Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Jsem zoufalá, můj pětašedesátiletý manžel se asi úplně zbláznil. Přiznal se, že je už více než rok členem církve Svědkové Jehovovi. Celou dobu to přede mnou tajil, protože ví, jaký mám na takové věci názor.

Teď už to prý ale skrývat nechce, naopak by byl rád, kdybych ho vyslechla a připojila se k jeho víře. Hučí do mě čím dál víc, je tím úplně posedlý. Dokonce chodí ještě s nějakým kolegou a zvoní lidem u dveří a snaží se je nalákat mezi Jehovisty.

Prý by rád žil podle jejich víry, ale nemůže to dodržovat, pokud v tom nejsme my dva zajedno. V žádném případě nemíním do této církve vstoupit, ani do žádné jiné. Na to mám svůj vlastní názor a nemám zapotřebí, aby mi někdo diktoval, jak mám žít a přemýšlet.

Manžel je jak čtvrtodenní zimnice. Neodbytný, ustavičný. Zatímco případným obtěžovatelům můžu zabouchnout dveře před nosem, jemu nic takového udělat nemůžu. Všude se nám povalují ty jejich brožurky, bible a já nevím, co všechno ještě. Muž do mě vytrvale hučí, ať si to aspoň přečtu, že třeba změním názor, ale mně se vůbec nechce. Mohl by si to vysvětlit jako počínající zájem a určitě by ve svém nátlaku přitvrdil.

Je mi z toho na nic. Mám dojem, jakoby se z něj stal někdo úplně jiný. Už si spolu nedokážeme ani normálně popovídat. Od té doby, co si vzal do hlavy, že mě přesvědčí, tak buď mlčí, nebo mele pořád dokola jedno a to samé.

Nevím, co mám dělat. Už jsem i vyhrožovala rozvodem, hádala se s ním, křičela, odcházela z bytu. Nic nepomohlo. Strašně moc bych si přála, aby se vzpamatoval a byl takový jako dřív. V životě by mě nenapadlo, že tomu někdo může podlehnout v tak vysokém věku.

Prosím, nemáte s tím někdo zkušenosti? Je možné, že se někdy své víry zřekne a začne zase uvažovat normálně? Je mi 62, rozvádět se nechci, nemám na to, abych začínala znovu. Svého muže mám ráda, prožili jsme spolu skoro 40 let. Teď mě ale ten vztah doslova ničí.