Čekám třetí dítě. Má Downův syndrom.
Řeším strašně těžkou a bolestivou situaci. Máme dva odrostlejší syny, patnáct a třináct let, a oba dva s manželem jsme zatoužili ještě po miminku. Přiznávám, že hlavním iniciátorem jsem byla především já, malého benjamínka jsem si moc přála. Najednou mi nějak přišlo líto, že doba voňavých miminek je pryč, a chtěla jsem si ještě jednou toto období užít. A hlavně prožít, protože se kluky jsem měla dost honičku a brzy jsem šla do práce.
Manžel nebyl proti, a tak se nám za čas zadařilo a já jsem otěhotněla. Byla jsem opravdu moc šťastná. Moje radost však netrvala dlouho. Vzhledem k mému věku (37 let), jsem podstoupila amniocentézu a výsledek tohoto vyšetření je zdrcující. Moje děťátko má Downův syndrom. Když mi to doktor oznámil, složila jsem se.
Nikdy předtím jsem se nijak zvlášť nezaobírala myšlenkou, co bych dělala, kdybych věděla, že čekám postižené dítě. A teď jsem byla postavená přímo před hotovou věc a mám se rozhodnout, zda miminko donosím, nebo ne. Kdo něco podobného nezažil, nedokáže si představit, jak těžké a mučivé rozhodování to je. Nakonec jsem sama v sobě dospěla k přesvědčení, že si holčičku (ano, je to děvčátko), nechám. Představa, že bych měla její sotva započatý život ukončit, je pro mne naprosto nepřijatelná. Navíc si říkám, že určitě existuje i naděje a možnost, že se narodí zdravá. A takovéhle věci se přece stávají.
Manžel však celou věc vidí jinak. Pro něj je něco takového nepřijatelné, v žádném případě si nepřeje, abychom se „na stará kolena“ starali o postižené dítě. Kdyby bylo zdravé, byl by šťastný, ale současná situace zcela mění jeho pohled na věc. Chápu ho, rozumím i jeho argumentům a vím, že má svým způsobem pravdu. Přesto je to pro mne strašně těžké. Času na konečné rozhodnutí už moc nemám a pěkně se v tom plácám. Navíc – ani synové nejsou nadšení představou, že by se naše rodina rozrostla o postižené dítě.
Vedli jsem na toto téma s manželem sáhodlouhé rozhovory, snažila jsem se ho přesvědčit, vysvětlit mu, jak je to pro mne hrozné, ale on zůstal neoblomný. V jednu chvíli mi dokonce řekl, že pokud si holčičku nechám, nemám s ním počítat.
Jsem zoufalá. Tolik jsem se na miminko těšila, i když je moje dceruška postižená, je to pořád moje dítě. Není pro mne snadné říct „konec“, jdu od toho. Co když ji zabiju a zjistí se, že byla vlastně zdravá? Jak se s tím vyrovnám? Jak se vůbec vyrovnám s tím, že jsem ukončila život své maličké, vymodlené dcerušky? Vím, že bez manželovy podpory bych péči o ni nezvládla. Strašně mne mrzí jeho postoj, byť ho svým způsobem samozřejmě chápu.
Co byste dělaly na mém místě? Rozhodnout se musím stejně sama, ale budu ráda, pokud mi napíšete, jak mou situaci vidíte vy. Možná mi to pomůže si některé věci lépe ujasnit a podívat se na celou věc střízlivěji. Teď jsem jen takový uzlíček plný emocí a nevím, kudy kam.
