Sestra mne nenávidí, protože jsem byla na potratu
.jpg)
Trápí mě vztah s mou sestrou, který se totálně pokazil, a já mám obavu, že nenávratně. Nemůže mi totiž odpustit, že jsem byla na potratu. Když se to dozvěděla, dostala přímo hysterický záchvat a doslova mne zavrhla s tím, že už mě nechce nikdy v životě vidět.
Na jednu stranu ji chápu. Je jí 32 let, je vdaná a bohužel nemůže mít děti. Dítě si vždycky moc přála a dodnes se s tím, že své vlastní nikdy mít nebude, nesmířila.
Já jsem o čtyři roky mladší, bude mi 28. Mám přítele. V době, kdy jsem si dávala pauzu v užívání antikoncepce (nedělala mi dobře), jsem neplánovaně otěhotněla. Nadšená jsem z toho nebyla, ale nakonec jsme se s přítelem rozhodli, že když už se stalo, tak si dítě necháme. Oznámila jsem to rodině a sestra měla velkou radost. Viditelně se na moje mimino těšila a začal plánovat, jaká z ní bude prima teta.
Jenže pak se všechno vyvinulo jinak. Přítel dostal zajímavou nabídku na práci v cizině. Takovou, která přijde jen jednou za život. Jeho splněný sen. Asi to bude znít hodně ošklivě, ale mé těhotenství nám najednou bylo velkou přítěží. Samozřejmě, že s ním do té cizinu pojedu také, práci tam sice nemám, ale pokusím se tam nějak uplatnit a získat nové zkušenosti.
Zvážili jsme s přítelem všechna pro a proti a rozhodli se, že půjdu na potrat. Byla jsem v desátém týdnu, takže čas ještě byl. Úplně lehko u srdce mi ale nebylo, přemýšlela jsem, jestli dělám dobře. Nakonec zvítězila touha po novém životě a možnostech v cizině. Neuměla jsem si představit, jak bych zvládala těhotenství, adaptaci v novém prostředí a porod. Strach a obavy převážily.
Když bylo po všem, sešli jsme se na velikonoční neděli u rodičů na svátečním obědě i se sestrou a jejím manželem. Ta se mne začala okamžitě vyptávat na miminko, jak se cítím a tak, zajímalo ji všechno. Možná jsem mohla zalhat a říct, že jsem potratila samovolně, jenže mě to v tu chvíli nenapadlo a řekla jsem všechno přesně po pravdě i s důvodem, proč jsem se tak rozhodla.
Bylo to pro ni jako blesk z čistého nebe. Skoro se zhroutila, až mi připadalo, že přišla o své vlastní dítě. Zahrnula mě výčitkami, nazvala kariéristkou a sobcem, řekla, že mnou opovrhuje, že jsem zničila dar, který mi byl dán, a vůbec si neuvědomuju, jaké štěstí mi tím bylo dopřáno. Překvapilo mne, že se na její stranu postavili i rodiče, kteří mé rozhodnutí rovněž neschvalovali. Nebyli sice tak radikální jako ona, ale dali mi jasně najevo, že jsou velmi zklamaní.
Připadám si jako vyvrhel. Jde přece o můj život, který budu žít jen já, nikoli oni. Na své rozhodnutí jsem měla právo, ať si o mých důvodech myslí kdokoli cokoli. Nikdo nemá právo mne odsuzovat a posuzovat, já taky nikomu jinému nemluvím do toho, jak žije a proč dělá taková rozhodnutí, jaká dělá.
Jsem naštvaná a zároveň smutná. S rodiči už je všechno jakž takž v pořádku, ale sestra se mnou odmítá komunikovat. Za týden odjíždíme a kdovíjak dlouho se sem zpátky nedostaneme. Mrzí mne, že bychom se měly rozloučit, respektive nerozloučit takovýmhle způsobem. Od mala jsem si byly vždycky velmi blízké, když jsme pak dospěly, měly jsme mezi sebou vyloženě přátelský vztah, jako dvě nejlepší kamarádky. A najednou je všechno pryč jen kvůli tomu, že jsem si dovolila rozhodnout o svém života sama.
Docela by mne zajímalo, jaký názor máte na celou situaci vy. Možná, že na základě vašich názorů dokážu sestru lépe pochopit, nebo se zvládnu smířit s tím, že je náš vztah nenávratně narušený.
25.4.2012 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 163 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Sestra mne nenávidí, protože jsem byla na potratu
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
hodně by mě zajímal názor té sestry.....
