Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Během prvního měsíce nás poctili svoji návštěvou snad všichni, kdo byli schopni se dopravit po rozbité cestě k nám nahoru. Mravy a zvyky nařizují místní obyvatele přivítat s úsměvem, kávou a zodpovědět všechny jejich dotazy k všeobecné spokojenosti. Po čtyřech týdnech to ovšem není až tak jednoduché...

Zmocňuje se mě dojem, že jestli ještě jednou někdo přijde s dotazem, co tady děláme, jak dlouho jsme v Malajsii a proč pro boha živého ještě nemáme děti, začnu se nepříčetně smát. Při troše štěstí tím další případné zájemce o naše životopisy zaženu zpět do vsi. Kochám se představami o dočasném šílenství a trpělivě opakuji požadované odpovědi. Má to i svoje výhody, zdá se, že moje malajština se den ode dne rapidně zlepšuje a kromě toho, přátelští zvědavci se za námi často vracejí s ochutnávkami z vlastní zahrádky a maminčiny kuchyně. Doufám, že jsme se již seznámili s převážnou většinou místního obyvatelstva a jejich nájezdy zeslábnou. Před spaním si mumlám malajské fráze: Ano, pět let v Malajsii, ano, my tu zakládáme organickou farmu, ne, děti ještě opravdu nemáme, vážně ne...

Zabydlujeme se...

V pauzách mezi návštěvami se věnujeme opravě domu, plánování, prozkoumávání okolí a neustálému únavnému dojíždění za prací do Kuala Lumpuru. V době naší nepřítomnosti na farmu dohlíží náš policií dohozený občan Lenggongu, který nejenže je obrovskou pomocí v začátcích, ale také si i přes svůj muslimský status rozumí s naší psí smečkou, což je zjištění uspokojující. Rozhodli jsme se ho požádat, aby nám pomohl najít naše první zaměstnance. Máme sice v plánu najmout si pracovníky z Nepálu, ale zatím je to hudba budoucnosti. Protože byrokracie vládne světem a jednání s imigračním úřadem se zřejmě potáhne několik dlouhých měsíců, musíme si zatím vystačit s místní pracovní silou.

Při další cestě z Kuala Lumpur jsme esemeskou ujištění, že budoucí pracovní četa už na nás čeká. Náš pomocník se činil a okamžitě po příjezdu nám představuje pět chlapíků, lépe řečeno kluků, protože nejmladšímu z nich je teprve patnáct let. Prohlížím si je trochu nejistě, už jsem vstřebala informaci o tom, že jsou to místní Orang Asli (člověk přírodní), místní domorodci. Kluci jsou stydliví, hovoří sporadicky a vypadají jako skřítci z lesa. Jsem zvědavá na jejich pracovní nasazení. Slyšela jsem už o Orang Asli mnoho, například to, jak občas jednoho dne zničeho nic opustí své pracovní povinnosti, protože prostě smyslem pro povinnost neoplývají. Generace jejich tatínků ještě před pár lety běhala po pralese s flusačkou, v oděvu z přírodních materiálů alá bambusové listí, a tak má očekávání nejsou velká i přes to, že kluci přišli oděni v džínsech.

Konečně se nám podařilo zvelebit část domu. Kochám se fungl novou oranžovou ložnicí, máme kde vařit a provizorní koupelna je poměrně ucházející. Už není proč přespávat ve vesnickém hotýlku. Bydlíme! Doopravdy už bydlíme! Podmínky jsou sice ještě tak trochu polní, ale každý začátek je dobrodružný. Manžel usoudil, že již bylo dost běhání kolem obydlí a je načase se pustit do zvelebování okolí. Lépe řečeno do prosekání se všudepřítomnou džunglí, kde se má místo popínavého plevele objevit zelenina, ovocné stromy a dostatek životního prostoru pro kuřata, kozy a jinou zvířenu. Orang Asli mají tedy první úkol, kterého se chopí poměrně nadšeně, a s mačetami si počínají velmi zručně. Okolí domu už pomalu začíná dostávat tvar a po několika dnech jsem si téměř jistá, že s pracovníky jsme udělali skutečné terno.

Divoká zvěř

Znepokojují mě jen řeči místních na téma divoká zvěř. Vzhledem k tomu, že bydlíme v téměř panenské džungli, evidentně nás obklopuje hotové safari. Zaregistrovala jsem gibony, kteří jsou sice velmi plaší, ale ráno nás budí svým ‚zpěvem'. Nemohla jsem přehlédnout orly a tukany kroužící vysoko nad našimi hlavami. Uchvátilo mě pozorování různobarevných vážek a postupně jsem přestala leknutím poskakovat při setkáních s prapodivnými ještěry všech tvarů i velikostí. Vyšlapané cestičky jakoby měly podpis ‚prošlo tudy divoké prase' a psí smečka se každodenně může uštěkat ve snaze ochránit nové působiště před jakoukoliv nezvanou havětí. Ovšem přítomnost zvířat poněkud děsivějšího rázu znám zatím jen z vyprávění. S radostí bych ocenila, kdybych už další historky nemusela poslouchat, ale málo platné. Kdekdo považuje za nutnost nás informovat o přibližném počtu slonů, tygrů, medvědů a také o tom, jak před deseti lety kdosi zastřelil nemocného tygra přímo uprostřed vsi. Statečně odpovídám, že nic jiného bych v lese ani nečekala, samozřejmě, a v duchu zaháním představy o zběsilém úprku před divokou šelmou. Přece jen v běhu jsem při hodinách tělesné výchovy zrovna nevynikala.

Pročišťování džungle má svoje první, dech beroucí výsledky. Jednoho dne se před námi konečně otvírá pohled na kamenitý potok několik kroků před domem. Je ještě místy lemován divokým zázvorem a banánovníky, ale najednou působí tak nějak hřejivě, útulně. Sedím s hrnkem ranní kávy na kameni u vody, pozoruji kýčovitý východ slunce v údolí a konečně se cítím doma. Navzdory tygrům, únavným zvědavcům a úmorné práci, která nás čeká, se těším na to, co nám tenhle nový život přinese. A už teď tuším, že to bude všechno možné, jenom ne nuda.