Čekám třetí dítě. Má Downův syndrom.
Řeším strašně těžkou a bolestivou situaci. Máme dva odrostlejší syny, patnáct a třináct let, a oba dva s manželem jsme zatoužili ještě po miminku. Přiznávám, že hlavním iniciátorem jsem byla především já, malého benjamínka jsem si moc přála. Najednou mi nějak přišlo líto, že doba voňavých miminek je pryč, a chtěla jsem si ještě jednou toto období užít. A hlavně prožít, protože se kluky jsem měla dost honičku a brzy jsem šla do práce.
Manžel nebyl proti, a tak se nám za čas zadařilo a já jsem otěhotněla. Byla jsem opravdu moc šťastná. Moje radost však netrvala dlouho. Vzhledem k mému věku (37 let), jsem podstoupila amniocentézu a výsledek tohoto vyšetření je zdrcující. Moje děťátko má Downův syndrom. Když mi to doktor oznámil, složila jsem se.
Nikdy předtím jsem se nijak zvlášť nezaobírala myšlenkou, co bych dělala, kdybych věděla, že čekám postižené dítě. A teď jsem byla postavená přímo před hotovou věc a mám se rozhodnout, zda miminko donosím, nebo ne. Kdo něco podobného nezažil, nedokáže si představit, jak těžké a mučivé rozhodování to je. Nakonec jsem sama v sobě dospěla k přesvědčení, že si holčičku (ano, je to děvčátko), nechám. Představa, že bych měla její sotva započatý život ukončit, je pro mne naprosto nepřijatelná. Navíc si říkám, že určitě existuje i naděje a možnost, že se narodí zdravá. A takovéhle věci se přece stávají.
Manžel však celou věc vidí jinak. Pro něj je něco takového nepřijatelné, v žádném případě si nepřeje, abychom se „na stará kolena“ starali o postižené dítě. Kdyby bylo zdravé, byl by šťastný, ale současná situace zcela mění jeho pohled na věc. Chápu ho, rozumím i jeho argumentům a vím, že má svým způsobem pravdu. Přesto je to pro mne strašně těžké. Času na konečné rozhodnutí už moc nemám a pěkně se v tom plácám. Navíc – ani synové nejsou nadšení představou, že by se naše rodina rozrostla o postižené dítě.
Vedli jsem na toto téma s manželem sáhodlouhé rozhovory, snažila jsem se ho přesvědčit, vysvětlit mu, jak je to pro mne hrozné, ale on zůstal neoblomný. V jednu chvíli mi dokonce řekl, že pokud si holčičku nechám, nemám s ním počítat.
Jsem zoufalá. Tolik jsem se na miminko těšila, i když je moje dceruška postižená, je to pořád moje dítě. Není pro mne snadné říct „konec“, jdu od toho. Co když ji zabiju a zjistí se, že byla vlastně zdravá? Jak se s tím vyrovnám? Jak se vůbec vyrovnám s tím, že jsem ukončila život své maličké, vymodlené dcerušky? Vím, že bez manželovy podpory bych péči o ni nezvládla. Strašně mne mrzí jeho postoj, byť ho svým způsobem samozřejmě chápu.
Co byste dělaly na mém místě? Rozhodnout se musím stejně sama, ale budu ráda, pokud mi napíšete, jak mou situaci vidíte vy. Možná mi to pomůže si některé věci lépe ujasnit a podívat se na celou věc střízlivěji. Teď jsem jen takový uzlíček plný emocí a nevím, kudy kam.
12.3.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 165 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Čekám třetí dítě. Má Downův syndrom.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
http://www.azrodina.cz/2517-tripl-kripl-test
Přeji hodně sil a pozitivní energie.
Kulichu, napsala jsi to moc hezky 
A nápad seznámit se s rodinou která má DS je to nejlepší co jsem tu četla
Anni, to že se trisomie 21.chromozomového páru nemůže opakovat není pravda. Může. Je to genetická porucha. Místo dvou chromozomů jsou tam tři.