Darina: 
sevenofnine: 6:44.....ne to je Petra...
a....: zřejmě jí bránilo to, že partner sice může jet do zahraničí, ale sám, na další rodinné příslušníky se to nevztahuje. Pokud má někdo manželku s dětma, tak je to pro zaměstnavatele přece jen něco jiného, obvykle se počítá s větším bydlením, nějakým dalším zabezpečením rodiny, třeba aspoň pojištění apod. Na přítelkyně se to zřejmě nevztahuje.
Takhle se Veronika do ubytování nějak vmáčkne, jak to bude s legalizací dalšího pobytu kdo ví , záleží kam jedou. S dítětem by ale byly výdaje, které zaměstnavatel do nabídky práce nezahrnul a pán s nimi taky nepočítá.
Zajímalo by mě, jestli rozhodnutí o potratu předcházelo důkladné vážení variant:
-nejet nikam
-jel by jen on, případně, pokud jde o dlouhodobou práci, ona by přijela až by dítě povyrostlo
-on se pokusil ve změněné situaci vyjednat vycestování s rodinou
- a ještě určitě spousta dalších možností, které mě bez znalosti situace nenapadají
Nebo jestli to bylo- jedu do zahraničí, můžeš se mnou, nějak se protlučeš, ale s dítětem to nepůjde, rozhodni se.
Neudělala jsi dobře. Mohlo by se Ti stát, stejně jako mojí neteři, že když se (potrat ve 24 letech) ve 32 letech rozhodla, že si pořídí dítě, nepovedlo se jí to. Teď už je jí 36 a zkouší už po bůhvíkolikáté asistovanou reprodukci - zatím marně.
Asi s přítelem nemáte moc dobré vztahy - vždyť bys mohla jet časem s miminkem za ním a nemusela by ses bát těhotenství a porodu v cizině. Ale ty se podvědomě bojíš, že když odjede sám, váš vztah skončí.
Píšeš, že zvítězila touha po novém životě - za jakou cenu? Za cenu zničení nového života?
Vůbec nejsem proti potratům v odůvodněných případech - ale v tomhle případě tě taky nemám ráda a pocity tvé sestry plně chápu.
všeho toho ses mohla Veroniko vyhnout kdyby jsi zvolila jinou antikoncepci, v dnešní době to přece není problém.....
Kassy: Ano, kus nezodpovědnosti je i na Veronice. Zachovala se jako nedospělá.
Ale jako nedospělá visí i na svém partnerovi. Jde do neznáma, opustí svoji práci tady, obětuje pevné rodinné vazby, jen aby mohla být s ním. Kdekoli.
Jako jeho přívažek.
mam-ča: Těžko říct. Na mě to dělá dojem, že se na dítě těšila asi jako na novou hračku, ale když jí řekli "můžeš jet do Disneylandu, ale tu novou panenku s sebou vzít nemůžeme", tak ji prostě pustila z hlavy, protože teď jí někdo nabízí něco ještě lepšího, na co se může těšit místo toho. Připadá mi to nedospělé. A nebo je to opravdu jenom obrana vlastního ega, aby si nemusela přiznat, že o svém životě nerozhoduje ona, ale její partner a že na něm visí až moc a on toho zneužívá. Těžko soudit z jednoho článku...
Mimochodem, taky mě napadlo hned po první přečtení, proč se Veronika nedomluvila se sestrou, že to dítě donosí a porodí a pak jí ho předá do péče nebo rovnou k adopci. Veronika by se zbavila nežádoucí "přítěže", sestra by byla šťastná, že má dítě a ten malý človíček mohl žít, v milující rodině k tomu. Podle toho, s jakou lehkostí Veronika píše o potratu a jak nechápe reakci své rodiny, bych nečekala, že se za pár let zblázní a bude to dítě chtít zpátky. Spíš bych čekala, že ho prostě po porodu pustí z hlavy a bude ho brát jako neteř nebo synovce už jednou pro vždy.
Na mě to dělá dojem, že Veronika se na to dítě těšila, proto hned o svém těhotenství informovala celou širokou rodinu. Možná právě proto, že sestra děti mít nemůže, tak chtěla všem udělat radost, že ona může a bude mít dítě.
Jenže pak jí "pán tvorstva" řekl o té "šanci co se neodmítá". Veronika to zřejmě pochopila tak, že sice může jet s ním, ale né těhotná.
