Čekám třetí dítě. Má Downův syndrom.
Řeším strašně těžkou a bolestivou situaci. Máme dva odrostlejší syny, patnáct a třináct let, a oba dva s manželem jsme zatoužili ještě po miminku. Přiznávám, že hlavním iniciátorem jsem byla především já, malého benjamínka jsem si moc přála. Najednou mi nějak přišlo líto, že doba voňavých miminek je pryč, a chtěla jsem si ještě jednou toto období užít. A hlavně prožít, protože se kluky jsem měla dost honičku a brzy jsem šla do práce.
Manžel nebyl proti, a tak se nám za čas zadařilo a já jsem otěhotněla. Byla jsem opravdu moc šťastná. Moje radost však netrvala dlouho. Vzhledem k mému věku (37 let), jsem podstoupila amniocentézu a výsledek tohoto vyšetření je zdrcující. Moje děťátko má Downův syndrom. Když mi to doktor oznámil, složila jsem se.
Nikdy předtím jsem se nijak zvlášť nezaobírala myšlenkou, co bych dělala, kdybych věděla, že čekám postižené dítě. A teď jsem byla postavená přímo před hotovou věc a mám se rozhodnout, zda miminko donosím, nebo ne. Kdo něco podobného nezažil, nedokáže si představit, jak těžké a mučivé rozhodování to je. Nakonec jsem sama v sobě dospěla k přesvědčení, že si holčičku (ano, je to děvčátko), nechám. Představa, že bych měla její sotva započatý život ukončit, je pro mne naprosto nepřijatelná. Navíc si říkám, že určitě existuje i naděje a možnost, že se narodí zdravá. A takovéhle věci se přece stávají.
Manžel však celou věc vidí jinak. Pro něj je něco takového nepřijatelné, v žádném případě si nepřeje, abychom se „na stará kolena“ starali o postižené dítě. Kdyby bylo zdravé, byl by šťastný, ale současná situace zcela mění jeho pohled na věc. Chápu ho, rozumím i jeho argumentům a vím, že má svým způsobem pravdu. Přesto je to pro mne strašně těžké. Času na konečné rozhodnutí už moc nemám a pěkně se v tom plácám. Navíc – ani synové nejsou nadšení představou, že by se naše rodina rozrostla o postižené dítě.
Vedli jsem na toto téma s manželem sáhodlouhé rozhovory, snažila jsem se ho přesvědčit, vysvětlit mu, jak je to pro mne hrozné, ale on zůstal neoblomný. V jednu chvíli mi dokonce řekl, že pokud si holčičku nechám, nemám s ním počítat.
Jsem zoufalá. Tolik jsem se na miminko těšila, i když je moje dceruška postižená, je to pořád moje dítě. Není pro mne snadné říct „konec“, jdu od toho. Co když ji zabiju a zjistí se, že byla vlastně zdravá? Jak se s tím vyrovnám? Jak se vůbec vyrovnám s tím, že jsem ukončila život své maličké, vymodlené dcerušky? Vím, že bez manželovy podpory bych péči o ni nezvládla. Strašně mne mrzí jeho postoj, byť ho svým způsobem samozřejmě chápu.
Co byste dělaly na mém místě? Rozhodnout se musím stejně sama, ale budu ráda, pokud mi napíšete, jak mou situaci vidíte vy. Možná mi to pomůže si některé věci lépe ujasnit a podívat se na celou věc střízlivěji. Teď jsem jen takový uzlíček plný emocí a nevím, kudy kam.
12.3.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 165 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Čekám třetí dítě. Má Downův syndrom.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
mam zname, co si v tvem veku dite poridili...prvni....a narodil se syn s DS. Jsou dost financne zabezpeceni a doufaji, ze bude syn aspon takhle jednou zajisten.... synovi je ted skoro 30, prestoze se kvuli srdecni chorobe ani tolika dozit nemel. Neni v ustavu, ale uz taky dobre nezvladaji vse a odjakziva meli k synovi nejakou opatrovnici, ktera aspon pres den vypomaha, vozi do dilny, kde postizeni ibcas neco tvori atd..atd....ale stejne vidim, ze je to zmaha. Smutny osud. Uprimne, nedivim se manzelovi. Ma sestra byla v tve sytuaci, rozhodla se pro potrat. Diagnoza 21 /znamena, ze uz se priste neipakuje/, do mesice itehotnela znovu a maji zdravou holcicku. Ja byla s malou tehotna ve 41 a zdrava, i bez amnio. Pry DS ted hodne postihuje matky kolem 20 let. Proste se to muze stat kazdemu. Musis vedet sama, ale osobne musim rict, ze i to zdrave v pozdejsim veku dava zabrat. Nato postizene.
