Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Je mi už téměř třicet let a začínám ztrácet iluze. Co, začínám – myslím, že už jsem je ztratila. Alespoň ty o partnerství dvou lidí, které je založeno na lásce, úctě a věrnosti. Mám za sebou několik dlouhodobějších vztahů a všechny skončily z jednoho a téhož důvodu: kvůli partnerově nevěře.

Možná že svým smýšlením patřím spíš někam do předminulého století, nevím. Skutečně si však myslím, že věrnost by měla být ve vztahu samozřejmá. Sama jsem nikdy nevěrná nebyla, něco takového bych člověku, kterého miluji, nedokázala udělat.

Mí bývalí partneři (a nejen oni, zdá se, že takových mužů je většina) jsou jiného názoru. Pro ně je „drobná“ nevěra cosi bezvýznamného, co jim zpestří stereotypní šeď života. Pokaždé, když jsem zálety svých partnerů odhalila, okamžitě jsem vztah ukončila. Cítila jsem s podvedená a pokořená. Vím, že bych dotyčnému už nikdy nemohla důvěřovat. A prožít život špehováním nebo hledáním náznaků, zda někde něco bylo, či ne, to se mi nechce.

Opravdu chci tak moc? Kam se člověk dnes podívá, tam je sex. Mluví se o něm stejně jako o houskách na krámě. Dokonce i o nevěře, prý je to normální a nevěrný je skoro každý. A kdo není, je divný.

V tom případě jsem divná. Věrnost a důvěra je pro mne důležitá a nemíním z tohoto požadavku slevit. Jen se bojím, že s takovou asi zůstanu na ocet.

Chtěla bych znát názory ostatních žen, případně i mužů. Co si o tom myslíte? Je věrnost přežitek, který se dnes už nenosí? Mám šanci potkat někoho, kdo bude sdílet stejný názor? A skutečně neexistují věrní muži?