Čekám třetí dítě. Má Downův syndrom.
Řeším strašně těžkou a bolestivou situaci. Máme dva odrostlejší syny, patnáct a třináct let, a oba dva s manželem jsme zatoužili ještě po miminku. Přiznávám, že hlavním iniciátorem jsem byla především já, malého benjamínka jsem si moc přála. Najednou mi nějak přišlo líto, že doba voňavých miminek je pryč, a chtěla jsem si ještě jednou toto období užít. A hlavně prožít, protože se kluky jsem měla dost honičku a brzy jsem šla do práce.
Manžel nebyl proti, a tak se nám za čas zadařilo a já jsem otěhotněla. Byla jsem opravdu moc šťastná. Moje radost však netrvala dlouho. Vzhledem k mému věku (37 let), jsem podstoupila amniocentézu a výsledek tohoto vyšetření je zdrcující. Moje děťátko má Downův syndrom. Když mi to doktor oznámil, složila jsem se.
Nikdy předtím jsem se nijak zvlášť nezaobírala myšlenkou, co bych dělala, kdybych věděla, že čekám postižené dítě. A teď jsem byla postavená přímo před hotovou věc a mám se rozhodnout, zda miminko donosím, nebo ne. Kdo něco podobného nezažil, nedokáže si představit, jak těžké a mučivé rozhodování to je. Nakonec jsem sama v sobě dospěla k přesvědčení, že si holčičku (ano, je to děvčátko), nechám. Představa, že bych měla její sotva započatý život ukončit, je pro mne naprosto nepřijatelná. Navíc si říkám, že určitě existuje i naděje a možnost, že se narodí zdravá. A takovéhle věci se přece stávají.
Manžel však celou věc vidí jinak. Pro něj je něco takového nepřijatelné, v žádném případě si nepřeje, abychom se „na stará kolena“ starali o postižené dítě. Kdyby bylo zdravé, byl by šťastný, ale současná situace zcela mění jeho pohled na věc. Chápu ho, rozumím i jeho argumentům a vím, že má svým způsobem pravdu. Přesto je to pro mne strašně těžké. Času na konečné rozhodnutí už moc nemám a pěkně se v tom plácám. Navíc – ani synové nejsou nadšení představou, že by se naše rodina rozrostla o postižené dítě.
Vedli jsem na toto téma s manželem sáhodlouhé rozhovory, snažila jsem se ho přesvědčit, vysvětlit mu, jak je to pro mne hrozné, ale on zůstal neoblomný. V jednu chvíli mi dokonce řekl, že pokud si holčičku nechám, nemám s ním počítat.
Jsem zoufalá. Tolik jsem se na miminko těšila, i když je moje dceruška postižená, je to pořád moje dítě. Není pro mne snadné říct „konec“, jdu od toho. Co když ji zabiju a zjistí se, že byla vlastně zdravá? Jak se s tím vyrovnám? Jak se vůbec vyrovnám s tím, že jsem ukončila život své maličké, vymodlené dcerušky? Vím, že bez manželovy podpory bych péči o ni nezvládla. Strašně mne mrzí jeho postoj, byť ho svým způsobem samozřejmě chápu.
Co byste dělaly na mém místě? Rozhodnout se musím stejně sama, ale budu ráda, pokud mi napíšete, jak mou situaci vidíte vy. Možná mi to pomůže si některé věci lépe ujasnit a podívat se na celou věc střízlivěji. Teď jsem jen takový uzlíček plný emocí a nevím, kudy kam.
12.3.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 165 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Čekám třetí dítě. Má Downův syndrom.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
Nesla bych do toho.
Uz z toho duvodu, ze omezis zivot cele vasi rodiny.
Nejen svuj.
Kdyz si nevis rady, hlasujte. Myslim to vazne.
Normalne doma odhlasujte, zda dite ano ci ne.
Kdyz sem byla tehu, a podstoupila sem testy a cekali jsse na vysledky, dost jsme o tom dma mluvili.
DOmluva byla jasna, potrat bylo jedine reseni. Neumim si (zcela sobecky to priznam) predstavit , jak se cely zivot omezuju a omezju i sve okoli.
Ota:
To máš pravdu. Když sedím občas u lékaře a vidím, jak starší paní, která už by taky potřebovala pomoci, před sebou tlačí vozík s imobilním rodičem, tak je to hrozné.
.jpg)
Osobne bych do toho nesla 
. Já vím porád je sance, ze se doktori zmýlili a nebo ze postizení bude minimální,ale stejná sance je ze se nezmýlili a ze postizení bude pekná makacka. V podstate sama jsem vychovala dve zdravé deti (manzel 90% na mori a príbuzenstvo v nedohlednu a nebo nemelo zájem a kámosky jsem tenkrát jeste nemela) a vím jak jsem nekdy padala na hubu a byla bych ochotna platit címkoliv za 5 minut volna. Predstava mít takovýhle mec nad sebou dozivotne.... pro me je to nepredstavitelné. Hele pokud manzel pomuze príma, pokud synové se zapojí super, ale pocítej s tou horsí variantou, ze na slecnu budes sama dalsích ne 18 roku ale dozivotne. Být na tvým míste jdu od toho a pokud touha po benhjamínkovi neprejde zkus to za rok znovu, klidne se to muze zdarit bez problému.
.jpg)
dadka: nojo, jenže stejně je to i druhým směrem..... a jak to vypadá když je ti 65 a tvý mámě 88 a tátovi 90 ?
majucha: Možná se pleteme. Ale dítě mé kolegyně bylo mongolek jak podle katalogu. Dítě milé, usměvavé, hodňoučké - pokud bylo po jeho. Jakmile se stalo něco neočekávaného ( smrt otce ) přišly takové návaly vzteku že děcko ( už vlastně dospělý ) kolegyně bez pomoci sousedů fakt nezvládla.
majucha: Ano, uděláš pro dítě všechno, když ho máš ráda a můžeš. Horší je, že o toto dítě se musíš starat celoživotně a nemůžeč čekat, že jednou vyroste a bude mít rozum.
