„Chci mít aspoň jedno vnouče.“ Maminka mne citově vydírá.
Je mi třiatřicet let a čím dál víc jsem pod nátlakem mé maminky, která velmi trpí tím, že jsem bezdětná. Jiné dítě než mne neměla, a tak je to jen na mně, abych jí její přání splnila. Jenže já se do mateřství nehrnu, spíš naopak. Sice jsem vdaná, ale o potomcích s manželem neuvažujeme. Před asi dvěma lety mne sice něco jako mateřské pudy přepadly, ale po nějaké době to odeznělo.
Po dětech prostě netoužíme, ačkoli vůči nim samozřejmě nic nemám. Nepatřím k takovým těm ženám, které svůj odpor k mateřství stavějí na odiv, a těm, které děti mají se vysmívají a všelijak je znevažují. To rozhodně ne. Mám spoustu „dětných“ kamarádek, se kterými se ráda vídám, a nevadí mi, když se téma hovoru stočí na to, jak jejich ratolesti prospívají.
Jsem na tom tak, že mne představa, že bych měla mít dítě, být za něj odpovědná atd. jednoduše neláká. S manželem žijeme velmi aktivním, společenským a sportovním životem, nenudíme se. Máme se rádi, rozumíme si, vyhovuje nám, že jsme pány svých životů a svého času. Ani jeden z nás netouží přizpůsobit vše, čím dosud žijeme, malému dítěti, kolem kterého by se logicky všechno točilo.
Moje maminka (a nejen ona, i otec, ale ten se drží spíš zpátky) to však vidí jinak. Téměř při každé návštěvě si posteskne, jak ráda by měla vnoučátko, je jí líto, že všechny její přítelkyně už jsou babičkami a ona stále ne. Někdy je její naléhání až neúnosné a stane se, že skončí hádkou. Pak je chvíli klid, ale jakmile je vše už zase ve starých kolejích, pomaloučku polehoučku začne s vnoučaty znovu.
Naše argumenty a rozhodnutí, proč dítě nechceme, považuje za sobecké a krátkozraké. Tvrdí, že nebudeme pořád jen mladí a jednou nám ty děti budou chybět. Vyloženě útočí na city, mistrně argumentuje a vydatně to prokládá i slzami, kterými, jak doufá, nás obměkčí.
Jenže my máme v tomto ohledu jasno. Dítě prostě ne. Teď jsme si pořídili kotě, ze kterého jsme úplně nadšení, a opět máme na krku starou známou písničku o sobeckosti a vnoučatech. Už si nevím rady. Mám maminku ráda, samozřejmě, že mi není jedno, že se trápí. Ale přece jenom kvůli tomu neotěhotním, jen abych jí udělala radost. To mi připadá jako totální nesmysl.
Vím, že sem chodí většinou ženy, které matkami jsou, ale možná je tu i některá v podobné situaci jako já. Poradí mi někdo, jak to s mou maminkou jednou provždy vyřešit, abychom se vzájemně netrápily?
6.12.2010 Rubrika: Problémy s rodiči | Komentářů 160 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Související odkazy:
- Nechce hlídat vlastní vnouče
- Babička chce, abych nechala dcerce propíchnout uši
- Babičce jsou vnoučata na obtíž
Diskuse ke článku - „Chci mít aspoň jedno vnouče.“ Maminka mne citově vydírá.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Rict jasne, srozumitelne a v kratke jasne vete, ze nemit deti je rozhodnuti definitivni. Vic udelat nemuzes. 
Mé citové výlevy na téma vnučka 30-letý syn lehce odpálkoval hláškou- jak by se ti líbilo, kdybych si nějakého šklebouna pořídil a dovezl ti ho, ať se staráš? Tak jsem zmlkla, neb musím ještě min.10 let pracovat.
Nevím,ke komu se přiklonit. Na jedné straně maminku chápu, že chce být babičkou, ale je to pouze vaše věc, jestli si dítě pořídíte, nebo ne. Nenechala bych si do toho mluvit. Ale zase na druhé straně....Teď jste mladí a aktívní, ale jednou, až budete starší, si třeba řeknete, že jste dítě mít mohli, zůstanete sami, nebudete mít ani vnoučata. Mně osobně by to vadilo a život by se mně zdál nějak ošizený.
.gif)
Milena: já bych předpokládala, že dospělý člověk dělá podobné zásadní rozhodnutí s tím, že zvážil všechny možné důsledky svého rozhodnutí a děsit někoho, jak ho ten druhý opustí......................
Oni muži s klidem opouští i matky svých dětí a zakládají druhá hnízda s mláďaty, takže pořídit si dítě proto, aby rozsévač případně neuprchl za účelem předávání genů, moc smyslu nemá, nemluvě už o tom, že v lepší pozici bude opuštěná žena bez pubertálního potomstva, omotaného kolem krku.
