Čekám třetí dítě. Má Downův syndrom.
Řeším strašně těžkou a bolestivou situaci. Máme dva odrostlejší syny, patnáct a třináct let, a oba dva s manželem jsme zatoužili ještě po miminku. Přiznávám, že hlavním iniciátorem jsem byla především já, malého benjamínka jsem si moc přála. Najednou mi nějak přišlo líto, že doba voňavých miminek je pryč, a chtěla jsem si ještě jednou toto období užít. A hlavně prožít, protože se kluky jsem měla dost honičku a brzy jsem šla do práce.
Manžel nebyl proti, a tak se nám za čas zadařilo a já jsem otěhotněla. Byla jsem opravdu moc šťastná. Moje radost však netrvala dlouho. Vzhledem k mému věku (37 let), jsem podstoupila amniocentézu a výsledek tohoto vyšetření je zdrcující. Moje děťátko má Downův syndrom. Když mi to doktor oznámil, složila jsem se.
Nikdy předtím jsem se nijak zvlášť nezaobírala myšlenkou, co bych dělala, kdybych věděla, že čekám postižené dítě. A teď jsem byla postavená přímo před hotovou věc a mám se rozhodnout, zda miminko donosím, nebo ne. Kdo něco podobného nezažil, nedokáže si představit, jak těžké a mučivé rozhodování to je. Nakonec jsem sama v sobě dospěla k přesvědčení, že si holčičku (ano, je to děvčátko), nechám. Představa, že bych měla její sotva započatý život ukončit, je pro mne naprosto nepřijatelná. Navíc si říkám, že určitě existuje i naděje a možnost, že se narodí zdravá. A takovéhle věci se přece stávají.
Manžel však celou věc vidí jinak. Pro něj je něco takového nepřijatelné, v žádném případě si nepřeje, abychom se „na stará kolena“ starali o postižené dítě. Kdyby bylo zdravé, byl by šťastný, ale současná situace zcela mění jeho pohled na věc. Chápu ho, rozumím i jeho argumentům a vím, že má svým způsobem pravdu. Přesto je to pro mne strašně těžké. Času na konečné rozhodnutí už moc nemám a pěkně se v tom plácám. Navíc – ani synové nejsou nadšení představou, že by se naše rodina rozrostla o postižené dítě.
Vedli jsem na toto téma s manželem sáhodlouhé rozhovory, snažila jsem se ho přesvědčit, vysvětlit mu, jak je to pro mne hrozné, ale on zůstal neoblomný. V jednu chvíli mi dokonce řekl, že pokud si holčičku nechám, nemám s ním počítat.
Jsem zoufalá. Tolik jsem se na miminko těšila, i když je moje dceruška postižená, je to pořád moje dítě. Není pro mne snadné říct „konec“, jdu od toho. Co když ji zabiju a zjistí se, že byla vlastně zdravá? Jak se s tím vyrovnám? Jak se vůbec vyrovnám s tím, že jsem ukončila život své maličké, vymodlené dcerušky? Vím, že bez manželovy podpory bych péči o ni nezvládla. Strašně mne mrzí jeho postoj, byť ho svým způsobem samozřejmě chápu.
Co byste dělaly na mém místě? Rozhodnout se musím stejně sama, ale budu ráda, pokud mi napíšete, jak mou situaci vidíte vy. Možná mi to pomůže si některé věci lépe ujasnit a podívat se na celou věc střízlivěji. Teď jsem jen takový uzlíček plný emocí a nevím, kudy kam.
12.3.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 165 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Čekám třetí dítě. Má Downův syndrom.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Chápu, že jsi ovlivněná hormóny, a na to dítě se prostě těšíš. Ale vezmi v úvahu, že narození postiženého dítěte je pro Tebe i celou rodinu konec normálního života. Už vždycky budete muset brát ohledy na postiženou dcerku. Né každá rodina to ustojí. Neuvidíš běžné pokroky svého dítěte, kterých jeho vrstevníci budou dosahovat. Naopak uvidíš kradmé a lítostivé pohledy na Tvé dítě. Ztratíš pravděpodobně kontakt se svými přáteli, protože budeš 365 dní v roce, 24 hodin denně k dispozici jen svému dítěti.
Zbytek rodiny, pokud Ti nějaký zbyde, Ti nebude chtít pomáhat.
Občas se stane, že se narodí postižené dítě bez předchozího varování, nebo po úraze má dítě problémy. Pak většinou celá rodina napne síly, a snaží se pomáhat.
