Přítel je pro rodinu bezplatná pracovní síla
Dobrý den všem, ráda si tady pročítám příběhy a zjišťuji, že potřebuju taky poradit. Je mi 30, partnerovi 32, jsme spolu 3 roky a já mám čím dál větší problém vycházet s jeho rodinou. Pochází z vesnice, kde žije celé široké příbuzenstvo, bydlí v domě s rodiči (původně všichni společně, sestra s rodinou se pak odstěhovala). Já jsem z malého města a asi po roce chození jsem se k nim přistěhovala.
Dokud jsem tam jezdila o víkendech, v rámci dobrých vztahů jsme spolu vycházeli, i když jsme každý úplně jiný. S přítelem jezdíme hodně na kole, na výlety, do kina atd, stejně to znám u svých rodičů a sestry, jeho rodiče nejezdí nikam, jsou rádi doma a pracují na zahradě, také sestra je na tom podobně, maximálně 1x ročně jedou na týden na dovolenou, takže náš životní styl je dost odlišný, máme málo témat ke konverzaci, ale co se dá dělat.
Ale až po nastěhování jsem zjistila, že přítel je vychovaný tak, že zastává roli svého otce a svého švagra, prostě on je ten „chlap“ v rodině, který všechno zařídí a udělá, protože mu maminka/sestra řekne (od pomáhání v lese, na stavbě sestry, přes vození maminky k doktorovi, protože její muž už nechce nikam jezdit, po vyzvedávání ze školy a hlídání synovce a neteře ve svém volnu, protože jejich otec na to nemá čas a spousta dalších věcí, které dělá denně, pokud není v práci nebo neodjedeme pryč).
Snažím se chápat, že chce své rodině pomoci, ale dost často se mi to zdá už přes míru. Když se o tom bavíme, uzná, že toho asi dělá hodně, ale vždycky skončíme u toho, že je tak vychovaný, že rodičům a sestře je prostě třeba pomoct...
Vzhledem k tomu jsem si nedovedla představit, že bych tam bydlela natrvalo (původně jsme si měli zrekonstruovat patro, rodiče se přestěhovali do přízemí) a jsem příteli moc vděčná, že se rozhodl se mnou koupit byt ve městě cca 20 km odsud (po domku a zahradě moc netouží, vidí, kolik tam je práce). Pro celé (jeho) příbuzenstvo to byla samozřejmě neuvěřitelná hloupost a nesmysl – jít z baráku do malého bytu! - ale s tím jsem počítala, že budu za černou ovci rodiny (I když teď mám pocit, že nešlo o to, že my půjdeme do "horšího", ale o to, že jim ubyde pracovní síla.)
Nicméně po pár měsících se situace uklidnila a my se za 14 dní budeme stěhovat, ale až teď jsem zjistila, že přítelova maminka si to představuje tak, že přítel bude holt víc dojíždět, ale pomáhat bude víceméně stejně! Sice tam má všechny – bratra s rodinou, manžela s rodinou, dceru s rodinou, ale syn je syn! Samozřejmě jsem počítala, že sem budeme jezdit cca 1x týdně na návštěvu a pomáhat, bude-li třeba, ale tohle je přece moc, ne?
Přítel dělá na směny, a tak prohlásila, že co by tam přece ty volné dny na bytě dělal. Já se s ní nechci hádat, snažím se je respektovat, ale přistihuju se u myšlenky, že je začínám nesnášet, a to přece není dobře.
Nevím, možná dělám z komára velblouda, a pak to bude jinak (moje sestra mě utěšuje, že až budeme mít vlastní děti, automaticky se to pro něj změní a nebude mít potřebu tam tolik jezdit), navíc chápu, že pro přítele je to dost nepříjemné – maminka ho začíná citově vydírat, což já tedy dělat nehodlám, snažím se to řešit v klidu, ale i tak si asi připadá jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Navíc začínáme uvažovat o miminku, ale nechci skončit sama s dítětem na bytě, zatímco on bude makat u rodičů a sestry.
Co s tím? Máte někdo podobnou zkušenost? Děkuji,
30.6.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 175 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Přítel je pro rodinu bezplatná pracovní síla
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
ola: taky jsme byli s manželem jediní, kdo neměl práci v místě a švagrová se strašně divila, co pořád doma děláme, že k nim nechceme jezdit. My na vesnici v baráku se zahradou, dělala jsem na směny, manžel v práci od nevidím do nevidím, s dětma všude dojíždět... Oni bydlí ve městě, ale stejně jim nebylo blbý nás pořád něčím úkolovat. Na víkend se sjeli k nám a nechtěli slyšet, že by někdy mohli zůstat doma, abychom měli volno jen pro sebe. Švagrová k nám jezdila i o prázdninách, tchán v důchodu taky kdykoliv a bez ohlášení
Ani na to nechci vzpomínat
Jinak si myslim, ze vzajmne si pomahat v rodine je ok. ALe je tam to dulezity slovo "vzajemne"... Zajimalo by me, kdyby Catja v budoucnu pozadala jednou svagrovou, ze potrebuje pohlidat deti - pohlida? 
