Čekám třetí dítě. Má Downův syndrom.
Řeším strašně těžkou a bolestivou situaci. Máme dva odrostlejší syny, patnáct a třináct let, a oba dva s manželem jsme zatoužili ještě po miminku. Přiznávám, že hlavním iniciátorem jsem byla především já, malého benjamínka jsem si moc přála. Najednou mi nějak přišlo líto, že doba voňavých miminek je pryč, a chtěla jsem si ještě jednou toto období užít. A hlavně prožít, protože se kluky jsem měla dost honičku a brzy jsem šla do práce.
Manžel nebyl proti, a tak se nám za čas zadařilo a já jsem otěhotněla. Byla jsem opravdu moc šťastná. Moje radost však netrvala dlouho. Vzhledem k mému věku (37 let), jsem podstoupila amniocentézu a výsledek tohoto vyšetření je zdrcující. Moje děťátko má Downův syndrom. Když mi to doktor oznámil, složila jsem se.
Nikdy předtím jsem se nijak zvlášť nezaobírala myšlenkou, co bych dělala, kdybych věděla, že čekám postižené dítě. A teď jsem byla postavená přímo před hotovou věc a mám se rozhodnout, zda miminko donosím, nebo ne. Kdo něco podobného nezažil, nedokáže si představit, jak těžké a mučivé rozhodování to je. Nakonec jsem sama v sobě dospěla k přesvědčení, že si holčičku (ano, je to děvčátko), nechám. Představa, že bych měla její sotva započatý život ukončit, je pro mne naprosto nepřijatelná. Navíc si říkám, že určitě existuje i naděje a možnost, že se narodí zdravá. A takovéhle věci se přece stávají.
Manžel však celou věc vidí jinak. Pro něj je něco takového nepřijatelné, v žádném případě si nepřeje, abychom se „na stará kolena“ starali o postižené dítě. Kdyby bylo zdravé, byl by šťastný, ale současná situace zcela mění jeho pohled na věc. Chápu ho, rozumím i jeho argumentům a vím, že má svým způsobem pravdu. Přesto je to pro mne strašně těžké. Času na konečné rozhodnutí už moc nemám a pěkně se v tom plácám. Navíc – ani synové nejsou nadšení představou, že by se naše rodina rozrostla o postižené dítě.
Vedli jsem na toto téma s manželem sáhodlouhé rozhovory, snažila jsem se ho přesvědčit, vysvětlit mu, jak je to pro mne hrozné, ale on zůstal neoblomný. V jednu chvíli mi dokonce řekl, že pokud si holčičku nechám, nemám s ním počítat.
Jsem zoufalá. Tolik jsem se na miminko těšila, i když je moje dceruška postižená, je to pořád moje dítě. Není pro mne snadné říct „konec“, jdu od toho. Co když ji zabiju a zjistí se, že byla vlastně zdravá? Jak se s tím vyrovnám? Jak se vůbec vyrovnám s tím, že jsem ukončila život své maličké, vymodlené dcerušky? Vím, že bez manželovy podpory bych péči o ni nezvládla. Strašně mne mrzí jeho postoj, byť ho svým způsobem samozřejmě chápu.
Co byste dělaly na mém místě? Rozhodnout se musím stejně sama, ale budu ráda, pokud mi napíšete, jak mou situaci vidíte vy. Možná mi to pomůže si některé věci lépe ujasnit a podívat se na celou věc střízlivěji. Teď jsem jen takový uzlíček plný emocí a nevím, kudy kam.
12.3.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 165 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Čekám třetí dítě. Má Downův syndrom.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
My jsme stáli před podobnou situací, kdy mi v 8.týdnu těhotenství zjistili autoimunitní zánět štítné žlázy a endokrinolog mi sdělil, že poškození plodu, zejména CNS může být obrovské a máme se připravit na to, že zřejmě budu muset na přerušení. Nikdy nezapomenu na ten večer před návštěvou genetiky. Seděli jsme s manželem na pohovce a řešili co bude. Mame uz jednoho syna, narodil se ve 33.týdnu. Prožili jsme si peklo, ale díky bohu, je zdravý a úžasný.
Shodli jsme se, že na přerušení nepůjdu. Že odmítnu i odběr plodové vody. A věřili jsme, že bude vše v pořádku a pokud ne, tak to zvládnem.
Narodila se nám krásná zdravá holčička.
Ale o všech těchto věcech a životních situacích jsme si povídali hned jak jsme se seznámili, takže jsem věděla s kým plánuji mít děti a s kým budu žít život, se vším, co přináší.
sevenofnine: proč by mělo být manželství u konce? Copak je opravdu běžné, že se lidi rozcházejí kvůli každé obtíži, na kterou v životě narazí?
