrutovem nezůstává zapomenut,třebaže je už bez života a porostlý mechem.Prozrazuje to "stromová knížka",která je u dubu umístěná.I pověst stojí za připomínku.Prý se u dubu,který tehdy rostl na hrázi rybníka,scházel se svým bratrem a dalšími druhy mladý zeman Žižka.Dub v Myšlíně u Mnichovic je dalším Žižkovým stromem.Vypravuje se,že poblíž něj se utábořil hejtman Žižka s vojskem v létě roku 1421,kdyžtáhl k Českému Brodu.Pravděpodobně tu bývala tvrz a určitě tu byl starý les s duby.Ani tažení husitů těmito místy neodpruje historické pravdě.

Stromy se jmény slavnýchPamátka na slavné osobnosti může být ukrytá v mnohém-ve zlatém poháru,v hradní věži nebo ve slovech kroniky,ale také ve stromu...Památka na mistra Jana Husa je v našich školních znalostech spojená s Karlovou univerzitou a s pražskou kaplí Betlémskou.Po vypovězení z Prahy se kazatel uchýlil na tvrze svých příznivců a odtud odcházel kázat po okolí.Žil například na dnes už neexistujícím hrádku Zvěřinci a za jeho kázáními se na různá místa Sedlčanska sjížděli posluchači z velké dálky.Jedním z takových míst,která vstoupila do lidových vypravování,byl Úklid.V 15.století zapadlá osada,skoro samota,ale s krásnou lípou na malé vyvýšenině-vhodné místo pro kázání v přírodě.Věkovitá lípa,která dobu 15.století jistě pamatovala,už není.Zahynula po suchém létě roku 1947.Zůstalo stát torzo mohutného kmenu s pahýlem větve,a to padlo v lednu roku 2000.Uchovala se ale pověst a tradice a také malá lipka,která zmohutněla z jednoho z výmladků a je tedy přímou pokračovatelkou proslulé Husovy lípy.není to jediný strom,v němž je ukrytá památka na Jana Husa.Pod lípou v Chlístově u Husince prý kázal v roce 1414 a již tehdy prý byla mohutná.V roce 1965 byla konzervována a o 30 let později se za deště a vichru rozlomila.Po ošetření se vzpamatovala a i když je teď nižší,a koruna není tak rozložitá,tím mohutněji působí kmen.

ilsa: Holinka: teda holciny, tady je opet zajimave cteni! a s panem doktorem souhlasim- VESELA MYSL - PUL ZDRAVI!

budte vesele, usmivejte se na svet.... S USMEVEM JDE VSECHNO LIP

ilsa:

Příště poznáme stromy se jmény slavných...

Totéž platí i o stromech při silnici od Staré Hlíny na Stříbřec,na hrázi rybníka Vdovce.Podle záznamů jsou z doby Krčínovy.Jejich počet se zmenšuje,v roce 1941 jich bylo pět,před povodní byly v plné síle už jen tři,ale zkáza postupuje a odešel další z pamětníků patřících do historie zdejšího kraje.Zbylé duby o mnohém napovídají.Vždyť jejich kmeny měří šest a půl a sedm a půl metrů v obvodu.Jenže takoví velikáni tady,v kraji rybníků a stromů,nejsou zase nic tak vyjímečného...Vzácností je naopak strom,který je s Jakubem Krčínem spojen pověstí.Roste na hrázi dávno zrušeného rybníka Hrádečku,na dohled od Třeboně.Říká se mu Čertův dub a připomíná,že regent Krčín byl schopný a tvůrčí,neústupný člověk,ale bezohledný a vůči poddaným bezcitný.Kolikrát byl proklínán,aby si ho čert vzal a tak se prý stalo.Dub prý vyrostl z článku řetěžu,kterým čert připoutal k pluhu Krčína,aby s ním oral hráze rybníků,na jejichž stavbě týral poddané.Jenže rybník Hrádeček nepostavil Krčín a řetěz praskl.Krčín se osvobodil a na hrázi vyrostl anomální dub.

Další hraniční stromy...Lípy jsou stromy,které mívají velkou sílu žít.Lípa ve Lhotce je toho příkladem.Už nemá mohutný kmen jako před sto lety,ale nad zhojenou částí chráněného kmenu roste koruna mladých větví.A třeba zůstala i kouzelná moc,o níž vyprávěl kdysi starý nápis na tabulce..."kdo touží znáti upřímně osudy své obce,nechť zkusí u lípy své štěstí za vlahých letních nocí,snad mu je našeptá šumotem svého listí."Ne vždy je doceněna pomoc stromů,které svými kořeny zpevňují svahy a hlavně břehy řek a rybníků.V krajině Třeboňska člověk dokázal zasáhnout do krajiny tak citlivě,že příroda zásah nejen přijala,ale soužití lidí a přírody se zlepšilo.A stromy na tom mají velký podíl.Proslulý stavitel rybníků a správce třeboňského panství Jakub Krčín dal vysázet desítky a desítky hrázných stromů,ale snad nejvíce se připomíná cestou po hrázi rozlehlého Rožmberku.Krčín plánoval vodní plochu na 1000 ha,odhad běžné plochy je asi poloviční.Také objem je za normálního stavu asi 6,5 milionu kubíků.V srpnu 2002 držela hráz v době největšího nebezpečí vodní plochu 2300 ha a asi 70 milionů krychlových metrů vody.Tedy rybník víc jak desetkrát zvětšil svůj objem a vydržel.

ilsa: Holinka:

Holinka:Dalas to sem v pravý čas

Dnes trochu z jiného soudku, ale protože se to týká hlavně "pohody"
duševní vkládám to sem na Borovici.

