„Chci mít aspoň jedno vnouče.“ Maminka mne citově vydírá.
Je mi třiatřicet let a čím dál víc jsem pod nátlakem mé maminky, která velmi trpí tím, že jsem bezdětná. Jiné dítě než mne neměla, a tak je to jen na mně, abych jí její přání splnila. Jenže já se do mateřství nehrnu, spíš naopak. Sice jsem vdaná, ale o potomcích s manželem neuvažujeme. Před asi dvěma lety mne sice něco jako mateřské pudy přepadly, ale po nějaké době to odeznělo.
Po dětech prostě netoužíme, ačkoli vůči nim samozřejmě nic nemám. Nepatřím k takovým těm ženám, které svůj odpor k mateřství stavějí na odiv, a těm, které děti mají se vysmívají a všelijak je znevažují. To rozhodně ne. Mám spoustu „dětných“ kamarádek, se kterými se ráda vídám, a nevadí mi, když se téma hovoru stočí na to, jak jejich ratolesti prospívají.
Jsem na tom tak, že mne představa, že bych měla mít dítě, být za něj odpovědná atd. jednoduše neláká. S manželem žijeme velmi aktivním, společenským a sportovním životem, nenudíme se. Máme se rádi, rozumíme si, vyhovuje nám, že jsme pány svých životů a svého času. Ani jeden z nás netouží přizpůsobit vše, čím dosud žijeme, malému dítěti, kolem kterého by se logicky všechno točilo.
Moje maminka (a nejen ona, i otec, ale ten se drží spíš zpátky) to však vidí jinak. Téměř při každé návštěvě si posteskne, jak ráda by měla vnoučátko, je jí líto, že všechny její přítelkyně už jsou babičkami a ona stále ne. Někdy je její naléhání až neúnosné a stane se, že skončí hádkou. Pak je chvíli klid, ale jakmile je vše už zase ve starých kolejích, pomaloučku polehoučku začne s vnoučaty znovu.
Naše argumenty a rozhodnutí, proč dítě nechceme, považuje za sobecké a krátkozraké. Tvrdí, že nebudeme pořád jen mladí a jednou nám ty děti budou chybět. Vyloženě útočí na city, mistrně argumentuje a vydatně to prokládá i slzami, kterými, jak doufá, nás obměkčí.
Jenže my máme v tomto ohledu jasno. Dítě prostě ne. Teď jsme si pořídili kotě, ze kterého jsme úplně nadšení, a opět máme na krku starou známou písničku o sobeckosti a vnoučatech. Už si nevím rady. Mám maminku ráda, samozřejmě, že mi není jedno, že se trápí. Ale přece jenom kvůli tomu neotěhotním, jen abych jí udělala radost. To mi připadá jako totální nesmysl.
Vím, že sem chodí většinou ženy, které matkami jsou, ale možná je tu i některá v podobné situaci jako já. Poradí mi někdo, jak to s mou maminkou jednou provždy vyřešit, abychom se vzájemně netrápily?
6.12.2010 Rubrika: Problémy s rodiči | Komentářů 160 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Související odkazy:
- Nechce hlídat vlastní vnouče
- Babička chce, abych nechala dcerce propíchnout uši
- Babičce jsou vnoučata na obtíž
Diskuse ke článku - „Chci mít aspoň jedno vnouče.“ Maminka mne citově vydírá.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Lujza: klasicke breederske reci.. pokud chcete odchovavat male jedince, je lepsi si zridit chvnou stanici pro domaci mazlicky, pokud po to osobne touzite
rychlonožka: ano presne.
Ja tedy odkazuju na mladsiho brachu, at se domluvi tam... nicmene.. ten se do toho taky nehrne.
tak predem.. ja to nepslaa, ale jako bych to pred par lety mohla napsat
taky mati prudila :-)
skoncilo to, az kdyz jim to na jedne sumavske dovolene vysvetlil muj bajecny manzel myslim, ze je dobre postupovat jednotne a proste nepolevit.
Kdyz byly reci o vnoucatech , vzdycky jsme odkazovali na to, ze ma jedno strakate a to ji musi stacit.. ted ma dve strakaty... a po tech par letech, kdy byla s vnoucaty vyslovene otravna, proste prestala.