podle mne, pokud nemáš uplne jasno (jako že nemáš) tak bych fofrem přestala přemýšlet, jako "moje holčička" - tím se zbytečne nervuješ a jako nátlak na manžela mi to prijde hodne silný kafe.
nečetla jsem všechno, ale souhlasím s mashankou.
nechápu, proč jsi na amniocentézu vubec chodila, pokud se jednalo o takhle plánovaný tehotenství , tak jste to meli probrat predem.
aldoska: klobouk dolů před tebou a tvými kolegyněmi! 
Jsem ráda, že takoví lidé existujou. 
hm a az umres, tak dite, pokud te prezije a nebude zvykle na ustavy, umre velmi brzo taky, nebot bude fixovane pouze na tebe... nedivim se manzelovi, ze z toho couva a chapu i tebe jakozto mama. ale asi bych do toho fakt nesla a ani nezjistovala, jestli naaahodou byla dcerka zdrava. fakt ne.
Miluško, možná by neškodilo si něco přečíst... třeba tohle:
http://www.mpece.com/modules.php?name=News&file=article&sid=83
Pracuji u dětí, které sice nemají DS, ale "pouze" mentální retardaci a přidružené vady. Miluji tu práci a současně jsem šťastná, že je to "jen" moje zaměstnání a nikoli osud. Mezi námi speciálními pedagogy se říká: "Mějme je rádi jako vlastní děti a buďme rádi, že to nejsou naše děti"...
Osobně bych do toho nešla ani náhodou... Přeji hodně síly!
.jpg)
anitech: Ve Spartě by se ti něco takového ovšem nemohlo stát. Tam by tě nikdo neodpuzoval, ani vlastně to stádečko nemohli vytvořit, měli tam takovou skálu......
Ostatně ono stačí vzpomenout jak se lidi koukali na "chovance Jedličkárny" když je v roce 1990 poprvé pustili do města.....
majucha: ono nejde o to ,že ji nechce podržet proto, že chce mít klid. Jde o to, že cítí ekonomické ohrožení rodiny. Žena bude už navždycky muset zůstat doma, nebude mít plat jenom to, co na socoálce vyběhá za příspěvky a to není moc. Takové dítě potřebuje léky, protožeže tenhle syndrom znamená většínou i nemocné srdce a jiné neduhy. Potřebuje i spešl obuv, protože bude mít možná i ortopedické potíže. Znamená to, že tři děti a dva dospělí budou o jednom platu
milá Miluško, myslím, že bude v tvém rozhodování možná dobré, když navštívíš nějaký ten ústav a podíváš se, jak taková péče vypadá v reálu, abys viděla, co tě čeká. A budeš na to sama, rodině se nedivím. Bydlím pár metrů od takového stacionáře a povím ti, že denně Bohu děkuji za zdravé děti. Už jenom pohled na to nesamostatné a slintající stádečko, které ošetřovatelky kolem nás vodí na procházku je tristní a přiznám se bez mučení i odpuzující.
Je to nezodpovědné a sobecké když víš předem, co se ti narodí a přesto trváš na tom, že si dítě ponecháš. A věř mi, že co se téhle diagnosy týká, tak zázraky se nedějí
ahoj ,Miluško,vím jaké to je když hodně chceš dětátko,já mám dva kluky jednoho hemofilika a jednoho zdravého,věř mi není to jednoduché se starat o nemocné dítě a já toho hemofilika moc chtěla je první za nic bych to nevyměnila,ale po druhé jsem už chtěla jedině zdravé.samozřejmě jsem byla u obou na vyšetření.píšu ti jen z toho důvodu,že bud vděčná,že už máš dva zravé kluky.já před tím nemohla přijít do jiného stavu 7 let,tak jsem ho chtěla za každou cenu,ale po druhé?už ne,veškerá starost bude jen na tobě stejně.když už se k tomu manžel takto staví.ale já jsem i tak štastná za své děti.
klobouk dolů a zvládni to co nejlíp.
Omlouvam se, pisu jako 
zaznelo uz tady snad skoro vsechno, ale i tak mam potrebu dodat jeste neco. Je ti 37 let, to neni konec sveta. Vim,ze te ceka strasne tezke rozhodnuti, ktere musis udelat ty, ale nejen ty, ale cela tvoje rodina. Chtal bych ti jen rici, ze jsi relativne malada a tohle nemusi byt posledni pokus o prirustek do rodiny. 