Rozhovor s MUDr. Jan Šulou: Zapomínáme na to, že veselá mysl je půl zdraví

28. 1. 2009. Promoval v roce 1985 v Praze na LF UK. Klinickou práci začíná v České Republice a následně studuje ve Švýcarsku, Itálii a Německu. Po atestaci z ortopedie v roce 1991 odchází do Kanady a pak do USA, kde se na Floridě věnuje studiu významu membránových receptorů při rozvoji autoimunitních onemocnění pod vedením Prof. Felixe Kaufmanna.
Po návratu do Evropy v roce 1993 nadále spolupracuje na vývoji přírodních preparátů pro léčbu kloubních onemocnění s pracovišti v Anglii a ve Švýcarsku. Za své práce je přijat v roce 1999 do Královské lékařské společnosti Spojeného království Velké Británie a Severního Irska jako první český lékař. Další rozvoj biomodulačních léčiv spojuje s univerzitami ve Skotsku a v Oxfordu. Od roku 2007 je členem Italského řádu lékařů v Neapoli a vedoucím imunologem italské společnosti Ischia Salus. Mezinárodně působí jako konsultant ve 12 zemích a je členem Oxford Research Institute of Immunology a italské psychoneuroimunologické společnosti. Žije střídavě v Itálii a v Anglii.

Proč se chřipka objevuje zejména v říjnu a listopadu a pak v únoru a březnu?
Teorií vzniku chřipky právě v tomto období je mnoho, ale já osobně se přikláním k teorii snížení imunity vlivem poklesu slunečního světla, tedy oslabení osy hypotalamus hypofýza, která dává našim T-lymfocytům povel se buď vzchopit a bojovat, nebo to nechat být, protože to stejně nemá cenu a všichni onemocníme.
Dále je to změna stravy a určitá deprese z toho, že už je tady zase podzim. Na jaře je to pak vyčerpání a projev únavového syndromu, protože příroda nutí člověka odpočívat.
Já osobně ale mám za to, že pokud tedy člověk podlehne davovému šílenství, že už to mají všichni, tak já to asi dostanu také, potom se to skutečně stane. Při pečlivém studiu epidemiologických studií je skutečně tato morbidita vyvolána z velké části sdělovacími prostředky a médii, které jsou zase nástrojem výrobců vakcín a vitaminů, kdy je nutné zvýšit prodeje a vytvořit davovou psychózu, což se jim již několik desetiletí velmi dobře daří. Člověk, který zdravě žije a myslí, nikdy chřipkou neonemocnění. To je jednoznačný fakt, ale není zájem, aby lidi byli veselí a jedli pomeranče a jablka, ale je nutné je očkovat a vytvořit
dvakrát do roka nárůst prodeje vakcín a imunomodulátorů.

Jak je to s nemocností podle krevních skupin? Jsou na tom všechny stejně, případně, která je nejvíce ohrožena?
Krevní skupiny jsem velice pečlivě studoval jak díky dietám, tak díky analýze nemocnosti, ale jednoznačně mohu říct, že objektivně není přímá souvislost mezi chřipkovým onemocněním a krevní skupinou. Spíše je tam souvislost podle znamení zvěrokruhu, tedy podle živlové rovnováhy, ale všechny krevní skupiny mají stejné obranné mechanismy. Rozdíl je tedy jen v tom, jak se každá jedna z těchto krevních skupin zachová v konfrontaci s medializací problému. Tedy jestli mu podlehne nebo ho ignoruje. Např. skupina O, která velmi dobře asimiluje, tak je snad náchylnější, ale velmi to závisí od typu osobnosti, respektive znamení a ascendentu.
Mají lidé s poruchou krvetvorby větší odolnost?
Určitě ne, protože pokud mají jakékoliv poškození, tak to znamená, že nejsou v rovnováze a krvetvorba je jeden ze základních pilířů obranyschopnosti, protože v kostní dřeni z ezoterického hlediska sídlí duše neboli princip našeho bytí, respektive tvorba kmenových buněk, které se stále obnovují. Pokud je porucha tam, pak je latentně všude a obrana nemůže být dokonalá.
Je možné, že psychotici mají menší sklony chytit chřipku?
Jak jsem již uvedl, chřipková epidemie je vždy produktem společnosti a pokud se psychotik zajímá více o toho, koho kdy a kde zabije či znásilní, tak logicky nevnímá, že se zrovna nachází v období a místě chřipkové epidemie a nemá tedy vůbec ani pomyšlení na to, aby onemocněl, tak nemá vůbec žádný sklon tu chřipku chytit.

Očkovat – ano, či ne? Je očkování efektivní a je možné očkovat, když je někdo alergický?
Já jsem zásadně proti jakémukoliv očkování chřipky, protože vždy z toho někdo umře, kdo by nemusel, kdyby se neočkoval, a pak ty vedlejší účinky jsou brutální, např. ochrnutí, roztroušená skleróza, lupénka, revmatická artritida či systémový lupus. Logicky jak úmrtí, tak chronické následky se tají, o tom se nikde nedočtete a jen musíte hledat ve specielních statistikách.
Pokud je někdo alergický, tak si tu alergii jenom zhorší, pokud náhodou nezemře na
anafylaktický šok atd. Prostě to nepřipadá v úvahu. Očkování tedy jen pro rizikové skupiny a s vakcínou na míru individuálně připravenou.
Jestliže člověk posiluje imunitní systém zdravou výživou, otužováním, sportem, saunováním, jak je možné, že onemocní?
Jednoduše proto, že se věnuje tělu a ne mysli. Pouze silná mysl a silný duch zabrání nemoci. Podívejte se na případy v koncentračních táborech, nikdo tam nejedl řádně, ani se nemyl, ale neonemocněli jen ti, kteří věřili, že přežijí. Harmonie a čistota těla jsou nástrojem k harmonii mysli. Velmi přesně je toto popsáno v knize Dr. Candance Pert Molekuly emocí, která naprosto jasně ukázala v laboratoři, jak deprese a úzkost snižuje imunitu. Pokud budete skvěle jíst a cvičit a budete se bát rakoviny, pak ji stejně dostanete. S chřipkou je to stejné.
Je správné na podzim a v zimě jíst citrusové plody, které mají velký obsah vitaminu C?