Milena: 
kdyby byly v pr. ryby nebyly by rybniky.
Pokud manzel jednou zatouzi predat genetickou informaci... tak ja si zkazim zivot dneka.. taky reseni jak noha
a....: no mas pravdu.... ve chvilich kdy byla mama ( a babicka, ted ypotencionalni prbabaicka) fakt uz k nesneseni ( napr. kdyz po tom, co jsme si privezli druheho psa byla naprdnuta a a ubuklena, ze chtela radeji vnouce) rekla jsem, ze jestli tohle hodla provozovat, opravdu tam prestanu jezdit.. a nebyli jsme tam mesic a pul.. to bylo definitivni... od te doby je pokoj.
Predtim byla schopna pronaset reci typu " tak jdi na materskou" pokazde, kdyz jsem se ja vybusna povaha priznala, kdo me v praci nastval
a....: 
Anakolut: jo a bude je tlacit do adopce... ne ne, toto nema cenu. NBelhat, ale trvat na svem. Bez pardonu.. jsou plnoleti svepravni, maminka to za ni ani nedorodi ani nevychova. Hlidat nebude, pac nejspi stejne jako moje,chodi do prace jeste nejaky patek bude. To uplne staci!
.JPG)
nika - jj, taky jsem to měla nalajnované - jak se v podstatě moc nezmění můj život, prostě tam, kde budu já, půjde i dítě... ale ouha... 
Mno, nechci Ti kazit Tvůj plán - třeba budeš mít dítě podle svého popisu. 
Já můžu dát ruku do ohně za to, že když něco naplánuju, tak díky 
je všechno nakonec jinak. 
mamča - taky znám jeden podobný případ. Nechtěli nechtěli, užívali si a když paní byla za horizontem, tak si její manžel v rámci druhé mízy uvrtal potomky jinde...
Ale souhlasím - pokud děti nechceš, tak je neměj a nenechej se tlačit tam, kam nechceš.
Mamince bych řekla, jak to mám a pokud bude prudit, omezím kontakty s ní na minimum.
Nika1: To mě docela rozesmálo. Ještě vymysli, jak to dítě v tom koutku udržíš, pokud nebudeš mít introverta, který si dokáže od 2 let sám prohlížet knížky.
Ale dítě ve vozíku je dobrý nápad, to si užijí všichni a víceméně s tebou souhlasím, že není potřeba kolem dětí skákat a odsouvat svoje zájmy, většinou jde najít způsob, jak vyvíjet nějakou aktivitu a děti buď zapojt, aniž by překážely a nebo je nějak zabavit jinak a dětem vůbec neuškodí, když ví, že nejsou středem světa, naopak.
Anakolut: no upřímně, kdo si pak má všechny ty milosrdné lži pamatovat?
Jednou stejně dojdeš do bodu, kdy tu pupeční šňůru přestřihneš doopravdy a nemilosrdně rodičům naservíruješ své postoje k životu - ono se to netýká jen existence, nebo neexistence potomstva, ale ten střet nastává kdykoliv se člověk hodlá odchýlit od vymezené lajny, dané způsobem života rodičů.
Svým způsobem je to potom úleva a rodiče to obvykle poměrně dobře vstřebají.
Prostě "všichni okolo..................." tak my taky a naše děti taky.
Všichni okolo:
Bydlí v bytě.
Mají plyn.
Nemají slepice. Nemají hroznýše.
Chodí do práce.
Ženy s miminkem nechodí do práce.
Okna se myjí jednou za týden/měsíc................................atd, atd, atd.
Takže si vymezit to své a trpělivě a slušně si na tom trvat.
Mně se taky do dětí moc nechtělo, považuji se za pohodlného člověka. Přesto jsem nakonce vysadila HA a nechala to osudu. Dnes mám krásné dítě a nelitovala jsem ani vteřinu. Nevím, co poradit. rozhodnutí je samozřejmě na tobě, ale hodně riskuješ, že manžel jednou zatouží předat genetickou informaci a pořídí si na to někoho jiného. V tomhle je příroda obrovsky nespravedlivá. Zatímco my můžem jen krátce, chlapi skoro pořád...
Stanik: Tak by jí prostě řekli, že už podstoupili všechna vyšetření, IVF atp. a že to prostě není možné mít děti. Já nevím, prostě bych té matce oplácela stejnou mincí. Podotýkám, že já sama děti chci.
Řekni mamince, že když tě bude otravovat s dětma, tak k ní přestaneš jezdit. Upřímně- dost se divím každému, kdo chce v dnešní době víc jak jedno dítě a vůbec mě nepřekvapuje, když se lidé do dětí nehrnou.
Anakolut: lhat? blbost.. vestinou tihle lidi stejne nedaji pokoj, a honili by te po lecenich a strkani spermatu po kelimcich.gif)
