Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Moniko, chápu tě, je to nepříjemné rozhodování, které stejně nakonec budeš muset udělat ty, sama.

Ale napíšu ti jedno.
Moje babička, se kterou jsme se měly moc rády - já byla její nejoblíbenější vnučka, viděla se ve mně a já se svými holčičími věcmi chodila prakticky vždycky za ní - ač byl mezi námi rozdíl skoro 70 let, rozumněly jsme si i pohledem....., zemřela, když mi bylo 12 let.

Byla jsem na táboře a odvezli ji do nemocnice - mně to nenapsali, aby mě nestresovali. Když jsem se vrátila, žila ještě týden.
Rodiče mě za ní do nemocnice nevzali - prý nechce, aby moje poslední vzpomínka na ni, nebyla na nemocničním lůžku v andělu.
Tenkrát mě to nějak dramaticky nezasáhlo, ale celý život mě mrzí, že jsem se s ní tím naším pohledem, nemohla rozloučit. Měli mě k ní vzít a vím, že i ona by byla ráda, jen z ohleduplnosti ke mně nechtěla. Je mi to líto

Tvoje děti jsou menší, ale já bych se nějakého traumatu nebála. Smrt je přirozená věc a člověk není nastaven tak, aby zrovna z ní ml trauma na celý život.
Nevím, jestli je lepší, vysvětlit jim situaci a přivést je k ní nebo jim potom prostě říct, že už není. Třeba je to jednou taky bude mrzet, že se s ní nerozloučili.

Presne toto some riesili pred tyzdnom tiez mi mamina zomrela ale mala 80 rokov.ale je to jedno moja 7 rocna dcera chodila so mnou priebezne do nemocnice doma som jej vzdy hovorila ze babke je zle ma rakovinu ako vyzera ako sa citi.bola informovana a videla ju ako zo zivotaschopnej zeny sa stava nevladny clovek.tiez mala obdobie ze bola spava nekomunikovala ci komunikovala scestne ale dcera bola za nou a videla ten "posun udalosti" a lahsie sa mi vysvetlovalo ze babka je chora a uz nevladze zit a na koniec ze sla do neba za svojimi znamymi aby odtial davala na nas pozor.
ak mozeme male deti brat do porodnice za babetkami podla mna im nemoze nijak ublizit ani kontakt z umierajucim pokial mali dobry vztah aj predtym.takisto ako narodenie aj smrt patri k zivotu....aj ked je to trochu o inom.
ja si tiez pametam smrt alebo lepsie povedane zomieranie mojej uzasnej prababky a to som mala 4 roky a dodnes si pametam ako som sa raz "vytratila" z domu a sla som na cintorin vyhrabat si babku z jamy lebo som chcela byt s nou pametam ako ma tam mama nasla a nevedela ci ma ma "vytrieskat" ze som sa stratila alebo plakat so mnou...ale urcite na to nespominam ako na nejaky "tragicky" zazitok...nespajala som si to s tym ako babka chradne ako zle vyzera pametam si len to pkne ako som pri nej lezala v posteli ako mi bolo fajn aj ked vsetci urcite boli na nervy ak som sa vtlacila do postele zomierajucej babke ale pre mna to bolo fajn a prijemny zazitok