Určitě ano, všechny přírodní vitaminy mají větší biokompatibilitu a organismus si jich více váží a spotřebuje je všechny, zatímco ty syntetické vyloučí. Jde ale i o jiné prvky výživy jako vláknina atd. Pokud mám zácpu, tak mohu jíst kilogramy pomerančů a je z toho menší užitek než z půl kila jablek a správné funkce tlustého střeva.
Jakým způsobem se vy osobně bráníte proti chřipce?
1. Žádnou chřipku ani jiné patologie si nepřipouštím.
2. Denně beru česnek, zinek a selen a také betaglukany.
3. Dvě hodiny 5x týdně sportuji – jezdím na kole.
4. Denně vypiju večer 350 ml červeného vína.
5. Děkuji universu za to, že jsem tak zdravý a můj imunitní systém tak silný.
Jaká je podle vašeho názoru nejúčinnější prevence?
Jednoznačně veselá mysl, půl zdraví. Víme to všichni, jen málo se to praktikuje.
Jaroslav KŇAP
Foto AUTOR

Nedaleko Prahy najdeme zajímavý hraniční dub v kraji lesa u Vráže nedaleko Vonoklas.Zůstal hraničním stromem i dnes,tentokrát u hranic chráněné oblasti Český kras.Pověst o něm také vypravuje ,že na dubu sedával havran,který létal se zprávami z Karlštejna na Pražský hrad.Dokonce přímo v Praze roste chráněný hraniční strom,ale o něm se traduje,že ten byl vysazen při revizích katastrů za vlády Marie Terezie.I když o tomto dubu na okraji lesoparku v Kunraticích se vypravuje pověst spojující jej s budováním loveckého hrádku pro krále Václava IV.,dub svým vzrůstem dobu zasazení na počátku 15.století vyvrací.Ale v něčem zvláštnější je.Město se totiž přiblížilo až úplně k němu,a tak se stal pro obyvatele panelového sídliště vlastně "jejich"stromem,ne snad rodovým,ale skoro"rodinným".Asi nejproslulejším hraničním stromem je největší česká památná lípa-lípa na Pastvinách v Orlických horách.její kmen měří v obvodu 1252 centimetrů a do dutiny se kdysi vešel kavalec i stůl.O stromu se vypravuje mnoho pověstí,například o pasáčkovi,který zemřel v dutině a zjevoval se pak o půlnoci.lípa bývala už ve středověku jedním ze čtyř hraničních stromů vymezujících letní pastviny hovězího dobytka.Hraniční stromy se staly spolehlivou oporou ve fujavici i za mlhy,majáky v nejistotě,ukazující cestu a bezpečný směr.Takové byly stromy,které označovaly stezky,ať hlídané zemské,nebo tajené pašerácké ale i nejisté cestičky přes mokřiska,například dnes už dožívající stará lípa ve Lhotce u Navarova.Kdysi to býval slavný strom,jehož kmen měřil v obvodu 16 metrů.Podle pověsti byla zbytkem někdejšího pralesa,který se tu někdy rozkládal.

Před pořádným výšlapem do přírody nesmím zapomenout na stromy.Dnes jsou to"stromy hraniční-neúplatní pomocníci"Hranice majetků bývaly nedotknutelné a proto bylo třeba je přesně znát.Prostě,potud je to moje,odtud tvoje.Dnes pomáhají přesná měření,ale spory stejně nepřestávají.Dřív bývaly nejspolehlivějšími mezníky stromy.Kámen se nakonec dá posunout,třebaže s ním hnout vyžaduje pořádnou námahu-kořeny stromů jsou nepodplatitelné,stromy zaživa své místo neopustí.Za takový mezník býval vybrán strom urostlý nebo něčím nápadný,ale zdravý,aby vydržel dlouho.Ten pak byl ještě výrazně označen.Takový důležitý úkol,jakým bylo označení hraničního stromu,vykonávala většinou významná osobnost,například starosta.Značení stromu mělo i svědky,obvykle výrostky,kteří byli sice u stromu pohoštěni,ale před tím dostali od drába pořádný výprask,aby si místo pamatovali až do stáří.Méně často vysazovali k vyznačení hranice stromek nový-snad jen tam,kde se žádný vzrostlý strom nevyskytoval.Vždyť i značení na malém stromku zarůstala rychleji,a proto je museli častěji obnovovat.Zvlášť v lese musela být věnována hraničnímu stromu zvýšená péče i později.Třebaže býval vybírán mimořádný strom,bylo třeba znamení obnovovat a vysekávat okolní stromy,aby byl mezník hranic polesí dostatečně nápadný i v porostu.Příkladů takových stromů,které se během let už staly památnými,je hodně.Třeba starý buk v kraji lesa v Teslínách u Rožmitálu pod Třemšínem,s kmenem v obvodu skoro šestimetrovým,který stále udivuje svou mohutností i když jedna z hlavních větví koruny při pádu vylomila i část kmenu.

ilsa: Holinka: habaděj: verca:

Dnes už se mohu veřejně přiznat,že jsem své kreslířské přednosti využíval k drobným výdělkům.Vyráběl jsem za pár drobných výkresy pro spolužáky kterým to moc nešlo.Netrvalo to dlouho a dopustil jsem se chyby,která neušla zraku pana profesora.Jednoho dne si mě zavolal a vlídně mi řekl:"Pepíčku,máš dvakrát tolik výkresů než ostatní žáci.Já ovšem vím,že jich děláš ještě víc.Když už maluješ pro kamarády,měl bys aspoň změnit rukopis,aby mi půl třídy neodevzdávalo výkresy Josefa Kobra.Ale stejně si myslím,že bys neměl podporovat lenochy."Nezbylo mi než poslechnout a tak skončila moje první výdělečná činnost.Na vysvědčení jsem míval zaručené čtyři jedničky,kromě kreslení a tělocviku také z chování a ze zpěvu.Lásku k hudbě a k fyzikálním zákonům vštěpoval profesor Řehák,zlatý člověk,s vlasy věčně padajícími přes rámy brejliček.Kdyby to nebylo tak dávno,podezříval bych V.Renčína že některé figurky maluje podle něho.Když jsem se později rozhodoval čím budu,vyhrálo to kreslení.Profesor kulhánek mě podpořil a radil mi:"Nemusíš chodit zrovna na akademii,můžeš si vybrat profesuru kreslení.Nabídli mi vazbu s deskriptivní geometrií.Zpočátku jsem váhalale uklidnila mě o rok straší kolegyně,která už na technice studovala.Tvrdila že je to úplná hračka,já poslechl a nechal se zapsat.Deskriptivu měl na reálce profesor Wolf.Měl jsem to u něho dobré i když jsem patřil v jeho hodinách k dýchavičnému průměru.Když se mu dostaly do ruky moje karikatury kde vypadal jako běs,nahánějící hrůzu,tak se mu to líbilo(od jiného kantora by za to byla trojka z chování).Měl celou naši třídu rád,jezdil s náma na všechny výlety a když jsem mu řekl,co jsem si na technice vybral,chytil se zoufale za hlavu a povídá:"Tos mi neměl Kobr říkat,zkazil jsi mi prázdniny"

