Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

mashanka: 9:49 přesně tak pak uvidí jak okolojdoucí paní upadne a rozbije si koleno a budou z toho mít noční můry. protože prostě nebudou postupně připraveny život

Ota: taky byl teď někdy dokument jak zachází dnes se starými lidmi v nějakém soukromém sanatoriu a nechají si za to dobře zaplatit......tos neviděl ?

wasube: Víš, já mám pocit, že u tebe to hlavní trauma vzniklo tím, že tě prostě maminka vzala bez jakéhokoli vysvětlování, sama píšeš, že na něco takového neměla čas, asi tě na nic nepřipravovala.

Děti by měly vědět, že smrt je přirozená, i umírání a že i když ten člověk je nemocný, vypadá jinak, nemůže to co dřív, tak je to pořád on a není potřeba ho někam schovávat.

Děti to berou jinak. Když se jim citlivě vysvětlí, že babička je nemocná, že za nimi nemůže a přesto by je chtěla vidět, zvládnou to, prostě to vezmou jako fakt. Asi bych nezdůrazňovala, že je to naposled. Třeba ani není, třeba budou chtít za babičkou i příště, to bych pak nechala na nich.

Brát dítě do márnice, to už je fakt drsné a nesmyslné. A to , že jsou bratři alkoholici, bych spíš připisovala prostředí, ve kterém vyrůstali, nedostatku nějaké blízké osoby, než tomu, že viděli umírajíci maminku. Nebo že jim to nikdo nějak citlivě nevysvětlil.

wasube: to by člověk, ale musel žít ve vakuu, aby se ho nic a nikdo nedotknul a neměl žádné špatné zážitky

wicky: Podle mého názoru umírání a smrt k životu patří a člověk se během života má také srovnat s konečností existence své i svých blízkých.

to jsou rady pro dospele,nikoliv pro decka v 6 letech.

wasube: 9:28 já sem nikdy žádný trauma neměla a to sem viděla umírat hodně příbuzných

Almega: u nekoho je to alkohol,u nekoho drogy,cigarety nebo prave pocitacove hry...neni to o silynch nervech,tam se jedna o virtualni svet a nezname figurky...a je to o tom,ze jsou mladi lide plni agresivity... ale o uniku z reality...a to je to,co se celou dobu snazim vysvetlit.deti,ktere hraji pocitacove hry az jsou na tom zavisle,mohly mit nebo maji take osklive zazitky,nerikam,ze to musi byt zrovna pohrby,ale v kazdem pripade je to vychodisko z depresi...unik z reality...protoze at chceme,nebo nechceme,vsechno souvisi se vsim.detem nicime nervovou soustavu jeste drive nez se jim uplne vyvinula a stane se odolnejsi.a myslime si ze je otuzujeme pro zivot.ale ne...my je tim nicime uz jako male a pripravujeme pudu pro budouci zavislosti..tak to je.

Nechci dávat všeobecné rady, jen napíšu, že já bych tam své děti vzala. Předem je připravila na to, že babička je už hodně nemocná a slabá a že by je ráda viděla. Šla bych tam s nimi jen na chvíli. Počítej s tím, že se pak budou na všechno možné ptát. Na druhou stranu lépe pochopí tvůj smutek.
Podle mého názoru umírání a smrt k životu patří a člověk se během života má také srovnat s konečností existence své i svých blízkých.

Almega: teď dávali, tuším na televizi Z1, pořad o skupině/partě důchodcům kteří pějou rock a repujou atd ....
V 90tých letech běžel na ČT hrůzný dokument natočený někdy kolem roku 1969 o tom jak "dožívají" staří lidé v LDNkách, "domovech" důchodců a tak.... celé to bylo ve smyslu lidé jako odložené věci......
Navíc my jsme před 10 léty byli s nejstarším ( tehdy prvním pravnoučetem) navštívit prababičku ( pratchyni), která to tehdy v podstatě už vzdala ( byla v nemocnici nedlouho po smrti manžela) a ono to na ní mělo nejaký pozitivní vliv a je s námi dodnes bude jí devadesát a pravnoučat má pět...

Zažila jsem pohřeb dědečka,byly mi 3 roky,mám vzpomínku,jak běhám po obřadní síni,jinak nic....V 11 letech jsem byla na pohřbu mojí pratety,kterou jsem měla ráda a zároveň jsem se jí trošku bála(bylo jí 87),každé prázdniny od 1 roku jsem tam byla...Pohřeb si pamatuju,nechtěla jsem se podívat,jak leží v rakvi,mám ji ve vzpomínkách živou,ale kdyby třeba ležela v nemocnici,tak bych zkrátka měla vzpomínku i na to....

wasube: nemá smysl to rozvádět a debatovat, ty máš své zkušenost, zážitky a prožitky tak i tvoje názory z toho vyplývají, nemělas to lehké..............na druhou stranu jen podotknu...můj bývalý švagr , alkoholik měl tak krásné bezproblémové dětství, hodné oba rodiče, dva sourozence, u nich na vesnici krásný dům, zahradu , oženil se s mojí sestrou a to už věděla , že si rád dá pivko........dnes je mu 55 je alkoholik a se ségrou už pár let rozvedenej.......nikdy nikde u rakve nestál, žádná traumata v životě neprožil, naprosto bezproblémové dětství a další život též....no a prostě alkoholik je !

wasube: možná proto, že po celé generace lidi žili, milovali se, rodili se a umírali v jedné místnosti. A u všeho víceméně byli všichni - všechny generace. proto ten koloběh brali jako přirozený vývoj života. I tu smrt. teď se rodí v nemocnicích, umírá v nemocnicích. maso kupujeme naporcované na tácku, zatímco můj dědeček vzpomíná, jak se svou tchyní zařezávali kůzle...
I děti tomu všemu byly nablízku. Po celé generace. Myslím, že byly líp připraveny na život... A nemyslí, že by tehdy bylo větší procento alkoholiků.

jenže mnoho lidí má ta traumata právě proto, že nebyla se situací správně seznámena, možná by se dalo říct provedena. Tajit před dětmi věci není řeší - spíš popřemýšlet, jak jim to všechno podat s ohledem na jejich věk a vyspělost.

Ale to je fuk, zbytečně se namáhám. Monika už má co číst, z čeho si vzít, co se jí hodí, příspěvků a zážitků je tu opravdu dost

Ota: ale ja jsem take vysvetlila detem,ze jim zemrel tatinek.ackoliv jsem je na pohreb nevzala.detem se rekne,babicka zemrela,pokud jsou male,doda se - je v nebicku.proto jeste tu neni duvod je brat na pohrby.tam at chodi dospeli.tak od 15 let cca.

orinka: no nevim, zase slibovat dětem, že se uzdraví, když jí navštíví, mi přijde jako blbost. pak si ještě budou vyčítat, že nakonec babička umřela, že jí málo potěšily