Moniko, ještě jsem nečetla příspěvky, ale určitě neváhej a mamince přání splň. Když jsem četla článek, měla jsem husí kůži, protože jsem před sedmi lety prožívala to samé jako ty. Vím, jak moc je to těžké období, ale užívej si ho, dokud to jde, buď ráda za každý den. Mýmu malýmu bylo tehdy taky šest a kousek a za babičkou chodíval spolu se mnou a rád. Vlastně mu to ani nepřišlo, bral to tak, jak to přicházelo, jak nemoc postupovala a žádné trauma z toho neměl. I dnes vzpomíná jak seděl babičce na posteli /maminka poslední rok jenom ležela, protože měla rakovinu kostí a rozpadaly se jí obratle/ a povídali si. On měl plno řečí a maminka pokaždé hrozně pookřála, jako by jí dodal sílu a ona měla pocit, že snad - možná - tu nemoc přece jen zlomí. Nikdy nepřestala doufat.Když jsme přicházeli,vždycky jsem ho nechala chvilenku počkat s tím, že se podívám jestli babička nespí a mamince uvázala šátek, nebo nasadila paruku, upravila polštář, když to šlo, otočila ji na bok, aby byl kontakt "těsnější".Jsou to chvíle k nezaplacení a to štěstí v jejích očích ti za to stojí, uvidíš. Budeš na to vzpomínat celý život a bude tě to hřát.A děti budou v pohodě, uvidíš. Hlavně jí nezapomeň říct všechno, co jí říct chceš. Já jsem jí neřekla všechno, co jsem chtěla - i když vím, že věděla. Myslela jsem si, že mám čas, ale on najednou nebyl a já se s tím , že jsem to neudělala, nemůžu vyrovnat ani po těch letech. Přeji hodně sil

Vemte je za babičkou prosím. Kdybych byla v její kůži, byla bych je taky moc ráda viděla.

Moje babička umřela, když mi bylo 5 let a dodnes mě mrzí, že mi to neřekli, protože jsem to prostě věděla. Je mi téměř 60 a dodnes si ty situace vybavuji a nechápu to.

Bylo mi taky šest let, když umírala moje babička. Měla jsem ji moc ráda. Tehdy děti (myslím, že až do deseti nebo patnácti let) do nemocnice za nemocnými nesměy. Nevím, jak to tenkrát maminka zařídila, ale mě k babičce pustili. Dodnes vzpomínám na její poslední pohlazení a jsem mamince moc vděčná, že to tak zařídila. Pomohlo mi to také se se smrtí babičky lépe vyrovnat.
Souhlasím s názory dole, určitě dcery za babičkou vezmi (ostatně jak prohlížím příspěvky, panuje v tomhle případě až neuvěřitelně shodný názor). Teď už děti do nemocnice mohou, je škoda, že jsi tam dcery nevzala už dřív.

Vem je s sebou! S dcerama si doma v klidu sedni a vsechno jim rekni jak to je po pravde, samozrejme prizpusob výklad jejich veku a i jim rekni, ze babicka je chce videt, nemusís jim vykládat, ze je to naposledy (pokud se zeptají tak rekni ano naposledy, ale pokud se nezeptají tak tento bod nezvýraznuj) a jedno odpoledne je vem s sebou. Máme splnís poslední prání a deti proste uvidí zivot z druhé strany. Vem si nekoho dalsího s sebou (manzela, kamarádku), proste nekoho kdo holky po chvíli odvede a zustane s nimi treba venku v parku nebo pujde na zmrzku. Není potreba aby byly u babicky celé odpoledne, nejakých 15, 20 mozná 30 minut bohate postací obema stranám. Eventuelne muzou babicce neco vyrobit / nakreslit, a vzít s sebou, ty si vem s sebou izolepu a nalep to máti kolem postele (to jsem udelala já kdyz moje máti umírala). Trauma z toho mít nebudou, mozná probrecí vecer, ale na druhou stranu se potom líp vyrovnají s pohrbem - ver mi vyzkouseno, i kdyz moje holky byly o pár roku starsí. Drzím palce

Když mi umíral otec, byly mému synovi 3 roky a svého dědečka navštěvoval v nemocnici pravidelně. Naposledy ho viděl 4 dny před smrtí a bral to tak, jak jsme mu vysvětlili, že to prostě přišlo, že dědeček byl starý a nemocný a proto zemřel. Myslím, že v šesti letech už jsou děti zralé pochopit, že nemoc a smrt blízkého je sice smutná, ale nevyhnutelná součást života. Pokud máš pochybnosti, poraď se s dětským psychologem, ale nechápu, proč jsi je k babičce do nemocnice nebrala průběžně. Nebyl by to teď pro ně takový šok. A i pokud to pro ně teď ten šok bude, určitě to pro vás všechny bude snesitelnější, než tvoje výčitky svědomí, že jsi nedokázala splnit mamince její poslední přání.

