Čekám třetí dítě. Má Downův syndrom.
Řeším strašně těžkou a bolestivou situaci. Máme dva odrostlejší syny, patnáct a třináct let, a oba dva s manželem jsme zatoužili ještě po miminku. Přiznávám, že hlavním iniciátorem jsem byla především já, malého benjamínka jsem si moc přála. Najednou mi nějak přišlo líto, že doba voňavých miminek je pryč, a chtěla jsem si ještě jednou toto období užít. A hlavně prožít, protože se kluky jsem měla dost honičku a brzy jsem šla do práce.
Manžel nebyl proti, a tak se nám za čas zadařilo a já jsem otěhotněla. Byla jsem opravdu moc šťastná. Moje radost však netrvala dlouho. Vzhledem k mému věku (37 let), jsem podstoupila amniocentézu a výsledek tohoto vyšetření je zdrcující. Moje děťátko má Downův syndrom. Když mi to doktor oznámil, složila jsem se.
Nikdy předtím jsem se nijak zvlášť nezaobírala myšlenkou, co bych dělala, kdybych věděla, že čekám postižené dítě. A teď jsem byla postavená přímo před hotovou věc a mám se rozhodnout, zda miminko donosím, nebo ne. Kdo něco podobného nezažil, nedokáže si představit, jak těžké a mučivé rozhodování to je. Nakonec jsem sama v sobě dospěla k přesvědčení, že si holčičku (ano, je to děvčátko), nechám. Představa, že bych měla její sotva započatý život ukončit, je pro mne naprosto nepřijatelná. Navíc si říkám, že určitě existuje i naděje a možnost, že se narodí zdravá. A takovéhle věci se přece stávají.
Manžel však celou věc vidí jinak. Pro něj je něco takového nepřijatelné, v žádném případě si nepřeje, abychom se „na stará kolena“ starali o postižené dítě. Kdyby bylo zdravé, byl by šťastný, ale současná situace zcela mění jeho pohled na věc. Chápu ho, rozumím i jeho argumentům a vím, že má svým způsobem pravdu. Přesto je to pro mne strašně těžké. Času na konečné rozhodnutí už moc nemám a pěkně se v tom plácám. Navíc – ani synové nejsou nadšení představou, že by se naše rodina rozrostla o postižené dítě.
Vedli jsem na toto téma s manželem sáhodlouhé rozhovory, snažila jsem se ho přesvědčit, vysvětlit mu, jak je to pro mne hrozné, ale on zůstal neoblomný. V jednu chvíli mi dokonce řekl, že pokud si holčičku nechám, nemám s ním počítat.
Jsem zoufalá. Tolik jsem se na miminko těšila, i když je moje dceruška postižená, je to pořád moje dítě. Není pro mne snadné říct „konec“, jdu od toho. Co když ji zabiju a zjistí se, že byla vlastně zdravá? Jak se s tím vyrovnám? Jak se vůbec vyrovnám s tím, že jsem ukončila život své maličké, vymodlené dcerušky? Vím, že bez manželovy podpory bych péči o ni nezvládla. Strašně mne mrzí jeho postoj, byť ho svým způsobem samozřejmě chápu.
Co byste dělaly na mém místě? Rozhodnout se musím stejně sama, ale budu ráda, pokud mi napíšete, jak mou situaci vidíte vy. Možná mi to pomůže si některé věci lépe ujasnit a podívat se na celou věc střízlivěji. Teď jsem jen takový uzlíček plný emocí a nevím, kudy kam.
12.3.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 165 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Čekám třetí dítě. Má Downův syndrom.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
Johanka74: Sestře kamarádky taky vyšly falešně pozitivní výsledky z plodové vody. Dcera měla mít rozštěp páteře. Jsou věříci, takže si miminko nechali. Je to dnes krásná 8letá holčička, naprosto zdravá.
bohunka: Znám i jednu paní s downem, má něco málo přes 40. Když jsem jezdila do práce, tak jezdila taky, a chodila do chráněné dílny nebo tak něco. Myslím, že downem život nekončí.
Musíš se podívat na pravdu tzv. "natvrdo" manžel ti jí také řekl a ty pokud chceš se o postižené dítě starat i třeba sama, bez manžela a cítíš se na to, tak si dítě nech. Pakliže bys to nezvládla sama bez manžela, nemáš právo ho k tomu nutit, to by stejně nedopadlo dobře.
.gif)
tornado-lou: Uff.Držím palce! A děkuju Bohu,že jsem byla těhotná před 18ti lety, kdy mi dělaly testy jen na BWR a HIV 
Nervy se současného těhotenství a s ním svázanými testy bych asi nevydýchala 
Bambulka: Ta roztomilá holčička může mít ve 20 metrák a sílu jako kuturista - a umanutou hlavu. Běda když ke svačince bude místo malinového jogurtu jahodový ( protože jiný prostě není ), běda když dojde ke změně v zaběhnutém programu. Holčičce naplácáš, ale metrákové obryni raději uhneš ..... a když ne ??
Ota: Nechápu jak může plodovka vyjít špatně? pokud neudělá chybu laboratoř. Prostě odeberou se buňky plodu a ty se vyšetří. Trizomie je jasná na první pohled. Není možné, aby byl potvrzený z buněk DS a dítě bylo zdravé, pouze ten lidský faktor. Nebo buńky ze zaniklého dvojčete, které by mělo DS. To je ale hodně vysoká pravděpodobnost.Jinak to nejde.
