Čekám třetí dítě. Má Downův syndrom.
Řeším strašně těžkou a bolestivou situaci. Máme dva odrostlejší syny, patnáct a třináct let, a oba dva s manželem jsme zatoužili ještě po miminku. Přiznávám, že hlavním iniciátorem jsem byla především já, malého benjamínka jsem si moc přála. Najednou mi nějak přišlo líto, že doba voňavých miminek je pryč, a chtěla jsem si ještě jednou toto období užít. A hlavně prožít, protože se kluky jsem měla dost honičku a brzy jsem šla do práce.
Manžel nebyl proti, a tak se nám za čas zadařilo a já jsem otěhotněla. Byla jsem opravdu moc šťastná. Moje radost však netrvala dlouho. Vzhledem k mému věku (37 let), jsem podstoupila amniocentézu a výsledek tohoto vyšetření je zdrcující. Moje děťátko má Downův syndrom. Když mi to doktor oznámil, složila jsem se.
Nikdy předtím jsem se nijak zvlášť nezaobírala myšlenkou, co bych dělala, kdybych věděla, že čekám postižené dítě. A teď jsem byla postavená přímo před hotovou věc a mám se rozhodnout, zda miminko donosím, nebo ne. Kdo něco podobného nezažil, nedokáže si představit, jak těžké a mučivé rozhodování to je. Nakonec jsem sama v sobě dospěla k přesvědčení, že si holčičku (ano, je to děvčátko), nechám. Představa, že bych měla její sotva započatý život ukončit, je pro mne naprosto nepřijatelná. Navíc si říkám, že určitě existuje i naděje a možnost, že se narodí zdravá. A takovéhle věci se přece stávají.
Manžel však celou věc vidí jinak. Pro něj je něco takového nepřijatelné, v žádném případě si nepřeje, abychom se „na stará kolena“ starali o postižené dítě. Kdyby bylo zdravé, byl by šťastný, ale současná situace zcela mění jeho pohled na věc. Chápu ho, rozumím i jeho argumentům a vím, že má svým způsobem pravdu. Přesto je to pro mne strašně těžké. Času na konečné rozhodnutí už moc nemám a pěkně se v tom plácám. Navíc – ani synové nejsou nadšení představou, že by se naše rodina rozrostla o postižené dítě.
Vedli jsem na toto téma s manželem sáhodlouhé rozhovory, snažila jsem se ho přesvědčit, vysvětlit mu, jak je to pro mne hrozné, ale on zůstal neoblomný. V jednu chvíli mi dokonce řekl, že pokud si holčičku nechám, nemám s ním počítat.
Jsem zoufalá. Tolik jsem se na miminko těšila, i když je moje dceruška postižená, je to pořád moje dítě. Není pro mne snadné říct „konec“, jdu od toho. Co když ji zabiju a zjistí se, že byla vlastně zdravá? Jak se s tím vyrovnám? Jak se vůbec vyrovnám s tím, že jsem ukončila život své maličké, vymodlené dcerušky? Vím, že bez manželovy podpory bych péči o ni nezvládla. Strašně mne mrzí jeho postoj, byť ho svým způsobem samozřejmě chápu.
Co byste dělaly na mém místě? Rozhodnout se musím stejně sama, ale budu ráda, pokud mi napíšete, jak mou situaci vidíte vy. Možná mi to pomůže si některé věci lépe ujasnit a podívat se na celou věc střízlivěji. Teď jsem jen takový uzlíček plný emocí a nevím, kudy kam.
12.3.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 165 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Čekám třetí dítě. Má Downův syndrom.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
hodně těžká situace 
Zkusila bych zopakovat testy, i lékaři a testy se můžou mýlit - už jsem slyšela mockrát, jak lékaři strašili - a nakonec dítě bylo naprosto v pořádku. Promluvit si spolu s manželem s někým, kdo takové dítě vychovává - co to obnáší atd.
Miluško, je to průšvih, ale postižené dítě zůstane dítětem do smrti, i když mu budeš věnovat všechnu možnou péči. A kdo se o něj bude starat až Ty tu nebudeš ? Nemůžeš přece ovlivnit životy svých zdravých synů tím, že bys jim dala za povinnost postarat se o postiženou sestru ?
Vezmi rozum do hrsti. Ani pro to dítě není život snadný. I když má třeba nízké IQ, posměšky vrstevníků vnímá velmi dobře, a není to nic příjemného. Stala by ses mámou-lvicí, chránící své dítě před celým světem, a Tvoje stávající rodina, práce, koníčky, společenský život...by šly úplně stranou.
To není život, to je bolestné psychické umírání. Naprostá izolovanost, Tvoje psychická i finanční absolutní závislost na svém okolí. A pubertálním synům by také nebylo milé, kdyby se jim hloupí vrstevníci posmívali, že mají doma (promiň) debila.
Stejně tak, až si budou hledat protějšky pro život, tak postižené dítě v rodině jim může značně zkomplikovat vztahy.
.gif)
bohunka: 9:12....máš naprostou pravdu, ta únava a bezmocnost je hrozná....
bohunka: Líp bych to neřekla. Mám zkušenost s něčím podobným. Smrt toho milovaného opečovávaného byla vysvobozením, a moc dlouho jsem se srovnávala s tím, že mám svobodu za tuhle cenu.