Měl jsem vždycky potíže se svým příjmením.Nikdo jakživ nevěděl,jak mě oslovit pátým pádem:Kobre nebo Kobře?V hodině češtiny na reálce jsme jednou dostali jako slohový úkol pojednání o původu svých jmen.Mateřský jazyk mi nikdy nedělal starosti a fantazie jsem měl na rozdávání,ale tohle téma mě zaskočilo.Takový Franta Čihák,Pepa Jelínek,Honza Černický,ti mohli o svých jménech popsat celý sešit.Nebo Zdeněk Horna,můj nejlepší kamarád-ten měl určitě prapředka který foukal lesní rohMne ani po usilovném bičování mozkových buněk nenapadlo nic lepšího než:indický had kobra,její manžel kobr.Rozvést to už byla maličkost,ale problém se mi zahnízdil v hlavě tak,že jsem začal pátrat po skutečném původu svého jména.Mezi 27 českými pány,popravenými v roce 1621,jsem našel Stanislava Kobra z Kobržberku.Bohužel,k senzačnímu rozuzlení nedošlo,souvislost s tímto rodem jsem nenašel...Přes dvorek kladenské reálky se šlo k pohledné vilce s mosazným štítkem na dveřích,kde bylo ozdobným písmem vyryto jméno:Stanislav Kulhánek,profesor.To byl náš učitel kreslení.Oblíbili jsme si jeden druhého,bral mě někdy sebou na toulky Kladnem a tak jsem rodné město poznal i jinak-očima kreslíře.A to je docela jiný pohled než prostým okem.V hodině kreslení nám říkával:"Kresba musí být dokonalá,čistá,precizní.Za dvě hodiny musíte podle dvacetikoruny udělat takovou kopii,že budu chvíli přemýšlet,která je ta pravá."Tím nás samozřejmě nenabádal k padělání peněz.Miloval jsem už tehdy překrásné ilustrace Jiřího Trnky a Cyrila Boudy.Tyhle lásky mi vydržely na celý život.Žádná jejich ilustrovaná knížka mi nikdy neušla.Mám doma i jeden Boudův originál-je to pamětní grafický list kladenské reálky a moc si ho považuju.

Na reálce jsem se zamiloval do tělocviku.Příroda mě neobdařila právě atletickou postavou a to mě jako mládence soužilo.Vzal jsem si do hlavy,že atletika mi prodlouží nohy a vyklene hrudník.Začal jsem běhat,poctivě a neúnavně.Spolužáci tělocvik šidili,ulejvali se kde mohli,jenom já lítal bez dechu dokolečka jako o život.Tarzan se ze mě nestal,nevyrostl jsem ani o chlup víc,než mi předurčily sudičky a geny.Ale zato jsem reprezentoval reálku v běhu na dvanáct set metrů.Čas jsem měl stejný jako tehdejší světový rekordman,jenže on za tu dobu uběhl dva kilometry...Hrál jsem za reálku také hokej.Jednou jsme se zúčastnili středoškolského turnaje v Praze.V prvním zápase nám chyběli dva nejlepší hráči,kteří právě psali kompozici a profesoři je neuvolnili.Vyhráli jsme,ale za dvě hodiny nás čekal mnohem těžší soupeř.Bez těch dvou jsme neměli šanci.Co dělat?Ředitel Kaufman,který mohl kluky pustit,patřil k obávaným morousům a o sport se nikdy nezajímal.Ten suchar nám určitě nepomůže,říkali jsme si beznadějně.Já nakonec sebral všechnu odvahu,zhluboka se nadechl a zatelefonoval mu.Nejdřív jsem mu sdělil že reprezentujeme reálku na středoškolských hrách a že jsme postoupili do druhého kola.Přerušil mě a povídá:"Blahopřeju vám,to mě moc těší i když tomu vůbec nerozumím.Ale kvůli tomu mi jistě nevoláte,že?"Když jsem mu nesměle řekl,že postrádáme dvě opory mužstva,které píšou kompozici,zaburácel:"Tak je to!No-dobrá,ale to jste si o ně mohli říct hned.Pošlu vám je a budu vám držet palce.Sportu zdar.."Úplně jsem zkoprněl.Tohle od něho slyšet bylo totéž,jako bych já promluvil plynulou finštinou.Ale to ještě nebylo všechno:ředitel obešel třídy,našel oba reprezentanty a půjčil jim peníze na autobus do Prahy.V lidech se zkrátka člověk často mýlí...

Smějeme se s J.Kobrem-kapitola "Jak zkazit učiteli prázdniny""Co z toho kluka bude"?Ptávala se maminka starostlivě jako většina rodičů,když jejich potomek provede něco nepatřičného.Musím se přiznat,že jsem tuto větu slýchal dost často.Zbláznil jsem se na čas do fotbalu,mým idolem byl brankář Tichý,kterému město říkalo Banďur.Abych dal pokoj,ušil mi táta nákolenky a já v nich vymetal ulice a plácek.Za pár dní byla výstroj na dranc a když jsem chtěl po tátovi novou,odbyl mě ať prý si to spíchnu sám.Dlouho jsem se nerozmýšlel,sebral první vhodný materiál a nákolenice si ušil.Povedly se,to ano,ale maminka s hrůzou zjistila že jsou z cizí látky,připravené k nastřihání.Mohla ji chudinku ranit mrtvice,tak ji táta uklidňoval"nech ho,však ono z něj něco vyroste,klukovinama se neuživí"Nikdy mi nevnucoval že musím být inženýr,doktor,krejčí,nebo voják.Ta poslední profese se mu líbila a občas mě chtěl nalákat že by mi ušil parádní uniformu.Od malička jsem měl velkou zálibu ,která se málem stala mým povoláním-moc rád jsem kreslil.Nevím po kom jsem to zdědil,možná trochu po tátovi,který měl volnější ruku jak se říká.jeho střihy a modely měly švih a mě už jako prvňáčka učil malovat koně.Kdo to někdy zkusil,dobře ví,že to není jen tak.ve druhé třídě obecné školy jsem počmáral celý náčrtník který putoval potom na výstavu až do Tokia.Dodnes nevím jak jsem dopadl,ale vzpomínám si,že mě ředitel školy hladil po vlasech a dojatě mi děkoval.

