Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

mam-ča: 24.11.2009 11:00 Reaghuju na ty informace o zdravotním stavu. Nevím sice, jestli je to bežná praxe nebo se to někde dělá i jinak, ale kdykoliv jsem šla za někým do nemocnice, tak mi stačilo ústně říct, že jsem dcera, manželka nebo něco a nikdy po mě nikdo nechtěl vidět občanku nebo oddací list. Legitimovat se máš tuším povinnost jen na úřadech nebo policii, jestli se to nezměnilo. I kdyby ne, tak stejně nevím, jak by z OP poznali, že jsem žena toho dotyčného, když bych si třeba nechala svoje příjmení. Stejně tak, že nejsem, pokud bych si po rozvodu nechala příjmení exmanžela.
Jednou jsem se dokonce byla ptát na kamaráda, který ležel v nemocnici krátce po dopravní nehodě a nikdo jsme nevěděli, jak to s ním vypadá. "A vy jste...?" ptala se setra, "Manželka" střelila jsem, a řekla mi všechno

Pravda je, že veškeré partnerské průsery pramení z nedostatečné komunikace. Kdyby fungovala dobře, nebyla by Ilona teď tak roztrpčená, že si ji nechce partner vzít, když je těhotná, protože by tuhle věc měli dávno prodiskutovanou a ona by se s tím buď smířila nebo nesmířila a ve vztahu by nepokračovala. Mně osobně by velice vadilo, kdyby můj dlouhodobý přítel, otec mého dítěte, měl podobný postoj. Buďto s někým chci být, chci s ním mít děti a prožít s ním život, a to se vším všudy a bez zadních vrátek, nebo to nemá smysl. Asi si není chlapec až tak moc jistý. Manželství nejsou bílé šaty a romantika, je to závazek a slib a odpovědnost a toho se spousta lidí bojí. A samozřejmě jde i o ochranu a zajištění dětí a manželky v případě nějakých problémů. Sama jsem to poznala z obou stran, jsem vdova, vychovávám syna, dcera už je dospělá. Nemám nic proti soužití "na hromádce", ale myslím si, že s příchodem dítěte se to posunuje do jiné roviny. Teď žiju s přítelem, další děti už nehrozí, ale pokud bych byla mladší a měla s ním dítě, určitě bych chtěla, abychom byli rodina se vším všudy. Cítím, že to tak je správné.

mashanka: No a právě proto já se přizpůsobovat nehodlám. Až bude jednou dítko/děti, a žádná svatba do té doby, příjmení je po mamince A může si třeba skákat ze 7mýho patra Pokud nechce dát příjmení mě, tím pádem ho přeci nemůže chtít pro dítě. To je můj názor a za tím si stojím. Už jen z různých příkladů od kamarádek.

ježíš to je vůl..kvůli bílým šatům, a co když by jsi měla krémové ?, klidně mu to takhle řekni o tom co kdyby se mu něco stalo nedej bůh,na tom přeci není nic špatnýho , jaký má jiný fakt vážný důvod , že se nechce ženit ? Asi ani sám neví....

Bridgetj: Jenomže tohle chlap nedokáže zkousnout. Oni mají zato, že je automatika mít jméno po něm

No a co ? To je přece jeho problém, co skousne a co ne. To bych vůbec neřešila, jejich automatiku. Pro tebe je zase automatika, že děti mají manželé, a zajímá ho to ? Neberu to jako vydírání, jen se prostě přizpůsobuješ jeho stylu -každý dělá, co považuje za automatické pro sebe.Jsi to ty, kdo je ten hodný, který se přizpůsobil

mam-ča: Ale jo, tyhle úřední záležitosti chápu, jen mě to nedonutilo kvůli tomu hned podstupovat nějaké obřady. To až časem jsem měla pocit, že se dvěma dětmi je to bez manželství zbytečně komplikované, hlavně pak časem pro ně, ale pokud by bylo nutné si vzít bílé šaty,sezvat veškeré příbuzenstvo a nechat si od cizího chlapa radit, jak s polu sdílet dobré i zlé, tak nejsem vdaná dodnes.

Klukovi byly dva a půl a doteď vzpomíná na to, že na svatbě rodičů dostal od paní svědkyně veliké jabko.

Pokud přemýšlí o tom, jak přicházejí děti na svět, tak určitě ani na chvíli nevěří časté představě, že až po svatbě .

Je to každého věc,jak to chce mít a má...Já se vdávat nechtěla,manžel taky ne,ale kvůli bytu kde byl požadavek na manžele,jsme se tedy vzali(po 2 letech chození).Nedělali jsme z toho žádnou velkou záležitost,jen nejbližší rodinu atd,.teprve po dalších 2 letech jsme měli děti...Myslím,že kdybychom se tehdy nevzali,asi bychom se vzali později.Dnes vidím spíš ty výhody manželství,než naopak.Rozhodně děti by se v nějakém věku ptaly a divily,jaktože já se jmenuju tak a táta jinak?nebo máma jinak?Jsem pro manželství,ale výročí zásadně neslavíme,jen já se zmíním-tak už je to xx let,co jsem si tě vzala.....