Lady L, nejsem křestaň, ale souhlasím s Tebou. To není o strkání hlavy do písku, to je o víře v něco, která mnohdy dokáže zázraky.
Co se týče Miluščinýho manžela, myslím, že se prostě zalekl. A chápu to. Možná o DS nic neví, možná zná jen ty "uslintané" případy". Každopádně bych být Miluškou počítala, pokud si dítě nechá" s nejhorší variantou, že na to zůstane sama. Ale třeba ne...Svého manžela zná nejlépe ona sama.
Milušce přeji hodně sil ať se rozhodně jakkoliv, podle mě je tohle manželství stejně u konce, pokud v sobě bude mít pocit, že ji manžel donutil k potratu, nikdy mu to neodpustí ... Chápu ji i jeho, ale jak z toho ven aniž by si k sobě zavřeli cestu do budoucna netuším. I pro syny to bude těžké v obou případech, ono žít s tím, že jsem pomohl svým odmítnutím zabít vlastní nenarozenou sestru taky nebude jen tak. Neodvážím se radit co dál, pro všechny bude jakékoliv rozhodnutí bolestné.
Lady L: 22.31
No to jí opravdu pomůže, strčit hlavu do písku a modlit se...
Pohled z druhe strany louze. Budoucim maminkam vzdycky nabizime triple test , jednim z nichz je i Down syndrom. Jak jsem byla sokovana, kdyz po tom, co jsem se zeptala sve prvni tehotne pacientky jestli souhlasi, ze udelame tenhle test, dotycna byla velmi urazena, to si snad myslim, ze by sla na potrat nebo co? Test odmitla. Za tri roky praxe jsem tento test delala jen dvakrat. Stovky ostatnich proste odmitly. Nechali by si dite down nedown.
Milá Miluško, nechci Ti radit co máš udělat, jen napíšu náš příběh. Když jsem otěhotněla, lékař mne poslal kvůli věku a také kvůli genetické zátěži v rodině na amnio. Nejdřív jsem si myslela, že pokud by to mimi mělo být postižené, půjdu na potrat. Během čekání na výsledky jsem se rozhodla, že radši nechci vědět, co tam vyjde, protože jsem si najednou byla jistá, že to moje mimi prostě přijmu takové jaké je, bez ohledu na zdravotní stav. Tak jsme se domluvili s lékařem, že výsledky dostane pouze můj gynekolog a nebude mi to říkat, protože jsem se nechtěla zbytek těhotenství stresovat. A jak to dopadlo? Narodila se zcela zdravá holčička, i když na amnio vyšlo postižení DS! Nikdo neví, jak je to možné, ale je to tak. Můj gynekolog tvrdí, že asi selhal lidský faktor, nejspíš to tak bude. Takže na Tvém místě bych určitě trvala na potvrzení diagnozy od více lékařů, abys měla stoprocentní jistotu, než se budeš rozhodovat. A ještě Ti chci říct: sice hodně holek zde v diskusi napsalo, jak je život s postižením "strašlivý", ale asi málokterá z nich má s tímto osobní zkušenost. To co člověk vidí třeba u sousedů, je něco úplně jiného ve vlastní rodině. Podle mého názoru se s DS dá prožít fajn život, jak pro toho postiženého, tak i pro jeho blízké. Mezi blízkým příbuzenstvem máme také jednoho Downíka (už je to slečna - 25 let), je skvělá, samostatná, komunikativní, vychodila i školu, chodí do práce - uklízí v Sokolovně. Z toho je jasně vidět, že ne každý Downík musí být nutně "uslintaný blbeček"!!!!!!! Takže já být na Tvém místě - mimi bych si nechala, a také bych se snažila ještě před jeho narozením seznámit Tvou rodinu s jinou rodinou, kde už takto postižené dítě mají. Je totiž docela možné, že se manžel i kluci bojí pouze té neznámé situace, ale když uvidí jak to funguje jinde, zjistí že to zvládnou taky.