Vynechám jednou stromy(snad prominete)a zkusím vás pobavit vzpomínáním Josefa Kobra-Mého oblíbence.Knížku o něm a od něj mám připravenou jako dárek pro kamarádku-rozjedu se k ní jen co bude skutečné jaro.Jen se musím omluvit,že neovládám psát to jako vy,tak čtěte od zdola nahoru.Omluva patří i naší Mikutě a všem učitelkám a učitelům co to budou číst,protože kapitola se jmenuje"Jak zkazit učiteli prázdniny"..Rozhodně to nemám v úmyslu a zasloužené prázdniny jim přeju

Deina66: když musíš, tak musíš, to se nepočítá. Já také v poslední době nemohu dospat, když je to v létě, tak to svádím na ptáky, kteří řvou jako šílenci.
habaděj: to je přímo ze života
ilsa: verca:

habaděj: jeje o co přicházím spánek miluju už když lezu ráno s postele těším se zpátky nedobrovolně ale toto všechno znám vstávám ve 3 za ranními povinostmi

Všem hezké dopoledne.Omlouvám se,že jsem tady delší dobu nebyla ale už jsem tu a další úsměvný příběh ze Slovácko sa nesúdí.
UDRŽUJTE POŽÁR!
Gramlavé paprče máš při kreslení, že je hanba sa na to podívat! - pravili slečna učitelka Franckovi Pagáčovému. "A z přírodopisu máš baňu jak stodolu..." Zavřeli "knihu hříchů", rozhlédli sa po třídě a optali sa: "Kerý z vás ně može povědět, jaké známe živly?" Ani šabla z pochvy by tak rychlo nevyletěla, jak Franckova ruka. Vyšpónovál sa jak liniál a vyhrkl: "...sím vodu, oheň a víno!"
"Prosím ťa, Francku, co to vykládáš - víno..." - divili sa, Jak došéls na víno?"
"...sím, já sem na to nedošel, ale naši stařenka. Dyž jednu načapali stařečka ve sklepě na víně, tož sem čúl, jak vybřéskli: "Už je ten starý kotrmelec zasej ve svém živlu!""
Slečna učitelka najprv vyvalili oči, potem ím jaksi zaškubalo v kútkoch a honem cosi hledali v šúplati... A dyž sa to stařeček dověděli, div tenkrát Francka očima nespálili a prohlásili, že nevijú, po kem ten šušniflinta je. Ale pokáď si ludé pamatovali, tož sa dycky chválili, že je po nich...
Na tuto příhodu, keřů jednu stařeček vyprávjali ve mlýně, dyž dojeli pro šrot, si zpomněli mlynář Mučka, dyž došli k Pagáčom pro patrony. Sotva pozdravili a zavřeli za sebú dveřa, najednú sa jeden z živlů přihlásil o slovo: hrom z čistá jasná, až sa chalupa v základech zatřásla... Stařeček poskočili k oknu, rozhrnuli firhaňky a pohlédli na nebe:
"Svatý Petr gulá kuželky - éj, šak toto mosél byt štelér! Janku, podivaj sa na ty škaredé mračniska henkaj nad Buchlovem - s tama nic dobrého nedonde!"

A než sa nadali, první křápy už pleskaly na okenní tabulky. Za pár minuť lélo jak z lajty a nastala taká hrůza, že sa křižovali néenom blesky, ale aj stařeček... Zastrčili fajku do kordule a potichučky přeříkávali "Očenáš", lebo měli v poli obilé a vinohrad na pěknéj úrodě. Ešče sa nedostali ani na - "ale zbav nás ode zlého" a hrom bacil do topola za stodolu, hnedkaj v polici hrnce poskočily. Děcka sa grčily pod halenu na peci jak slépky a stařeček v modlení přidali do tempa. Dyž švácl druhý hrom do zvoničky před chalupu, až tabulky v oknách zařinčaly, vykřikli:
"Herdek, děcka, modlíte sa také! Já to sám neutáhnu..."
Za chvilku sa černé mračnisko převalilo přes dědinu a mezi Antonínkem a Javořinú už enom dohřmívalo. Nad krajinu zasvítila duha jak malovaná pantla na nevěstiném čepení - symbol dobréj pohody...
Stařeček vyšli před chalupu, nafúkli škraně jak dyby vyhráli bitvu, ale dyž uhlédli, jak sa mlynář usčúřili, zavrčali:
"Co sa hyhúzňáš jak puklý pecen ze špatnéj muky?"
"Ale, tak na napadlo" - vymlúvali sa Mučka, "jakú má pámbu s nama patáliju. Každý chce něco inšího. A včílkaj si zrovnaj, že byzme k němu chodili žebrat o vyřízení nasej žádosti a nadávali taják na úřadě. To by byla komédyja!"
"To by byla!" - kývli stařeček.
"Třeba taják lúní" - začali mlynář. "Dyž sem byl na Kopanicách henkaj pod horama kupovat dřevo. Potkal sem tam hromadu dokřápaných ludí a tož sem sa ptal, lesti tam měli hody.
"Ále, co hody" - pravili jeden strýc, "to sa enom potkaly dvě procesí. Ti jedni chtěli, aby pršalo, a ti druzí zasej, aby bylo sucho!"

