Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Téměř dva roky mám přítele, se kterým jsem před třemi měsíci začala žít. Dokud jsme byli každý sám, nepociťovala jsem ten problém natolik, i když jsem o něm moc dobře věděla: Přítel je dost často na internetovém pornu.

Jednou jsem přišla domů a vše nasvědčovalo tomu, že si užíval chvilky s pornem. Osopil se na mne, ale později to přiznal. Pár dní nato jsem ho našla při prohlížení stránek s pornem, když jsem se v noci probudila a šla se napít. Dostala jsem sprchu, co se mu dívám do počítače. Jenže to, že jsem vedle v pokoji a že místo aby šel za mnou, je s počítačem, mne nadzvedlo.
Nevydržela jsem to a začala si to s ním vyjasňovat. Stále častěji totiž využíval mé nepřítomnosti v bytě i v pokoji ke své zálibě. Při této diskusi mi sdělil, že ho to baví, a jestli mi to vadí, mám se s tím srovnat. Poměrně zásadní věta... Ale já to nechala. Když už to došlo tak daleko, že čekal, až půjdu spát, aby se mohl kouknout, nevydržela jsem a chtěla si o tom v klidu promluvit. O tom, že mi to vadí, trápí mne to a přestávám si ho vážit. A hlavně si nepřeju, aby to provozoval v mé přítomnosti. Prý to vedle mne nedělá! Má pravdu, jen jsem vedle v pokoji. Asi pochopil a podobná situace už nenastala.

Jeho historie a stažené soubory ale mluví o tom, že jen co vytáhnu paty z bytu, je tam. Všechno jen naoko schová, přitom vždy na něco náhodou narazím. V tomhle jsme my ženské přeci jen preciznější. Když nechceme, aby něco našel, dokážeme to. Oni ne. Naopak mi připadá, že je v tom troška naschválu. Vždyť se s tím mám srovnat.

Ale jak se člověk srovná s něčím, co nemá v povaze a co je mu odporné? Jak se ženská srovná s tím, že její milovaný partner okukuje silikonová prsa, vyšpulené zadky a akrobatické polohy?

Dáte mi nějaké rady, prosím?