Babička chce ještě naposledy vidět svá vnoučata
Právě prožívám velice těžké období. Nejtěžší ve svém životě. Umírá mi maminka na rakovinu. Je jí sotva pár let přes padesát a její stav je již beznadějný. Leží v nemocnici a šance na uzdravení je prý již téměř nulová. Lékaři jí dávají sotva pár týdnů života.
S nemocí maminka bojovala několik let. Byla neuvěřitelně statečná, nepoddávala se jí. Snášela chemoterapii, dokonce byla schopná dodávat optimismus i nám. Přes tuto její odhodlanost ji však nemoc přemohla. Je strašné, dívat se na ni, jak chřadne. Už to není ona. Vyhublá na kost, bez vlasů, s vyhaslým, neskutečně smutným pohledem.
Chodím za ní do nemocnice každý den. Bohužel, péči doma bychom nezvládli. Snažím se jí být nablízku, jak nejvíce je to možné. Maminka mne však už často ani nevnímá. Občas má však ještě lepší dny, a to si spolu povídáme a vidím, jak je jí v takových chvílích alespoň relativně dobře.
Jsem její jediná dcera. Tatínek už nežije osm let. Minulý týden maminka projevila velké přání. Prý by moc ráda ještě viděla svá vnoučata. Chápu ji, od chvíle, kdy se narodila (jsou to dvojčata, holčičky), je nade vše milovala.
Jsem teď ve strašně těžké situaci. Dcerkám je teprve šest let, jsou ještě hodně malé. Babičku si pamatují ještě relativně v pořádku, i když věděly, že je těžce nemocná a zaznamenaly padání vlasů. Jenže to byla maminka ještě ve stavu, kdy si z toho dokázala dělat legraci. Teď už je úplně jiná…
A já mám velký strach, aby mé dcerky pohled na babičku nějak nepoznamenal. Myslím na jejich dětské duši. Chtěla bych, aby si ji uchovaly tak, jak ji znaly. Veselou, láskyplnou. Neumím si představit, co s nimi udělá, když ji uvidí zlomenou, vyhaslou, šedavou…
Nevím, jak to mám vyřešit. Strašně moc bych chtěla mamince její přání splnit. Naprosto se dokážu vžít do jejích pocitů. Na druhou stranu mám však potřebu chránit své děti. Nevím, jak se mám rozhodnout. Když mamince její přání splním, možná pak budu muset řešit psychická traumata svých dětí. Když ne, nikdy si nepřestanu vyčítat, že jsem jí v posledních dnech jejího života nevyhověla.
Je mi moc těžko. Trápím se kvůli tomu, nespím, nejím. Umírá mi maminka… A já teď mám udělat rozhodnutí, ke kterému se absolutně necítím ani povolaná, ani silná.
30.3.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 174 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Babička chce ještě naposledy vidět svá vnoučata
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
sharon: 11:45 přesně tak, každej si prožil a ještě prožije svý. já sem měla dost špatný životní osudy. ani mi to nikdy nepřišlo, ale když to třeba někomu vyprávim, tak koukaj a řikaj takový to:" ježiš tys musela mít těžký dětství" a tak. no a prostě žiju a nepo.... se z toho. protože co tě nezabije to tě posílí a to je fakt pravda 
Ota: myslíš Good By Lenin? to byla sranda, chvílema
.jpg)
nečetla jsem názory ,ale můj je ten Moniko vem děti za babičkou je to její přání a nasplnit je ?? nevím jak bys později litovala dětem vysvětlit co a jak nejsou až ták maličké držím pěsti ať se rozhodneš správně 
.gif)
manka: klídek , to je jen diskuze.....nenervuj se proto zbytečně.......i Monika se ptá na děti, vzít či nevzít.....