Určitě mamince přání splň, děti budou rády a až budou starší budou vědět, že ne jen v plné síle může být blízký člově. Patří to k životu. Mě když zemřela mamka, moje drera - bylo jí 10 let - byla v táboře a v den kdy se vracela byl pohřeb, takže jsme jí to neřekly a u autobusu ji vyzvedli známí s tím, že jsme museli někam odjet. teprve po pohřbu jsme jí to řekly a dodnes nám to má za zlé, že se nemohla s babičkou rozloučit. Jinak celou dobu jsme měli babičku doma a děti viděly, že je nemocná . Poraď se asi s doktorem, ten takových situací jistě prožil již hodně. Hodně síly

Škoda, že jsi je s sebou nebrala průběžně.
Jinak bych ale řekla, že děti jsou v tomhle odolnější než my, takže bych je tam vzala, samozřejmě jim to předem vysvětli.

vis, moje mama taky nechtela, at se jdu v nemocnici, kde umirala, na babicku podivat. poslechla jsem ji. a dodnes je mi to moc lito. jestli ji mely rady, i ony maji mit moznost s babickou se rozloucit. a neboj, stejne na ni budou vzpominat na takovou, jaka pro ne byla predevsim.

I když je to kruté, umírání patří k životu a nikdo se mu nevyhneme. Naopak si myslím, že by takové zážitky děti mít měly, už proto, že jednou se budou loučit s námi a neumím si představit,že by mi odmítli ukázat ještě naposledy vnoučata, jen proto jak vypadám. Nemyslím si,že by je to mělo nějak psychicky poznamenat. Spíš naopak, nějak to evokuje úctu k životu, kterou spousta lidí nemá. Dřív bylo běžné,že lidé umírali doma a nikdo je před dětmi neschovával.
Hodně sil vám všem, je to velmi smutné loučit se s milovaným člověkem, tak se rozlučte důstojně a bez předsudků.

JarkaP - 30.3.2010 7:57 (odpovědět, poslat vzkaz)

orinka: no, já bych dětem nic nenamlouvala, myslím si, že se jim mají říct věci tak, jak jsou, aby z toho potom nebyly zmatené. - souhlasím

nejsi přecitlivělá? Děti návštěvu určitě zvládnou, když jim řekneš, že je babička moc nemocná, zhubla, atd. Není to první smrt, s kterou se potkají, a bohužel to patří k životu, i když to hodně bolí. Chce jim to vysvětlit, jak to chodí... Navíc až maminka nebude, společně si popláčete a i dcery budou chápat, co se děje.

orinka: no, já bych dětem nic nenamlouvala, myslím si, že se jim mají říct věci tak, jak jsou, aby z toho potom nebyly zmatené. Když umřela manželova maminka, byly dceři ani ne 4 roky, a myslím, že už z toho měla dost rozum a dlouho na babičku vzpomínala - vlastně vzpomíná dodnes.
A ještě, Moniko, jedna věc - vůbec bych s návštěvou neotálele, když říkáš, že už není moc času, aby tě pak nemrzelo, že jsi nestihla mamince přání splnit

přání umírající je svaté. Šestileté děti nejsou tak maličké, aby se jim nedalo vysvětlit, že babička je hodně nemocná, ale potřebuje se něčím potěšit, aby se zas uzdravila. Nemocní obecně hezky nevypadají, neměly děti třeba spalničky? Dá se jim namluvit, že toto je jen přechodné období a bude líp. Promluv napřed i s lékařem, ten jistě poradí, jak děti připravit.