Čekám třetí dítě. Má Downův syndrom.
Řeším strašně těžkou a bolestivou situaci. Máme dva odrostlejší syny, patnáct a třináct let, a oba dva s manželem jsme zatoužili ještě po miminku. Přiznávám, že hlavním iniciátorem jsem byla především já, malého benjamínka jsem si moc přála. Najednou mi nějak přišlo líto, že doba voňavých miminek je pryč, a chtěla jsem si ještě jednou toto období užít. A hlavně prožít, protože se kluky jsem měla dost honičku a brzy jsem šla do práce.
Manžel nebyl proti, a tak se nám za čas zadařilo a já jsem otěhotněla. Byla jsem opravdu moc šťastná. Moje radost však netrvala dlouho. Vzhledem k mému věku (37 let), jsem podstoupila amniocentézu a výsledek tohoto vyšetření je zdrcující. Moje děťátko má Downův syndrom. Když mi to doktor oznámil, složila jsem se.
Nikdy předtím jsem se nijak zvlášť nezaobírala myšlenkou, co bych dělala, kdybych věděla, že čekám postižené dítě. A teď jsem byla postavená přímo před hotovou věc a mám se rozhodnout, zda miminko donosím, nebo ne. Kdo něco podobného nezažil, nedokáže si představit, jak těžké a mučivé rozhodování to je. Nakonec jsem sama v sobě dospěla k přesvědčení, že si holčičku (ano, je to děvčátko), nechám. Představa, že bych měla její sotva započatý život ukončit, je pro mne naprosto nepřijatelná. Navíc si říkám, že určitě existuje i naděje a možnost, že se narodí zdravá. A takovéhle věci se přece stávají.
Manžel však celou věc vidí jinak. Pro něj je něco takového nepřijatelné, v žádném případě si nepřeje, abychom se „na stará kolena“ starali o postižené dítě. Kdyby bylo zdravé, byl by šťastný, ale současná situace zcela mění jeho pohled na věc. Chápu ho, rozumím i jeho argumentům a vím, že má svým způsobem pravdu. Přesto je to pro mne strašně těžké. Času na konečné rozhodnutí už moc nemám a pěkně se v tom plácám. Navíc – ani synové nejsou nadšení představou, že by se naše rodina rozrostla o postižené dítě.
Vedli jsem na toto téma s manželem sáhodlouhé rozhovory, snažila jsem se ho přesvědčit, vysvětlit mu, jak je to pro mne hrozné, ale on zůstal neoblomný. V jednu chvíli mi dokonce řekl, že pokud si holčičku nechám, nemám s ním počítat.
Jsem zoufalá. Tolik jsem se na miminko těšila, i když je moje dceruška postižená, je to pořád moje dítě. Není pro mne snadné říct „konec“, jdu od toho. Co když ji zabiju a zjistí se, že byla vlastně zdravá? Jak se s tím vyrovnám? Jak se vůbec vyrovnám s tím, že jsem ukončila život své maličké, vymodlené dcerušky? Vím, že bez manželovy podpory bych péči o ni nezvládla. Strašně mne mrzí jeho postoj, byť ho svým způsobem samozřejmě chápu.
Co byste dělaly na mém místě? Rozhodnout se musím stejně sama, ale budu ráda, pokud mi napíšete, jak mou situaci vidíte vy. Možná mi to pomůže si některé věci lépe ujasnit a podívat se na celou věc střízlivěji. Teď jsem jen takový uzlíček plný emocí a nevím, kudy kam.
12.3.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 165 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Čekám třetí dítě. Má Downův syndrom.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
chytrájakrádio: nikdo ji nenazval egoistickou mrchou, jen Ty...
Je zmitana hormonama, nema realny pohled na situaci - jeji muz ano
Chtit po mne timto zpusobem manzel, abych si nechala postizene dite, jdu tajne na potrat
chytrájakrádio: tak to vidím i já ...
bohunka: nepsala jsem nikdy nic o tom, že se tomu nemá nebo nedá zabránit
. Racionální argumenty samozřejmě nahrávají "konečnému řešení této otázky" a já nechci ani v nejmenším soudit, zda je lepší řešení jedno nebo druhé. Ale ten způsob argumentace byl velice drsný a v tomto souhlasím s Otíkem - ona sama si to dítě neudělala, ale ona ho nosí, cítí, trápí se kvůli němu a evidentně ho už teď má velice ráda. Argumenty o zotročování celé rodiny a násilí na ostatních, protože ONI to dítě nechtějí nejsou objektivní, protože JICH se následky rozhodnutí o interrupci týkat nebudou a odnese si je jen a jen Miluška. Tudíž jejich právo jí něco přikazovat je úplně stejně sobecké jako její právo dítě si nechat.
Tu přirovnání k andulce jsem použila proto, že když ta se nepořídí, tak to nikdo neodnese víc, než ti ostatní. Ale tady to vždycky jedna strana odnese víc, ať už to bude ta nebo ta. A s Miluškou se v některých příspěvcích zacházelo tak, jakože ona nemá prívo na to zacházet se svým tělem podle svého, protože by to narušilo klid a pohodu jejího muže. Prostě jednostranný postoj.
.gif)
Tady je těžký radit, rodina si to musí rozhodnout sama. Pracovala jsem u mentálně postižených přes 20 let a musím říct, že jsem tu práci měla moc ráda, ale bylo to hodně vyčerpávající, nejen po stránce psychické, ale i fyzické. A taky vím, že velké množství rodin s postiženým dítětem se rozpadne, většinou to neunese otec a všechno pak leží na mamince. Je to pro ni celoživotní oběť.
