Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Taky bych vnučky za babičkou vzala. Dceři bylo 8, když jsem měla tatínka v nemocnici, než umřel, a normálně tam s námi za ním chodila. Myslím, že děti to berou přirozeněji než my, bolestivé je to hlavně pro nás...

svoji vnučku miluju nade všechno a vůbec si nedovedu představit, že bych ji ještě nakonec nemohla vidět. Je to asi sobecké, ale nedovedu.

Kotě:
Určitě bych děti k babičce vzala. Potřebují se s ní rozloučit, potřebují vidět, že pomalu odchází. Tohleto "aby si ji pamatovaly, jaká byla" je přece nesmysl - vždyť si to vezmi, pamatují si ji vpodstatě zdravou a veselou a pak jim najednou oznámíš, že už není. Proč? Vždyť jí nic nebylo... Pro ně to bude nepochopitelné a nepřijatelné. Mnohem lepší je podle mě, když děti vidí člověka odcházet ze světa postupně a přijmou smrt jako nevyhnutelnou součást života, která k němu prostě patří. Až si to opláčou, můžou pak na babičku vzpomínat s láskou a vesele.
A ještě něco - i na pohřeb bych je vzala. Já si dosnes pamatuju, jak jsem byla nešťastná, když mi rodiče nedovolili jít na pohřeb milované babičky, která se o mě od narození starala. Bylo mi pět a moc dobře jsem chápala, co se stalo a chtěla jsem se s babičkou rozloučit. Dodnes to považuju za křivdu a za velkou chybu svých rodičů.

Krásný článek na tohle téma byl před dvěma týdny v Respektu (č. 11) - Umírání pro začátečníky. Rozhodně doporučuju k přečtení.

Vezmi za maminkou svoje děti. Mamince splníš její poslední přání a děti ještě uvidí babičku.Děti jsou odolné, uvidíš, že to bude v pořádku. Nenechávej je tam moc dlouho, aby nebyla maminka unavená. Děti předem připrav na to, že babička už nevypadá tak jako dříve, protože je nemocná, ale je to stále ta hodná a milá babička.

Je to těžké rozhodnutí, ale já bych to pro ni udělala. Je to jedno z jejich posledních přání a pak by sis to mohla vyčítat, že jsi jí toto přání nesplnila. Pokud máš strach z toho jak vypadá, tak ji můžeš trošku namalovat, dát paruku, aby to pro tvé dcery nebyla taková změna ale udělej to. Nemocní se drží každé naděje a návštěva vnuček je velká motivace.

Schovávat před dětmi (i před sebou) smrt a umírání je jeden z velkých hříchů naší společnosti.

Moniko ja bych holkam vysvetlila, ze babicka je nemocna, ale ze je cche moc videt.
Pockala bych, kdy mamka bude na tom dobre a dala vedet manzelovi at holky priveze.
Myslim si, ze pro Tvoji maminku to bude znamenat hrozne moc. A popravde Ti reknu, ze my zili s prababickou a pradedeckem. Kdyz byla prababicka nemohouci tak se o ni babi a mamka staraly a zadne trauma z toho nemam - spis si vybavuju ty hezke veci, ktere jsem s ni zazila.

Já si myslím, že člověk potřebuje nějakou formu rozloučení. Svého milovaného dědu jsem viděla den před tím, než zemřel. Bylo mi osm a i když je to přes třicet let, tak si to pamatuju velmi přesně, mám ho vrytého v paměti, ale je to pro mě určitým způsobem pozitivní vzpomínka.

Můj druhý dědeček nechtěl, aby za ním vnoučata chodila, právě z toho důvodu, abychom si ho pamatovali jaký byl před tím. Přijde mi, že výsledek je horší - nikdy jsem neměla možnost se s ním rozloučit, nemám tu poslední vzpomínku. Chybí mi ten pocit, že je něco uzavřeného, že můžu jít dál.

Já bych mamince přání splnila. Děti bych tam vzala na krátkou chvíli, v okamžiku, kdy je na tom maminka dobře, a asi bych se na tu návštěvu trošku připravila - tj. dětem znovu řekla, že babička je nemocná a není jí dobře, babičku upozornila, že s dětmi zůstanu jen chvilku, zkusila vymyslet nějaký "program" - ať holky vezmou sebou výkres nebo něco, o čem si s babičkou můžou povídat, můžeš si já nevím strčit do kabelky pexeso, kdyby babička na tom byla dobře mohla si s nimi zahrát - nevím třeba tě napadne něco vhodnějšího pro vaší konkrétní situaci - ale snažila bych se aby návštěva neproběhla v depresivním mlčení u postele....

Jsi v opravdu těžké situaci. Je mi tě líto. Když umíral můj otec, bylo dceři šest. Byly jsme za ním jeden den před jeho smrtí. Nezanechalo to na ní žádné následky. Rozloučila se s dědečkem a pak dědeček nebyl. Ale na pohřbu nebyla. Děti bývají docela odolné, ale ne všechny. Zkus se poradit s dětskou psycholožkou. Ta by mohla poradit, jak s dětmi v takové smutné situaci jednat.