Heather: 
Já bych se toho nebála, jen je děti zapotřebí na tu návštěvu patřičně připravit a mluvit s nimi. Babičku to určitě potěší. Nemoci a smrt patří k životu, jen my to všechno vytěsňujeme za zdi nemocnic a ústavů a chceme před tím utéct, nějak se to nehodí do dnešního kultu mládí a dravého úspěchu. Můj muž umíral na rakovinu, celou dobu jsem ho měla doma, děti (tehdy 8 a 17) byly s ním, kromě té úplně poslední fáze, a zemřel v kruhu rodiny. Hodně nás to sblížilo a myslím, že získaly i trochu jiný náhled na život. Radila jsem se s psycholožkou, řekla, že je dobře o všem otevřeně mluvit, nechat ze sebe odejít smutek a všechny emoce, nestydět se za slzy.
.jpg)
mam-ča: máš pravdu. 
Moniko, jen svoje děti za maminkou vezmi. Vím, že pro děti je důležitá i fáze loučení, uvědomí si, že babička je nemocná ale neboj, děti to neberou tak jako my, tvým holčičkám je teprve 6, uvidí babičku jinýma očima než ty. Pro tebe to je maminka, kterou znáš jinak nž ony, které jí znají jako svojí babičku. Já taky vzala svého syna (7) k mojí babičce na LDN, babičku to neuvěřitelně potěšilo a vzpružilo, babičky na pokoji taky 
. A on aspoň bude vědět, že lidi jen tak neodcházejí "někam". Ale byl tam už 2x a nevšimla jsem si, že by ho to nějak poznamenalo, věř mi. Děti mají k těmhlě věcem jiný přístup. Kdybys tam holčičky brala pravidelně bylo by to asi horší, ale jedna návštěva... nebránila bych tomu. I ty by sis to jednou vyčítala, že jsi mamince neudělala radost.
talenka: já vím,
ale jaksi se to zvrtlo. až je mi za některé příspěvky fakt stydno. to si někteří ani neuvědomí, že je to pro tu paní ještě tak jediný, co pro ni mohou udělat? asi ne.
manka: to až wasube když si přečteš to předtím, tak jsme vyjádřily soustrast a podporu a rozhodně je většina pro, aby se babiččino přání splnilo...
mashanka: 11:41 Ano, ta nemocná babička, (poměrně mladá žena) je stále ještě živá. Pokud bude Monika shánět informace na netu ještě pár týdnů, tak už možná vnoučata babičku živou nezastihnou.
Přání babičky není samoúčelné, asi tuší, že jí moc života nezbývá. Je logické, že chce své nejbližší ještě vidět. Nepředpokládám, že řeší svůj vzhled, aby děti nevystrašila. Nejspíš ani do zrcadla nekouká.
Lidi, nebuďte necitové ! Přání umírajícího blízkého hodného člověka by mělo mít prioritu před vším ostatním. Oni VĚDÍ. Odpusťme si k nim řeči typu "to bude dobrý, ještě bude líp, a ještě se uvidíme - já ještě přijdu". Nebude to dobrý, nebude líp a příště už přijít nestihnem.
Dodneška se za ty svoje kecy stydím.
Dětem se dá všechno srozumitelně a přiměřeně jejich věku, vysvětlit.
pořád všichni řešíte děti, ale babičku moc nikdo. ale to vám je asi fuk, že? vždyť už stejně umře
že jsem sem lezla
.JPG)
to máš těžké...jsou typy lidí keří ti pak budou vyčítat, žes je tam nevzala a i typy, které ti budou vyčítat,žes je tomu vystavila...kdyby byly trochu děti starší, tak bych jim dala vybrat, ale takhle než riskovat, že to v nich vyvolá průser, tak si radši líznu ty výčitky, že tam nebyly...chvála bohu že mě nikdy nikdo k takovýmhle posledním návštěvám netahal a nikdo z umírajících si mě nepřál vidět...jednou jedinkrát sem viděla ve špitále dědu, nebyl na tom ještě zdaleka nejhůř a já přesto kdykoli si na něj vzpomenu, tak první mi vyskočí obrázek toho hrůzného pohledu v nemocnici..přebije to ve mě všechno...
mashanka: jako obvykle- naprostý souhlas! Nemoc, umírání k životu patří a děti to berou úplně normálně, bez předsudků a bez traumat. Alespoň ty moje.
vaše nebo tvoje....to je fuk.