.gif)
Ota: To tady není předmětem řešení. Popsaná situace je důsledkem testů, které byly vymysleny a jsou podstupovány za určitým účelem. Pokud jsem protui tomu,nemusím na testy jít a beru na sebe riziko, že se mi narodí postižené dítě. Mám možnost volby a tou volbou musím prosjít. S postižením následným po narození nemáme možnost volby. I tak jich je hodně. nechci aby to vyznělo nějak eugenicky, chrań pámbů,ale postižených lidí je strašně moc, stát je ve sr...k až po krk,nebude na důchody, lidé se uměle udržují při životě (velmi velmi draze) když kvalita života není nulová ale záporná, v této situaci se ty testy dělají také proto, aby byla možnost předejít desítkám milionů peněz za operace a sociální dotace natolik postižených lidí, že budou na obojím závislí dlouhá léta. No, zní to hnusně ale tak to realisticky vidím.. Žádný rodič na sebe nebere finanční odpvědnost léčby atd. Je to tak v jiných zemích, že by se platil inv.důchod a sociální benefity opatrovatelům a operace atd: Jako fakt by mě to zajímalo. Ono je těžký to teď vyřešit radikálně, zvláśť když si obecně člověk u nás může říct no a co stát se postará, stát dá..Ale on dlouho mít nebude a jak to pak dopadne..? Ale to už je na jinou diskuzi..
Ota: Chtěla názory na situaci. Tady je má.
majucha: no mě udivuje hlavně to, že tady každej "lituje" tatínka a dva skoro dospělý syny a ta, která to nosí v břiše, je za egoistickou mrchu 
to je fakt úhel pohledu, kterej nejsem schopná pochopit. jestli někdo podle mě vydírá, tak je to ten pan otec (rozhodni se jak chceš, ale když se nerozhodneš jak chci já - zmizim).
.jpg)
Jinak se autorce omlouvám za tu debatu co tady musí číst
Rozhodně jí to neulehčujeme......
Však jo,nemáme radit, to nikdo nemůžeme, jen vyjadřovat svoje názory Popisování mlácení o zeď je ode mě a to nebyl kluk s DS, to jsem psala.
Agresivita u DS to mám zprostředkovaně od kámošky,která, duše dobrá katolická 
jezdila do léčebny na brigádu plna entuziasmu a pak mi popisovala,jak se bála se nim otočit zády..už tak nadšená nebyla
A o patro výš bydlela stará paní s dcerou asi právě okolo 40let(byla jsem po podnájmech,takže sousedů jsem měla hafo). Holčička se bála psů, kolikrát jsem se musela se psem vrátit k nám do bytu když jsme se potkaly ve dveřích, protože dostala hysterák a nebyla schopna ani poodstoupit ani ten metr abych prošla. S paní jsme si povídaly a zvala mě furt na kafe, bylo jí tak 70, byla s dcerou sama a hlavním jejím problémem bylo co s dcerou bude až ona tu nebude. Dcerka měla dané šatičky na každý den, každý den měly naplánovanou stejnou procházku.Bez odchylek. Takže asi ty rituály také mají, jako autíci..
Nemusí to být utrpení pro rodinu, pokud je na to rodina připravena a chce to podstoupit. Milušky rodina na to připravena očividně není.
Jinak je jasný, že člověk s DS může mít postižení jen "malé" tedy vzhled, lehčí srdeční choroba a IQ myslím tak 80(?)to už si nepamatuju, pak je schopný vykonávat domácí práce, práce v chráněné dílně a třeba pěkně malovat a život může být snesitelný. Ale taky může být postižený hodně a dožít se nízkého věku. co je horší, dát šanci,nedat šanci?
caira: to se mi snad zdá, jaký násilí na ostatních?
Ona si to dítě udělala sama ?
Rodič je garant toho, že děti nebudou mít postižené sourozence?
A jak se pak mají řešit postižený vzniklá během života členů rodiny ?
majucha: Pravda, není to rozhodnutí o andulce či křečkovi. Je to horší. Andulka má životnost cca 5 let ( nevím přesně ), mongolka budou mít doma celý život - teda, kluků je mi líto. Moc bych se nedivila kdyby manžel v případě donošení nemocné holčičky prchnul a kluci se rozhodli bydlet s tatínkem. Nutit někomu na doživotí péči o postižené dítě, když se tomuhle dá zabránit? Nechápu. Pročpak se teda asi dělají ty drahé testy ?
chytrájakrádio: nechtěla už jsem do toho rýpat, ale napadlo mě asi to samé, co tebe. Navíc zbytek rodiny to dítě nenosí, necítí, nemají k němu žádné emoční pouto, nepůjdou na potrat ani si neponesou výčitky svědomí. Tohleto není rozhodnutí jako "přineseme si ze zverimexu andulku nebo ne?"
chytrájakrádio: Já taky s mashankou souhlasím. Nejde jen o Milušku, která je momentálně pod vlivem mateřských hormonů. Jde o celou stávající rodinu, její život a existenci.
chytrájakrádio: ja s mashankou souhlasim
pani Miluska nasilne nuti ostatni clenum rodiny neco, co oni nechteji - to neni jako nutit nekomu rizoto, kdyz ho neji
tohle je vynuceni na celej zivot, proto pouzila vyraz zotroceni
mashanka: ty jo ty jsi drsná 
jaký násilný zotročování? paní je těhotná a teď zjstili tohle, to přece nemohla ovlivnit. a nedivim se, že je to pro ní těžká situace a neví jak z toho ven. pro zbytek rodiny je to samozřejmě taky těžký. ale takhle jí kopnout do slabin a napsat co jsi napsala ty - z toho je mi až 