V téj dědině bylo furt sucho jak na Sahaře a tož pámbíček vyhověl enom jednej žádosti a popršalo... Ale jak! Do týdňa byla dědina zatopená. A včílkaj ti, co chtěli, aby pršalo, tož sa honem zasej modlili, aby přestalo! Enom jeden člověk byl celkem spokojený - náčelník hasičů! Seděl na střeše zbrojnice a pochvaloval si:
"Krúci, to je vody - to by sa hasilo!""
"Máš pravdu, Janku" - pokyvovali hlavu stařeček - "tak už to v životě chodí. Ale dyž spomněls tych hasičů... Byl sem sa v nedělu podívat na cvičení tych "mladých". To sú inší šohaji, jak zme byli my! Motorová stříkačka špígl - nikl, žebříky dvacet metrů dlúhé - to je inší robota - to sa hasí! My zme pumpovali rukama a hadicú nám z luze létaly žáby aj z rákosím. A dyž to začalo hořat, tož to aj zhořalo...
Tenkrát byl naším náčelníkem ševc Vincek Trča. Jak Jura Knutel zatrúbíl trááá-dááá! - Trčovi sa začaly třepat ruky aj z nohama, překotil ponk z verpánkem, hnedkaj byly floky v máčce na šporhéltě. Hlavu uškubl ze zdi klecu z hrdličku - do blůze lezl nohama a do gatí rukama! Jak sa začal motat po izbě, děcka byly v tu ránu vlezené pod postelu a stará Trčena enom klúčovú ďúrkú ze síně nahlédala, až sa ta húlava přežene. Z ulice sa vrátil pro obušek a dyž byl u stříkačky, tož zistíl, že nemá helmu - lebo v ní měla kočka koťata... Šak né nadarmo sa o něm říkalo, že je z divokých vajec, lebo nás při ohni všeckých tak dohúkál, že než sem zešrúbovali hadice, bylo z chalupy popelisko... Dycky hlásal:
"Co hoří, nechat hořet - a zachraňovat okolí!"

Jednu uhlédl, jak sa oknama valí dým z chalupy. Vletěl k súsedom, kde nikdo nebyl doma, a začal "zachraňovat". Vylupal ím kachlové kamna, že ich už nikdo v životě nedál dohromady, a vyvalil troje dveřa aj z futrama. Zeď, kerá súsedila z "hořícím" domem, poléval vodu, že malta opadala až na tihly. Kolikrát letěl s puťénkú pro vodu, sa povědět nedá. Dyž s tým byl hotový a celý morýtný vyšel na ulic, tož zistíl, že nic nehořalo! Lebo dým, kerý sa valil z oken, byl ze spálených buchet...
A dyž ho jednu volali ze súsední dědiny, že u nich hoří, doletěl z vyplazeným jazykem k telefonu a zařval: "Tady je - tento - náčelník hasičů Vincek Trča! Zme v pohotovosti! Udržujte požár - za hodinu zme tam..."
Nato proletěl dědinu jak uragán, vpadl do hospody a zařval na "sbor":
"Chlape, ešče jednu rundu dokola, pivo navrch a jedem!"
Šak také dyž k ohňů dojeli, tož zedníci už míšali maltu na novů chalupu...
Ale ináč to byl dobrý chlap. Nadřel se z lásky k bližnímu - a zadarmo! Ale v téj jeho hlavě to myslelo na inší notečku, než mělo. No a jedného dna to chudák "dorazil" načisto...
Stalo sa to na slavnostní schůzi, kde sa jednalo o tem, co sa má vyšit na nový prápor. Trča si vzal slovo a pronesl:
Slavný výbore - teda tento - já bych na tento prápor navrhl - teda heslo: CO TA NEPÁLÍ - NEHAS!
A tým dnem náčelník Trča dohasíl..."

Stromy dokáží zdůraznit atmosféru místa i proto,že několikanásobně převyšují lidi svým věkem.Proto jsou svědky-a někdy dokonce jedinými,kteří zůstali.Na židovských hřbitovech bývá zvykem položit k náhrobnímu kamenu svůj kamínek.Na památku a pro vzpomínku.Ale kam jít,když tady mnozí nemají svůj kámen?Kde vzpomínat?Strom na hřbitově,který roste už mnoho generací,ten je pamatuje-to pod jeho větvemi nosívali už jako děti své kamínky,chodili sem s rodiči,jiní s vnoučaty.V paměti stromů zůstávají.Za mnohé jmenujme třeba dub ze hřbitova v Miroticích na Příbramsku nebo velký javor ve Vlachově Březí.Co je šedesát let pro věkovitý strom,ten už se moc nemění,je skoro stejný jako když tehdy odcházeli.Jako zůstával v jejich vzpomínkách.Teď u něj vzpomínají jiní...Tak je to stromům dáno,věrnost místu i času.Dokáží se za svůj život i odvděčit,protože často to bývají právě stromy,které jsou schopny udržet důstojnost opuštěného kláštera,atmosféru zapomenutého poutního místa,třebas lesk kdysi krásných staveb zanikl.Jeden příklad za mnohé:Kdyby nebylo urostlých věkovitých lip,které lemují příjezdovou cestu ke kostelu a rostou i před kostelním vchodem,co by zbylo z majestátu staveb v Pohledu u Havlíčkova Brodu,byť je stavěl proslulý Santini Eichl?A stejně působí i lípy kolem kapliček křížové cesty u nedalekého poutního místa Svatá Anna.Kdysi se sem lidé sjížděli na slavné poutě zdaleka.Proslulost je pryč,ale zvláštní kouzlo zůstalo a to díky starým,mnohdy poničeným ale stále majestátním stromům.

Večer snad nikomu do psaní neskočím,tak pojďte do stínu dalších stromůStromy dokáží podtrhnout svou živou zelení i věkovitými kmeny atmosféru míst,kam se lidé pro povzbuzení i za modlitbou.Zřejmě i to si uvědomoval básník Julius Zeyer,když z nedalekých Vodňan chodíval na Lomec,Lomeček,jak proslulému místu s poutní kaplímístní lidé říkají.Posezení u věkovité lípy za kostelíkem zapůsobí na vás tím víc,když si uvědomíte pověst o zdejší sošce Panny Marie,která je prý vyřezaná z dřeva dubu,v němž byla kdysi zarostlá původní zázračná soška.Jihočeský Římov je spojený s kultem Panny Marie.Vždyť zdejší poutní místo bylo v 17.století vybudováno k jejímu uctění.Pověst vypravuje,že posvátnou sošku přinesli poutzníci na lipové větvi až z daleké Habeše.Tu větev zasadili před kostelem..."a je z ní lípa převeliká,v jejímž stínu se modlí poutníci",jak napsal v "Zemi zamyšlené"spisovatel L.Stehlík.Lípa má skutečně muhutný dutý kmen měřící v obvodu přes sedm metrů,ale část kmenu a koruny vichr odlomil.Lípa se nechce vzdát,zmlazuje korunu novými větvěmi,ale jako všechny staré stromy i ona potřebuje aby ji lidi pomáhali...také Svatá Hora u příbrami proslula svou zázračnou černou Panenkou Marií a Svatováclavský dub při cestě ke klášternímu areálu se stal nejznámějším památným stromem v širokém okolí.Je potomkem věkovitého dubu zničeného po roce 1640 bleskem,který byl zřejmě z jakéhosi důvodu chráněný už v dávných dobách,dokonce prý byl vyobrazený v původní kapličce stojící ještě před vznikem poutního místa v kopci nad Příbramí.O tom se můžeme dočíst v záznamech učeného jezuity Bohuslava Balbína,autora mnoha knih z české historie.

illona: máša h.: TULI: Krásné obrázky-stromů není nikdy moc.Holinka:Ne,ty nikdy nezklameš,moc pěkné je to.

Přidávám k stromovému povídání něco od Fulguma

TENHLE STROM JE ZADANÝ, mladíku. „Hlas odněkud nade mnou. Jsem ohromený.
Jednak tím, že mi někdo říká mladíku, a stejně tak, že strom, na který jsem se chystal vylézt, je obydlený.
Poslušně se vracím na zem a pohledem pátrám mezi větvemi. Jasně – byla tam nahoře stará paní. Dost vysoko. Bílé vlasy měla přichycené kanárkově žlutým šátkem, na sobě měla džínsy, tenisky a kožené rukavičky. Ten starý duch stromoví se usadil vysoko v široké vidlici toho mohutného jilmu. Ani nevypadala, že by se jí chtělo dolů. „Najděte si svůj strom.“ Řekla přátelsky, ale rozhodně. „Ano, paní.“
Šel jsem k zaměstnanci parku, který prořezával keře, ale než jsem se mohl zeptat už mou otázku zodpověděl: „Ano, já vím, na támhle tom stromě sedí stará paní.“Začal mi vysvětlovat, že jí je asi pětašedesát, je v důchodu a bydlí v bytě na Federal Avenue. Jak přijde jaro a léto, začne v parku lézt na stromy. Ten muž si myslí, že jí z toho jejího hradu jednou budu muset sundat hasiči, ale do té doby, jak se zdá, ta paní ví, co dělá, a nikoho tím neobtěžuje. Ta paní prostě ráda leze na stromy.
Tomu rozumím.
Tak velmi tomu rozumím že když jsem se tenhle měsíc dozvěděl, že v Atlantě v Georgii je mezinárodní klub stromolezců stal jsem se členem. Platím členské příspěvky a mám legitimaci. Jedním z důvodů, proč jsem tam vstoupil, je, že mají spoustu bezpečnostních pomůcek a poradí vám ohledně techniky lezení. To se mi určitě bude hodit.
Protože já nedávno spadl ze stromu. Když jsem padal mezi větvemi pořádně jsem si odřel lokty praštil jsem se do hlavy. Doktor řekl, že to je otřes mozku. A taky otřes ega.
„Co jste dělal na stromě?“ chtěl vědět doktor. „Prořezával jste ho?“

(Dlouhé ticho. Říkám si – tak na tohle se mě teď budou ptát všichni. Když řeknu pravdu, nebudou tomu rozumět. Když si něco vymyslím, nebudu tomu rozumět já.)
„Hmmm,“ zněla moje odpověď.
Lézt na stromy je jen taková moje soukromá libůstka. Nic víc.
Jenže já prostě nevím proč. To se spíš musí provozovat než o tom mluví. Musí v tom být něco primitivního –uspokojení těch nejpradávnějších tužeb ukrytých v mých genech. Mí předkové strávili v korunách stromů několik set tisíc let. Proto mi pohodná rozsocha starého jilmu připadá taková domácká. Pocit patřičnosti. Sounáležitost.
A obydlí v korunách stromů. I na těch je něco řádného. Všechna ta vratká hnízda z prken, která děti přivazují a přitloukají ke stromům tak vysoko, kam dospělí nepolezou – leda v nejtajnějších zákoutích srdce. Kdyby to šlo. Tak bydlím v domečku na stromě.
Dnes je lezení na stromy trochu těžší. Muž středního věku na to nemá sílu ani společensky schválené důvody. Prořezávání koruny, to ano. To je úctyhodná práce. Vyprostit kočku nebo draka taky. Taky úctyhodné. Ale jen tak si hrát…. Nebo tam být, protože to je takový pěkný pocit…. No….
Být na hoře na stromě ale stejně stojí za všechny problémy. Průšvih je spadnou. Zvlášť když máme otřes mozku. Když jsem přistál, viděl jsem chvíli dvojitě, což bylo zajímavé. A pak jsem zvracel, což není zajímavé nikdy. Představe si tu nejhorší kocovinu, co jste kdy měli, a znásobte ten pocit dvěma – tak to je otřes mozku.

Doktor řekl, že si mám dát pár dní pohov, což mi vyhovuje – o to se stejně vždycky snažím.
A řekl že se mám vyhýbat stromům, z čehož vidíte, co doktoři vědí o věcech důležitých pro duševní hygienu.
Ono vlastně padat ani není tak hrozné. Je to trochu jako letět, ale nemusíte máchat rukama.
Potíž je dopadnout na zem.

A tak měl doktor říct: „Snažte se nepraštit sebou o zem.“ To bych pochopil.
Problémem tu je zemská přitažlivost. To je ten důvod, proč se praštíte o zem. Já vím, že vy to víte, ale zmínil jsem se o tom, protože se zemskou přitažlivostí souvisí jedna dobrá zpráva. Přitažlivost slábne.
Měsíc se od Země vzdaluje rychlostí pět centimetrů za rok, protože zemská přitažlivost slábne. To znamená, že každým rokem vážíte o jeden bramborový lupínek míň než o rok dřív. Je to pravda. A to znamená, že čím budete starší, tím měkčeji narazíte na zem. Ode dneška za pět set miliard let byste mohli spadnout z hodně vysokého stromu a na zem vůbec nenarazit. Jen byste se vznášeli a letěli. Teda na to se opravdu dá těšit. Je to útěcha – vědět, že do budoucna existuje nějaká naděj. Alespoň v něčem se situace zlepší. Já myslel, že by vás to mohlo zajímat.

Zkrátka a dobře, dnes jsem zase byl na stromě. Nedám si pokoj. A když si tohle říkám, přeju si, aby víc lidí trávilo na stromech víc čau a vraceli se tak na dávná místa pohody. Přemýšleli o věcech. Buddha před jedním stromem seděl hodně dlouho a napadly ho některé báječné myšlenky. Na co by asi teprve přišel, kdyby na něj vylezl a usadil se v jeho náručí…?
Kdyby daleko víc z nás trávilo na stromech daleko víc času možná bychom vedle přitažlivosti změnili bychom i další problém- nebyli bychom tak vážní, což se s přibývajícím věkem stupňuje, trochu bychom se rozveselili. Představte si to. Slunné dubnové odpoledne a vy a já a spousta dalších jako my v korunách všech stromů v parku. Přemýšlíme. A máváme na sebe. No tak se, holka , trochu zhoupni.
Chcete se připojit? Mezinárodní klub stromolezců, poštovní schránka 5588, Atlanta Georgia 30307, USA.

já přihodím lipku před našima, není nijak pamětihodná, ale je krááásnááá

Lukasova zpívající lípa v obci Telecí - jaro - zima

vchod do lípy

Na okraji obce Telecí, na žlutě značené turistické cestě, se nachází památný strom, lípa velkolistá. Stromu se říká Lukasova lípa nebo také Zpívající lípa od pověsti, podle které v ní hospodář v době temna opisoval bibli a přitom si smutně zpíval.
Tato mohutná lípa je druhým největším stromem ve východních Čechách. Je vysoká 22 m, obvod jejího kmene dosahuje přes 11 m (uvádí se 1135 – 1170 cm). Stáří lípy je odhadováno na více jak 600 let.

ilsa: same zajimave cteni, tak vam pridam nejake zvlastni stromy- muzu???

moc pěkné, tady člověk vždycky pookřeje
prý
kdysi byly vesnice a usedlosti pospojovány v podzemí chodbami...a dostat dse do nich, nebo z nich se dalo právě kapličkami...a ty sloužily i jako orientace....

Stromy dokreslují svou korunou stěny kostelů,soupeří s výškou jejich věží a zvlídňují strohost staveb.Současně jako by doplňovaly i naše vzpomínky na minulost.Před vchodem ke kostelu na staroslavné Budči rostly dvě velké lípy.Z jejich korun se stal působivý portál právě proto,že byl živý.Podle pověsti se soudí,že byly zasazeny buď při založení"Mariánské družiny"před bitvou bělohorskou,anebo na paměť uzavření míru vestfálského.Ani zajímavá pověst,ani zajímavé souvislosti jednu z lip nezachránily,zbyl po ní od 90.let minulého století jen pařez.Na kostelík se tak sice odkryl volný výhled,jenže ochuzený o protějšek živé koruny větví.To v Jemnici na Moravě se o svou proslulou lípu u kostela sv.Víta starají příkladně,snaží se jí pečlivým restaurováním nejen prodloužit život,ale i navodit představu její původní podoby.Je to lípa slavná-jedna z pověstí vypravuje,že ji vysadila královna Eliška Přemyslovna roku 1312,kdy tu čekala na návrat krále Jana z boje.Jiná pověst připomíná,že u lípy kázal v polovině 15.století fanatický mravokárce mnich Kapistrán...Už z dálky je vidět kostelík ve Vitochově u Bystřice pod Perštejnem.Však stojí také na kopci nad vsí.O střechu bývalé márnice se větví opírá nejstarší z borovic,jedna ze sedmi,které musejí kolem něj růst,jak to žádá stará pověst.Vypravuje se,že věrozvěst Metoděj pokřtil majitele zdejší tvrze a ten slíbil vybudovat kostelík,aby jej mohl Metoděj vysvětit,až se tudy bude vracet z cesty do dalekého Polska.Jenže stavba se nedařila.Až jakýsi starý muž poradil zasadit na různá místa v okolí,borovice korunou do země.Která se ujme,tam pak stavět.Tak se stalo a že borovice pomohly,dbají místní,aby jich na památku kolem kostelíka rostlo sedm.Proto jméno U Sedmi borů.

Vyřizuju pozdrav skutečného,živého lesa a zvu dalšími stromy u kapliček a kostelů...Věkovité duby nad klášterem v Kladrubech,který je nejproslulejším klášterem na Plzeňsku,samy přopomínají historii.Jsou sice mladší než klášter založený českým králem už ve 12.století,ale o době jeho zrušení císařem Josefem II.v roce 1785 by svědectví mohly vydat.pamatují dobu,kdy byl klášter přeměněn na špitál a kasárna,i dobu,kdy zde sídlila rodina knížete Windischgrätze,který klášterní budovy koupil ve veřejné dražbě a dal upravit,stejně jako pamatují události o několik desítek let mladší,kdy výstavná budova bývalého konventu byla přestavěna v pivovar.Stromy stárly,jejich proměna ve věkovité svědky prošla skoro nepozorovaně.Vnímavý návštěvník dnes opět opravené památky si však při pohledu na rozložité koruny starých dubů a za nimi typickou věž klášterního chrámu nemůže neuvědomit proměny,ale také jistoty,které přináší plynoucí čas.

illona:
ilsa:

ilsa,holinka - krásné čtení - děkuju!
máša h - obrázky jsou nádherné!

Holinka:Zdaleka nejsem tak pilná jako ty s Verčou,vy máte největší zásluhy.Nám všem i naší Borovici přeju hezký vstup do března a blížícího se jara.

ilsa: díky za pěkné povídání, ty tedy jedeš