Je mi čtyřicet a toužím po dítěti
.jpg)
Nevím, jestli je to, co prožívám, normální a setkalo se s tím vícero žen. Už asi rok a půl velmi intenzivně toužím po dítěti. Asi by na tom nebylo nic divného, kdyby mi už nebylo čtyřicet. Manželovi je skoro padesát a on je vlastně ten hlavní důvod, proč už dítě nemáme. Nepřesvědčila jsem ho.
Mám už dva velké syny, jednomu je dvacet a druhému osmnáct. Když se narodili, byla jsem hodně mladá maminka. Kluci jsou od sebe rok a půl, byla to tehdy pěkná honička. Ale říkala jsem si, že aspoň to budu mít odbyté jedním vrzem. Dlouhé roky jsem si to i pochvalovala.
Kluci vyrostli v podstatě zároveň, takže se oba současně začali zapojovat do našich aktivit. Jsme celkově hodně akční rodina, lyžujeme, chodíme na túry, kluci se v době dospívání vrhli na lezecké stěny, jezdíme na kolech, prostě neumíme jen tak prolelkovat víkend a dovolené máme zásadně nějaké v pohybu.
Tak jsme si to společně užívali, všechno bylo fajn. Jenže pak kluci vyrostli, přišli do puberty, začali se osamostatňovat, už jsme všude nejezdili jako rodina pohromadě, ale oni vyráželi se svými kamarády.
Nevím, co bylo tím spouštěcím motorem, jestli skutečnost, že mě synové už tolik nepotřebují. Opravdu netuším, co způsobilo, že jsem se najednou přistihla, jak nakukuju do kočárků, zasněně koukám do výloh s kojeneckým textilem, dokonce jsem začala navštěvovat jeden web určený převážně maminkám malých dětí. Čtu si tam o jejich radostech i starostech a představuju si, že jsem jedna z nich.
Prostě mě na plné pecky přepadla touha po dítěti. Zpočátku jsem si říkala, že to přejde, ale nepřešlo. Naopak, je to čím dál intenzivnější, a to hlavně z důvodu že vím, že mi roky utíkají a moc času už nemám.
Manžel je zásadně proti, jakékoli rozhovory na toto téma hází rychle do autu, podle něj jsem se zbláznila, když už máme kluky samostatné, znovu se uvázat k miminu. Jenže já si nemůžu pomoct. Připadám si jak posedlá.
Je mi jasné, že se s tím musím nějak srovnat, prostě dítě už nebude. Přežiju to, samozřejmě. Jen by mne zajímalo, jestli jste na tom byla některá podobně. Že vás v pozdějším věku, když vám děti odrostly, přepadla ještě touha po miminku. A pokud ano, měly jste ho, nebo to nějak časem samo vyšumělo?
18.3.2014 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 166 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Je mi čtyřicet a toužím po dítěti
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpeg)
Pentlička - 24.3.2014 15:53 tak takhle vypadávala z postýlky moje mladší ségra. Vydrápala se po síťce až nahoru a tam prostě přepadla. Neodradilo ji ani to, že si natloukla. Podle mě si klidně mohla ulomit hlavu, spaní nevadilo, ale vadilo jí, že tam zavřená, takže pak chodila spát s otevřenou postranicí, protože mamka asi to ulomení hlavy nechtěla riskovat. A to podotýkám, že naše mamka byla metr, já bych si to nikdy nedovolila, ségra si raději nechala opakovaně natlouct, ale muselo být po jejím
A jestli je lepší chodit do práce nebo být doma s dětmi, tak za sebe říkám, že aškoliv nejsem žádná kariéristka a vpodstatě jsem na podobné pozici, na které jsem před 30ti lety začínala, tak beru radši to chození do práce. Moje práce je sice náročná na myšlení, ale jinak si můžu zajít na záchod, napít se, uvařít si kafe, splknout pár slov s dospělou rozumnou kolegyní, oběd za mě uvaří jídelna, když nikdo není doma, neudělá tam žádný borčus, takže není co uklízet a můžu myslet na jiné věci než ty dětské, které mě fakt nebaví. V práci mi to připadá prostě zábavnější, než doma. Jen by to nemuselo trvat 8 a půl hodiny, ale tak 4 hodiny denně. Jenže to už je zase z oblasti podobných snů jako život anglické lady.
Nessie: Já ani nevím, jak tehdy tu postel přeskočila, dodnes se tomu divím. Najednou se ozvala strašná rána, pak řev, jako když někoho napichují na rožeň a když jsem přiběhla, dcera ležela před zavřenou postýlkou na zemi a ječela a ječela. Asi jsem měkká, ale po téhle scéně jsem ji spát už nedávala. A s tou únavou dětí, já nevím... Pamatuji si, když jsme byli jednou na dovolené v Krkonoších, dětem byly 3 a 5 let a chodili jsme s nimi na túry. Z túry jsme přišli všichni totálně vyšťavení a zatímco my jsme byli nepoužitelní až do rána, děti po deseti minutách zázračně ožily a běhaly a skákaly a křičely a hrály si jako by neměly v nohách 15 km. Nepamatuji si, že by kdy děti usnuly únavou.
Verera: Asi jsi tady dneska nejrozumnější - ta rada nechat dítě v rozházené a vyházené postýlce je super. Samozřejmě - to dítě to dělá, protože očekává nějakou reakci a jak píšeš, to je ohmromná bžunda pozorovat matku, která se přiřítí a půl hodiny to tam dává vše do pořádku - tak to zkusíme znova, že?
Ale když žádná reakce následovat nebude, tak to to dítě asi dlouho bavit nebude. 
Jak píšeš - přece s tím dítětem žiju, tak zachvilku přijdu na to, co na něj platí a co ne. Ale protože mám pár kamarádek, kterým děti lezou po hlavě tak vím, že někdo na to buď nepřijde nikdy anebo na to nechce přijít - být nedůsledná je v první chvíli strašně pohodlné a lákavé. Ale škaredě se to vymstí.
Není důvod přesvědčovat se navzájem, jestli je lepší práce nebo mateřská, na to má každý svůj názor, na kterém si trvá.
Nějak se živit je nutnost, pokud člověk do práce chodí s odporem, není to ideální, ale většina práce tím zas až tak neutrpí.
Mateřskou nikdo milovat nemusí, jen by měl milovat to dítě a dát pozor, aby tím nijak netrpělo. Pokud to zvládne, dělá si z toho peklo spíš pro sebe, jestli na mateřské nedokáže najít to hezké a co nejvíc eliminovat to špatné, ale to je jeho věc.
Linda: Holka asi bych se nenamahala s pyzamem a povlecenim
Linda: Já bych asi pořídila nepřelezitelnou postýlku a pokud s evyslíkne a vše vyháže, bude bez toho. Předpokládám tedy teplotu neohrožující zdraví, pokud je vyslečená. Je to děsná zábava, když pokaždé někdo přijde a dá vše zase do původního stavu.
Mně teda ty dětské činnosti taky moc nebaví, takže jsme se spíš snažila děti nalákat brzy na to, co baví mě, nějaký kompromis se vždycky našel.
Opakované courání večer se nekonalo, pokud to zkusili , dostali pokyn vyřešit všechno najednou - vyčurat, napít, pomazlit - a už ne neopovážit ukázat až do rána. Na žízeň se podávala pouze voda, na nepřekonatelný hlad dva dny starý suchý rohlík- tj. řešení,ale nic tak atraktivního, aby kvůli tomu vstávali.
Odpolední spaní jsme tedy odbourali u obou ve 2 letech, asi jsou po mně a já si pamatuju, jaké to bylo pro mě utrpení ve školce ve 3 letech, neusnula jsem ani za nic a nenáviděla to. Unavení pak nebyli, tak nač je trápit.