12.3.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 165 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Čekám třetí dítě. Má Downův syndrom.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
majucha: když já to pořád beru tak, že jemu jde taky o celej zbytek života a začínaj mu docházet rozumný argumenty, tak se uchyluje k těm tvrdším. Já tady fakt chápu obě strany. Jako lehký cholerik křísnutý těžkým melancholikem jsem taky kolikrát musela být manželem tvrději usměrňována, když jsem vyšilovala už nadmíru (Miluško, nemyslím to teď na tvůj případ, to vyšilování není!!!) - to je právě ten hlas zdravého rozumu, kterej je zapotřebí, když už s námi hormony nebo obnažené nervstvo cloumá příliš, to už tu někdo hezky psal. A pokud s tím pánem Miluška drtí nějaký ten patnáctý rok společného života a stále jsou spolu natolik rádi, aby plánovali dalšího sviště, tak si opravdu myslím, že se v tomto případě jedná jen o zoufalé argumenty z obou stran.
bizuna: Linda: ke dvěma skoropuberťákům /11 a 13) jsme si pořídili benjamínka a jsme moc rádi, že ho máme. Větší děti po maturitě opustili hnízdo (načas, vypadá to, že se vrátí) a nám bez dětí by bylo doma smutno. Je pravdu, že manžela jsem trošku přemlouvala, ale teď sám říká, že je rád, že se nechal.
V rodině o nás obou je deficit alfa 1 antitrypsinu, my s mužem jsme přenašeči genetické informace (1 chromozom dobrý, 1 blbý) starší syn je zdravý a dcera zdědila oba dva blbé a tak jsme při třetím řešili, co bude, když bude amnio špatný. Pokud by i mimino mělo oba dva chromozy blbý, nikdo by nám neřekl, jak bude mít dítě problémy, mohlo být ve dvou letech "zralé" na transplantaci jater, druhý extrém byl, že nebude mít celý život žádné problémy. A teď se rozhodni. Právě proto, že to nedokáže nikdo říct, byla u nás varianta si dítě nechat, naštěstí to dobře dopadlo a má oba dva zdravé. Když jsem se to dozvěděla, celé odpoledne jsem probrečela úlevou.
Sofffie: já ti nevim... osobně bych zrovinka v takové situaci dala přednost tomu, kdyby mě podržel nad vodou, než ultimátům, aby měl klid a pohodlí 
, ale já jsem v tomhle zaujatá. Taky jsem kdysi jedním byla pro jeho klid a pohodlí odejita ve chvíli, kdy jsem mu řekla, že jsem v tom (a taky to z mojí strany nebyl žádnej podraz, on sám o dítěti mluvil) a fakt jsem to moc neocenila. I když jsem se s tím, jako každá pořádná dospělá ženská (nebo jak přesně to tady zaznělo), vyrovnala sama a neobtěžovala tím okolí.
No ale to je jinej příběh
bizuna: v otmto pripade se bavime o matce, ktere je 37. to neni moc. a to ze chce dite neni nic nad cim by bylo treba se pozastavovat. nezanedbatelny pocet zen si v podobnem veku porizuje prvni dite a nikoho to nijak zvlast nezarazi.
.jpg)
medved: souhlasím se vším co jsi napsala 
Miluška se musí sama rozhodnout a myslet i na ostatní členy rodiny ( né jen na děťatko ,které má přijít ) je to opravdu moc těžká volba ,hodně 
bizuna: já bych nebyla tak radikální v názorech - ať jsem já jakkoli nevhodný tvor do dalšího mateřství, hodiny mi přesto tikaj taky a úplně chápu, jak Miluška po dítěti touží - je to příroda a ta se rozumem přebíjí někdy strašně těžko...
majucha: Jejího chlapa bych taky nezatracovala ve smyslu "aspoň ví, co má vedle sebe" - má ho vedle sebe už velice dlouho a patrně se jedná o kvalitního jedince, už jen proto, že použil tvrdší argumenty a vyhrožování odchodem až v okamžiku, kdy se snaží všemi dostupnými prostředky zachránit klid domova...
