Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Je mi 62 let a před sedmi lety jsem ovdověla. Manželovu ztrátu jsem velmi těžce nesla, prožili jsme spolu vlastně celý život, vychovali tři děti, které jsou dnes již všechny dospělé a mají vlastní rodiny.

Myslela jsem si, že už ve svém věku zůstanu sama, nikoho jsem cíleně nehledala. Více než pět let to tak skutečně bylo, přiznám se, že jsem ani neměla potřebu poznat nového muže. Po manželovi se mi velice stýskalo a měla jsem dojem, že mi ho nikdy nikdo nemůže nahradit.

A tak jsem se učila žít sama. Lehké to nebylo, ale člověk si zvykne na všechno. Kromě toho, že jsem nejmladší dceři hlídala děti, když byly nemocné, a často si brávala na víkendy i ostatní vnoučata, naučila jsem se postupně věnovat i sama sobě. A zjistila jsem, jak je to báječné. Celý život jsem znala jen povinnosti kolem práce a rodiny a najednou jsem měla čas i na jiné věci.

Společně s kamarádkou jsme se u nás ve městě přihlásily do turistického oddílu a začaly pravidelně chodit do přírody, překonala jsem ostych a pravidelně plavu v místním krytém bazénu, občas si zajdeme na kafe, do kina.

Před rokem jsem v našem turistickém oddíle poznala jednoho muže. Nejdřív jsem vůči němu cítila jen sympatie a poznala jsem, že z jeho strany jsou vůči mně také. Začali jsem se spolu více bavit a najednou jsem zjistila, že se na něj vyloženě těším a nemůžu se dočkat, až se opět uvidíme.

Po několika měsících tohoto oťukávání se mezi námi vyvinul krásný vztah a já se cítím nesmírně šťastná. Miroslav je o pět let starší a před třemi roky mu zemřela žena na rakovinu. Žije sám, děti neměli, ač po nich toužili. Jeho manželka prý měla nějaký problém, kvůli kterému nebyla schopná donosit dítě.

Po nějakém čase jsem o Mirkovi řekla všem svým dětem, protože si myslím, že je to docela důležitá věc a měly by ji vědět. Navíc máme s Mirkem v plánu brát na naše turistické výlety i vnoučata, pokud budou chtít. Z toho důvodu jsem Mirka chtěla celé své rodině představit. Oba dva jsme se na toto setkání velice těšili.

Bohužel, kromě nejmladší dcery jsem se u obou synů setkala s nezájmem, možná až odporem. Mého přítele prý poznat nechtějí, to, že se s ním scházím, neschvalují. Mají obavu, že se jedná o nějakého podvodníka, který mne chce jenom využít, abych se o něj starala. Za tímto názorem si stojí a jakékoli mé námitky a vysvětlení odmítají.

Alenka, moje nejmladší dítě a jediná dcera, pro mne má mnohem víc pochopení. Dokonce nás pozvala v neděli k nim domů, kde připravila pohoštění a celá její rodina se s Mirkem seznámila. Bylo to moc příjemné setkání a i vnoučata, kterým je 8 a 6 let si Mirka oblíbila a těší se, že s námi budou jezdit na výlety.

I když si od synů život organizovat nenechám, přesto mne jejich odmítavý přístup mrzí. Nikdy jsem žádnému svému dítěti do ničeho nemluvila, když se starší syn rozvedl, bydlel nějaký čas u nás, než se znovu postavil na vlastní nohy… Vždycky jsme se ještě i s manželem snažili být dětem nablízku, aby měly jistotu, že v nás mají oporu. Proto mne to, jak se synové nyní chovají, velice mrzí.

Záleží mi na tom, aby byly naše rodinné vztahy pěkné. Nepřipadám si stará, mám před sebou ještě spoustu let života, potkala jsem na „stará kolena“ lásku a jsem šťastná. Nedokážu pochopit, proč mi mé vlastní děti to štěstí zbytečně kazí. Je mi z toho smutno.

Přemýšlím, jak to nenápadně navléct a Mirka se syny a jejich rodinami seznámit. Ale nic mne nenapadá. A taky mám strach, aby se to nějakou necitlivě provedenou akcí ještě více nepokazilo.