Čekám třetí dítě. Má Downův syndrom.
Řeším strašně těžkou a bolestivou situaci. Máme dva odrostlejší syny, patnáct a třináct let, a oba dva s manželem jsme zatoužili ještě po miminku. Přiznávám, že hlavním iniciátorem jsem byla především já, malého benjamínka jsem si moc přála. Najednou mi nějak přišlo líto, že doba voňavých miminek je pryč, a chtěla jsem si ještě jednou toto období užít. A hlavně prožít, protože se kluky jsem měla dost honičku a brzy jsem šla do práce.
Manžel nebyl proti, a tak se nám za čas zadařilo a já jsem otěhotněla. Byla jsem opravdu moc šťastná. Moje radost však netrvala dlouho. Vzhledem k mému věku (37 let), jsem podstoupila amniocentézu a výsledek tohoto vyšetření je zdrcující. Moje děťátko má Downův syndrom. Když mi to doktor oznámil, složila jsem se.
Nikdy předtím jsem se nijak zvlášť nezaobírala myšlenkou, co bych dělala, kdybych věděla, že čekám postižené dítě. A teď jsem byla postavená přímo před hotovou věc a mám se rozhodnout, zda miminko donosím, nebo ne. Kdo něco podobného nezažil, nedokáže si představit, jak těžké a mučivé rozhodování to je. Nakonec jsem sama v sobě dospěla k přesvědčení, že si holčičku (ano, je to děvčátko), nechám. Představa, že bych měla její sotva započatý život ukončit, je pro mne naprosto nepřijatelná. Navíc si říkám, že určitě existuje i naděje a možnost, že se narodí zdravá. A takovéhle věci se přece stávají.
Manžel však celou věc vidí jinak. Pro něj je něco takového nepřijatelné, v žádném případě si nepřeje, abychom se „na stará kolena“ starali o postižené dítě. Kdyby bylo zdravé, byl by šťastný, ale současná situace zcela mění jeho pohled na věc. Chápu ho, rozumím i jeho argumentům a vím, že má svým způsobem pravdu. Přesto je to pro mne strašně těžké. Času na konečné rozhodnutí už moc nemám a pěkně se v tom plácám. Navíc – ani synové nejsou nadšení představou, že by se naše rodina rozrostla o postižené dítě.
Vedli jsem na toto téma s manželem sáhodlouhé rozhovory, snažila jsem se ho přesvědčit, vysvětlit mu, jak je to pro mne hrozné, ale on zůstal neoblomný. V jednu chvíli mi dokonce řekl, že pokud si holčičku nechám, nemám s ním počítat.
Jsem zoufalá. Tolik jsem se na miminko těšila, i když je moje dceruška postižená, je to pořád moje dítě. Není pro mne snadné říct „konec“, jdu od toho. Co když ji zabiju a zjistí se, že byla vlastně zdravá? Jak se s tím vyrovnám? Jak se vůbec vyrovnám s tím, že jsem ukončila život své maličké, vymodlené dcerušky? Vím, že bez manželovy podpory bych péči o ni nezvládla. Strašně mne mrzí jeho postoj, byť ho svým způsobem samozřejmě chápu.
Co byste dělaly na mém místě? Rozhodnout se musím stejně sama, ale budu ráda, pokud mi napíšete, jak mou situaci vidíte vy. Možná mi to pomůže si některé věci lépe ujasnit a podívat se na celou věc střízlivěji. Teď jsem jen takový uzlíček plný emocí a nevím, kudy kam.
12.3.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 165 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Čekám třetí dítě. Má Downův syndrom.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
Tlumočím příspěvek od Milušky, který poslala mejlem.
Dobrý den všem, moc vám děkuju za vaše názory, za to, že jste byli ochotni se mým problémem zabývat. Omlouvám se, že se do diskuse nezapojím, mám obavu, že bych to asi neustála. Situace, ve které jsem, je pro mne strašně těžká, hlavně pocitově. Já tak nějak z větší části cítím, že přivést na svět postižené děťátko je velký závazek, který by se netýkal jenom mne. Rozumově už jsem snad schopná to uznat, přesto je to pro mne šílené rozhodnutí, které mám udělat. Říct to konečné slovo, vyřknout ortel nad holčičkou, kterou, i když ještě není na světě, z celého srdce miluji. Opravdu mi není lehko. Nemyslím, že jsem sobecká, manžela jsem do početí netlačila, byla jsem jen první, kdo úvahu o dalším dítěti vznesl a on s tím bez problémů souhlasil.
Ještě jednou vám všem moc děkuji za vaše názory i slova pochopení. Pomohlo mi to, zvlášť od některých, které dokázaly poznat, jak těžké to pro mne je. Děkuji. Miluše
bohunka: Panebože! 
