Mám ho ráda, ale nevím, jestli je to ten pravý. Zklamal mne.
Zdravím šťastné ženy, potřebovala bych poradit a znát názory více lidí. Svého přítele jsem poznala před dvěma lety v Praze, když jsem hledala spolucestující na cestu do Španělska. V Praze jsem zůstala po vysoké škole, ale do několika let jsem plánovala ji opustit. Ještě před cestou jsme se dali dohromady a do Španělska již jeli jako pár.
Už na začátku vztahu jsem mu na rovinu řekla, že v Praze nechci žít (přítel pochází z Prahy) a on mi říkal, že s tím nemá problém a že můžeme žít jinde. Po roce chození jsme spolu začali bydlet. Ještě v Praze, protože nám to přišlo rozumné, abychom nejdřív zjistili, že nám to spolu klape a pak teprve dali výpověď v práci a přestěhovali se do menšího města. Ustoupila jsem tedy ze svého požadavku ještě o rok s tím, že když nám bydlení ten rok půjde, ten další se přestěhujeme. Bydlelo se nám spolu až idylicky, jediné, co jsme řešili, bylo, kam pojedeme na dovolenou.
Když jsme se vrátili z naší poslední dovolené v zahraničí, uplynul rok od začátku našeho společného bydlení. Začala jsem mluvit o stěhování a hledání nové práce. Přítel byl v tomto ohledu příliš laxní a bylo vidět, že se mu do toho moc nechce. Nakonec mi řekl, že to celé dva roky našeho vztahu nebral vážně. Že prý hodně lidí říká, že chce odejít z Prahy a stejně tam zůstane. Že prý jeho expřítelkyně také povídala, že chce odejít z Prahy a ještě tam je. Musím říct, že to mě opravdu dostalo. Mám mu odpustit, že mě celé dva roky nebral vážně?
Krom tohoto řešíme i druhý problém. Já jsem se nikdy nechtěla vdávat. Až když jsem poznala současného přítele, měla jsem pocit, že je to ten pravý člověk, kterého bych si ráda vzala. Na podzim (ještě před plánovaným stěhováním, když vše bylo ideální) jsem ho požádala o ruku. Měla jsem nějakou slabou chvilku, ale v ten moment mi to přišlo správné. Odpověděl, že si mě vezme. Tak jsem čekala, že třeba za týden přijde se zásnubním prstýnkem, aby to potvrdil oficiálně. Měsíce se nic nedělo.
Po půl roce jsme se k tomu nějak dostali při slovní výměně a on mi řekl, že si vůbec nepamatuje, co mi odpověděl. Nevěděla jsem, co na to říct, protože mi ta situace přišla hrozně absurdní. Člověk, u kterého jsem změnila názor ohledně svatby, si ani nepamatuje, že mi řekl „ano“ na tak zásadní otázku.
Potřebovala bych poradit, jak mám teď reagovat. Přítele moc miluji, ale nechci se vdávat za každou cenu a nechci po sobě nechat šlapat. Jeho chování mi přijde jako neúcta ke mně a nevážení si vztahu. Co s tím? Mám tu to odpustit, nebo se s ním rozejít?
31.3.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 168 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Mám ho ráda, ale nevím, jestli je to ten pravý. Zklamal mne.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
IVUSKA 56: Jsem KamilaK
.jpg)
Uvidíš, jak bude reagovat na sdělení "Od prvního nastupuji v Kotěhůlkách v sámošce". Teprve potom se ukáže ......
IVUSKA 56: Jsem KamilaK
IVUSKA 56: Jsem KamilaK
IVUSKA 56: Jsem KamilaK
On prostě asi doufal, že si na pohodlný život v Praze zvykneš a samotné se ti nebude chtít pryč. Ono je totiž takových lidí opravdu většina - plánují, plánují, pořád ten odchod odkládají a nakoec tady zkejsnou, protože si prostě na ten mumraj zvyknou, mají to všude blízko, s prací není probém......
Každý člověk z venkova tvrdí, že je tu jen na čas - úplně každý. Jen okolí víí své.
Ozvi se za 5 let a uvidíme 
xhinh01: KamilaK: Tak která vlastně jseš, nebo jste dvojčata i ve stejných problémech?
KamilaK: Nevím, no. Buď to opravdu nebral celou tu dobu vážně, nebo celkově pochybuje o vašem vztahu.
Já jsem poslední dobou zaujala postoj - nic neřeším, časem se vše vyřeší ... Takže asi tak.
ax: Nejde o to, že s tím souhlasil jen na začátku vztahu. Souhlasil s tím i ty další roky. Bavili jsme se o tom průběžně.
mashanka: na tom něco je
Zaffira: Já to zase beru tak, že na začátku vztahu, ve fázi prvotní zamilovanosti, člověk souhlasí s čímkoliv. Argumentovat tím, že tenkrát souhlasil s tím, že se přestěhuje, je trochu mimo. Tehdy bylo tehdy, teď je teď. Člověk se mění a situace kolem něho se taky mění, takže se mění i jeho názory.
Ale to přece není ultimatum. Jsi svobodný člověk, který má právo si vybrat, kde chce žít. On taky. Pokud jsou vaše touhy v kolizi, žít spolu nemůžete. Alespoň ne spokojeně, protože vždycky by jeden z vás byl ten, kdo musí své zájmy obětovat.
Lidí je přece ne světě dost, takže nevidím důvod, proč se upínat na člověka, který si svůj život představuje jinak, než já, když existují stovky těch, se kterými se shodnu.
Navíc si myslím, že zrovna tenhle muž není z tch, kteří by si nechali dávat ultimata - až půjde o konkrétní rozhodnutí, rohodne se - zatím, protože se nic konkrétního neděje, nechává věcem volný průběh
Myslím, že to máš všechno naplánované, ale možná trochu naivně. Budeme bydlet na vesnici, kde bude všude kolem nabídka výhodné práce, budeme jezdit na zahraniční dovolené,...Máš vůbec představu o současné situaci se zaměstnáním. Bydlet v Praze, na malém městě, na vesnici - všechno má svoje výhody a nevýhody.
KamilaK: ten rozhovor neodkládej - je třeba zjistit, jak moc tě bere vážně
tornado-lou: souhlas - Kamila to chce řešit, vede rozhovory, a on se jen diví, že co řekla na začátku, pořád myslí vážně. Docela bych se zamyslela, podle hesla podle sebe soudím tebe - jestli teda to co on mi tvrdil na začátku - už neplatí a byly to jen takový kecy.... a srovnávat mě s bejvalkou - že ona taky chtěla z Prahy a je tam doteď - každá ženská není stejná a tohle uvažování mě osobně dost vadí.