.gif)
Tak je to u nás taky. Manžel bydlí se mnou v domečku, 280km od maminky.Ve stejné vesnici s ní bydlí švagrová s manželem a druhá švagrová s přítelem bydlí o 40km dál. Dřevo na zimu jezdíme dělat my, i když je to pro nás finanční zátěž jako 
(co se benzínu týká). Takže to vždycky skloubíme s normální návštěvou, holt přes den pracujem a večer se bavíme. Taky nechápu, proč nepomůžou dcery s partnery,ale to je jedno 
zatím zvládáme, děti mít nebudem, jen holt náš domeček a naše dřevo musíme dělat jindy.. U vás doufám,že to vykrystalizuje a přítel nebude jezdit dělat všechno.Ještě bych pochopila tu pomoc se dřívím nebo zabíjačky a tak,ale vožení maminky k doktorovi a hlídání ségřinejch dětí by si snad mohl propříště rozmyslet..dej tomu čas 
Sofffie10:18: 
máš pravdu, pokud se bude snažit Catja něco změnit, bude za mrchu. Zažila jsem tohle na vlastní kůži, manžel je nejstarší z dětí a museli jsme pořád jezdit pomáhat k jeho rodičům. Bydleli ve městě, měli zahrádku v kolonii, ale bez jeho pomoci se neobešli.
My jsme na vesnici, měli jsme své práce nad hlavu, ale u nich je zvykem, že si rodina pomáhá. K nám jezdili na víkendy, protože si potřebovali odpočnout od města a já jsem mohla pro všechny vyvařovat a ještě poslouchat, co dělám špatně. Nic se nezměnilo ani po svatbě, pak jeho sestra začala stavět a můj manžel tam dojížděl pracovat. Já jsem tam odmítla jezdit, měli jsme malé děti, takže jsem samozřejmě nejhorší. Nejde o to, že by člověk nechtěl pomoci, když by bylo potřeba, ale štve mě, že jakmile jsem potkala švagrovou ve městě, tak mě zasypala příkazy, co potřebuje udělat - hlídat děti, přivézt laciné zboží z marketu (nemá řidičák), dovézt ji na nějakou schůzku, koupit něco v jiném městě, zařídit atd... Pořád pro nás měli práci, později úkolovali i naše děti (jsou už přece velký, musí pomáhat...),
takže jsem přerušila styky, mrzí mě to, ale jinak to nešlo. 
Manžel pak taky časem přiznal, že se ozvou akorát, když něco potřebují, takže omezil návštěvy a jsme v nemilosti.
Myslím, že tohle nemá rozumný řešení, pokud druhá stranu neuzná, že má přemrštěný požadavky.
Catjo, dokud on sam neprijde na to, ze je neco spatne, tak s nim nehnes. Maximalne se budete hadat a vztah pujde do kopru. Ja bych radila vyckat, jestli se mu rozsviti nebo ne, jestli ho to nezacne otravovat a vycerpavat, pak si myslim by mohl zacit premyslet, jak ty "navstevy" zredukovat... jestli ne, tak proste asertivne narokovat jeho povinnosti vuci vasi domacnosti. V klidu a bez emoci. Myslim, ze by jste meli mit barak vlastni, aby mel tolik prace, ze nebude stihat a aby mel argument pro zbytek rodiny. Jinak si myslim, ze pomahat se v rodine ma, rodina (i ta sirsi) ma drzet pohromade, ale ne na ukor uzke rodiny... No a co se tyce maminky predstavy, tak na otazku co by na byte delal - no co by asi delal? Staral se o svou vlastni rodinu, o sve "hnizdo"... Je skvele, ze ho nechces citove vydirat Vis, da se to pojmout i takhle - on bude od nich nejspis chvatat za tebou z te nadeniciny, pokud doma bude pohodova nalada a "klidek"... 
U vas doma mu bude proste lip... 
Tohle znám od svých rodičů,mamka byla za tu zlou.Pamatuju si, že taťka spadl ze stromu,asi 14 dní marodil,nemohl se pořádně hýbat. Pak babka vzkázala,že v sobotu se seče jetelina.A taťka šel sekat kosou.Mamka tehdy požádala souseda o odvoz, jela udělat pořádek.Večer taťka přišel jako spráskaný pes a od té doby jsem jezdila k babce jen na Vánoce a taťka si troufnul pomáhat jen u zabíjačky-vždycky na mrazu venku pral a čistil střeva,prý to nikdo jiný tak dobře neumí.
