Sestra mne nenávidí, protože jsem byla na potratu
.jpg)
Trápí mě vztah s mou sestrou, který se totálně pokazil, a já mám obavu, že nenávratně. Nemůže mi totiž odpustit, že jsem byla na potratu. Když se to dozvěděla, dostala přímo hysterický záchvat a doslova mne zavrhla s tím, že už mě nechce nikdy v životě vidět.
Na jednu stranu ji chápu. Je jí 32 let, je vdaná a bohužel nemůže mít děti. Dítě si vždycky moc přála a dodnes se s tím, že své vlastní nikdy mít nebude, nesmířila.
Já jsem o čtyři roky mladší, bude mi 28. Mám přítele. V době, kdy jsem si dávala pauzu v užívání antikoncepce (nedělala mi dobře), jsem neplánovaně otěhotněla. Nadšená jsem z toho nebyla, ale nakonec jsme se s přítelem rozhodli, že když už se stalo, tak si dítě necháme. Oznámila jsem to rodině a sestra měla velkou radost. Viditelně se na moje mimino těšila a začal plánovat, jaká z ní bude prima teta.
Jenže pak se všechno vyvinulo jinak. Přítel dostal zajímavou nabídku na práci v cizině. Takovou, která přijde jen jednou za život. Jeho splněný sen. Asi to bude znít hodně ošklivě, ale mé těhotenství nám najednou bylo velkou přítěží. Samozřejmě, že s ním do té cizinu pojedu také, práci tam sice nemám, ale pokusím se tam nějak uplatnit a získat nové zkušenosti.
Zvážili jsme s přítelem všechna pro a proti a rozhodli se, že půjdu na potrat. Byla jsem v desátém týdnu, takže čas ještě byl. Úplně lehko u srdce mi ale nebylo, přemýšlela jsem, jestli dělám dobře. Nakonec zvítězila touha po novém životě a možnostech v cizině. Neuměla jsem si představit, jak bych zvládala těhotenství, adaptaci v novém prostředí a porod. Strach a obavy převážily.
Když bylo po všem, sešli jsme se na velikonoční neděli u rodičů na svátečním obědě i se sestrou a jejím manželem. Ta se mne začala okamžitě vyptávat na miminko, jak se cítím a tak, zajímalo ji všechno. Možná jsem mohla zalhat a říct, že jsem potratila samovolně, jenže mě to v tu chvíli nenapadlo a řekla jsem všechno přesně po pravdě i s důvodem, proč jsem se tak rozhodla.
Bylo to pro ni jako blesk z čistého nebe. Skoro se zhroutila, až mi připadalo, že přišla o své vlastní dítě. Zahrnula mě výčitkami, nazvala kariéristkou a sobcem, řekla, že mnou opovrhuje, že jsem zničila dar, který mi byl dán, a vůbec si neuvědomuju, jaké štěstí mi tím bylo dopřáno. Překvapilo mne, že se na její stranu postavili i rodiče, kteří mé rozhodnutí rovněž neschvalovali. Nebyli sice tak radikální jako ona, ale dali mi jasně najevo, že jsou velmi zklamaní.
Připadám si jako vyvrhel. Jde přece o můj život, který budu žít jen já, nikoli oni. Na své rozhodnutí jsem měla právo, ať si o mých důvodech myslí kdokoli cokoli. Nikdo nemá právo mne odsuzovat a posuzovat, já taky nikomu jinému nemluvím do toho, jak žije a proč dělá taková rozhodnutí, jaká dělá.
Jsem naštvaná a zároveň smutná. S rodiči už je všechno jakž takž v pořádku, ale sestra se mnou odmítá komunikovat. Za týden odjíždíme a kdovíjak dlouho se sem zpátky nedostaneme. Mrzí mne, že bychom se měly rozloučit, respektive nerozloučit takovýmhle způsobem. Od mala jsem si byly vždycky velmi blízké, když jsme pak dospěly, měly jsme mezi sebou vyloženě přátelský vztah, jako dvě nejlepší kamarádky. A najednou je všechno pryč jen kvůli tomu, že jsem si dovolila rozhodnout o svém života sama.
Docela by mne zajímalo, jaký názor máte na celou situaci vy. Možná, že na základě vašich názorů dokážu sestru lépe pochopit, nebo se zvládnu smířit s tím, že je náš vztah nenávratně narušený.
25.4.2012 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 163 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Sestra mne nenávidí, protože jsem byla na potratu
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Klekí: 6,24
asi nebyla uplně nejvhodnější cesta, jak to rodině říct, ale žádná vhodná , kromě lhaní, mně nenapadá
nechápu proč by nekdo měl rodit deti sestře, když to tak necítí.
Som slobodná matka, rodila som v 26 rokoch, dnes má syn 23 rokov a môžem povedať, že je to to najlepšie čo sa mi v živote stalo. Nikdy som neľutovala, že ho mám a nikdy by som nešla na potrat kvôli peňazom a kariére. Len ti prajem aby si nedopadla ako tvoja sestra a neminula potom tie zarobené peniaze na umelé oplodnenie.
Klekí: promiň, ale nemůžu souhlasit. Zachovala se docela bezohledně. Jiná věc by byla, kdyby své těhotenství po rodině nerozhlásila. Pak by nikoho nezarmoutila.Když ale do toho vtáhla rodinu, nemůže se divit následkům a ohromení. Nevidím nic ubohého v tom, když člověk bere ohledy na své blízké.
.JPG){kind=avatar}
Nebudu hodnotit vaše rozhodnutí jít na potrat. Malicherný důvod, ale vaše věc. Osobně soudím, že stejně samozřejmě tě tvůj partner jednou vymění, takže je vlastně dobře, že spolu nebudete mít dítě. Ale bylo od tebe velmi bezohledné a necitlivé, že jsi řekla, že to byl umělý potrat, své sestře, která se marně snaží o dítě a je na toto téma velmi citlivá. Nedivím se jí, že tě teď nějakou, možná dost dlouhou dobu nechce vidět. Jsi pro ni sobecký rozmazlený fracek, který nebere ohled na city ostatních.
Souhlas s Klekí a Lindou, veronika je dospělá, jedná se o její život a její tělo. Začátek v cizině bude určitě těžký a bez mimina bude mít víc síly a elánu skočit rovnýma nohama do hledání práce. S dítětem hned na začátku by si nepomohla. Takhle si při hledání najde přátele a až otěhotní znova, bude mít podporu i tam. Nechápu moc veroniky rodiče, měli by jí podporovat, že jde do světa. A to že sestra nemůže mít děti, za to Veronika nemůže a nechápu, proč by ho nutně musela dávat sestře na vychování, OMG... vždyť není válka a hladomor aby se museli dávat děti někam na výchovu. Sestra ať si adoptuje vlastní.
.JPG)
Chápu obě, chce to čas. 
nechci přilívat olej do ohne, debata bude jistě i tak bouřlivá.
Reakci sestry se nedivím, musí to pro ni být hrozný. A když seš Veroniko tak dospělá, a máš právo rozhodovat o sobě a žít si vlastní život, tak jistě pochopíš i to, že s tebou ostatní nemusí souhlasit a zařídit se podle toho.
A o "nabídkách, který přicházejí jednou za život" a "který se neodmítají" si myslím svoje.
On zvyk neříkat nikomu o těhotenství do nějakýho 13t má dost do sebe.
.jpg)
No, ten nápad dítě donosit, porodit a předat k výchově je sice moc hezký, ale dost blbě proveditelný ze zahraničí..
Já tě chápu, ale chápu i druhou stranu. Chápu tě proto, že jsem sama teď těhotná, druhé jsem nechtěla, neplánovala, ale prostě se stalo. Sice bych z jiných než zdravotních důvodů na potrat nešla, ale ze začátku mi nějakou dobu trvalo, než jsme se se situací srovnala a začala se těšit. Hormony s tebou určitě taky pěkně cloumaly, takže rozumím těm výkyvům rozhodnutí - nechat - nenechat.
Pro sestru je určitě hrozné to zklamání - tak moc se těšila na miminko v rodině a najednou nic. Jasně, mohlo se to stát samo. To by si zanadávala na krutý osud. Teď ví, že za to nemůže osud, ale ty, tak se nediv, že ti nadává.
Myslím, že rady předat případné dítě sestře k adopci, jsou úplně mimo. Když k adopci, tak někomu cizímu a tak, aby to sestra nevěděla, to by ji ranilo ještě víc. Myslím, že po letech by ta vnitrorodinná adopce mohla být spíš komplikací vzájemných vztahů.
Samozřejmě na svoje rozhodnutí máte právo. Jenže sestra teď nejedná rozumově, ale emotivně. Sama se o díte snažím 2 roky, bude mi jako vaší sestře a dokážu se trochu vžít do toho, co prožívá. Nezlobte se, ale sestra nemůže pochopit a asi nikdy nepochopí, že jste šla lážo plážo na potrat kvůli možnosti bydlet v zahraničí. Proč jste třeba neuvažovala, že dítě porodíte a sestra ho adoptuje? Píšete, že jste si byly se sestrou blízké, no nevím.
Linda - 25.4.2012 7:18
souhlasím
Veroniko, jsem přibližně ve tvém věku a kdybych teď otěhotněla, nedokážu si představit jít na potrat. Školu máš dokončenou, něco máš odpracované, na mateřskou máš nárok, nikomu bys na krku nevisela. Možná tě přemluvil přítel, který chce budovat vlastní kariéru a nestojí o odpovědnost za vlastní rodinu. Nevím, já pro tvé důvody moc pochopení nemám, ale je pravda, že jsem v takové situaci nikdy nebyla a hlavně nevím, jaký mezi sebou s partnerem máte vztah, a to bych tipovala na kámen úrazu.
