Manžel nesouhlasí s umělým oplodněním
.jpg)
Jsem hodně nešťastná. Je mi 35 let, jsem dvanáct let vdaná. Prakticky celou dobu našeho manželství moc toužím po miminku. Děti miluji, nikdy jsem si neuměla představit, že bych je neměla. Bohužel, ačkoli jsme se s manželem dlouhé roky snažili, těhotenství nepřicházelo.
Zpočátku jsme to nechtěli lámat přes koleno. Nechávali jsme tomu volný průběh a byli připraveni, že můžu otěhotnět. To se však nestalo. Tak jsme si dali pauzu, přestali na to myslet a říkali si, že však ono to jednou přijde.
Když se mi překulila třicítka, začala jsem zlehka panikařit. Cítila jsem, že mi roky utíkají, a začala se bát, zda je se mnou vše v pořádku. Své obavy jsem sdělila manželovi, ale ten je nebral příliš vážně. Podle něj jsem se na dítě zbytečně upnula, a proto mám problém otěhotnět. S vyšetřením své plodnosti razantně nesouhlasil.
Nechala jsem se tedy nejdřív vyšetřit já. Vše dopadlo z mé strany dobře, lékaři neshledali žádnou překážku. Byla tedy řada na manželovi. Pod dvou letech přemlouvání, vysvětlování a argumentování se mi podařilo přimět ho, aby podstoupil i on potřebné vyšetření. Šel na něj, ale byl vyloženě naštvaný. Cítil se poníženě.
A pak přišla rána a potvrdilo se to, co jsem si dosud jen v skrytu duše myslela. Důvodem toho, že nemůžu otěhotnět, je můj manžel. Je neplodný. Bylo to přímo šokující zjištění, hlavně pro něj. Doslova upadl do deprese a dlouho se na téma děti nechtěl vůbec bavit. A roky ubíhaly…
Celá zoufalá jsem začala uvažovat o umělém oplodnění od anonymního dárce spermatu. Tato myšlenka ve mně dlouho uzrávala. Ne proto, že bych se jí já sama bránila, ale proto, že jsem měla strach, jak takový návrh přijme manžel.
Nakonec jsem s tím vyrukovala a ve vhodné chvíli mu co nejšetrněji sdělila své přání a vysvětlila mu obrovskou touhu po dítěti, která mne doslova sžírá. Už nedokážu myslet na nic jiného. Manželova reakce byla otřesná. Velice razantně to odmítl a prohlásil, že s něčím takovým nikdy nebude souhlasit, když nemůže mít své vlastní dítě, o cizí nemá zájem.
Už je to půl roku a on si stále stojí na svém. Umělé oplodnění nepřipustí a chce, abych se se svou bezdětností smířila, prý jsou takových žen mraky.
Jenže já se s tím smířit nedokážu. Tím spíš, že vím, že vlastní dítě mít můžu. Jsem zoufalá. Času už moc nemám, tenhle rok mi bude už šestatřicet. Strašně bych chtěla manžela přesvědčit, ale bojím se, že se mi to nepodaří. On je doslova zaseknutý.
Neporadí mi někdo, jak na něj? Případně – není tady mezi vámi nějaká žena, která umělé oplodnění od anonymního dárce absolvovala? Jak se s tím smiřoval a vyrovnával váš partner? A jaký má vztah k dítěti?
13.1.2011 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 164 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Související odkazy:
- Jak probíhá umělé oplodnění?
- Náboženství umělému oplodnění příliš nepřeje
- Diskriminace párů žádajících o umělé oplodnění.
Diskuse ke článku - Manžel nesouhlasí s umělým oplodněním
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
Ach jo..Koukni na diskuze na rodinu, prošlo tím hodně holek a jejich manželů. Pokud není úplně bez spermií, a má aspoň pár, neměl by to být problém, prostě se vybere těch jeho několik málo a přímo se vstřiknou (tzv.ICSI) do vajíčka,které oplodní. pokud není možné odebrat z ejakulátu, existuje operace, při které je spermie odebrána přímo z varlat.