Tolik jí na tom partnerovi záleží, že mu klidně obětovala vlastní nenarozené dítě ? Tolik ho miluje, že radši zklamala svoje nejbližší ?
Tenhle vztah nevypadá vyrovnaně. Aby Veronika nakonec nelitovala, že partnerově kariéře obětovala spoustu svých "plodných" let. I kdyby potom další dítě mohla mít, tak bude mít tenhle partner ještě zájem ?
A kde bude po 30tce shánět jiného ?
Ach jo, je mi z toho smutno. Samozřejmě, že máš právo se takhle rozhodnout, ale to dítě, které si se rozhodla nemít, nebyla věc (a fascinuje mě, že k tomu přistupuješ s takovou lehkostí) a důvody pro tvé rozhodnutí prostě nepochopím. A ještě do toho zatáhnout rodiče a sestru v takové situaci...Snad ti ta cizina bude za to stát... Myslím, že jak tu někdo psal, to hodně souvisí s tikajícími hodinami, ty pohled na takovéto věci hodně změní...
Jo a k tomu brzkému roztrubování - ono je to těžké. Já jsem teď v 8tt a taky jsme to už rodině řekli, hned jak bylo lékařsky potvrzeno, a to už tchýně říkala, že to tušila. Kdybych to chtěla před rodinou tajit, musela bych je asi na ty 3 měsíce přestat navštěvovat, protože když člověk běhá co hodinu na záchod, odmítá některá jídla, protože se mu z nich dělá šoufl a nenechá si nalít víno, které za normálních okolností pije rád, tak to vzbudí přinejmenším podezření a vyvolá dotazy. Přišlo mi lepší narovinu říct co a jak, i s tím, že je to fakt začátek a že se ještě mže stát cokoliv, než si vymýšlet nějaké výmluvy a de facto rodině lhát do očí. Kdyby se nedejbože něco stalo a nedopadlo to, tak to holt budeme muset oznámit stejně jako jsme oznámili těhotenství.
Ale my jsme dítě plánovali, máme jasno v tom, že ho chceme a že žádná vnější událost nebo nabídka to nemůže změnit. V případě Veroniky, která k tomu přistupovala stylem "když se stalo, tak teda jo", ale evidentně pro ni dítě nebylo první před vším ostatním, tedy neměla jasno v tom, že ho chce, děj se co děj, to bylo opravdu předčasné. A oznamovat rozhodnutí o potratu, ještě navíc z takových (podle mě) malicherných důvodů jako by se nechumelilo na svátečním obědě, to byl nápad hodný idiota. To se snad radši měla z toho oběda nějak vymluvit a rodině to říct později, a nějak taktněji a šetrněji.
Celkově na mě Veronika působí velmi nedospěle a nezodpovědně. Ne proto, že se rozhodla pro potrat, ale proto JAK a z jakých důvodů se pro něj rozhodla a jak jedná se svým okolím.
Úplně tvoji sestru chápu. Trápí ji, že nemůže mít vlastní děti, upnula se na tvé nenarozené a ty jdeš na potrat.
Na druhé straně je to věc tvoje a tvého přítele, ale je to risk. Třeba toho jednou budeš litovat, jestli nebudeš moci mít další děti.Ale každý svého štěstí strůjcem....jak praví klasik.
.jpg)
Jasně, že máš právo zabít dítě byť - 30 týdnů staré, kvůli partnerově kariéře a vlastnímu pohodlí v cizině, vždyť jde o tvé vlastnictví, tvůj (jeho ne??) život, tvoji budoucnost. A jasně, že nikdo nemá nejmenší právo mít jiný názor a s takovým činem nesouhlasit. Pokud někdy dospěješ, přijmeš zodpovědnost za své činy, a bude-li ti dopřána druhá šance, uvidíš možná stejnou věc jinýma očima. Do té doby - hodně štěstí a klid v duši, budeš obojí potřebovat.
.JPG)
hmm, nečetla jsem ostatní příspěvky a pokusím se nehodnotit ani tvé konkrétní rozhodnutí, i když je mi toho nenarozeného miminka moc líto,vím jak je to někdy těžké mít děti z vlastní zkušenosti...
samozřejmě, že máš právo na své rozhodnutí, ale je potřeba taky počítat s důsledky a s tím, že za každé své rozhodnutí neseš zodpovědnost, měla bys tím pádem brát i to, že se ostatním tvá rozhodnutí nebudou třeba líbit...každá akce vyvolá reakci...