Rozhodnout se musí ona a pokud se rozhodne pro potrat, po zvážení situace a pochopení důvodů ostatních, tak by to měla brát jako uzavřenou věc. To je jiná situace než kdyby šlo o zdravé dítě a partner by se nechtěl vázat nebo něco podobného. A kluci řekli svůj názor, možná si v budoucnu vzpomenou co by asi bylo, ale trápit se tím nebudou, je to věc rodičů.
Pokud by se to dítě mělo narodit, bylo by asi potřea se předem opravdu důkladně seznámit s životem rodin s takovým dítětem a ne těch pár dobrých případů. Ale těch obvyklých. Pokud se rodina dohodne, že tohle zvládne, pak ano, jinak jsem pro potrat a zkusit to třeb a znoiva, i když riziko téže situace tu je pořád, ta pochybuju, že by manžel souhlasil i podruhé. Chlapi to berou nějak racionálněji.
Tak jsem dočítala vše až dnes,musím říct že některé reakce byly až drsné a některé mi přišly až naivní-budu se modlit a dítě se díky tomu může narodit zdravé
.Souhlasím s názory opakování testu,zajít se podívat buď na webové stránky nebo přímo do rodiny kde takové dítě mají.Já sama bych si dítě v této situaci nenechala,je to celoživotní péče,opravdu jsou tyto děti velice citově navázané na jednu osobu a když tato osoba z nějakého důvodu (stačí nemoc) nemůže být nablízku tak je zle.Máme tady maminku dítěte s downem,chlapec je téměř stejně staý jako dcera,takže do MC chodil s námi,do školky ho vozili daleko do stacionáře protože tady nic takového není a do ZŠ nastoupil tady do normální protože speciální škola je daleko a denní dojíždění je náročné na čas i finance.Chlapec je docela komunikativní,ale jeho výuka probíhá tak že chvíli zvládne být s dětmi ve třídě a pak s asistentkou odchází do herny.Asistentku má každý rok jinou protože žádná s ním nevydrží,neboť když se umane tak je jak neřízená střela,jediný kdo na něj funguje je jeho maminka.A i když ho má celá rodina moc ráda a pomáhá jak se dá tak většina péče je na ní,nedokáži si představit jak to bude až kluk bude dospělý a maminka stará a bude se starat o své staré rodiče a k tomu o kluka.
Miluško věk 37 ještě není moc a dítě můžete mít znovu a kdyby ne tak máte 2 kluky které milujete a manžela bych nazvala ne sobcem,ale realistou a je od něj velice férové že to řekl na rovinu.
.jpg)
OBČAS NÁM TY NAPROSTO ZDRAVÉ DAJÍ ZABRAT MNOHEM VÍCE
S tím souhlasím. Jenomže přijde den, kdy dostanou občanku, potom dostudují, odstěhují se a začnou si žít svůj život. A my si potom v klidu budeme chodit trsat do klubu důchodců
JE MNOHO PŘÍPADŮ,KDY TESTY UKÁZALY DS ALE NESTALO SE TAK.VĚŘÍM,ŽE TO BUDE DOBRÉ,ZNÁMÍ MĚLI TAKÉ TAKOVÉ POTVRZENÍ LÉKAŘŮ,PŘESTO ŠLI DO TOHO RIZIKA A MAJÍ NAPROSTO NÁDHERNÉ ZDRAVÉ DÍTĚ A JEN MIMOCHODEM,OBČAS NÁM TY NAPROSTO ZDRAVÉ DAJÍ ZABRAT MNOHEM VÍCE,TAK HLAVU VZHŮRU,POKOJ JK
jedvatazmyje:
laskavě si jdi urážet někam jinam a někoho jinýho 
děkuji
Bylo by to hezké, kdyby Miluška byla fiktivní, ale bohužel si myslím , že Miluška existuje 
nechápu proč by nemohla , a i kdyby, takovýchto žen je tolik, že třeba toto někomu pomůže při rozhodování ....
