Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

manka: proto jsem take na zaver radila ctenarce,ktera to dilema musi resit,aby se radeji poradila s psychologem,co jeji deti vydrzi ci ne...ja mluvim z osobniho prozitku a ten mi rika NE.jako deti i jako dospeli jsme totiz opravdu kazdy zcela jiny a jinak snasime stejne situace...v tom mi jiste das za pravdu.kdyz umrela moje maminka bylo mym bratrum 5-7-9 let a museli do detskeho domova,otec se o ně nemohl starat,byl plne invalidni.v dospelosti se z nich vsech stali alkoholici.a dodnes si myslim,ze zaklad byl u te maminciny rakve a mela jsem za zle otci ze je tam sebou vzal.na pohreb.ji uz to bylo jedno,byla mrtva a urcite by si to neprala,mela nas deti moc rada,ale bratry,kteri byli mali,to poznamenalo na cely zivot.o tom jsem presvedcena.

život

wasube, každého osloví živod v okamžiku, kdy se narodí - nebo ještě dřív. Čím přirozeněji bude jeho stránky poznávat, tím lépe se mu bude dospívat a dozrávat. Tím bude lépe připraven

Lituji lidi, kteří teprve ve 20 letech zjistí, co život obnáší, protože je do té doby všichni před tím nepříjemným chránili, umetali cesty, řešili problémy.
Najednou přijde tvrdé procitnutí a oni si s ním neumí poradit.

bohunka: cti pozorne - maminka mě vzala za umirajici babickou nejdrive do nemocnice a pak do marnice....uz jsem nikdy nevzpominala na babicku jinak,nez tak jak jsem ji videla v nemocnici a pak v marnici...

wasube: vidíš a mně umřel tatínek, když mi bylo 5 a sestře 3 roky. stály jsme u rakve, u otevřené rakve a lidi chodili a podávali nám ruce. pak jsem omdlela a probrala se až doma. Ale jsem ráda, že jsem tam byla, tatínka si pamatuju ne z té rakve, ale víc živého, jak si s náma hrál. Je to tvůj názor, ale já ho teda s tebou nesdílím.

sharon: ano,to souhlasim,ale az je oslovi zivot,tak na to doufam budou mit i primereny vek.aby to unesly.

Když tohle přání mamince nesplníš, bude Tě to trápit po zbytek života. Činy bychom měli dokázat, jak moc toho umírajícího člověka milujem, bez ohledu na to, jak ho nemoc vizuálně i psychicky poznamenala. Nebude už žádné příště, žádná možnost reparátu. Udělej to TEĎ.
Děti vědí, že je babička moc nemocná, a větší trauma jim způsobí, když se s ní nebudou moci rozloučit. Smrt patří k životu, a pokud se setkání vnoučat a babičky obejde bez hysterie, bude to i pro děti obohacením.
podívej se na http://respekt.ihned.cz/c1-41267000-umirani-pro-zacatecniky
Třeba Ti to pomůže v rozhodování.

wasube: take je pravda,ze malokdo,kdo pak onemocni depresemi a pod. v dospelosti,spojuje tyto potize s traumaty z detstvi,protoze se porad ma za to,ze je to normalni.a kazdy bude rikat a myslet,ze proto ma nervove potize,protoze se stalo to a to a v zadnem pripade to nespojuje se smrti a pod. ,ale ve skutecnosti v nas pracuji zazitky z detstvi.a to je velka pravda.

wasube: neodsuzuju, ale absolutně s tebou nesouhlasím.......smrt je stejně přirozená jako zrození a děti čekají v životě mnohem horší "traumata" byť jim je nepřeju......

wasube: Promiň ale pleteš hrušky s jabkama. Rozloučit se s živou babičkou, to je lidské a normální. Tahat děcko do márnice - to je zhovadilost. A o tom Monika vůbec nemluví. Já si pamatuji rozloučení s babičkou - pohlazení po tváři a slzičky. Žádná noční můra z toho nebyla. Zato dědu jsem viděla opravdu až v rakvi - a vidím ho tak ještě dnes. Já bych děcka za maminkou vzala.

Moniko, nemůžu se moc rozepisovat protože přes slzy nevidím,jen tolik, vem holky za maminkou a ničeho se neboj........prosím za ni . Tobě hodně síly.....

asi tě nikdo kamenovat nebude - nemá proč, ale jednou si na tento svůj příspěvek vzpomeneš, až budeš někde sama ležet, vědět, že je konec, a nikdo se s tebou nepřijde rozloučit, protože nevypadáš dostatečně esteticky

myslim,ze mě vsechny do jedne zde odsoudite,ale ja bych deti nikam nebrala ani na pohreb a uz vubec ne k umirajicimu.kdyz zemrel muj manzel bylo detem 11 a 8 let.zemrel nahle.nevzala jsem je na pohreb i kdyz samozrejme to pribuznym nebylo vhod.a nikdy bych je nevzala do nemocnice.na nas dospele to pusobi strasne a na deti to musi dolehnout dvojnasob tezce.milovala jsem svoje deti a uchranila je podobnych traumat.vyrostli z nich normalni lidi,nic mi nevycitaji a maji silne vyvinutou empatii,takze tim,ze jsem je nevystavovala traumatum jim jedine prospelo.a radeji at vzpominaji na blizke tak,jak je znali,nez mit nocni mury a soky z reality v tak malem veku,kdy nic nechapou a zacnou se bat,aniz vedi ceho vlastne.to je muj nazor.a ted mě kamenujte....a umirajici babicku pokladam pri vsi ucte za sobeckou...ale je pravda,ze umirajici uvazuji jinak.radim vam,nechte sve deti na pokoji a maminka nevi co ma,kdyz ji kazdy den navstevujete a starate se.takze vycitky svedomi rozhodne mit nemusite.ale mohla by jste je pozdeji mit vuci detem,az s nimi budete litat k doktorum,proc maji nocni desy a jsou zadumcive a depresivni....to mi verte.mě takhle vzala ma matka jako 7letou k babicce a pak do marnice a dlouho jsem se nemohla vzpamatovat....ztratila jsem usmev na nekolik let a to neprehanim.ale bylo nas 7 deti a maminka nemela cas se mnou litat po doktorech a take tenkrat ani psycholove snad nebyli,takze trauma na cely zivot pomalu.proto jsem se pak zachovala tak,jak jsem se zachovala.deti si zaslouzi mit v tomhle veku hezke detstvi,mejme na pameti ze nemusi vydrzet co my dospeli.vsechno ma svuj cas.mamince reknete uprimně,ze se bojite o jejich zdravi,pokud je miluje,pochopi to.ostatne poradila bych se s psychologem,ktery vam rekne co vase deti vydrzi a co by se na nich mohlo nenavratne podepsat.lide berou male deti do marnice,do nemocnice,na pohrby a pak se divi,kdyz v dospivani sahaji po drogach,po alkoholu,cigaretach a pod. na zaklade traumat z detstvi,na ktere se uz davno zapomene.mate sve deti rada?nechte je tedy zit v klidu,jsou velmi male na takove zazitky.a nazory ctenarek,jake maji pocity krivdy,ze nevidely umirajici v rannem detstvi jsou proto takove,ze neprozily soky v tomto smeru,kdyby je prozily,mluvily by jinak.

Kotě: 4:20 hluboká pravda

manžel dodnes rodičum nezapomněl, že mu neřekli, že umírá děda a že se po něm ptá. vem je.