Babička chce ještě naposledy vidět svá vnoučata
Právě prožívám velice těžké období. Nejtěžší ve svém životě. Umírá mi maminka na rakovinu. Je jí sotva pár let přes padesát a její stav je již beznadějný. Leží v nemocnici a šance na uzdravení je prý již téměř nulová. Lékaři jí dávají sotva pár týdnů života.
S nemocí maminka bojovala několik let. Byla neuvěřitelně statečná, nepoddávala se jí. Snášela chemoterapii, dokonce byla schopná dodávat optimismus i nám. Přes tuto její odhodlanost ji však nemoc přemohla. Je strašné, dívat se na ni, jak chřadne. Už to není ona. Vyhublá na kost, bez vlasů, s vyhaslým, neskutečně smutným pohledem.
Chodím za ní do nemocnice každý den. Bohužel, péči doma bychom nezvládli. Snažím se jí být nablízku, jak nejvíce je to možné. Maminka mne však už často ani nevnímá. Občas má však ještě lepší dny, a to si spolu povídáme a vidím, jak je jí v takových chvílích alespoň relativně dobře.
Jsem její jediná dcera. Tatínek už nežije osm let. Minulý týden maminka projevila velké přání. Prý by moc ráda ještě viděla svá vnoučata. Chápu ji, od chvíle, kdy se narodila (jsou to dvojčata, holčičky), je nade vše milovala.
Jsem teď ve strašně těžké situaci. Dcerkám je teprve šest let, jsou ještě hodně malé. Babičku si pamatují ještě relativně v pořádku, i když věděly, že je těžce nemocná a zaznamenaly padání vlasů. Jenže to byla maminka ještě ve stavu, kdy si z toho dokázala dělat legraci. Teď už je úplně jiná…
A já mám velký strach, aby mé dcerky pohled na babičku nějak nepoznamenal. Myslím na jejich dětské duši. Chtěla bych, aby si ji uchovaly tak, jak ji znaly. Veselou, láskyplnou. Neumím si představit, co s nimi udělá, když ji uvidí zlomenou, vyhaslou, šedavou…
Nevím, jak to mám vyřešit. Strašně moc bych chtěla mamince její přání splnit. Naprosto se dokážu vžít do jejích pocitů. Na druhou stranu mám však potřebu chránit své děti. Nevím, jak se mám rozhodnout. Když mamince její přání splním, možná pak budu muset řešit psychická traumata svých dětí. Když ne, nikdy si nepřestanu vyčítat, že jsem jí v posledních dnech jejího života nevyhověla.
Je mi moc těžko. Trápím se kvůli tomu, nespím, nejím. Umírá mi maminka… A já teď mám udělat rozhodnutí, ke kterému se absolutně necítím ani povolaná, ani silná.
30.3.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 174 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Babička chce ještě naposledy vidět svá vnoučata
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
sharon: povídat si sám se sebou ti přijde normální ?
.gif)
wasube: ale tady je původní diskuze k Monice a né o tvém životě, každý jsme si něco prožily a s prominutím vaše názory se tu nějak vymykají.........
Ota: nepuntičkař......
.jpg)
Proč pořád řešíte pohřby a mrtvoly ? Vždyť jde o nemocnou osobu, která je ŽIVÁ. Sice asi dlouho nebude, ale to přece těm dětem není nutné přímo předem říkat. Prostě je nemocná, nemůže se za nimi přijít podívat, tak se přijdou podívat ony za ní. Já myslím, že tohle je i pro šestileté dítě úplně logická věc. A to, že nemocný člověk nevypadá dobře, to určitě taky.
Ota: Trochu jsi to spletl. Správně patří : Osobo, kerápak vy ste?
wasube: wasube:
prosím vás kerá jste kerá ? 
jelítko: on to byl takovej ten film z prostředí NDR jak matka ležela v komatu a syn ji simuloval Honeckerův režim, by neutrpěla šok .. docela legrační
Ota: ........tetičky které se léta nebavily si padnou okolo krku, poznají se příbuzný z osmýho kolena a nakonec se někteří pustí do debaty na kom je řada příště... Vlastně taková malá společenská událost - na dědině vlastně velká.