Znala jsem z rodiny holku - její muž byl na té operaci dvakrát a vždy se povedlo.Tvůj muž ale je teď zdrcenej vlastním selháním, jak to cítí, nech ho to chvilku vydejchat a zajděte spolu do reprocentra, v Praze doporučuju Gest,mají skvělej přístup. Ať mu to vysvětlí chlap, doktoři jsou tam fajn. Znám ten pocit vlastního seljhání, kdy si člověk dává za vinu, že to nejde, žiju s tím hodně let a bolí to furt. Občas jsem schopná vnitřně závidět ženskejm okolo sebe, který se cpou antikoncepcí, jejich zdravý orgány 
Takže neházej flintu do jetele, není všem dnům konec, máš ještě 4 roky..nebo možnost si někde "odskočit" - ovšem teď už je na to pozdě,to by zjistil,že to není jeho 
Jinak takovejch dětí asi běhá po světě hafo, udivuje mě jenom,že jste začali pátrat po problému tak pozdě..Hodně štěstí 
Ještě jednou doma všechno proberte,u doktorů též a když to nikam nepovede,tak se rozveďte a udělejte si dítko s někým jiným....Já osobně bych se na děti vykašlala,svět je přelidněný,skákání okolo dětí je v podstatě na doživotí...Není pohodlnější zůstat sami,v klidu,můžete si dělat,co budete chtít....Nechápu,proč se tak třesete na dítě-byla jste asi jedináček,ne? a možná o tom máte zkreslené představy.Já ze 4 dětí jsem měla od mala na krku sourozence(byla jsem nejstarší) a proto jsme se nikdy do dětí nehrnula-moc dobře jsem věděla,co to obnáší...Nakonec mě tedy muž "ukecal" a máme dvě děti,ale kdyby nebyly,tak bych se rozhodně osamoceně necítila....
orinka: Ono se taky povídalo, že ve vojenské posádce ve Františkových Lázních bývali k tomu účelu vybraní ti nejzdravější, nejurostlejší a vůbec nejhezčí hoši. 
orinka: 7:33 
hm, uražená ješitnosti 
Asi bych mu sdělila, že chápu, že se ho to dotklo a chápu jeho pocity, ale ať sakra bere ohled i on na tvoje. Dítě chceš, on to ví roky, a možnosti tu jsou. Pokud si bude sobecky trvat na svým, tak se s ním rozluč a najdi si takovýho, co děti chce.
Tak mě napadlo - byla zpráva o neplodnosti pro manžela fakt novinka ? Když se tak odmítavě stavěl k obavám Majdy a razantně odmítal dát se sám vyšetřit - skoro bych řekla že už věděl na čem je a jako správný sobec si obstaral manželku=pečovatelku, děti nemůže mít,nepotřebuje a nechce.
Těžká situace...muž asi nepochopí, coto je touha ženy po dítěti.
Jedna známá měla taky takový problém, ale nakonec se její manžel nechal přesvědčit a svolil k umělému oplodnění manželky. Po dobu jejího těhotenství se k ní ale moc pěkně nechoval. Narodila se holčička, vychovali ji spolu, ale moc jim manželství neklapalo.
Nevím, co budeš dělat ty, ani nechci radit, ale já osobně bych si našla jiného partnera. Touha mít dítě by u mě převládla.
Jo, a zatracený pokrok. Dřív by takovou ženu poslali do Františkových lázní na léčení neplodnosti, přijela by oplodněná lázeňským švihákem a manžel by byl celý šťastný, jak tam manželce dopomohli ku zdraví. Pendrek by se zkoumala manželova plodnost neplodnost, zkrátka tehdy za to mohla ženská. Všecko má své pro a proti,.
Když nechce, nechce. Měla bys pak doma peklo. Nic na tom nemění fakt, že je strašné sobecký a mužsky ješitný.