Opravdu to vypadá jinak, když je ti 40 roků a zase jinak, když se máš starat o postiženého člověka ve svých třeba 65.
Navíc mám pocit, že sposta diskutujících si plete Downa s autismem či dalšími poruchami (viz ty návaly vzteku, pravidelný režim, vypolstrovaný místnosti 
atd.).
Mám zkušenosti s postiženými dětmi, tedy i s Downy, ale pokud jde o vlastní dítě, taky bych byla na vážkách, co vlastně udělat.Vzhledem k tomu, že vím, jaká je s těmito děti práce a co to všechno obnáší, přiklonila bych se spíše k manželovi. Nemysli si, že kluci vás už nebudou potřebovat, ale všechnu sílu a trpělivost budeš potřebovat na práci s holčičkou.A co potom, až třeba nebudete? I to musíš brát v potaz. Buď se o ni budou starat kluci, nebo bude někde v ústavu. Muži většinou handicap svých blízkých berou jako svoje selhání a opouštějí rodinu.
A že by se lékaři v této diagnóze mýlili, silně pochybuji.
Vždyť není všem dnům konec, můžeš přece potom ještě otěhotnět.
mashanka: na rozdíl od tebe se jim vůbec neodvažuji radit......
Nechtěj po mě abych tady vytáhl některé historické záležitosti.
Zazněl tady i argument, že dospělý Dow musí mít metrák nebo dva a musí mlátit hlavou o zeď... není to pravda.
Stejně tak není pravda že si ho autorka musí nechat.
Ale rozhodně bych si nedovolil vypustit z úst větu o jedinci, který násilím vnucuje zbytku rodiny otroctví... nojo co ale čekat od dnešní doby kdy se "otroctví" řeší šoupnutím duševně zdravého starouška do LDNky
.jpg)
Oto, sice jsi nám předolžil krásný elaborát, ale o nějaká procenta tady nejde. Tady jde to, že jeden člen čtyřčlenné rodiny chce ostatním násilím vnutit něco, oč stojí jen on sám a ještě se lituje, že to nechtějí přijmout a nechat se zotročit
Já se nechci vyjadřovat k tomu, jestli jo nebo ne, ale zarazila mě tady v doskuzi jedna věc. Všichni vidí u postiženého dítěte jen práci, omezení, problémy, celé rodiny jsou nešťastné z toho, že se jim narodil takový sourozenec a všichni tím nesmírně trpí a radši matku a takového sourozence navždy opustí a nedovolí jim vídat ani svá vnoučata. Vzal někdo v úvahu to, že by to dítě také mohl mít někdo RÁD? Že ta máma to dítě může milovat i bez ohledu na jeho postižení? Že něčeho takového nakonec můžou být schopní i ti sourozenci?
Ta práce a starosti a všechno další s tím nepochybně budou, to nechci nijak zpochybňovat. Ale přece když mám někoho rád, tak to pro něj rád udělám, ne?
Bambulka: Je dost lidí, kteří se postižení narodili bez předchozího varování, nebo těch, kteří nemocí nebo úrazem ke svému postižení přišli. O ty je třeba se starat se vší láskou a zodpovědností.
Proč ale rozmnožovat řady nešťastných lidí, když se to ví dopředu, a lze tomu zabránit ? I ta 40ti letá paní s DS je břemenem své rodině, společnosti, a sama třeba není šťastná, protože nemá děti, rodinu, přátele. Koho bude mít, až nebudou rodiče ? Kdo se o ní postará ? Stát ?
Johanka74: nevím, nejsem odborník, ale vím, že opakovaný test to vyloučil....
Nechci to autorce ztěžovat ani přímo radit, necítím se na tohle dost pevný v kramflecích.
Osobně věřím, že i kdyby testy na podruhé vyšly špatně, že by jsme si dítě nechali, ale nevím nebyli jsme nuceni takové rozhodnutí nakonec dělat a nezáleželo by to jen na mě,ale i na mé ženě a naší víře a lásce.
Z článku se mi zdá jasné, že autorka prodělala i další vyšetření, které to nezvratně potvrdilo.
Přesto se jí neodvažuji radit.
.gif)
Kadla: To asi jo, tam je chyba zas jinde, ale DS má jasnou chromozomální chybu která by se neměla dát splést pokud v laboratoři nesedí hňup. Pokud je podle NT a amnia určenej DS není o čem mluvit. Je mi to líto, ale nemá cenu Milušku utěšovat, tohle asi chtěla slyšet, proto sem psala, že "je možnost" že je dítě zdravé. podle mého názoru není, a je třeba se rozhodnout, jak, to je jen na ní, my tu všechny (pardon + Ota všichni) můžeme jen napsat svůj názor na věc, ale to těžké rozhodnutí je na ní a je to hrozný..
Zase známá byla na redukci ze tří na dva, všechny by kvůli své vadě nedonosila, čekalo se asi do 18týdne, jestli bude jeden z plodů "méně vyvinutý" aby se určilo který se "zredukuje"(fuj hrozný slovo) a byly všechny tři nastejno. To je situaci kterou si nedovedu představit, obětovat jedno zdravé,aby žily ty dva.. Klobouk dolů 
To bych asi nezvládla.. A Miluška v tuto chvíli už má zodpovědnost za své dva syny..
Johanka74: dik. bojim se.