wasube: pro mě je velmi dulezite,jak se ke mě chovaji deti ted,dokud ziji,po smrti myslim,ze mi to bude opravdu uz vsechno lhostejne.o nicem nebudu vedet.takze i ja si preji pohreb bez obradu.a zit v srdci tech,kteri mě měli opravdu radi a dali mi to za zivota najevo ciny a ne litosti po moji smrti.
wasube: v 10:00 píšež že ti před 14 dny zemřela sestra, v 10:33 píšeš že ti nedávno zemřel bratr co u tebe bydlel....a co tvoje děti , nemají traumata ?.............jdi už vážně raději vařit !Promiň, ale já si tvých reakcí vážit nemůžu.......byť máš na ně právo ...
sice varim,ale nahledla jsem jeste,nez vypnu pocitac.nebyla to diskuze o mych detech ale budiz odpovim naprosto pravdive.muj syn i moje dcera obema mym sourozencum pomahali jak mohli.syn vozil sestru z Bulovky ke mě a i jinak...tahle diskuze by nestacila abych vsechno popsala...dcerka mi davala penize,protoze duchod mam maly a s bratrem to bylo to same.kazdy mi da za pravdu,ze tezka nemoc je hodne o penezich,zvlaste kdyz bratr umiral na rakovinu jicnu a zaludku a tudiz zil bez zaludku,myslim,ze kdyby mi tak moc moje deti nepomahaly,ze bych to vubec nezvladala,jsem po nekolika operacich a plne invalidni kardiak..sestra pak ale zemrela v meste kde bydlela,kde byla jeji dcera,protoze ji tam pak z Bulovky z onkologie prevezli,bratr zemrel v Praze u mě.takze opakuji,nezvladla bych to bez deti.je mi lito,ze si nevazite nazoru,ktere nekdo osobne prozil a proto je ma takove jake je ma.nevim jak dopadnu az budu umirat,to nevi nikdo z nas.ale v kazdem pripade budu umirat s vedomim,ze jsem mela a mam velmi hodne deti,ktere mi porad pomahaji jak mohou a nejen mě a nikdy v zivote nemeli nastavenou dlan,vzdycky si na vsechno vydelali a vzdelani,ktere jsem jim dala,syn vyuceni a dcera vysokou skolu jim dovoluje zit dobre a jeste mi pomahat.nevim co bych jeste napsala,protoze to,ze zrovna kdyz budu umirat,budou u mě moje deti,to nevim,protoze nekdy clovek zemre i na ulici,to je otazka na kterou nelze odpovedet.ale kdyby u mě byly,tak ale jsou samozrejme uz davno dospeli,tak proc by meli mit trauma?nejak jsem to cele vase spickovani nepochopila...
vsechno co mě potkalo nebylo vubec zertovne vite...
Ota: hlavně mě fascinuje, jak si někdo v dnešním světě může tak naivně myslet, že prostě uchrání děti před ošklivejma věcma. když jsou všude okolo nás 
Ota: jezus nebožka né nebožtice...
jelítko: v podstatě je to stejné jako na pohřbu..
To máš setkání před obřadem, smutné ale korektní , pak obřad v podstatě výbuch emocí ale i chvíle, kdy máte najednou rádi i tu protivnou osobu z příbuzenstva co vám už leta pije krev a se kterou jste se 20 let naschvál nepotkali protože i ona brečí.
Pak se usuší slzy, opraví mejkapy, pánové se vysmrkají zatímco děti poskakují mezi urnami u vchodu na hřbitov a jde se na gáblík, trochu toho pitiva a usmějou se i lidi kteří před hodinou jen při pohledu na rakev padali do mdlob. Vyprávějí se historky kterak nebožtík/ce provedl/la to či ono, co kdo provedl nebožtíkovi vtipného a jaká to byla úžasná osoba, děti se perou....
A to je to před čím chtějí někteří nebohé detičty tak jako vochránit, neukázat to souznění tlupy, rodu, rodiny, neukázat tu lidskost v nás.
Držet je doma a při čtení parte jim zakrejvat vočička případně mrmlat, že je celý vo ničem, že mrtvej je kus hmoty a není to hygienické a vůbec 
bohunka: ty jo, to musel bejt nátěr 
majucha: přesně tak, když to srovnám u sebe, tak sem to snášela milionkrát líp než teď