Podle toho co píšeš, tak nemáš moc na výběr. Buď dítě bez manžela nebo manžela bez dítěte. Pokud po dítěti tak toužíš, tak prostě budeš muset risknout. Nechat se oplodnit a pak čekat, jak se rozhodne manžel, buď to vše přehodnotí a zůstane s tebou, nebo budeš s dítětem sama. Na světě není jediný mužský a třeba se ti podaří najít někoho, kdo bude milovat tebe i dítě . Je to teď na tobě. Život bez dítěte asi není to pravé a pokud to manžel nechápe, tak mu to znovu vysvětli, že prostě nemáš jinou volbu.
.JPG)
lajika - švagrová udělala z mého pohledu tu blbost, že to měli potřebu všem vykecat, kde je problém...
My jsme měli taky jisté problémy, ale nikomu jsme to nevykládali - je to přece problém celého páru...
Lékaři dokáží zázraky - je to tuším metoda MESA/TESE - ale ta se platí a není to zrovna levný špás...Ale samozřejmě netuším, jak je na tom dvojice z článku... 
Myslím, že nejlíp ví Majda, co na jejího manžela platí... jestli je to zaseknutí teď, než to všechno vstřebá nebo nafurt.
Ale přeju, ať se situace nakonec vyřeší ke spokojenosti obou. 
Těžká situace... Osobně bych si na rozvod, jak radí Sallie, netroufla. Už proto, že než bych našla dalšího partnera, s nímž bych chtěla počít dítě, vzalo by to zase pár roků - i když ho objevíte hned, přece si nepořídíte dítě dřív, než ho poznáte, sžijete se s ním, najdete k němu důvěru - to je běh na dlouhou trať.
A adopce? pokud nechce muž vychovávat dítě, které je aspoň z poloviny "jejich" tedy jeho ženy, bude mít lepší přístup k dítěti úplně cizímu? (btw. annie - chudák tvoje švagrová. Když už se jim do tak intimní záležitosti plete i tchýně. Ta by přece o tomhle problému vůbec neměla vědět. Uf).
Majdo a jsi si zcela jistá, že tvůj muž je skutečně a dokonale neplodný? Neplodnost je diagnostikována pokud počet oplodnění schopných spermií klesne pod určitou hranici, ale ani pak nebývá vše ztraceno. Jen jedna spermie stačí - lékaři už dokážou zázraky. spermii z ejakulátu izolovat a injekcí dopravit do vajíčka. Určitě odborníci označili vaši situaci za dokonale beznadějnou?
Tohle je opravdu těžký...
Švagrová zažívá totéž... manžel řekl, že cizí nechce...tchýně vyrukovala, že to nebude dítě jejich syna...
Myslím, že opravdu roky utíkají, s věkem klesá plodnost - tak vidím jen málo řešení - buď čekat, jestli manžel "nevyměkne", nebo zkousnout bezdětný život a možná si to za pár let vyčítat a nebo se rozejít....
A co třeba adopce? Vím, že to není pro každého...ale na druhou stranu by to bylo biologicky "cizí" dítě pro oba.
Tohle je těžký.... já se přiznám že jsem o tomhle s budoucím manželem mluvila už před svatbou - že chci děti a že jsem ochotná pro to podstoupit cokoliv a měli jsme dohodu, že jedno dítě bude, i kdyby z umělého oplodnění nebo tak... naštěstí to šlo pak "dobrovolně" přirozenou cestou.
Jinak mám kamarádku, která má děti od anonymního dárce kvůli neplodnosti manžela. Mimo nejbližší rodinu to nikdo neví, a dárce jí vybrali podobného manželovi, takže jí teď všichni říkají, jak jsou děti podobné tatínkovi . Její manžel je ovšem v pohodě - ví, že tátu dělá to, jestli dítě vychovává a ne to, jestli někde někde nacamral do skleničky.... zkus to manželovi ještě vysvětlit takhle - nikdo o tom nemusí vědět (nakonec ani třeba vaši rodiče) a dítě bude jeho pokud bude on jen trošku o to stát...
Pokud se nedomluvíte, tak bych zažádala o rozvod. Vážně - protože tohle je zásadní neshoda v životních prioritách a tobě skutečně utíká drahocený čas. Já nikdy nebyla nějak extrémně mateřský typ, ale to, že děti chci jsem vždycky věděla a s chlapem, který je nechce, bych prostě být nemohla.