Navíc, když tak tady čtu už léta diskuze ke článkům, tak se ani nedivím, že někteří jedinci, kteří napíší článek už poté nereagují 
je to drsné, co říkám, ale několikaletá zkušenost v rodině s péčí o totálně nemohoucího mi jasně říká : NE ! je to vyčerpávající k zbláznění...
jiná situace by byla, pokud se o postižení předem neví, nedá se nic dělat a musí se to řešit pak, toto - vím, opakuji, drsné - lze řešit předem, kdy to bolí opravdu méně...navíc je zřejmě většina rodiny proti, a její pomoc byste potřebovala, takže i to nahrává k přizpůsobení se jim, navíc, jim, kteří už tu jsou, byste se nemohla věnovat tak, jak by bylo třeba, nebo třeba i vůbec...
koneckonců - do té čtyřicítky ( i když takhle pozdních porodů moc nejsem zastáncem...) byste se mohli ještě jednou pokusit...?
jediné, co by mě v podobném rozhodnutí brzdilo, by byla ne stoprocentní jistota, že se opravdu jedná o toto postižení - není možné vyšetření zopakovat nebo provést i jinde ? ( nelitujte čas a peníze rozjet se kousek dál ) - pro svou jistotu - a potvrdí-li se, tak vyhovte rodině...
nemůže člověk věřit mnohdy ušlechtilým řečem, jak se kdo s láskou stará...on má totiž každý jen určitý příděl sil a není vše tak, jak se třeba v tv jeví...
hodně štěstí ...!
.jpg)
mashanka: reagovala....
Meryl sem včera dávala email, který od Milušky dostala, kde vysvětlovala důvody proč se nebude diskuze účastnit a dodávala nějaké detaily.
Proč si myslíte, že neexistuje? Myslím, že není první ani poslední, která čeká postižené dítě. Takových žen je spousta. Proto se vám divím, že si myslíte, že neexistuje.
Já si také myslím, že neexistuje a tím líp - nevydržela by nijak nereagovat. Myslím, že tohle nějaký průzkum reakcí.
Ale stejně existuje spousta lidí, kteří podobný problém mají a řeší a není to nic k závidění.
.jpg)
jedvatazmyje: A proč si to myslíš? Když napíšeš do redakce svoje SOS, tak ti ho taky zveřejní. Některé čtenářky, co SOS napsaly, pod článkem diskutují. Některé k tomu nemají odvahu a já se jim vůbec nedivím, zvláště, když se podíváš, co se někdy v diskusi objevuje...
Já bych si dítě s DS nenechala. Proto se na amnio chodí, aby se pak mohlo jít na potrat, poroč tam tedy šla? Nehledě na to že to už je ten poslední z testů, měla před tím podstoupit odběr choriových klků v tom asi 12 týdnu a měla by rozhodování lehčí.
jedvatazmyje: Doufám, že máš pravdu, že Miluška neexistuje.
Aivon: milá trubko Aivon, Miluška je vymyšlená, opsaná z nějakého obskurního časopusu typu Žena a život, Mariane nebo prostě odněkud. Netřeba si kvůli tomu lámat hlavičku a hledat.
Miluško,
já jsem šťoura a mě by zajímalo, jaké vyšetření jste v těhotenství podstoupila...
už ve 12 týdnu se měří přece šíjové projasnění a přítomnost nosní kůstky.... viz odstavec
( V prvním trimestru gravidity je důležité UZ vyšetření mezi 11. – 14. týdnem gravidity. Umožňuje popis a posouzení UZ markerů VVV. Nejspecifičtější pro Downův syndrom je měření tzv. šíjového projasnění („nuchal translucency“ – NT). Nadměrné NT nacházíme také u dalších chromozomálních aberací, srdečních defektů či genetických syndromů. Dále sledujeme důležité UZ známky, jakými jsou přítomnost nosní kůstky (NB), trikuspidální regurgitace (TR) a posouzení tzv. frontomaxillárního úhlu. Jde o velice citlivé UZ detaily, které činí výpočet rizika Downova syndromu plodu přesnějším. Přibližně v 11. – 12. týdnu gravidity lze odebrat krevní sérum těhotné na biochemický skríning prvního trimestru (free -hCG, PAPP-A). V případě pozitivního výsledku tzv. kombinovaného testu určíme chromozomální výbavu plodu pomocí biopsie choriových klků (CVS) ) .
jak vám dopadl tripl test ???
DS vám diagnostikovali pouze z odběru vody ???
mě nejde o to Vám dávat plané naděje, ale podle mě je pořád velká naděje, že miminko máte zdravé ......
na vašem místě bych podstoupila další vyšetření od více doktorů na různých pracovištích , abych měla opravdu jistotu, že holčička má 100% DS
přeji Vám hodně štěstí do dalších dní, pevné nervy a posílám spoustu pozitivní energie alespoň po netu.... a prosím napište jak vše pokračuje, určitě nejsem jediná, koho to zajímá ... 