.jpg)
já si myslím ,že rodit děti se mají z lásky a chtěné , jak tu bylo řečeno ať není pozdě já jsem štastná ,že dcera i syn maji děti mám 3 vnoučátka co víc si přát jen 
snad se paní dočká
Je právem každého rozhodnout se, jestli děti chce nebo ne. Pokud se netetelíš při pohledu do kočárku, ale při pohledu na "Alpské velikány", tak je lepší, že děti nemáš.
Znám podobně zaměřenou rodinu, a do cca 45ti žili úžasný sportovní, kulturní...i jinak zajímavý život.
Pak si manžel našel 20tiletou "pipinku" a zplodil s ní pitomka. S manželkou se rozvedl, prý "protože mu nedala dítě"...
.gif)
mám smíšené pocity.Syn se mi narodil neplánovaně a hodně brzy ,dceru už jsem měla vymodlenou.Žili jsme jen pro ně-užívali si.Jezdili jsme všichi na kolech,na dovči pod stan,projezdili jsme celou zemi a bylo nám s nima nádherně.Když dospěli chodili jsme s nima-jelikož jsme byli stále mladí na zábavy ,plesy a oni to brali v pohodě.
Dnes má syn 3 dcery ,nežije se jim v dnešní době lehce,ale navázali tam kde byli s námi zvyklí.Jezdí na výlety,na dovči a tak.
Jen dcera se do mateřství taky nehrne-je ji sice zatím 28,ale čas letí.Přeju si hodně od ní miminko,občas si postesknu,ale netlačím na ni.Jen doufám.Zatím si užívá života,ale myslím,že nechce to tak napořád.
Bez dětí je asi život snazší,člověk si dopřává toho co by s dětmi třeba nemohl,ale s dětmi je bohatší -troufám si soudit -mám už na to věk
Řeknu Ti krátce asi tolik:
Že Tvá maminka vehementně touží po vnoučeti, je její problém. A že si pořídila jen jedno dítě, taky. Prostě jí nezbývá, než mlčet a čekat. Řekni jí jednou provždy, že těmito hovory s ní nehodláš ztrácet svůj ani její čas.
Že Ty se rozhoupáš k dítěti třeba ve čtyřiceti, bude zase problém Tvůj. Příbuzní měli děti pozdě a věř mi, že ve čtyřiceti mít doma předškoláčka a v padesáti puberťáka - to je docela zápřah. To už prarodičům síly zcela docházejí a rodiče nemají nervy. Prarodiče potřebují sami pomoct a rodiče by mohli mít doma dospěláky, co se dají nechat celý víkend samotné. Každopádně poslouchat řeči o tom, že jsem sobecká, když nemám děti, je silný kalibr. Tvoje matka byla zřejmě velice sobecká, když vychovala jenom jedno dítě. Mohla si přece další aspoň tři vzít z dětského domova, že? Nebo si několika porody zničit tělo /kdesi jsem četkla, že porod je zdraví velice prospěšný, čím víc, tím líp, ale i přes titul odborníka s tím moc nesouhlasím/. Mít doma několik dětí je vyčerpávající na zdraví tělesné, duševní. Nehledě k financím. Je fakt, že děti se rodily vždycky a žádná doba na to nebyla zrovna ideální. Znám dost rodin, kde se obrací každá koruna a děti rodiče jen tak tak zabezpečí. Upřímně se sama přiznám, že mám obě děti neplánované. Jsem ráda, že je mám, ale kdybych se měla rozhodovat, tak to asi budu odkládat, odkládat, odkládat...z více důvodů.....takže Tě fakt plně chápu.
.gif)
Přiznám se, že touhu po vnoučatech nechápu, já vpodstatě nechápu ani úpornou touhu po dětech, prostě je to sice přirozený běh života, ale když se nenaplní......................lidstvo není ohrožený druh.Patrně nejlepší začít citově vydírat taky - co že tedy tomu rodu hodláte odkázat, že na jeho pokračování tak trváte? Statky, pozemky, rodinné fabriky, zámky, království?
Čas od času se lze pomuckat s nějakým tím spřáteleným dítkem a o co jiného v případě babiček jde? Myslím, že ta touha zase nebude tak žhavá, no někdo (já) nemá červené Ferrari, někdo nemá vnouče, takový je životaběh.
.jpg)
můžeš použít protizbraň - výčitky, žes vždycky chtěla sourozence....a nemáš....a vytasit to kdykoliv, když začne maminka s psychickým terůrkem.
Zaffira: 
Rozhodně bych své rozhodnutí nezdůvodňovala!