Miluško, přeju Ti hodně štěstí, ať už se rozhodneš jakkoliv. Věřím, že jsi natolik silná, že tuhle nelehkou situaci zvládneš. Budu na Tebe myslet. 
Anni: J8 to tam nenapsala,ale amnio bylo v pořádku a třetí mimi je zdravé. U prvního je diagnoza DMO a ta nemá s genetikou nic společného.
Lanato....ja na amnio nesla, podstoupila jsem veskera vysetreni v nemecku, technikou, co jsem tu bohuzel jeste nevidela....i po straseni v cechach po triplu, ktery nebyl idealni jsem nesla....v nemecku bylo vse vporadku. Mam zdrave dite. potraceni plodu 1:100 jsem teda kvuli bissinesu v cechach /jak jsem se dozvedela, stoji plodovka v nemecku 500eur a je nejlip placnou metodou vysetreni/ nepodstoupila. Kdyz jsem se ptala, jak velke riziko DS v mem veku mam, bylo mi receno, ze nejvic postizenou skupinou jsou 20ti lete matky. Nevi proc, ale je to tak...navic po krvi a ruznych mereni me diky statistice /anglicke prostroje a vsichni co maji tuto licenci provadeji statistiky, ktere se ihned vyhodnocuji v centrale v anglii/ me ruzne vysledky posouvali do ruznych kategorii rizik...takze mi najednou bylo 27 a po nahazeni triplu z cech do pocitace mi bylo dokonce 17
...moje sestra, ktera take slysela v cechach diagnozu DS se pri druhem tehu v nemcich dozvedela, ze to byla diagnoza 21, coz znamena ze se neopakuje DS /doktor mi vysvetlil po lopate, ze ruka ma 10 prstu a jeden z tech prstu ma DS, ostatni jsou zdrave a muzu pak otehotnet a uz se to proste nestane/...Takze by me spis zajimalo, co ti z toho amnia vyslo za diagnozu, protoze jestli to byla 21, dalsi tehotenstvi se nemas ceho obavat, teda urcite ne DS
S vyšším věkem matky stoupá i riziko postižení dítěte, to ti jistě řekl i tvůj Dr. Chci se zeptat : Proč jsi vlastně šla na amnio? Kdybys byla předem rozhodnutá,že si dítě necháš,ať je jakékoliv, mohla jsi toto vyšetření odmítnout. Ty jsi tam ale určitě šla s tím,že bude vše v pořádku a jen jsi to chtěla slyšet i od doktorů. Bohužel se tak nestalo. Já jsem své 3.dítě čekala téměř ve čtyřiceti a amnio jsem podstoupila s tím,že pokud se prokáže postižení,půjdu na ukončení. Tím jsem si byla jistá, neboť jedno postižené dítě už doma mám. A věř mi, i když se pro syna snažíme dělat,co je v našich silách a máme ho moc rádi, s věkem síly ubývají a čím dál častěji se zabývám otázkou jak to bude dál...A to mám manžela,který s náma zůstal a je mi velkou oporou.My však tenkrát,před 17-ti lety, neměli možnost se rozhodnout...Přeji hodně síly ke správnému rozhodnutí!
Miluško přeji pevné nervy. Nicméně musíš počítat s variantou že bys mohla zůstat na vše sama. Já osobně bych asi na potrat šla ale další dítě už bych neměla. Rozhodně ne pokud má manžel k postiženému dítěti takovýto přístup. Ono můžeš mít dítě zdravé a vinou špatného porodu mít doma "slintající bytost" jak už tu někdo psal. Může se narodit předčasně a ani dnes to nemusí končit dobře. Já bych v manželovi ohledně dalšího dítěte ztratila tu"jistotu" že se postará a že neuteče v případě pozdějšího problému.