Bohužel jako zdravotník bych zvolila také interupci... Nevíš, jaký stupeň DS to bude a jak těžké to bude pro celou rodinu. Navíc, když ti manžel jasně řekl ať s ním nepočítáš. Je to těžké, ale čas tu bolest vyléčí a pak se můžete pokusit o další miminko....které bude zdravé. Hodně štěstí a napiš, jak to dopadlo...Budu držet palce.
.jpeg)
Mám dvě děti, druhé (vlastně třetí) v mých 35 letech,takže jsem šla na testy. A než byly výsledky, řešili jsme doma, co bude, když budou výsledky špatné. Ač jsem o to dítě strašně moc stála, protože jsem před tím o jedno přišla, věděla jsem,že bych šla na potrat. Nejsem člověk,který by to zvládl. Neumím si představit,že bych musela s takovým dítětem zůstat doživotně doma, že bych po zbytek života neznala už nic jiného než péči o nemocné dítě a nejvíc by mě děsila představa,co s ním bude až já nebudu. A taky by mi bylo líto mého druhého dítěte, protože už navždy byl pro své okolí ten kluk,co mají doma toho blbečka.
Ono něco jiného,když rodiče nevědí,že se jim takové dítě narodí, pak jsou postaveni před hotovou věc a věřím, že i takové dítě milují,ale dobrovolně přivést na svět dítě, které nikdy nebude mít vlastní život a vlastně zničí i ten můj
Máme takové dítě v rodině, dneska už je to 50ti letá ženská. Maminka jí obětovala celý život, rodina se od ní neodvrátila, ale ani tak to procházka růžovým sadem rozhodně nebyla a není, je paličatá a jak není po jejím dovede být pěkně vzteklá a zlá. A když o nich někdo mluví, tak jako o těch co mají toho mongola.
A ať si říká kdo chce,že je to sobecké a že je to vražda, já bych do toho nešla, nejsem tak silná abych to zvládla, mě by ta bezmoc zničila.
Miluško, držím palce,ať se rozhodneš jakkoliv
.gif)
majucha: Myslím, že zevšeobecňovat stanovisko manžela v tomto případě nejde. Víme jen, že nesouhlasí s donošením. Neznáme jeho důvody. Co postrádám já v tom článku je to, že se paní nezamýšlí nad tím, co ti dva starší sourozenci. Manžel se může rozhodnout podle zkušeností, znalostí, vyčtených informací nebo i podle míry své pohodlnosti (jak tu leckdo naznačil). Ale ti malí kluci nejsou ještě schopní se odpovědně rozhodnout, jak se k téhle situaci postavit. Pro ně je naprosto nepředstavitelné, že pokud se dítě narodí, maminka na ně už nikdy nebude mít dost času, nejsou schopní domyslet, že až tu rodiče (nebo v případě, že manžel by to neustál, tak jen matka) nebudou, že veškerá náročná starost a péče bude na nich, nejsou schopní si představit, že jednou své partnerce budou postiženou sestru muset představit a seznámit ji s tím, že v budoucnu ji čeká pomoc s péčí o postiženého atd. Pro ty malé kluky je to jednoznačně zotročení. Možná manžel tyto věci bere v úvahu a proto nesouhlasí s donošením. Nikde se neříká, že to počaté dítě nemá rád. On ho klidně může milovat, ale asi miluje i svoji ženu a svoje dvě starší děti a z jeho jeho lásky k blízkým pramení jeho rozhodnutí.
Dobrý den, já jsem také čekala dítě ve vyšším věku, byla na testech, naštěstí dopadly dobře. Pokud by ale byl Down, asi bych šla na potrat. Můj gynekolog mě varoval, že muži obvykle postižené dítě psychicky neunesou a odcházejí od rodiny. A pak taky máme v rodině postiženého, můj strýc je po DMO. Dnes je mu 60 let a je v důchoďáku, naštěstí. Naši si ho ale berou na víkendy a není to legrace. Strýc není mentálně zaostalý, ale velmi špatně se hýbe. Taky nikdy nepracoval a není moc opotřebovaný, tak si říkám, že nás asi všechny přežije. Je potřeba si uvědomit, že o postiženého se musí někdo starat. Tady péče přešla na sourozence.
