Babička chce ještě naposledy vidět svá vnoučata
Právě prožívám velice těžké období. Nejtěžší ve svém životě. Umírá mi maminka na rakovinu. Je jí sotva pár let přes padesát a její stav je již beznadějný. Leží v nemocnici a šance na uzdravení je prý již téměř nulová. Lékaři jí dávají sotva pár týdnů života.
S nemocí maminka bojovala několik let. Byla neuvěřitelně statečná, nepoddávala se jí. Snášela chemoterapii, dokonce byla schopná dodávat optimismus i nám. Přes tuto její odhodlanost ji však nemoc přemohla. Je strašné, dívat se na ni, jak chřadne. Už to není ona. Vyhublá na kost, bez vlasů, s vyhaslým, neskutečně smutným pohledem.
Chodím za ní do nemocnice každý den. Bohužel, péči doma bychom nezvládli. Snažím se jí být nablízku, jak nejvíce je to možné. Maminka mne však už často ani nevnímá. Občas má však ještě lepší dny, a to si spolu povídáme a vidím, jak je jí v takových chvílích alespoň relativně dobře.
Jsem její jediná dcera. Tatínek už nežije osm let. Minulý týden maminka projevila velké přání. Prý by moc ráda ještě viděla svá vnoučata. Chápu ji, od chvíle, kdy se narodila (jsou to dvojčata, holčičky), je nade vše milovala.
Jsem teď ve strašně těžké situaci. Dcerkám je teprve šest let, jsou ještě hodně malé. Babičku si pamatují ještě relativně v pořádku, i když věděly, že je těžce nemocná a zaznamenaly padání vlasů. Jenže to byla maminka ještě ve stavu, kdy si z toho dokázala dělat legraci. Teď už je úplně jiná…
A já mám velký strach, aby mé dcerky pohled na babičku nějak nepoznamenal. Myslím na jejich dětské duši. Chtěla bych, aby si ji uchovaly tak, jak ji znaly. Veselou, láskyplnou. Neumím si představit, co s nimi udělá, když ji uvidí zlomenou, vyhaslou, šedavou…
Nevím, jak to mám vyřešit. Strašně moc bych chtěla mamince její přání splnit. Naprosto se dokážu vžít do jejích pocitů. Na druhou stranu mám však potřebu chránit své děti. Nevím, jak se mám rozhodnout. Když mamince její přání splním, možná pak budu muset řešit psychická traumata svých dětí. Když ne, nikdy si nepřestanu vyčítat, že jsem jí v posledních dnech jejího života nevyhověla.
Je mi moc těžko. Trápím se kvůli tomu, nespím, nejím. Umírá mi maminka… A já teď mám udělat rozhodnutí, ke kterému se absolutně necítím ani povolaná, ani silná.
30.3.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 174 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Babička chce ještě naposledy vidět svá vnoučata
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
wasube: to nemá s vírou/nevírou nic společného.
Navíc logikou ateismu : pro nevěřící je pohřeb opravdu to poslední setkání....
Promiň tvůj přístup k životu je asepticko-popelářský. Po smrti se s člověka stává hmota, kterou je možné hodit do odpadu, protože je to jedno.
Rodina, vztahy, lásky, nelásky a všechno co z lidí udělalo lidi ustupuje pod tlakem takových jako jsi ty někam do pozadí. Nevystavovat zbytečnostem, neukázat těm dětem druhý břeh, nechat je kydlit v kyblíku štěstíčka a pustit jim nějaký doják, zatímco babičku odvážejí popeláři...
Tady nejde o to se někoho zastávat,jen každý píše své zkušenosti.
Takhkle malé děti neuvažují o různých možnostech a co by mohlo být, nejsou zoufalé z toho, proč se to děje,pokud to nevidí v okolí. Budou si třeba chtít o tom povídat,ale přijmou jako fakt cokoli, co se jim vysvětlí.
Horší traumata zažívají podle mě později, kolem těch 15 let, kdy ještě až tak vyspělí nejsou,ale u si dokážou dát dohormady různé souvislosti, vidí co se děje v okolí, jak jsou na tom jiní , přemýšlejí už jestli se nedalo něco udělat jinak a třeba nemoc líp léčit...
Pamatuju si jednu věc z 6 let. Babička asi chtěla, abych si dávala důkladný pozor u silnice, tak mi přečetla z novin, že auto přejelo 6 letého kluka , tj. stejně starého jako já a že on zemřel. A já jsi jasně pamatuju jedinou moji reakci na to- jen myšlenku- Ten se má, nikdy nezažije válku.
Takže takový asi je přístup 6 letých dětí ke smrti (a tedy taky je vidět, jak nás masírovali propagandou už ve školce).
