Proti jeho vůli jsem vysadila antikoncepci. Je to podraz?
.jpg)
Je mi dvaatřicet let, jsem čtyři roky vdaná, manžel je o šest let starší. Náš dosavadní život byl tak trochu jako v „básníkách“. Můj muž je takový plánovač, všechno má rád přesně dané a naplánované. Už před svatbou jsme se oba dohodli, že rodinu, tedy děti, rozhodně chceme. Ale přivedeme je na svět až ve chvíli, kdy budeme zajištěni.
A tak jsme se oba zakousli do práce, koupili si na hypotéku byt, naštěstí nemusela být nějak vysoká, oběma nám rodiče dali slušnou sumu, kterou jsme do koupě bytu vložili. Splátka hypotéky tedy není zatěžující, nedělá to ani výši nájmu, pokud bychom bydleli v odpovídajícím nájemním bytě.
Manžel se vypracoval na slušně placenou pozici, ani já na tom nejsem finančně špatně. Našetřili jsme si slušnou rezervu, moje práce navíc umožňuje částečně pracovat z domova, dělám v jedné PR agentuře.
Tolik k tomu našemu materiálnímu zabezpečení. Před půl rokem jsem začala mluvit o dítěti. Přece jenom čas mi utíká, po miminku toužím čím dál víc. Manžel nebyl proti, ale projevil přání, že bychom měli ještě radši počkat. Proč, mi nevysvětlil. Podle mne se bojí to dítě mít, má strach z odpovědnosti a z totální změny života. Když jsem se ho přímo zeptala, popřel to. Řekl, že dítě chce, ale ne hned. Vůbec není schopen brát v potaz, že už je mi přes třicet a že se třeba nemusí zadařit hned.
Dala jsem mu pár měsíců na to, aby se s myšlenkou na dítě srovnal a přišla znovu. Jeho odpověď byla stejná. Naštvalo mne to. Je mi jasné, že dítě musí chtít oba dva, ale jeho chování beru jako podraz. Celé roky, co jsme spolu, když přišla na děti řeč, nikdy nebyl proti, naopak, kolikrát sám na toto téma zavedl řeč a bylo evidentní, že si dítě přeje. A teď se najednou, když máme ideální podmínky, začíná zbaběle cukat.
Tak jsem udělala něco, čím jsem ho naštvala. Vysadila jsem antikoncepci. Ne tajně, řekla jsem mu to. Vysvětlila jsem mu, že já si dítě přeju, že máme veškeré zajištění, aby se miminko mohlo narodit, a že nemíním čekat, až se rozhodne on, protože to by taky pro mne už mohlo být pozdě. A že tedy vysazuju antikoncepci a pokud on dítě nechce, ať se chrání sám. Já už do sebe tu chemii cpát nebudu.
Strašně se naštval. Bere to ode mne jako podraz, prý nemám právo ho k dítěti nutit, když se na něj momentálně necítí, proč prý nemůžu ještě tak dva, tři roky počkat. Vysvětlila jsem mu, že to už opravdu čekat nebudu, protože za tři roky mi bude pětatřicet, může se stát, že se budeme klidně dva tři roky snažit, než otěhotním a že rodit ve čtyřiceti opravdu nechci. A taky jsem mu vpálila, že podraz to je, ale nikoli můj, nýbrž jeho.
No, není to teď mezi námi dobré. Už tři týdny jsme spolu nespali, já bych chtěla, ale on trucuje. Prý jsem z něho udělala idiota. Jsem z něj zklamaná, najednou vidím, že je to vlastně sobec. Začínám ho podezírat, že možná žádné dítě nikdy nechtěl, ale protože viděl, že já ano, tak aby si mne udržel, tvářil se, že ano. A teď, když by mělo dojít na věc, začíná brát zpátečku.
Proč to sem celé píšu. Chtěla bych vědět, jak probíhala domluva o budoucím dítěti u vás. Měli jste to nějak naplánované a dodrželi jste to? Nebo došlo k početí spíš náhodně a prostě jsme se s tím smířili? A taky by mne zajímal váš názor na to mé vysazení antikoncepce. Myslíte, že jsem ho tím opravdu podrazila?
29.4.2013 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 166 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Proti jeho vůli jsem vysadila antikoncepci. Je to podraz?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Stanik
Společné soužití nějakou tu práci a pozornost z obou stran stojí a to i v nejideálnějších vztazích, pokud ovšem člověk nemá doma voskovou figurínu, která nechce ani neposkytuje zhola nic. Dál nevidím důvod, proč by měl být pán zděšený, když evidentně věděl, do čeho jde. V osmatřiceti nepředpokládám problémy ani s pamětí, ani s nedoslýchavostí. Mít děti není povinnost, ale v tom případě měl jednat na rovinu a říct jasně jak se věci mají. Když už to neudělal před svatbou, měl by to udělat teď.
ax: no přece až se bude cítit! Třeba tak za 15 let, až manželka už děti moct mít nebude a on pak zbouchne nějakou dvacítku, které se bude starší a zajištěný muž zamlouvat.
