Mám ho ráda, ale nevím, jestli je to ten pravý. Zklamal mne.
Zdravím šťastné ženy, potřebovala bych poradit a znát názory více lidí. Svého přítele jsem poznala před dvěma lety v Praze, když jsem hledala spolucestující na cestu do Španělska. V Praze jsem zůstala po vysoké škole, ale do několika let jsem plánovala ji opustit. Ještě před cestou jsme se dali dohromady a do Španělska již jeli jako pár.
Už na začátku vztahu jsem mu na rovinu řekla, že v Praze nechci žít (přítel pochází z Prahy) a on mi říkal, že s tím nemá problém a že můžeme žít jinde. Po roce chození jsme spolu začali bydlet. Ještě v Praze, protože nám to přišlo rozumné, abychom nejdřív zjistili, že nám to spolu klape a pak teprve dali výpověď v práci a přestěhovali se do menšího města. Ustoupila jsem tedy ze svého požadavku ještě o rok s tím, že když nám bydlení ten rok půjde, ten další se přestěhujeme. Bydlelo se nám spolu až idylicky, jediné, co jsme řešili, bylo, kam pojedeme na dovolenou.
Když jsme se vrátili z naší poslední dovolené v zahraničí, uplynul rok od začátku našeho společného bydlení. Začala jsem mluvit o stěhování a hledání nové práce. Přítel byl v tomto ohledu příliš laxní a bylo vidět, že se mu do toho moc nechce. Nakonec mi řekl, že to celé dva roky našeho vztahu nebral vážně. Že prý hodně lidí říká, že chce odejít z Prahy a stejně tam zůstane. Že prý jeho expřítelkyně také povídala, že chce odejít z Prahy a ještě tam je. Musím říct, že to mě opravdu dostalo. Mám mu odpustit, že mě celé dva roky nebral vážně?
Krom tohoto řešíme i druhý problém. Já jsem se nikdy nechtěla vdávat. Až když jsem poznala současného přítele, měla jsem pocit, že je to ten pravý člověk, kterého bych si ráda vzala. Na podzim (ještě před plánovaným stěhováním, když vše bylo ideální) jsem ho požádala o ruku. Měla jsem nějakou slabou chvilku, ale v ten moment mi to přišlo správné. Odpověděl, že si mě vezme. Tak jsem čekala, že třeba za týden přijde se zásnubním prstýnkem, aby to potvrdil oficiálně. Měsíce se nic nedělo.
Po půl roce jsme se k tomu nějak dostali při slovní výměně a on mi řekl, že si vůbec nepamatuje, co mi odpověděl. Nevěděla jsem, co na to říct, protože mi ta situace přišla hrozně absurdní. Člověk, u kterého jsem změnila názor ohledně svatby, si ani nepamatuje, že mi řekl „ano“ na tak zásadní otázku.
Potřebovala bych poradit, jak mám teď reagovat. Přítele moc miluji, ale nechci se vdávat za každou cenu a nechci po sobě nechat šlapat. Jeho chování mi přijde jako neúcta ke mně a nevážení si vztahu. Co s tím? Mám tu to odpustit, nebo se s ním rozejít?
31.3.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 168 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Mám ho ráda, ale nevím, jestli je to ten pravý. Zklamal mne.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Kordelie: no tak to je taky síla.
Viv :o): no jo, je to chlap - a je fakt potřeba se ujistit, že vnímá - jenže když tě poslouchá, čučí na tebe - a pak pronese něco takovýho - co už na to říct? 
já se v tom nejak neorientuju - nechceš zustat v Praze, ale začínáš tam vztah, bydlení (společné bydlení bylo rozumné nebo ústupek z "požadavku"?) , zamestnání....bud nekde zít chci nebo nechci - "pár let" je podle mne dost zvláštní termín - chápala bych, že zmenu provedeš při nejaké příležitosti - jako ztráta zamestnání - případně už nalezené lepší jinde atd, ale jen tak sis řekla, že pujdeš a tohle kolem nemáš připravený? a čekáš, že on srazí paty - dá výpověď atd (přemýšlela jsi třeba o tom, že ho práce baví, žíví...
ty požádáš chlapa o ruku - už to nechápu - a očekáváš, že on nakluše se zásnubním prstenem? a že mu to vmeteš při hádce...se ani nedivím, že předstírá amnezii
pavluška: jj, fakt hodne zalezi na tom kdy a jak to clovek poda... kdyz je neco dulezityho, uz se nesnazim to zlehcovat nebo rikat, ze to bude dobry, n a druhou stranu si musim i davat bacha abych neprehanela... proste reknu, mam strach, blablabla... a vic k tomu nepridavam...
u nas jednu dobu byla takova vesela komunikacni smycka... ja rekla "nikdy nejsi doma" a on na to "to neni pravda"....
ja nevim jak ostatni zeny, ale ja pouzivam slova jako nikdy, porad, stale, furt - kdyz chci zduraznit, ze je to na me moc a ze me to trapi... ten muj, kdyz slysi tahle slova, tak slysi opravdu doslovne = nikdy znamena opravdu nikdy...
Takze on slysel predevsim to "NIKDY" a "to neni pravda znamenalo - "To neni pravda, ze nikdy..."
Kdezto ja slysela, ze popira holy fakt, ze je doma malo...
a takhle nam pekne vznikaj komunikacni sumy... tohle jsme si teda nakonec ujasnili, ale docela by ma zajimalo kolik takovych veci jeste je... 
