Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

prema: myslim, ze pocit bezmoci pri pohledu na bezmocnyho milyho cloveka na pristrojich nezavisi na veku.

Taky se asi budu opakovat, ale možná to chtělo brát děti k babičce dřív, aby viděly, jak hubne, jak se mění a nebylo to tak najednou. Nevím, co by to se mnou udělalo v šesti letech, byla jsem v té době vyděšená ze všeho, i ze soch v parku. Ale ty děti jsou možná odolnější a určitě mají výhodu, že jsou dvě. Moc se mi líbílo v mé oblíbené dětské knížce, jak babička vzala vnučku za druhou babičkou, která už nechodila a ležela v posteli. Ta ležící babička se zmínila, že se chystá na cestu. Vnučka se pak vyptávala té zdravé babičky, jak se může někdo chystat na cestu, když mu neslouží nohy. Tak jí bylo řečeno, že na takovou cestu nikdo nohy nepotřebuje, jen dobré skutky, co má v srdíčku.

Moni, jelikož je tady hodně příspěvků a nemám vše pročtené asi se budu opakovat, ale nevadí.
Pracuji v takovém zařízení, kde umírání je vlastně na denním pořádku. U nás jsou lidé již nevyléčitelně onkologicky nemocní a umírající a spousta z nich má opravdu to poslední přání, že chce vidět své děti, vnoučata a o to líp se jim pak odchází. A viděla jsem již několik, kteří čekali na vnoučátko a pak s klidem a v pokoji odešli na onen svět. Nikdy se nestalo, že by jakékoliv dítě prožilo nějaké trauma jen prostě položilo rodičům pár otázek proč babička vypadá tak a tak, ale to se vše zvládne a ony to pochopí, to jen my si myslíme, že ne. Vůbec se toho neboj, vysvětly jim, že půjdou za babičkou, která je moc nemocná a ať jí třeba namalují obrázek. Když jí donesou obrázek dá si ho na stoleček nebo stěnu před sebe a to je pro ně to nejkrásnější. Ty si sice prožiješ trošku stresové chvilky, ale jednou si to budeš vyčítat, že jsi to neudělala a věř tomu, že ano. Dětem to opravdu neublíží a babičce se bude v klidu odcházet.

Určitě bych mamince splnila její přání. Dcerám je třeba vysvětlit o co se jedná. Že jdou za babičkou, kterou je třeba potěšit aby ji bylo lépe. Že ji mohou vyprávět co dělají ve škole nebo školce co vše se naučily. Donést ji nějaký výrobek či výkras. Mě umřela babička ( dědova družka ) v sedmi letech, pamatuji si spíše to příjemné. Zemřela doma, to je ošetření a odvoz. Pamatovala by jsis hlavně ty, že je babička chtěla vidět a ty jsi to neumožnila. Dětská dušička je určitě křehká, ale dá se to dětem vysvětlit. V životě jsou velmi smutné chvíle. Je to možná to poslední co tvé mamince udělá radost a vykouzlí úsměv na její tvaři. Přála bych zlepšení.

Arna: Ano, tyhle možnosti opravdu jsou. Existují "mobilní hospice" - půjčení kompenzačních pomůcek, pomoc dojíždějícího kvalifikovaného personálu, nikoli však 24 hodin denně. Pečující osoba musí zůstat s tím umírajícím doma, vozit na případné chemoterapie a ozařování. Můj švagr to dokázal, se svou ženou zůstal až do konce, mohla umřít doma mezi svými, za což mu nikdy nepřestanu být vděčná. Všichni ostatní jsme pomáhali jak se dalo, ale na tom jednom pečujícím leží celá tíha.
Druhá stránka věci je, že přišel o zaměstnání a celý ten půlrok, kdy se o svou ženu staral, žili z úspor. Existují sice "příspěvky na péči", které dosahují až 11 tisíc Kč, ale než se jich na příslušných úřadech domůžete, ten umírající to má zpravidla za sebou. Navíc, při této péči těžko máte čas a především sílu běhat po úřadech.
Když moje sestra umřela, švagr zůstal sám. Bez práce, a bez reálné možnosti ve svém věku (58) nějakou další získat.
Už je to tři roky, a teprve nedávno získal práci na pár hodin týdně. A to je VŠ s mnohaletou praxí v IT a hovoří dvěma jazyky.
To je ta stinná stránka věci.