Za mě jasné né, tvoji kluci mají pravdu, i tak je život dost náročný. Mladšímu synovi je 13 let staršímu 15, to jsou stále ještě děti a rozhodně mámu s tátou potřebují. Strašně nerada to říkám, ale jestli máš tak nutkavý pocit, že se musíš o někoho zase naplno starat pořiď si pejska a v klídku počkej na vnoučátka.
Také nepíšeš, kolik let je manželovi, ale on si zřejmě dokáže snadno spočítat, že už bude důchodce a nebude mít sílu, aby se staral o dospívající postiženou dívku.
Jediné řešení je rychlý potrat!
Volila bych potrat. Je mi tě líto, ty vidíš hlavně děťátko, manžel vidí co vás v praxi čeká. Já mám zkušenost s péčí o maminku po mrtvici. Nejdřív ideály a euforie jak maminku zabezpečíme a jak my to budeme dělat nejlépe.... Ke konci už jen strašná únava, rezignace, deprese - a úleva když to skončilo. Teprve po pár letech dokážu vzpomínat na to hezké. Tebe nečeká ani to hezké - ty už dopředu víš...............Přeju ti hodně odvahy a rozhodni se správně - i s ohledem na ostatní členy rodiny. Ten závazek a břemeno nebudou jen tvé, naložíš je na záda i ostatním.
.jpg)
K dobrovolnému informovanému donošení se rozhoduje minimum žen.
http://www.evalabusova.cz/preklady/prenatalni_diagnostika_pandorina_skrinka.php
Několik studií odhalilo, že screeningové testy ze séra bývají falešně pozitivní v určitých situacích.
Speciální přístup k serologickým testům vyžadují zejména vegetariánky, kuřačky, ženy s odlišných etnických skupin a ženy, které měly pozitivní výsledky v předchozích těhotenstvích.
Vyšší procento falešně pozitivních testů mívají také matky, které čekají děvčátka.
Další příčinou falešně pozitivních výsledků bývá nepřesné datování těhotenství. Podle stáří těhotenství se liší hladina hormonů. Zpřesní-li se stáří plodu podle ultrazvuku, zjistí se, že původně patologické hodnoty hormonů jsou vlastně normální. Takto falešně pozitivních výsledků bývá nalezeno 20-40%.
Po mnoha rozhodováních a testech těhotná žena doufá, že výsledky z amniocentézy nebo CVS jsou jednoznačné a že rozhodnutí, které potom učiní, bude rovněž zřejmé. Naneštěstí to vůbec není tak jednoduché. Jasná laboratorní diagnóza Downova syndromu neznamená vždy jasnou míru postižení dítěte. Mnohé děti mají i jiné genetické abnormality, většinou vázané na sex chromozomy. Míra jejich exprese však není nikdy předem zřejmá. Rodiče mohou být nejednoznačnými výsledky velmi zaskočeni.
Mnoho žen raději volí potrat, než aby žily v nejistotě....
pokud je možnost se rozhodnout, tak určitě nee 
Je to kruté, ale já bych se podepsala za názor Mashanky........
Za 10 či 15 let můžeš mít od synů klidně 4 vnoučata na mazlení a užívání si a ty to mít nebudeš, když přijdeš o rodinu kvůli nenarozenému postiženému třetímu dítěti, já bych to toho nešla, protože už se právě těším na ta vnoučata.
.gif)
Nejsem zastáncem potratů, ale v tomhle věku bych do toho nešla, souhlasím se zbytkem tvé rodiny. Pokud jsi byla na amnio, mělo by to být 100%. Je to opravdu konec normálního života celé rodiny. ty budeš už muset být pořád doma, pokud se ti nepodaří dát dítě do nějakého celodenního zařízení. navíc mají většinou nemocné srdce atd., prostě budeš doma za minimum peněz, omezení celé rodiny. Chápu, že někteří lidé to berou jako "požehnání",já bych to brala jako doživotní omezení. Doslova, protože takové dítě se o sebe nikdy samo nepostará, nikdy neodejde z domu, budeš se o něj starat až do smrti(své) a nebude se ti lehko stárnout s představou, co bude s tvým dítětem až ty nebudeš.
Pokud bych to zjistila až při porodu, je to jiné,ale takto 
. Podle přírody - pokud je dítě životaschopné tak přežije i po porodu. Toto dítě životaschopné není, většinou je nutná operace srdce a další, beru to sama za sebe jako týrání jedince, dlouhodobé. V tomto případě několika osob. Kdysi dávno když jsem čekala dceru tak jsem byla plna nadšení a říkala si,že bych zvládla i Downíka, nyní v 35letech už bych do toho nešla. Člověk už je straší a unavenější. Stačí když potkávám staré (a předčasně zestárlé) ženy s jejich Downíky, kolikrát i 40letými. Snad žádná nemá manžela, chlapi to nezvládaj..No, ač jsem nešťastná že další děti mít nemůžu, tobě teda nezávidím takovéhle rozhodnutí..Osobně bych to neprodlužovala a za rok to zkusila znovu..
Hlavně to, co vám řekl váš manžel, prosím neberte jako jeho zradu. On zapojil i racionální složku a to je potřeba, když jsme zmítané hormony. Má v mnohém pravdu. Ať se rozhodnete jakkoli, přeju vám hodně síly.
Za sebe říkám, že bych do toho nešla 
.JPG)
Já sem teda mladá a blbá, ale i tak sme tyhlety varianty řešili předem...vědomě bychom do toho nešli, to že se zmrví něco u porodu už sou jiné situace...
snad rozumíte.
ještě moc nevidím
my si s manželem do toho taky nešli.byli jsme domluvení od začátku těhu kdyby....