Já jsem extrovert, nejspíš nestabilní (takže cholerik), u mně se nikdo ničeho pídit nemusí, své pocity a přání nosím na dlani 
Kordelie: tohle je asi zásadnější než Kamilino "požádání o ruku". Na druhou stranu, jestli si to podala typem: "čekám na výsledky, no nejspíš to bude dobrý" - a nedávala si najevo, že máš strach, tutlala si to v sobě, nemůžeš čekat, že s tebou ten chlap bude strach sdílet, když o něm neví.. Vždycky záleží podle mne na tom, jak se věc podá.
Kordelie: KamilaK: tohle se mi stalo nekolikrat... proste chlap... kdyz chci neco dulezityho rict, tak se snazim vystihnout prihodnou chvilku (jak uz tu nekdo psal - ne pri rizeni auta, cumeni na TV nebo jine pro nej dulezite cinnosti ) obcas pridam pred tim "ted me poslouchej, tohle je dulezity..."... ale ani to nekdy nepomuze... 
Jeden kolega mi to potvrdil, oni ani sami nevi proc... takze kdyz oni nevi proc, my na to neprijdem uz vubec...
Kordelie: Přijde mi to podobný....byla to dost zásadní otázka a mohl si pamatovat, co odpověděl
Mě nejde do hlavy, že si nepamatuje, co ti odpověděl na otázku, jestli se vezmete. To přece není žádný podprahový sdělení, jak psala Sallie! To je docela zásadní otázka, ne?
Mě se taky stala neuvěřitelná věc. Čekala jsem na výsledky vyšetření, jestli je to rakovina, nebo není. Manželovi jsem to pouze oznámila, dál jsme to nerozebírali, já se bála a trápila sama, nechtěla jsem začínat "coby kdyby" debaty...když po 2 týdnech přišel výsledek, řekla jsem mu: Ta gynda je v pořádku, mám to dobrý! Jeho odpověď byla: Co? Jaká gynda?
Já jsem nebyla schopná slova, celých 14 dní jsem nemyslela na nic jinýho - tak říkám -No ty výsledky přece, co jsem se tak bála
Jo, jo, jo, už si vzpomínám, jasně, že si vzpomínám, to je perfektní, že to máš dobrý....
Já to nechápu, nechápu. Pořád to ve mě je, JAK na to mohl zapomenout, nebo nemyslet, nebo se nebát a proč...
lonkue: Je mi 29....asi jsem fakt naivní. Nechci se stěhovat někam na úplnou vesnici, jen na menší město než je Praha....nemám třeba problém s Libercem...je to kousek do hor
.gif)
mashanka: Peterka se jmenoval......Zítra to roztočíme ?
Kamila se musí rozhodnout, co je pro ní důležitější: onen muž nebo bydlení mimo Prahu. Uznávám, že jste s přítelem byli v podstatě dohodnutí, že Prahu opustíte a jemu se nechce (chápu to a chápu, že si myslel, že ty se tu taky pracovně uvážeš, najdeš si přátele...), ale řekněme, že na tomto nedorozumění má vinu on. Ale vem si to - věřil, že změníš názor a tady si ho nezměnila, v otázce svatby si ho třeba zas naopak změnila.. Ježiš, život se vyvíjí.. přeci jste o těch věcech nemluvili jen jednou - na začátku vztahu - o stěhování, ev. svatbě se mluví ve vývoji vztahu třeba průběžně, ne? Nevím, jak vypadalo tvé požádání o ruku, ale jestli to bylo jen romantické hlesnutí typu ." a máš mě rád? A vezmeš si mne?" tak chápu, že to odkýval, ale nenaběhnul s prstýnkem...
Kamilo, a uz mas praci na venkove zajistenou...? A pro pritele take...? Chapu, ze zivot ve velkomeste neni idealni. Taky bych rada bydlela v mensim meste, s pristupem k prirode, bez stresu a automobilovych zacep. Ale realita je proste jina! A vztah je o kompromisech. Muzu se te zeptat, kolik je ti let? Me prijdes trosku naivni. It is either my way or highway... Jestli myslis, ze tak vas vztah utuzis... No nevim... Jestli ti Praha tak moc vadi, tak se proste musis vystehovat na venkov. Ocekavat to od pritele je z meho pohledu sobecke. No a kdyz to tak skonci, tak je asi lepe, kdyz se rozejdete...
.jpg)
naivitu
Podobné problémy řeší někdy každý, patří to k životu - právě proto jsou asi ty filmy tak oblíbené.
Tak vidíš, Kamilo, jsi normální, když je také máš - však ono to nějak dopadně. Buď se časem dohodnete nebo potkáš někoho jiného......
Ale vyžadovat jednoznačné stanovisko na zásadní věc roky dopředu, to není fér - každý se vyvíjí. Já bych nic na dva roky dopředu neslibovala. Řekla bych prostě "Uvidíme, co přinese život". To považuji za jediný poklesek tvého přítele, že to slíbil, ale nepovažuji to za nějaký podvod, jen mladickou najivitu. Člověk míní, život mění - na to oba časem přijdete.
Tetička z Ameriky - zase jsem si vzpomněla na film - nevím, jak se jmenoval - Janžurka s mužem - nevím jméno herce, dělali socky