Stanik: no jo, jenže rozdíl je v tom, že ty jsi děti asi nikomu neslibovala, když jsi vyděšená. Je tak těžké říct partnerovi já chci/nechci v budoucnu mít děti? Já to s každým řešila pro jistotu někdy v začátcích, ne po letech. Nikdo s tím ujasněním neměl problém.
sharon: jj, tak nejak to bude...
.gif)
Stanik: takže mám proinvestované 6 mega další mega a půl v bydlení a mega ve vnoučatech....jsem ani netušila jak jsem na to dobře...teda - byla jsem ...
Almega: náš syn ani dcera VŠ nemají zato mají práci stále a myslím že i slušně placenou ....zatííím....
Abrasia: proc oprasovanim jeho osoby.. zas tam pani nepis,e ze by byla nejaky macho, ne? myslim, ze se zvladne oprasovat sam.... ale ono vidina te 3megove investice ( tolik stoji vychovat dite... nekde jsme to cetla vycislene) pred sebou, kdyz ted nemaji dluhy a muzou co chteji... nedivim zes meu do toho .. v tom horsim pripade pro Darinu... nechce, nebo je vydesnej jak malej kluk. Taky bych byla.
sqwela: 
.jpg)
ax:
Dopis jsem ani nedočetla celý - na co chce chlap, kterému táhne na 40, po 4 letech manželství čekat????
Samozřejmě že to od tebe není podraz. Spíš bych řekla, že na tebe zkouší nějaký podraz tvůj pan choť. Že budeš chtít děti od začátku věděl, takže pokud je nechce - a podle toho jeho vyvádění bych řekla, že má jasno, měl ti to na rovinu říct. Nechci mu hned nasazovat psí hlavu, ale mám takový pocit že doufal, že to pár let ještě ukecá a promlží, ty už pak děti buď taky nebudeš chtít, nebo je nebudeš moct mít a život strávíš oprašováním jeho osoby a zajišťováním jeho potřeb. Odměnou ti budiž jeho spokojenost. Asi bych milánka dokopala k jasnému vyjádření jeho postoje a podle toho se rozhodla co v životě dál
myslím, že dítě by měl mít člověk tehdy, kdy cítí, že mu tikají biologické hodiny. pokud manželovi ještě netikají, ale Darině bijí na poplach, tak evidentně je něco špatně. kolegyně v práci řešila něco podobného, vyřešila to tím, že si našla jiného, rozvedla se a s ním měli do roka dítě. chtěli to oba a moc, věděli, že je to to pravé a zatím jim to klape.malej už chodí do školky a mají nebe bez mráčků..takže někdy stačí vyměnit partnera a štěstí je na světě 
.JPG){kind=avatar}
pippi.dlouha.puncocha: Neříkám, že to tak mají všechny vyučené holky, ale v mém okolí většina ano. Abych řekla pravdu, mně to nepřipadá jako něco, co je třeba odsuzovat. Touha po dětech je přirozená (až na Staníka
) a nikdy nenastane stav, že je všechno tak OK, že teď si konečně můžeme dovolit mít dítě. Vždycky je tu nemalá nejistota. Lepší je do toho jít včas a poprat se s tím, než pořád hledat důvody, proč něco nejde. Nejsem romantická a věděla jsem, že na mě princ na bílém koni nečeká, protože já nejsem princezna. Život je kompromis. Kolega měl heslo: "Nač stahovat kalhoty, brod je ještě daleko."
Almega: můžu se zeptat, co syn vystudoval, že je tři roky bez práce? Dceři držím palce, pokud studuje smysluplný obor a nebojí se třeba přestěhovat za prací, určitě najde 
Z mých zkušeností: měli jsme děti na naši dobu pozdě,oba studovali na VŠ,syn už je 3 roky bez práce a dcera,která letos končí,nevím,zda najde práci...Já jdu za 2 roky do důchodu,manžel za 2,5 roku,jsme vydaní z peněz,takřka s holým zadkem...Ještěže nám nehrozí snad být bez práce! Mít děti je skoro luxus a nechci říkat,kdy je tedy mít,zda na "mladá" kolena,či na "stará"!!! Snad jen v mládí si člověk nepřipouští tolik starostí,má nějakou naději do budoucna,což ti starší a staří už nevidí....
Bellana: tak nevím, asi záleží, jaký máš okolo vzorek, protože to, že je někdo vyučený, neznamená, že není schopen přemýšlet například nad tím, jak dítě uživí. Jinak třeba já mám vyučenou sestru, je jí 25 a dítě ještě rozhodně nechce, protože není absolutně zabezpečená, navíc splácí dluhy za svou mladickou blbost a taky je tu důležitý fakt (který se zdaleka netýká jen mojí sestry), že i když neděláš kariéru nebo nestavíš vilu, je záhodno mít partnera, na kterého je možné se spolehnout, a to jde napříč všemi vrstvami vzdělanosti.