Stejně jak už tu psaly holky nechápu, proč jsi těhotenství tak brzo oznamovala, když jsi v zápětí šla na potrat. Tak ses na mimino původně asi těšila, nebo ne? Pokud bys z toho byla od začátku rozpačita, přece by sis to pro sebe nechala dýl, ne?
Ačkoliv já sama scény nedělám a nemám ráda, sestřino chování, ač vyhrocené, je pochopitelné - sama absolvovala x vyšetření, nechala do sebe napíchat kila hormonů a výsledek žádný, zatímco tobě se splnil její životní sen a zahodila jsi ho.
K té adopci (odrodit dítě sestře) nevím, jestli by to byl dobrý nápad. Za pár let by si to Veronika mohla rozmyset a vyžadovat dítě zpět a i když by to bylo třeba právně nemožné, hlavu by dítěti motat mohla, když by byli v kontaktu. Nevím, no.
Ano, Veroniko, máš právo na vlastní rozhodnutí, ale tady asi taky moc opory nenajdeš.
.jpg)
Tvoje telo = tvoje rozhodnuti = tvuj zivot. Podle me más pravo rozhodnout se pro i proti, ale v tomo pripade jsi se rozhodla ze spatnych duvodu. Z vlastni zkusenosti nevidim problem v tehotenstvi a porodu v cizine, sice bys dostala kulturni sok, ale prezila bys ho. VIdela bych problem v tvém vyzkouseni si zivota jinde, nasbirani zkusenosti versus pece o kojence. I kdyz jesle jsou na "západe" (nepises kam do ciciny se chystate) nekde od 6 tydnu jinde od pul roku. Pravda svinsky drahé, ale moznost "odlozeni" mimca a ziskavani kariery tu je.
Na druhou stranu sestra ti nemá co kecat do zivota, at se rozhodnes tak ci onak muze rici svuj názor, muze byt zklamaná, ale to je tak vsechno. Je to tvuj zivot, tvoje rozhodnuti, ty poneses ci neponeses následky. Ano segra má problemy s otehotnenim, ale bohuzel je to jeji problem a ne tvuj a i kdyby ses rozhodla odejit do klastera a nebo v zivote deti nemit ac muzes, nic s tim segra nenadelá.Jenze tohle si musi uvedomit ona. Ted je sokovana jak jsi to mohla udelat a nic s ni nezmuzes, casem mozná se zklidni.
Každému ty biologické hodiny začnou tikat jindy, Veronice očividně ještě tikat nezačly a proto těžko pochopí proč se na ní sestra a rodiče tak naštvali. Oni se možná ani nenaštvali jako zděsili, pro lidi kterým ty hodiny už zatikaly, je to co udělala nepochopitelné....ale pro člověka co mu ještě netiká (nebo tikat ani nikdy nebude) je zase nepochopitelná jejich reakce.
Když mi bylo něco málo přes dvacet a nechtěně jsem otěhotněla, nic netikalo a já se chystala na potrat, příroda to naštěstí vyřešila za mě. O asi deset let později, když jsem přišla o dítě, jsem nechápala jak jsem kdy mohla jenom uvažovat o potratu. Prostě uběhlo pár let a věci jsem viděla skrz úplně jiné brýle.
Veroniko, tvoje sestra má ty brýle teď úplně jiné než ty, ty nemůžeš pochopit její bolest z toho že nemůže otěhotnět a to, že ona bude brát tvoje rozhodnutí zabít svoje dítě (sorry, píšu to drsně, ale v desátém týdnů už je "to" docela velké dítě a tvoje sestra ho tak nejspíš viděla) jako rouhání, ránu mezi oči...
Až ti ty hodiny jednou zatikají, tak pochopíš. I když možná nezatikají a možná jsi racionální duše co si tyhle "věci" tolik nebere...kdo ví. Hodně štěstí, budeš ho možná potřebovat. 
.gif)
Klekí: Ubohé je tohle:
nakonec jsme se s přítelem rozhodli, že když už se stalo, tak si dítě necháme.
mé těhotenství nám najednou bylo velkou přítěží
Nakonec zvítězila touha po novém životě a možnostech v cizině.
rozhodli jsme se, že půjdu na potrat
a to vše během cca měsíce.... no ty bláho - a to má být jako Veronika uvědomělá? Ta absolutně neví co chce, a hlavně nedomýšlí, co z toho pak bude! Takhle se chová puboš a ne dospělá ženská..
I když možná jí křivdme, možná s přítelem nechtějí děti nikdy a bojí se to rodině přiznat a takhle si to pořešili po svém....
