„Chci mít aspoň jedno vnouče.“ Maminka mne citově vydírá.
Je mi třiatřicet let a čím dál víc jsem pod nátlakem mé maminky, která velmi trpí tím, že jsem bezdětná. Jiné dítě než mne neměla, a tak je to jen na mně, abych jí její přání splnila. Jenže já se do mateřství nehrnu, spíš naopak. Sice jsem vdaná, ale o potomcích s manželem neuvažujeme. Před asi dvěma lety mne sice něco jako mateřské pudy přepadly, ale po nějaké době to odeznělo.
Po dětech prostě netoužíme, ačkoli vůči nim samozřejmě nic nemám. Nepatřím k takovým těm ženám, které svůj odpor k mateřství stavějí na odiv, a těm, které děti mají se vysmívají a všelijak je znevažují. To rozhodně ne. Mám spoustu „dětných“ kamarádek, se kterými se ráda vídám, a nevadí mi, když se téma hovoru stočí na to, jak jejich ratolesti prospívají.
Jsem na tom tak, že mne představa, že bych měla mít dítě, být za něj odpovědná atd. jednoduše neláká. S manželem žijeme velmi aktivním, společenským a sportovním životem, nenudíme se. Máme se rádi, rozumíme si, vyhovuje nám, že jsme pány svých životů a svého času. Ani jeden z nás netouží přizpůsobit vše, čím dosud žijeme, malému dítěti, kolem kterého by se logicky všechno točilo.
Moje maminka (a nejen ona, i otec, ale ten se drží spíš zpátky) to však vidí jinak. Téměř při každé návštěvě si posteskne, jak ráda by měla vnoučátko, je jí líto, že všechny její přítelkyně už jsou babičkami a ona stále ne. Někdy je její naléhání až neúnosné a stane se, že skončí hádkou. Pak je chvíli klid, ale jakmile je vše už zase ve starých kolejích, pomaloučku polehoučku začne s vnoučaty znovu.
Naše argumenty a rozhodnutí, proč dítě nechceme, považuje za sobecké a krátkozraké. Tvrdí, že nebudeme pořád jen mladí a jednou nám ty děti budou chybět. Vyloženě útočí na city, mistrně argumentuje a vydatně to prokládá i slzami, kterými, jak doufá, nás obměkčí.
Jenže my máme v tomto ohledu jasno. Dítě prostě ne. Teď jsme si pořídili kotě, ze kterého jsme úplně nadšení, a opět máme na krku starou známou písničku o sobeckosti a vnoučatech. Už si nevím rady. Mám maminku ráda, samozřejmě, že mi není jedno, že se trápí. Ale přece jenom kvůli tomu neotěhotním, jen abych jí udělala radost. To mi připadá jako totální nesmysl.
Vím, že sem chodí většinou ženy, které matkami jsou, ale možná je tu i některá v podobné situaci jako já. Poradí mi někdo, jak to s mou maminkou jednou provždy vyřešit, abychom se vzájemně netrápily?
6.12.2010 Rubrika: Problémy s rodiči | Komentářů 160 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Související odkazy:
- Nechce hlídat vlastní vnouče
- Babička chce, abych nechala dcerce propíchnout uši
- Babičce jsou vnoučata na obtíž
Diskuse ke článku - „Chci mít aspoň jedno vnouče.“ Maminka mne citově vydírá.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
sharon: že bych potřebovala rozptylovat, to se zrovna říct nedá a nějaké bolení taky neznám
Budu asi muset najít nějaké zásadnější důvody
.jpg)
sharon: dík
.gif)
Petruša: tak tě můžu utvrdit v tom, že se máš na co těšit....
a na to půjčit, poňuchat a zase vrátit se právě těšim až budu mít ty vnoučata
Grainne:14:53 nebydlet dohromady
, hlavně,.....i pohlídat celý den, mrňous člověka rozptýlí, není čas myslet na to že tě něco bolí.....
Grainne: co oči nevidí, srdce nebolí 
Grainne: s tím souhlasím, ani u nás to tak nebylo......syn má tři a o to třetí mrně se sami rok snažili anichž bych něco věděla.....ale stojí to za to ....
Jarča*: jo, jo, to se mi líbí, půjčit si, poňuchňat a hezky zase vrátit, to jo, nic proti.
Uvidíme, co život přinese.
Petruša: ono jde o to, aby téhož názoru byli i rodiče zmíněného dítka.
Ne, já se nezříkám, ale že bych měla pudivou touhu a nutkavou potřebu popohánět potomky k plození.....tak to vážně nemám.
sharon: určitě je to hezké, netvrdím, že ne, ale v každém případě by se děťátka neměla rodit na přání babiček
Nika1 - 6.12.2010 13:59 mimina mi nevadí, nejhůř jsem vždycky snášela děti tak 1-2 leté, kdy všude lezou, všechno berou
Ale nedávno u nás byla manželovo dcera s malou, té je 2 a půl, ještě nedávno to právě bylo o nervy, ale teď začala žvatlat, dělaly jsme blbosti s dcery plyšákama a já z ní byla celá pryč
Grainne: tady nejde o to vychovávat, ale půjčit si, užít a vrátit
Grainne: jasně, já to vidím z pozice matky a několikanásobné babky....jsem už stará vyzobaná slunečnice, ale šťastná za to co mám a co mi život se všemi přináší....
Petruša: i jiné....
Grainne: myslim že jednou za čas při hlídán by to dtě ty lentilky mléčný řezy a tv přežilo
sharon: to nepředpokládám, já mám výsostný respekt k právům rodičů, na druhou stranu, strčit mi někdo dítě do péče, jistojistě se ho pokusím zabít lentilkami, kinder mléčným řezem, popř. animovaným serálem v TV. Co já vím, jak se to vlastně dneska mají vychovávat děti?
Zkrátka - mně by dítě svěřil jen hazardér
Toho smajlíku jsem si všimla, ale já jsem dneska taky trochu ironická, trochu mi to připomíná ty dávnověké romány, jak nebohá žena nezajistila pokračování rodu a byla zapuzena a kdo ví, co ještě.
já naopak si život bez dítěte a vnoučete/vnoučat neumím představit, ale dceru jsem do ničeho netlačila a nemluvila...je to opravdu záležitost jen těch rodičů...píšu rodiče, neb už vím, že se děti rodí i bez svatby
navíc tedy, těhu a malé dítě dovede pěkně nahlodat vztah, ne každý tatíček to ustojí
takže bych si zkusila s maminkou mezi 4 očima promluvit, aby toto téma navždy opustila...