každé dítě boží, znám více případů, kdy doktoři řekli že dítě bude postižené a ono je úplně zdravé, mě taky říkali, že není něco vpořádku podle hormonů, ostatní vyšetření jsem už si nenechala dělat a protože jsem byla v modlitebním matek prostě jsme se modlily a vím že takových případů bylo více, že dítě i když nazačátku svého bytí bylo označeno za vadné nemocné postižené, se narodilo vpořádku, možná je to pro vás zkouška, zda jste ochotni přijmout a obětovat něco ze svého rádoby štěstí, ale každý se musí rozhodnout sám ten kdo věří na desatero ví, že jeden ze zákonů je nezabiješ, ten co věří na karmu ( a v překladu to znamená vlastne uděláš dobré, vrátí se ti dobré, vykonáš něco zlého vrátí se to k tobě dříve nebo později, přeji je světlo lásky do rozhodování vám i vašemu muži a ochranu a vedení boží a
Pracovala jsem na Zvláštní škole, kam chodila holčička s Down.syndromem. Byl to podobný případ, měla dva o 10 let starší sourozence. Byla miláčkem celé rodiny a byla úžasná.
Lidé s Down.syndromem jsou bezprostřední a dokáží i z deštivého dne udělat den plný lásky a štěstí.
Záleží samozřejmě na stupni postižení, ale většina lidí s DS je schopna vcelku normálního a často samostatného života.
Samozřejmě je třeba počítat s určitými zdravotními potížemi a nutností zvýšené péče.
V tomto je každá rada drahá, je třeba se řídit srdcem.
Já vím, že bych ji nedala, ať už by byla jakákoli, byla by naše.
jeste neco..kdyz jsem ted byla s malou tehotna, byli jsme s manzelem predem domluveni, bude-li dite postizene, ze pujdu na preruseni...diky bohu neni.
Jen ať si Miluška dítě nechá.Je tolik alternativ jejího budoucího života,ať si vychutná ty různé možnosti...Může se stát,že i z postiženého dítěte budou mít plno radosti,"mongolíci" jsou schopni se dost naučit,můžou být milí a přítulní,dokonce někteří vypadají i se svou diagnózou úplně normálně...Nedožije se třeba 40,možná ano,může bydlet v nějakém nechci napsat ústavu,ale prostě pod určitým dohledem,až tu máma nebude.Sourozenci ji taky můžou mít rádi,mimčo je roztomilé skoro vždycky(když neřve)...Manžel si taky třeba dítko zamiluje,nebo si aspoň zvykne...Později bude někde ve speciální školce,takže Miluška může klidně pracovat.Scénář může být taky děsivý-manžel uvidí nenormální dítko a uteče,nechá ji i s dětmi,oni budou žít v chudobě,holčička bude vyžadovat celodenní a neustálou péči,matka z toho onemocní,kluci odejdou k otci,dítě se dostane do ústavu...A určitě se dá vymyslet ještě mnoho variant...Já osobně bych se rozhodla pro ukončení života toho nedokonalého tvorečka a snažila bych se co nejvíc od toho odosobnit,aby následky na psychiku byly co nejmenší..Znala jsem jednu paní,té se narodil postižený syn,měli ho doma,pak čekala druhé dítě,nechtěla žádné vyšetření,zase se narodil postižený syn,teprve 3. byla zdravá dcera.Vychovávala děti doma,ale pak už syny nezvládla fyzicky,museli do ústavů(každý byl v jiném),jezdila za nimi každý měsíc,ale jen ji to trápilo,péče hrozná,ostatní chovanci jim kradli jídlo.Ten 1 zemřel dost brzy,ten druhý se dožil asi přes 30let,v postatě umřel hlady..(bylo to za komunistů...)
anitech: "Je to nezodpovědné a sobecké když víš předem, co se ti narodí a přesto trváš na tom, že si dítě ponecháš".......to myslis opravdu vazne?