Linda: Souhlas - raději rozšířit původní rodinu než zakládat "Druhý vrh"
.jpg)
bizuna: osobne si myslím, ze je to kazdého vec jestli si porídí 10 detí nebo jedno, jestli si je porídí najednou ve dvaceti a nebo najednou v petatriceti a nebo postupne kazdý dva roky jedno mimco a nikdo do toho nemá co kecat. ALe uznávám, ze poslední dobou se snad roztrhl pytel s rodinami, které mají 2 pubertáky a k tomu si porí benjamínka 
, ale je to jen a jen jejich vec.
asi budu hnusná, ale proboha proč tolik ženskejch si neváží toho, že mají dvě zdravý děti a chtějí si na starý kolena pořídit dítě. I když se narodí zcela zdravé,hodně to ovlivní rodinu, finančně, nebudou pár let dovolené, omezení života rodičů a ono ne každej na to má, v pozdějším věku stávat v noci k dítěti a neustále ho hlídat. Připadá mi to, že si pořizují nějakou hračku a že jsou in. A většinou přemlouvají svoje chlapy a ti nakonec kejvnou. No a když se ještě vyskytne tenhle problém...Určitě bych si postižené dítě nenechala, nejde jenom o tebe a ostatní členy rodiny, co jim to vezme, ale jde o to, že to samotné dítě bude nešťasné, následně je velká pravděpodobnost rozpadu rodiny - a to chceš svým dvěma klukům udělat?
medved: přesně
nevěřím tomu, že postoj rodiny se změní, ostatně - jsou to přeci chlapi, ne
když je možnost volby, tak bych nevedla předem marný boj...
Miluško, přeji hodně sil a velkou poporu rodiny. Ať se rozhodneš jakkoliv. Není to Tvoje poslední šance v životě.
Vzdát se dítěte není snadné, ale žít jeho těžký život a na svůj rezignovat, je těžké neméně.
milusko, myslim, ze tohle dilema nedokaze vyresit zadna internetova diskuze 
urcite znas argumenty pro i proti, ale rozhodnout se budes muset sama. jen se trochu bojim, ze pokud bys mela jit vylozene sama proti cele rodine tj. manzelovi i synum, tak to nemusi dopadnout dobre. dite s DS je zavazek na cely zivot pro celou rodinu a je treba to tak hodnotit. kdyby rodina stala za tebou bylo by to o necem uplne jinem....kamaradka dlouhe roky pracovala v kavarne vesmirna, kde zamestnavaji postizene, mimo jine i lidi s DS....dost me to vylecilo z iluze, ze jsou to stastni lide, kteri zijou ve svem svete a z toho naseho k nim moc nedoleha. doleha a hodne a neni to zrovna moc povzbudive, bohuzel velmi dobre si uvedomuji, ze nejsou "normalni" a co vsechno je pro ne uzavrene a nemozne....treba takove obycejne veci jako je manzelstvi, rodina, sex.....jejich zivot rozhodne neni prochazka ruzovym sadem.
bohužel pokud byl Downův syndrom zjištěn při amnicentéze, tak je minimální pravděpodobnost, že by se dítě narodila zdravé
.gif)
Meryl: Miluško 
Hodně sil ať se rozhodneš jak chceš. To víš, nám se to mluví když to nemusíme řešit..
Asi to fakt chce brát naprosto racionálně a bez citů, plusy a minusy.
Např. Máme bydlení, je rodina závislá na mém výdělku (životně), atd. a pak řešit city.
Já třeba i kdybych sebevíc chtěla (jakože chci, ale nemám na IVF prachy) tak bych si teď nemohla dovolit být doma bez peněz. páč prostě hlavní živitel rodiny s vyšším příjmem jsem já a je na mě závislá hypo, manžel, dcera, a hafo zvířat. Racionálně se mého příjmu nemůžu vzdát ani na 3 roky natož nadosmrti a ještě generovat náklady (pobyty v nemocnicích,lázně , pomůcky atd.). Takže osobně bych měla rozhodnutí vlastně jednoduchý. Je teda rada pro Milušku,ať se na to nejprve podívá z tohoto pohledu, třeba to manžel takhle vidí a ona pod vlivem emocí ne..
