Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

sharon: V tom způsobu života to nevězí. Rakovina dostihne bohužel i malé děti.
Tady se teď řeší, jestli splnit přání umírající, a já za sebe říkám ANO, a bez výhrad !
Nikdy už nedokážeme zpětně napravit to, co jsme nestihli za života svých blízkých, a hlavně před jejich smrtí. Dochovala jsem všechny ze své původní rodiny, a myslím, že jsem se s tím vypořádala se ctí. Přesto si občas říkám, že jsem snad mohla udělat i víc. Asi ne, ale nerozumněla jsem těm náznakům, kterými se mi snažili říct, že tohle už je konec jejich života. Místo abych to vzala na vědomí jako fakt o kterém se nediskutuje, hloupě jsem je (nebo sebe ?)utěšovala mnoha nesmyslnými slovy.
Proto radím Monice, aby splnila přání své maminky. Dětem to neublíží, a té umírající to pomůže odejít s pocitem, že neodešla bez rozloučení.

nečetla jsem diskusi, jen tuhle poslední stránku, ale chtěla jsem napsat to, co Mikejla
i smrt patří k životu, a děšti to musí vědět
však v TV zahlédnou kolikrát hrůzy neskutečné...tohle bude jiné
chtělo by to domluvit s ošetřujícím dr, aby měla dobrou medikaci na tuto návštěvu, sestry ji mohou pomoci trochu s make upem a tak...
myslím, že obě strany mají právo se rozloučit

mam-ča: můj zeť měl takovou krásnou tetu (otcova sestra), fakt pěkná ženská, štíhlá,zdravě jedla, nekouřila....milovala Francii kde byla každý rok- zemřela v 43 na rakovinu, zůstali dva kluci na základní škole.....na svatbě tančila s mojím tátou, to video si dodnes nemůžu pustit....

sharon: Přesně na tohle vzpomínám taky. Poslední, s čím jsem mohla pomoci své sestře, byly ty nehty na nohou. Měla takové malé nožky a byla celá moc krásná. Za 14 dní už nebylo komu stříhat nehty...

JarkaP: já tátovi v nemocnici ostříhala nehty u nohou, navlékla čisté bílé ponožky na studené nožky a druhý den ráno zemřel , manžel mu v 9 ráno nesl noviny a on o půl 9 zemřel.......je to přes deset let a pořád je mi smutno......

bohunka:

wasube: ?????????????? ??????????????????

Souhlasím s názorem ,že smrt je součást života.Když dříve žili rodiny pohromadě tak se doma rodilo i umíralo.A nemyslím ,že byl svět plný traumatizovaných lidí.Je to přirozené...to dnes rodíme a umíráme ukrytí a často sami.
Já bych dětem doma řekla ,že babička je hodně nemocná a nevypadá tak jako dřív a rozhodně bych je k mamince vzala nic jiného pro ní už udělat nemůžete.
Pracuji v nemocnici a nepamatuji ,že bych někdy zaznamenala nějakou výraznou reakci dětí nad starým nemocným člověkem.Věřte ,že divnější by jim bylo ,kdyby babička zmizela .Já si pamatuji z dětství,když zemřel můj milovaný dědeček den po té co u nás byl zcela fit na návštěvě.To bylo trauma pro mne nedokázala jsem zpracovat kam že to umřel ...čtete správně nestihla jsem se na to připravit a nemohla jsem to pochopit ze dne na den nebyl nikde !!!

JarkaP: já jsem se na svého v rakvi taky podívat nešla, a jsem za to moc ráda. představuju si, že asi vypadal jako když spí, ale co když ne? jsem fakt ráda.
ale něco jinýho je se jít rozloučit s babičkou do nemocnice a něco jinýho se na ní dívat v rakvi. kdybych se mohla s přítelem rozloučit, bylo by mi jedno jak vypadá, ale hlavně kdybysme si mohli říct sbohem

wasube: přečetla jsem si tvoje příspěvky, a uznávám, že jsi to neměla v životě lehké. Ale myslím si, že pozdější traumata, alkoholismus bratrů a tak,spíš zavinilo, že jste měli těžké dětství, sama píšeš, že rodiče na vás moc času neměli, maminku jste brzy ztratili a bratři vyrůstali v dětském domově. Osobnost se přeci formuje celé roky, nevěřím, že by jí změnil jeden nebo pár zážitků. Spíš jste neměli zázemí, kde byste našli oporu a pochopení. Ale respektuju, že každý má právo na svůj názor a vychází z nějakých svých zkušeností.
Já ze svého dětství nemám nějaké traumatizující vzpomínky na smrt babiček a dědečků - jak už to mnohokrát zaznělo, děti berou takové věci přirozeněji, necloumají s nimi takové emoce jako s námi. Ale když mi umřel tatínek jako dospělé, neměla jsem sílu jít se na něj v rakvi podívat - dodneška mi je to trochu líto. Ale to, že jsme za ním do nemocnice chodili i s dcerou mi přišlo úplně normální - a on se taky vždycky potěšil.

Děti jsou odolnější víc, než si myslíme. A bohužel smrt k životu patří. Jednou by mohly litovat, že se s babičkou ani nerozloučily.... Ne vždy ta příležitost k rozloučení je..

Já jsem taky pro dětem všechno vysvětlit a za babičkou je vzít. Není to lehké, ale setkání se smrtí do výchovy patří. Hodně štěstí a pevné nervy.

jelítko: jojo to je ten film.....

Podle mě ti, co vytěsňují ze života povědomí o smrti, dělají z života obyčejnou věc, housku na krámě..... a ten zázrak se kamsi vytrácí.

stejně je ten osud někdy děsně krutej....říká se že smrt je spravedlivá, ale pro ty nejblížší je krutá ať přijde v jakémkoli věku......

denda04: