Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Čekáme s manželem první dítě, už víme, že to bude chlapeček. Samozřejmě, že máme radost a moc se na něj těšíme, stejně tak i oboje rodiče.  Narodit by se měl v září. Řešíme však problém s manželovými rodiči, respektive já ho řeším, manžel je na jejich straně.

Jde o jméno pro našeho syna. U nich se, až kam jim paměť sahá, jmenuje každý prvorozený syn vždycky stejně. A podle mne stejně hrozně. Představa, že bych to jméno dala svému synovi, je pro mne nepřijatelná: Oldřich.

Já bych si představovala nějaké „normálnější“ jméno, například Jan, Petr, Martin, moc se mi líbí Dominik, ale ten by nešel k našemu příjmení, které začíná na K. Jenže jakmile začnu na téma jméno pro našeho syna rozhovor, je okamžitě oheň na střeše. Pro manžela je to snad otázkou života a smrti, abychom měli malého Oldíka. Stejně tak pro jeho rodiče. Všichni jsou na mě naštvaní a neustále se mne snaží přesvědčit, abych jejich rodinnou tradici nekazila.

Vadí mi to. Je to přece moje dítě, jasně, i manželovo, ale o tom, jak se bude jmenovat, bychom měli rozhodnout my dva, ne nějaké zastaralé a dle mého soudu naprosto stupidní rodinné tradice.

Ty neustálé hádky a dusna kolem jména pro našeho syna mi pěkně pijí krev, jsem podrážděná, začínám tchyni s tchánem kvůli tomu nesnášet. Jsem přesvědčená, že můj manžel na té tradici trvá jen kvůli nim, aby měl klid, nechce si je rozhádat. Tak si radši rozhádá mě a pojmenuje syna naprosto příšerným, absolutně nemoderním jménem. Opravdu neznám žádného malého, ale ani většího kluka, který by se jmenoval Olda. Podle mne se tohle jméno už vůbec nedává.

Co byste dělaly na mém místě? Podvolily byste, jen kvůli klidu v rodině? Nebo byste si trvaly na svém právu? Jde přece o moje dítě.