Bohužel mezi lidmi stále přetrvává lpění na domu a půdě, bylo to taky kolikrát to jediné,na co se zmohli.Doba je jiná, přece neukotvím děcka na malém městě jen proto,že jsme zdědili obrovský barák. Pro nás je to hromada cihel,která se dá prodat.Kromě údržby domu a zahrady,která je nezbytností,raději svůj volný čas strávím na výletě nebo s knížkou.
.jpeg)
Ještě jsem nepřečetla příspěvky, ale ono holt s miláčkem si tak trochu berete i jeho rodinu,ať se vám to líbí nebo ne.
Ale záleží na tom, jestli to co dělají (rodiče ,sestra) je potřeba nebo jestli to je spíše jejich koníček, jakýsi zažitý styl. Prostě věci, které nejsou až tak důležité. Nadělat dřevo na zimu je důležité a tam je pomoc na místě,ale pěstovat v dnešní době latifundie zeleniny a mraky zvířectva potřebné není. Já v něčem podobném žiju 26 let. Latifundie jsem postupně odbourala,protože tchán na to nestačí a já mám opravdu své práce až nad hlavu a hlavně svoje volno chci trávit podle svého a ne podle toho jak ho chce trávit někdo jiný.
Ale váš případ nevidím moc optimisticky, protože oni se nezmění,takže jediný kdo se bude muset přizpůsobovat jste vy
Grainne: tak nato je jedine reseni, jak se do lesa vola, tak se z nej ozyva
bohunka: kdyz to takhle pises, dava to smysl. Pro me to je ale naprosto neprijatelna predstava, i kdyz si jsem vedoma, ze to ted zni hrozne sobecky. Vsedni dny travim v praci, domu jezdim az vecer a o vikendu vubec neudelam to co bych chtela. A prave o vikendu kdyz se sejde pribuzenstvo, tak mne to bere energii a oni se na to tesi, ze se sejdou (u nas). Pro ne se konecne neco deje, protoze cely tyden jsou doma. Ale take je fakt, ze jsem si uvedomila, ze jsem jedina kdo je zamestnany a dojizdi. Jsem ticho, mam je vsechny rada, jsou to mili lide, abych nevypadala jako nelida, ale v tomhle se rozchazime.
.gif)
bohunka: no jo, ale tady to jaksi nefunguje, tady funguje brát, ale vracet už značně zadrhává.
ola: Souhlasím, ale i u nás se pomáhalo při stavbě. Švagrovi, ségře, bráchovi .... Řekla bych že pořád někdo něco staví nebo opravuje. Ale všechno děláme s vědomím že nám to někdo vrátí. Ani na střechu ani na fasádu jsme nemuseli najímat lidi. Prostě se po přízni oznámilo že tu a tu sobotu děláme to a to, jestli by mohli přijít pomoct. Vždycky někdo řekl že má něco jinýho, že příště, ale lidi prostě byli. Já vařila kotle guláše, děcka obsluhovaly soudek piva - a práce byla hotová a ještě plno srandy. Nevím třeba je to vyjímka, ale v mém okolí to takhle praktikují skoro všichni - a funguje to.
(Ještě pro upřesnění, kdyby sem náhodou zvědavě nakoukl můj milovaný manžel: mám tě ráda 
, ale tohle je pravda, ačkoliv ty to nikdy neuvidíš a nikdy nejsi u toho, když se chová hnusně ke mně.)
bohunka: to je naprosto jina situace a pripada mi to v poradku takto reagovat. Nechtela jsem tu dopodrobna rozepisovat situaci na kterou jsem poukazala. Asi tezko by sis v te tve situaci vymyslela, ze chces treba stavet novy barak a automaticky bez predchoziho projednavani pocitala s celou sirokou rodinou, ze bude makat jak nadenici. Popravde, u nas zpocatku pomahali, pak i jim to zaclo lezt na nervy, ze nejsou otroci, kdyz jejich prace lezi a jinym stavi novy dum.
Catjo, promiň, ale nemáš šanci.
1) za mrchu budeš v každém případě a tchýně tě bude nenávidět (pokud už to tak není teď).
2) přítel se nezmění. (Mám doma podobného již 52 letého mamánka - bába poručí a všechno skáče podle ní, ačkoliv se snaží hrát svatou a nevinnou bezmocnou stařenku, je to zlá a tvrdě manipulativní osoba.)
ola: No jo, jenže kdyby tak nebyli vychovaní, tak jsem se mohla jít klouzat.
Manžel po těžkém úrazu ve špitále, já po porodu a na dvoře 100 metráků uhlí. Během hodiny u nás byli sousedé a bratranci i s lopatama a kolečky a já pak jen uvařila kafe. Ti pomocníci tak byli vychovaní - pomáhat, však jednou se to oplatí.