Johanka74: 10.01 myslim, ze mas pravdu, NT vysetreni a krevni testy muzou byt falsne pozitivni, davaji jen miru rizika, ale z amnia a choriovych klku se cte DNA, ty falesne pozitivni byt nemuzou. treba se tu objevi nejaky dr ktery to upresni.
milusko je mi to hrozne lito, ale myslim, ze jestli mas vysledky z amnia, tak se ve zdrave dite doufat neda.
dal k tomu radsi ni nerikam. ja jdu na testy DS za 14dni.
Bambulka: JÁ, JÁ. 
Nezapomeň, že se nerozhoduješ jen za sebe. Ty budeš sice ta pečující, ale zároveň závislá. A s Tebou celá rodina, pokud tedy nepráskne do bot, což není neobvyklé.
.jpg)
Johanka74:
U nás plodová voda vyšla špatně a až další testy odhalily, že je to v pořádku..... to čekání bych nikomu nepřál.
Jenže jsme se rozhodli mít třetí dítě ve vyšším věku a tím jsme na sebe vzali i větší odpovědnost a museli jsme s tím počítat, že mohou přijít komplikace...
Jinak je spousta dalších genetických i jiných vad, které žádné testy neodhalí. Takže vám řeknou, že vše je ok a narodí se vám malý autista nebo s dítě s degenerativním onemocněním svalů, nervů a perspektivou 15-20 let...
A v některých zemích je dokonce zásadní diagnostikovanou vadou i ženské pohlaví....
Bambulka: malá roztomilá holčička je jedna věc a žena středního věku s nadváhou a nemocným srdcem která se nebude umět sama o sebe postarat je věc druhá. Navíc jsou velmi závislí na svých zvycích, takže procházky ve stejnou dobu, nestěhovat se, neměnit přátele atd to je věc druhá. A až maminka umře? Z pečující náruče šup do chladného ústavu? No, neřekla bych v tuto chvíli ani tak "zabíjet" jako nedopustit, aby se narodila a trpěla.
Ota : Jo, z krve to jsou ty testy AFP (ty dřív nebyly) a ty vychází falešně pozitivní skoro všem. U amnio centézy je rozbor plodové vody, která obsahuje choriové klky s buňkami plodu a tam je pravděpodobnost pokud řekli že má D.syndrom asi 99% pokud ne 100 . Nemá cenu to opakovat, navíc jesti už má Miluška výsledky testů tak je minimálně kolem 20.týdne,není na co čekat 
Sousedi měli postiiženého chlapečka,který "vypadal"normálně, jen byl naprosto nezvladatelnej. Doma měli asi vyplostrovanej pokoj a přes to každej den sebou mlátil o stěny snad dvě hodiny a když ho koupali tak to bylo jak divoký zvíře, takovej ryk. A to bydleli ve vedlejším domě měli ještě holčičku,mladší, a na tu neměli vůbec čas. kluk pak chodil po venku a byl hrozně vlezlej "co to máš, kdo jsi,já jdu k vám na návštěvu" atd. Navíc hodně vyrostl asi 190cm a pěknej pořízek, byla jsem ráda, že jsme se odstěhovali, protože jsou jak zvířátka, sex.pudy mají hodně vyvinutý a moje dcera si chodila hrát za barák,kde byl on sám bez dozoru..Pro rodiče sourozence ani okolí to nebylo nikterak příjemné. Tím ale nechci říct, že by měli být někde zavření v Jedličkárně jako dřív, jen je prostě potřeba se pro ně obětovat a na to každej nemá. Je potřeba si to přiznat..
Já bych si to dítě nechala. V okolí máme taky malou holčičku, která má tento syndrom. Celé těhotenství bylo v pohodě, i tripply vyšly skvěle a po porodu se zjistilo, že má Downa. Je to skvělá holčička, strašně hodná, má necelé dva roky. Nevím, proč by se takové děti měly zabíjet.
pryč od toho, to je rada praktická
Mas hodne tezkou situaci kterou sjem si prosla ja a to mi je 25let,zjistila u meho druheho tehotenstvi ne D. syndrom ale Agenesis corpus callosum,velmi postiozene dite a k tomu jeste cysta v mozku,nechodila by,nemluvila a k tomu Epilepsie.
4Profesori nezavisle na sobe mir ekli ze nema sanci. Tak jsme se rozhodovali dlouho a nakonec jsem sla na preruseni ve 24.tydnu.
Ted jsem znovu tehotna a uz se etsime na miminko, jinak ta vada nebyla geneticka ale proste se enco stalo v mozku.
Promysli si to,zivot o postizene dite neni jednoduchy,ja vim je to tvoje holcicka a milujes ji jako ja milovala svoji a to rozhodnuti bylo tezke.
Drzim ti palce a hodne psychickych sil
mam-ča: Díky, já se sama před sebou dodnes stydím, ale smrtí mamky jsem se osvobodila. Necítila jsem smutek, bylo mi líto táty, mamky, ale sama jsem vnímala jen ten pocit osvobození. U miminka není perspektiva žádná - jen starost co bude s děckem až já nebudu. Kolegyně měla dítě s Downem - jen to jedno a v ústavu - hodně postižené. Dítě si brali na víkendy, dovolené apod a bylo hodně fixované na manžela. Ten zemřel a dítě ve vzteku ( žalu ? ) po té informaci zdemolovalo pokojík a než přivolali posilu tak ublížilo i sobě ( cca 22 let, nadváha a obrovská síla ). Kolegyně se složila a dokonce řekla že děcko raději ani neměli tenkrát zachraňovat ...... K tomu už snad není co dodat.