Mlho, vždyť to tady řílám už asi popátý 
, jejich práva jsou rovnocenný. Její právo není o nic lepší než jejich. A kdokoliv ustoupí, tak to odnese. Tady z hlediska postoje těchto dvou stran není objektivně lepší řešení, to je až z dalších faktů. Ale nevidím důvod tady z Milušky dělat tu špatnou, co si neprávem dovoluje obtěžovat zbytek rodiny místo toho, aby držela hubu a krok a bez dalšího obtěžování rodiny se s tím někde vyrovnala sama. Což z některých příspěvků vyplývalo. Já bych od té rodiny očekávala alespoň to, že oplátkou za svůj požadavek jí nějak podpoří, pomůžou se s tou situací vyrovnat, ev. potom další dítě zkusí znovu, ale nenechají ji v tom samotnou. Možná, že to tak není a podpoří ji, ale trochu mi z toho článku vyplývá, že spíš ne, když jsou ochotný ji v případě opačného rozhodnutí nechat samotnou, ať to má teda ještě těžší. Protože, aspoň teda já, když mám někoho ráda, tak za ním stojím i v případě, že udělá špatné rohodnutí a i mně to zkomplikuje život. Pokud někdo vyhrožuje tím, že když uděláš to a to, tak tě opustím... tak ten už k tomu druhému moc necítí. Opustil by ji tak jako tak, jen pro jiný důvod
Aspoň ví, co má vedle sebe :-)
.gif)
Sofffie: presne tak 
navic preju chladnou hlavu a realisticke rozhodovani
a hlavne stastny konec
Já jsem slaboch, nikdy bych do toho nešla...
Souhlasím s názorem mashanky. A vůbec ti, Miluško, nezávidím to těžké rozhodování. Přeju opravdu ze 
, ať všechno dopadne dobře a bez tragických následků, ať už se rozhodneš jakkoliv. 
caira: Navíc paní musela vědět, že v jejím věku už je prostě vyšší riziko..... Příroda se nedá pokaždý obelstít.
majucha: A Miluška ve které se perou mateřské pudy má právo na všechny hodit ten balvan a nadosmrti je uvázat k něčemu co se dalo zastavit? Proto se snad tyhle testy dělají aby se v případě poškozeného plodu provedl potrat. Pokud je Miluška normální dospělá ženská tak se s potratem vyrovná, ale nemá právo zničit život i synům.
majucha: fajn, veta o hormonech to primo neni
ale uzlicek emoci je v tuhle chvili vic
a vubec nebudeme plkat o hovadinach
co by si delala v tomhle pripade Ty?
Mit dve zrdrave deti a manzela, a nmikdo nechce postizene dite do rodiny.. dite, ktere si vymodlila hlavne Ty (viz. Přiznávám, že hlavním iniciátorem jsem byla především já, malého benjamínka jsem si moc přála....) Tohle zajima autorku
ne plky o testech a o andulkach
asi sama dobre vi, jaka je pravdepodobnost testu..
Osobně bych do toho nešla. Ani omylem. Přijde mi to nefér nejen ke zbytku rodiny, ale i tak nějak celkově - proč rozšiřovat společnost o dalšího postiženýho, kterej bude muset celej život pobírat sociální dávky, bude na někom závislej a nebude ničím přínosnej? Takových lidí je až dost. Stát na něj bude celoživotně platit, k čemu to jako je? A od toho taky byly vynalezeny všechny ty testy, aby se tomu předcházelo, ne? 
Planeta je už dost přelidněná.
Stejně moc nechápu ty lidi, co už děti maj, a na "starý kolena" se rozhodnou ještě pro mimino. No ale to je fuk, nemusím to chápat 
At se rozhodnete jak koli bude to pro vás rána.Nejsem psicholog ,ale realista se 7 dětmi .Když se rozhodnete pro potrat bude to strašná bolest která vás bude řezat,ale za pár let přejde a manžel bude stát při vás.A když si jí necháte budete se o ní starat a co húř uvidíte jí umírat a nakonec jí pochováte neznám nic horšího jak matka pochovává své dítě.Já by jsem šla ještě jednou k lékaři, aby mě ujistil o verdiktu zdravá nebo ne jinak vám posílám štěstí a hodně síli.
.jpg)
Johanka74: otázkou je jestli je vůbec snadné testy odmítnout pro ty co jsou si jistí svým rozhodnutím a jestli samotné testy neznamenají riziko. Maně si pamatuji , že říkali cosi o 1-2 procentech rizika potratu při odběru plodové vody na kterém jsem s manželkou byl..... ( je to nahoře na Letné za ministerstvem vnitra, pokud by měl někdo pochyby)
caira: opiš mi prosím tu větu ve které píše, že je její úsudek ovlivněn hormony. Nemůžu ji najít. Poslední věta článku je o něčem jiném
majucha: A nechtela, abych za ni resili jeji situaci - coz tady dela vetsina
chtela nazor, jak bych situaci resili mi, pokud bychom v ni byli
chytrájakrádio: Víš, já podobnou rodinu znám. Nemají sice dítě přímo s DS, ale vážně postižené. Přesto, že už měli dva kluky v pubertě, zkusili ještě benjamínka. Matka věděla včas, že dítě bude postižené, ale doufala, že velkou láskou a péčí se postižení vyléčí, takže si ho doslova vybrečela.
Narodil se chlapeček, kterému je dnes 20 let. Nechodí, nemluví, špatně vidí, špatně slyší, nekomunikuje. Rodina se rozpadla, a přesto, že zdraví synové mámě dle možností pomáhají, žít s ní nechtějí a nemohou. Ona sama přebaluje dospělého nemohoucího syna, krmí ho a ošetřuje. Trpí depresí a syndromem vyhoření, a kdyby se mohla dnes rozhodnout, tohle dítě by se nenarodilo.
majucha: sama to napsal.... ze jeji usudek je ovlivnen hormony :-)
nepotrebuju kouli, staci mi umet cist (viz. posledni veta :-) )
caira: mně teda zmítaná hormonama nepřipadá. Její projev je velice racionální. Ale možná máš křišťálovou kouli a je to to jasný 