Každé dítě je jiné, takže univerzální rady neexistují, ale každá matka zná své dítě nejlíp, tak snad ve většině případů dokáže vymyslet nějaký fígl, který pomůže jí i dítěti.V noci řvoucí tříměsíční syn se holt na nějaký čas přestěhoval z postýlky do košíku vedle mé postele, kam jsem mu dala ruku, to mi ve spaní nijak nevadilo a on byl spokojený taky.
.gif)
Linda: 
a po kom asi bylo ???
Nessie: je to tak , debata o ničem....každá to máme nastavené jinak...za sebe bych ale neměnila , jsem asi hodně přízemní...
.JPG){kind=avatar}
Nessie: Omyl, dovolil. Tvoje děti jsou po tobě, a tak usnou, když jsou unavené. Moje byly po mně, a tak neusnuly, když se přetáhly. Jen se naučily, že se zpostele nevylézá, protože s mámou není zábava, když jim popřeje dobrou noc. Nejsou všichni lidé stejní, tedy ani děti nejsou stejné a neplatí na ně totéž co děti jiných rodičů.
Nessie: Asi bych jí dala pěkně na prdel, to bych udělala. Myslím, že by mi to víckrát neudělala, to by jí strach nedovolil.
Ale já nevím - ty vaše děti FAKT nebyly unavený??? Já se vracela odpoledne domů s dítětem, který sotva lezlo, po koupeli u večeře už skoro usínalo....a v posteli do 10 min spalo. Já nevím - když nejsem unavená, tak se mi taky prostě nechce spát - jenže já nejsem dítě, tak nevyvádím kraviny, ale místo toho si čtu. Když unavená jsem, tak prostě lehnu a do 5 min spím.
.jpg)
Nessie: uz jsem za vodou ale neda mi to....co bys delala s ditetem ktere ulozis, prectes mu pohadku, rozloucite se , zhasnes a ono se ti vysvlikne z pyzama, pleny, vsechny plysaky vyhazi z postylky, svlekne deku i postar a vsechno vyhazi a pak postylku preleze a prijde za tebou do obyvaku??? A to udela v rozmezi 20-24h tak 5x. Nakonec kdyz pred pulnoci konecne usne tak je opet nahy v prazdny postylce..... nejsem jedovata, byt to tak mozna zni, pouze zvedava.... jo a s touhle srandou zacala tak v 16-17 mesicich, vydrzelo ji to do 3 let
Pentlička: No já nevím....netuším teda, jak ti mohla přeskočit dcera mříž, ale já prostě o některých věcech nediskutuju....dvouletý dítě prostě potřebuje po obědě aspoň chvilku spát - jinak je v pět jak přejetý, to je jasný. Takže spát se bude a hotovo. Já jsem ale tvrdá - klidně bych tam to dítě nechala řvát. Kdybych věděla, že je dostatečně utahaný a že spát potřebuje, tak ať si klidně řve jak tur, mě je to fuk. Nakonec stejně usne.
Anahir - 24.3.2014 12:53: není co dodat
Nessie: Já jsem s nimi taky chodila každý den dopoledne i odpoledne ven. A rozhodně jsme neseděli, ale aktivně se hýbali, protože u nás na sídlišti žádné hřiště, pískoviště či lavičky nebyly. Syn byl unavený v pět odpoledne, to by spal hned, ale prostě o půl čtvrté ráno byl vyspanej. Vždycky byl spíš skřivánek a dcera spíš sova, takže měli problém, dokud měli společný pokoj. Se spaním přes den byl taky problém, dcera už od dvou let po obědě neusnula a když jsem se ji pokoušela uložit, tak řvala jak tur, jednou dokonce přeskočila mříž v postýlce. Od té doby jsem ji nenutila, ale tím odpadla možnost, že bych si odpočinula po obědě s nimi.
Já jsem vždycky toužila žít v 19. století jako bohatá anblická lady, mít chůvu a s dětmi si pár chvilek pohrát, potěšit se s nimi, zkontrolovat pokroky a všecky ty otravné povinnosti nechat na chůvě. To bych měla klidně dětí i víc než dvě.