Olga (P+H): A deti maji prijmeni po otci, protoze jsme se tak dohodli. A pokud se vezmeme tak si stejne necham sve prijmeni, protoze je me a mam ho rada :-) A j

Jsme spolu 9 let a mame spolu 2 deti a nejsme manzele. Ja se nechci vdavat, vim, ze to nic nezmeni, ale je mi ta predstava neprijemna. Muz z toho nadseny neni, ale naucil se s tim zit. Staveli jsme spolu dum, mame spolecnou hypoteku apod. Bylo to slozite potreba podkladat smlouvami, ze majetek mame napolovinu apod. Jediny duvod proc o svatbe stale alespon trochu uvazuji je prave a jedine ten vdovsky duchod, protoze ten jako pritelkyne proste nedostanes. Vetsina ostatnich veci zaridit jde. Ja bych to jako duvod klidne uvedla, protoze pro mne to je zavazny duvod.
Ale jinak jsme uplna a stabilni rodina, jako kazda jina :-)

mam-ča: presne, trochu ma problem ty pocity ohledne manzelstvi zformulovat.
to s tim zdravotnim stavem je taky duvod.
reziserku Nemcovou si Vavra taky teda vzal az po tom , co ji v nemocnici odmitli sdelit, jak mu je :-D a to spolu byli pres 30 let na psi knizku...

Verera: tak jsme to snad ani nemyslela. Jen proste chlap, kterej nema tolik odpovednosti aby se postaral o me ( a ja o nej) pokud bude potreba, nema podle me dost odpovednosti postarat se o ditko...

Verera: Není to jen o příjmení. Máš statut manželky, a veškeré úřední úkony můžeš provádět bez různých "plných mocí" a dalších, mnohdy i komplikovaných kliček.
Nechci být černá kronika, ale při nenadálých zdravotních problémech, kdy je jeden z partnerů akutně odvezen do nemocnice, nemá ten druhý ani nárok žádat o informace o zdravotním stavu toho nemocného.
Tvrdit, že jsi "přítelkyně", i když s ním máš půl tuctu dětí, Ti nepomůže.

Stanik: Já ale opravdu nevidím rozdíl mezi vztahem v manželství a mimo něj. Na vztahu se musí pracovat pořád. Ta svatba nezměnila vůbec nic kromě toho, že mám jiné příjmení.

Renee: Ale tak to vůbec být nemusí. Vím to z druhé strany. Byli jsme spolu 5 let, zcela plánovaně jsme si pořídili dítě, přítel by se docela i oženil já jsem nechtěla.

Ale jen proto, že mi to připadalo naprosto zbytečné, možná až taková degradace vztahu, který fungoval bez nějakého papíru. Nesnáším obřady, slavnostní ceremoniály apod., nebyla jsem třeba ani na promoci, jen jsem si vyzvedla diplom v kanceláři. Můj názor je že pokud něco už je a funguje, není potřeba to kazit nějakými formalitami a dělat z toho divadlo jen proto, že se to obvykle tak dělá.

Pak mi přišlo přirozené, že bude mít dítě příjmení po něm, jako potvrzení, že jsme rodina.

Když jsme čekali druhé dítě, začala jsem sama uvažovat, že bude praktičtější se vdát, ale udělali jsme to až tehdy, když jsem našla obecní úřad kde nás byli ochotni oddat podle našich představ - tj. sehnali svědky, a vynechali veškeré řeči kolem, bylo tam jen to nejnutnější, oblečení jsme měli slušné ale civilní, hosté nebyli, za 2 minuty bylo po svatbě a jeli jsme domů.

Zkus si s ním sednout a říct mu všechny své důvody, ale nevymýšlej si, opravdu ty, které máš. Vyslechni si ty jeho. A nenuť ho do ničeho, on potřebuje mít čas po tom pouvažovat bez nátlaku, třeba uzná, že ty tvé důvody jsou důležitější než jeho a překvapí tě. A když ne hned tak možná až bude dítě na světě, v dnešní době už je to jedno.

Lubar: hezky jsi to napsala. Je fakt, ze kdyz clovek zijev manzelstvi, nuti ho to popremyslet,jak na vztahu neustale pracovat.
ja sam sice deti neplanuju vubec, ale pokud bych planovala, tak rozhodne az po svatbe. Pokud chlap neni ochoten prijmout tu zopovednost a spolecne rozhodovani pred tim, nez se vubec o nejakem ditku zacne rozhodovat neni pro me dost dobry. Ale taky to neznamena, ze ho budu do svatby tlacit - to bych se musela hanbou propadnout, na to jsem prilis hrda.