Život není peříčko. Dcerky bych do nemocnice určitě vzala, jo asi je to "vezme", ale život je takový a babička bude snad šťastná, nechte jí se s nimi rozloučit. Já bych nechtěla umřít sama v nemocnici.

Souhlasím s většinou, vysvětlit a děti do nemocnice vzít.Samozřejmě po domluvě s lékařem,jinak tam tak malé děti nesmí.
Co mě ale zaráží je věta:Bohužel, péči doma bychom nezvládli.
Nepochopím jak rodina nezvládá péči,maminka zvládala péči o nás,tak proč jí to nevrátit? Dnes je možnost zapůjčení lůžka a jiných pomůcek, pomoc sester domácí péče. Tlumení bolestí opiáty je dnes také jednoduché,nemusí se píchat morfin,jsou tablety i náplasti. Člověk umírá mezi nejbližšími,rodina se u jeho lůžka může střídat. V nemocnici je sám nebo s cizími lidmi, personál nemá tolik času aby mu věnoval tolik péče. Možná by babička byla ráda kdyby jí holčičky podaly hrnek čaje, otřely jí opocené čelo,chvilku jí povídaly.
Učme se brát umírání jako součást života a svým nejbližším zpříjemníme poslední chvíle.

Kawa: 11.51 - mám přesně stejnou zkušenost - můj děda v té nemocnici zemřel a já s tím bojuju celý život, vzpomínka na dědu rovná se obrázku s nemocniční postelí, spousta hadiček a děda věchýtek se strašně smutným pohledem a můj šílený pocit bezmoci

Dcery asi vědí, že je babička nemocná. Měly by i vědět, že je to vážné. Jistě se jim dá vysvětlit předem, jak to v nemocnici bude vypadat, co mohou a nemohou atd.
Dcera byla ve stejném věku, když umírala moje babička - dcera k ní měla velmi silný vztah. V podstatě jsem si vynutila její přístup na JIP za babičkou a dodnes jsem za to ráda. A mrzí mě, že jsem tam nevzala syna, byť měl jen půl roku.

Nečetla jsem příspěvky, ale zastávám názor, že není třeba tak moc chránit děti - ono se jim totiž nic nestane. Možná jim návštěva na nemocničnim pokoji nebude zrovna extra příjemná (přeci jen to prostředí není dětské hřiště), babička možná bude vypadat jinak (ale na to oni budou připraveni, ne?), ale je to neskolí. I když to pro ně bude třeba v ten moment nepříjemné, tak to bude jen ten moment - žádná traumata si neodnesou. Nemusíte tam s nima být dlouho - ono je to tam prostě jen chvíli nebude bavit - nic víc nic míň. Splňte mamince její přání a o děti se nebojte.

Jsem zvědavá,zda nám Monika sdělí,jak to dopadlo...Teprve,když jsou naši blízcí po smrti,tak začneme litovat toho,na co jsme se jich nezeptali a co jsme s nimi neprožili....Dokud jsou naživu,tak máme stále pocit,že ještě máme spoustu času na ně a pak najednou endešlus....

chapu, ze pro pisatelku je to ted tezke, nemocna maminka, navic v relativne mladem veku, to je napor a radu veci ted asi vnima hodne emocionalne....ALE myslim si, ze neni duvod mamince jeji prani nevyplnit. neverim, ze z toho budou mit deti nejake dozivotni trauma. sestilete holky jsou podle me uz docela dobre informovatelne o tom, ze babicka je nemocna, zhubla, nevypada tak, jak byly zvykle apod.....ale stejne se mi zda, ze deti radu veci vnimaji jinak, aspon moje dcery si teda nevsimnou temer niceho pokud ten clovek neni naprosto drasticky jiny....proste to berou tak nejak jinak urcite se da navsteva naplanovat tak, aby maminka byla vic v pohode, ted kdyz je pekne treba i v zahrade nemocnice, kde to na holky nebude pusobit tak depresivne jako na sterilnim pokoji, je-li toho maminka schopna. i ji by to urcite udelalo radost.

ano a zbytek je Wasube......ale chápu, chci chápat....

sharon: prakticky to Monice radí 99,9% lidí v diskuzi

mam-ča: to vím, bohužel máš pravdu.....a Monice jsem radila to samé už někde na začátku diskuze....