Lujza: Jarča*: jenže ne každej to tak vidí, někdo netouží po životě s dětmi, ale realizuje se jinak A nikdo, ani maminka, nemůže tvrdit "jednou toho můžeš litovat" - nelze litovat něčeho, co člověk nepoznal.
A jestli si někdo pořizuje děti s tím, že se těší na stáří plný vnoučat - to asi není zrovna fér vůči těm dětem.
mamince jasně a důrazně říct, že děti nechcete, je to tvůj život a přijímáš za svá rozhodnutí zodpovědnost, a ona ti do toho nemá co mluvit.
Veškeré další její pokusy zavést řeč utnout, odejít z místnosti.
Já Vás chápu. Je mi 30, jsem bezdětná, vdaná skoro 7 let a když vidím, že manžel je schopen chodit pouze do práce a na své koníčky, tak mě léta strávená sama s miminem nelákají. Jediné, co mě napadá je, že až na mě ty pudy příjdou a překonám panický strach z porodu a českého zdravotnictví, tak dítě NEBUDE středem vesmíru, jako je to dnes běžné. Bude součástí života a ono se bude muset přizpůsobit, když půjdu na cvíčo, bude v koutku, když pojedu na kole, bude ve vozíku, když si půjdu sednout s kámoškou, tak bude v koutku. Dříve nás rodiče tak nerozmazlovali a taky jsme vyrostli. Nepamatuju se, že by se něco dělalo, že my chceme, my děti jsme se vždy musely přizpůsobit.
.jpg)
Vezmu to z druhé strany. Já vlastní deti nechtela. Jsem teticka na blbosti, pohlídám kolmukoliv jakkoliv dlouho díte v jakémkoliv veku, ale vlastní me desilo, ne díte nebo odpovednost za nej, ale ta 24ti hodinová smena den za dnem, týden za týdnem. V 21 jsem víc nez neplánovane otehotnela, chtela jsem jít na potrat a doma nastala hruza. Jak muzu zavrazdit vlastní díte! Jak toho budu litovat. Rvali do me tyhle blbosti tak dlouho az jsem si mimco nechala. Za 2,5 roku nato se narodila ségra a tentokrát me nervbove nicil manzel s podobne prastene´mi argumenty. Takze jenom proto, ze antikoncepce stála za houby a mela jsem kolem sebe citové vidriduchy jsem skoncila s 2 detma na krku. Miluji je to ano, dýchal bych za ne, ale na druhou stranu kolikrát me uz prepadla myslenka, jaký by byl zivot bez nich. Dneska jsou v puberte a jak já si uzívám víkendy, kdyz nejsou doma! Od jejich narození jsem pocítala kolik mi zbývá do jejich osmnáctin a svým zpusobem skoncí má odpovednost. A tise doufám ,ze ony se porádne rozmyslí a rozmnozovat se nezacnou drív nez za nejakých 10 roku. Predstava , ze by mi dcerunka dneska v 16,5letech sdelila, ze je tehotná me desí. Ne k vuli ní a její skole ... to se dá zvládnout, ale ze minimálne do jejích osmnáctin bych mela zase mimco na krku.
Kdyz to zkrátím. Nikdy jsem nelitovala toho razantního kroku po druhé dceri a do tretího potomka se proste neslo. Zato jsem kolikrát litovala, ze jsem se já vul nechala ukecat, kdybych já vul nikomu nic nerekla sla tenkrát na potrat mohla jsem (mozná) mít o hodne jednodussí zivot. ALe mozná taky ne
Víš, já se na to zkusím taky podívat z širšího pohledu. Jestli jsi přesvědčená, že děti nechceš, je to tvoje svobodná volba. Ale jak píše Lujza, maminka ví, co to znamená, mít dítě, a třebas je jí vážně líto že nevíš, o co budeš ochuzená. Pokud jsi rozhonutá, že ho nechceš, řekni to mamince na férovku, že je to tvoje věc a že je ti ten nátlak nepříjemný. Ale jestli si jenom nejsi jistá, zkus si sama se sebou probrat všechna pro a proti, v tomhle když jednou ujede vlak, už to nevrátíš... Já vím sama podle sebe, když jsem čekala dítě ve 34 letech (ale už jsem měla doma dvě větší), člověk už má přeci jen své stereotypy, koníčky, práci - a najednou jsem se toho lekla, do čeho se to pouštím, že všechno se zase bude točit kolem toho mrňouse. Ale nelitovala jsem ani jednou.