Ale přivést na svět dítě, o kterém dopředu vím, že bude postižené, je nezodpovědnost.
je to hrozně kruté, ale taky bych do toho nešla.
Souhlasím s Vaším manželem.
1) lékaři prokázali postižení, takže na žádné zázraky nevěřte.
2) pokud půjdete na potrat, těžko zjistíte, zda dítě bylo postižené nebo ne.
3) nejde tu jen o Vás, ani si nedovede představit, co je to starat se o postižené dítě. Ve svém okolí mám 1 případ a trpí tím celá rodina a i ten postižený je nešťastný, protože chce žít jako "normální" lidé, ale není toho schopen.
Nezlobte se, ale já bych šla 100 % na potrat, když bych to věděla takhle dopředu.
Souhlasím s názorem manžela. Vžijte se do toho dítěte pokud se narodí, jaký bude mít život ? Manžel ho nechce, Vaše děti ho nechtějí, jste to jenom vy. Budou mu dávat najevo, že je nechtěný, navíc k tomu ta nemoc a navíc starat se o nemocné dítě, to není jen tak. Já bych se asi rozhodla pro interupci, ikdyž mám děti moc ráda, ale dívat se na to, jak se moje dítě trápí, okolí se mu bude smát a s tím by mělo žít, tak to ne. Nikde není napsáno, že můžete znovu otěhotnět a mít zdravé dítě. Nenechto ho na světě trápit, pokud máte tu možnost jít na interupci.
.gif)
Souhlasím s názorem mashanky. Vědomě bych do toho nešla. Partner a ostatní děti do toho mají myslím také co mluvit, jde i o jejich rodinu. Oni se budou muset starat, ať už teď nebo v budoucnu, což ovlivní celý jejich budoucí život (i partnerský). Ty chceš třetí dítě a kvůli svému přání budoucí život svých zdravých dětí svážeš a zatížíš tak obrovskou povinností a odpovědností. Sice teď největší starost bude na tobě, ale jak dlouho? Ta péče je vyčerpávající. A ty budeš unavená, budeš mít pocit, že by ti ostatní měli pomáhat víc, brát ohledy, že by se měl víc starat stát..... Je to potom začarované kolečko. Sice občas někdo napíše, že nějaká známá nějakého kamaráda měla nebo má.... bla bla bla, ale já osobně nikoho takového neznám. Naopak moje spolužačka měla takto postižené dítě. Měla ho v době, kdy se tyto testy neprováděly, takže vím, jak moc je neustálá péče o postižené dítě náročná. Přeju ti hodně síly do rozhodování.
orinka: ve svém okolí VÍDÁVÁM, píšu jak Tatar.
Miluško, je mi líto čím musíš procházet. Moje doktorka mi řekla velmi pravdivou větu - když už se člověk rozhodne pro amnio, tak by si měl předem v hlavě a se svým okolím srovnat co bude dělat v případě špatných výsledků. Řešit teď otázku bytí a nebytí tvého dítěte, které už uvnitř cítíš kopat, je strašné.
Možná by ti pomohlo si o Downově syndromu trochu víc zjistit - ono to nemusí být vždycky tak tragické. Spousta lidí je jenom "šmrncnutá" a můžou v podstatě žít normální život, sama jsem chodila na univerzitu s člověkem co měl D.S. a ten to zvládal v pohodě, tedy alespoň to tak vypadalo. Ale samozřejmě postižení může být horší a péče o mnoho náročnější, jiné zdravotní problémy...Zkus najít na internetu rodiče, kteří dítě s D.S. vychovávají a zeptej se jich, třeba ti to v rozhodování pomůže a třeba oni řešili to samé dilema jako teď řešíš ty.
Drž se. 
No, a ve svém okolí je několik lidí s D.s., už jsou starší, vidívám je v obchodě nakupovat, takže jsou určitě soběstační.
já nedokážu poradit, ale v takové situaci bych se obrátila na samotné rodiče takových dětí, kdo nemá informace, je na tom hodně špatně a těžko se rozhoduje. Třeba tohle - http://www.downsyndrom.cz/
strašně krutý,hlavně pro Tebe,nejsem zastáncem přerušení těhotenství,ale měla jsem kamarádku s tímto dítětem,manžel ji taky opustil,viděla jsem sama jak je to pro ni hrozně těžké,pak nakonec chtě nechtě chlapec s končil v ústavu,rozmysli si to ,ted se cítíš špatná,že bys holčičku dala pryč,ale co jí dáš za život?Pro ni to žádný hezký život nebude.A sama to nezvládneš ,záraky se nedějí,jeno jen je jich tak malinko,že pravděpodobnost je mizivá ,e dcerka se narodí zdravá.Bud silná ,dej vědět jak jsi se rozhodla.
alespon pro útěchu
Miluško, tohle je hrozně těžké... já se přiznám, že proti přání manžela a rodiny bych do toho asi nešla - píšu "asi", protože jsem v té situaci nebyla - když mě posílali na amnio kvůli věku, tak jsem odmítla, to bylo riziko, na kterém jsme se s manželem domluvili - ale nějaká hypotetická pravděpodobnost (u mě navíc způsobená jen tím, že jsem byla o čtyři měsíce starší než je vhodno dle tabulek), je něco jiného, než mít diagnozu potvrzenou (historkám o tom, jak se amnio mýlila moc nevěřím - sice se furt všichni odvolávají na nějaké známé, co nakonec měly zdravé dítě, ale já takového neznám ani jednoho člověka). Pokud máš pochybnosti, mělo by se ještě lecos objevit na genetickém ultrazvuku (děti s DS mají různé fyziologické anomálie).
Rozhodnout se budeš muset sama, možná by nebylo od věci si opravdu zjistit, jak život s takovým dítětem vypadá a co to obnáší. Včetně dalších problémů, které lidi s DS můžou mít (rozšířené ledvinové pánvičky, srdeční problémy, imunitní problémy atd.).
Musím říct, že pro mě by bylo hrozně těžké přijmout dítě s mentálním postižením. S tím, že to dítě nikdy nebude "dospělé", samostatné atd... že až já nebudu zvládat, tak ho čeká buď ústav nebo milosrdenství sourozenců (kteří vůbec nemusí být z takové vyhlídky nadšení). A ono i kdyby manžel byl "oporou", tak někdo musí chodit do práce a já bych byla ten člověk, co by musel zajistit už navždy veškerou péči o takové dítě. Jak říkám, nevím co bych dělala, v té situaci jsem nebyla a třeba bych sama sebe překvapila...
Mně bylo taky 37, když jsem čekala druhé dítě, a byla jsem rovnou rozhodnuta, že pokud by mělo být postižené, nenarodilo by se. Proto jsem si i pohlaví dítěte nechala prozradit až v okamžiku, když mi řekli, že genetické testy jsou v pořádku. Matka jednoho mladšího kamaráda byla ve stejné situaci jako ty, taky čekala třetí dítě a testy vyšly špatně, tak šla na přerušení. To bylo asi před dvěma lety a ten kamarád nám zrovna minulý týden řekl, že se mu má za pár dní narodit bratr, tentokrát už testy vyšly OK. Šli do toho s manželem znova, a to je jí myslím už něco málo přes 40 let (vím že je o něco mladší než já, ale začala s dětmi brzo, tak už má dospělého syna).
Milusko, tady je adresa na diskusi na rodince, mozna, ze by ti to mohlo byt k necemu dobre.....
http://www.rodina.cz/diskuse13396.htm
.jpg)
hm, a co by delal, kdyby holcicka byla cely tehu 100% zdrava a "neco" se pokazilo pri porodu???
rozhodnuti bude na tobe a verim, ze kdyz clovek chce,tak by vychovu zvladl i sam
, nikdy totiz nevis, jestli treba zitra uz sama nebudes.
moc ti preju aby se nakonec narodila holcicka zdrava
Kdyz jsem cekala druhe dite, bylo mi receno, ze je vysoka pravdepodobnost , ze bude mit Downuv syndrom (pravdepodobnost 1 : 7) . Byla jsem z toho dost nestastna, manzel take, ale nikdy nas nenapadlo, ze bychom si miminko nenechali. Mela jsem stesti, ze jsme byli s manzelem zajedno . Oba to chapeme jako zabiti , takze pro nas bylo rozhodovani velice jednoduche. Dite s DS je schopne zivota, umi se radovat, smat, behat, chodi do skoly..... vidim jich ve svem okoli hned nekolik. Nejak nechapu, proc by se takove deti nemely narodit .....jsou trochu jine, vyzaduji zvysenou peci, ale to jeste neznamena, ze se maji "odstranit".