Takže myslím, že děti je potřeba chránit před traumate z návštěvy tím, že se jim všechno pořádně přiměřeně vysvětlí a před traumatem z nenadálých pozdějších šoků tím, že na tu návštěvu k babičce půjdou.
.gif)
těžko radit.
Vybavil se mi můj příběh.Mé dětství...Když mi bylo 7let měla moje mamka infarkt,pak mrtvici a poté následoval nádor na mozku,když mi doma umřela před očima bylo mi 11 a jí 35let.Byla jsem tam sama -bez pomoci.Celé dětství jsem za ní chodila do nemocnice viděla ji slabou,nemocnou-a výsledek?Už 10 let beru antidepresiva-mám extrémní strach o své bližní.Na druhé straně v 19letech mi zemřela babička a já dodnes strašně lituju,že jsem nebyla u ní když mi má nejmilovanější osoba na světě umírala.Jak ráda bych ji řekla jak moc pro mne znamenala.Dodnes to bolí a strašně toho lituju
.gif)
wasube: v 10:00 píšež že ti před 14 dny zemřela sestra, v 10:33 píšeš že ti nedávno zemřel bratr co u tebe bydlel....a co tvoje děti , nemají traumata ?.............jdi už vážně raději vařit !Promiň, ale já si tvých reakcí vážit nemůžu.......byť máš na ně právo ...
wasube: to by člověk, ale musel žít ve vakuu, aby se ho nic a nikdo nedotknul a neměl žádné špatné zážitky
mozna to neumim vysvetlit...jde o to nevystavovat deti necemu,co je zbytecne.a brat deti na pohrby pokladam za opravdu zbytecne...mozna jste verici,tim bych si vysvetlila spoustu veci.ale ja jsem ateista.neverim,ze po smrti neco je.a proto je uplne jedno ze tam mala decka nebudou.nikomu to uz nepomuze,jen tem detem by to mohlo ublizit.tohle jsem chtela tak nejak rici.a uz jdu opravdu varit.dekuji za vase reakce.vazim si toho.
wasube: já nic nesrovnávám. jenom píšu vlastní zkušenosti. okolo sebe mám spoustu lidí, kteří měli první poslední. jejich rodiče je chovali jako v balvnce, nikoho v rakvi neviděli a skončili na tvrdých drogách. tak pak mi ta vaše teorie moc nevychází
jelítko: dyk je to pravda.....
wasube: zkus si přečíst tohle zamyšlení
http://www.blisty.cz/2010/3/29/art51820.html
A ještě... děcek se netřeba zastávat, je jim potřeba přiměřeně věku a velmi citlivě vysvětlit, o co jde. Mám pětiletého syna. A vím, že bych mu tu situaci dokázala vysvětlit tak, aby tu návštěvu zvládl bez traumat. Hodně s ním mluvila i před i po návštěvě. Nebylo by to lehké, ale zvládli bychom to. A v důsledku myslím, že by to bylo přínosem pro všechny - pro babičku i pro děti. A to svého syna miluju a žádnému traumatu bych ho dobrovolně vystavit nechtěla.
wasube: i jako děcko, v šesti, třinácti a i jako dospělý. ale čím víc jsem starší tím hůř se s tím vyrovnávám
wasube: 10:28....to nejsou rady...to je názor, chápeš ? názor........
sharon: 9:58 taky jsem se nasmála
jelítko: srovnavate nesrovnovatelne
wasube: Myslím,že to,co se stalo ve věku 5-6 let si člověk moc nepamatuje(já mám tedy vůbec výpadky paměti asi mezi 5-9 lety,asi se děly nějaké blbé věci a raději jsem to zapomněla,už mi to nemá kdo vysvětlit...Traumata nevzniknou jednorázovým zážitkem(kromě nějakého kriminálního nebo jiného -bouračka,úraz),ale spíš opakovanou situací,ze které není úniku....
wasube: 10:26...zase nemáš pravdu......ale je tvoje, že ?
jelítko: jako velka holka nebo jako male decko? v tom je opravdu velky rozdil.u mě zil a umiral na rakovinu nedavno muj bratr - dvojcata jsme byly,cele 2 roky protoze se nikdo z jeho rodiny nechtel starat a take mě to nepoznamenalo tak,jako kdyby se to stalo,a on byl u nas doma a mě bylo treba 6 - 10 let...porad mluvim o detech,nikoliv o dospelych.dokazete se vubec nekdo do tech decek vzit?omlouvam se - jdu varit.tak zatim....vse co jsem psala,byla a je pravda,ale nejvice mě mrzi,ze prave tech decek,ktere se nemuzou branit,se tu nikdo nezastal...
